1. Moristova dobrodružství: Setkání

25.11.2012 v Poselství 12

Vypravila jsem se 20. listopadu na setkání s Bílým vlkem. Měla jsem za to, že ten den potkám někoho zcela nového, že strávím příjemné odpoledne a že si odpočinu ve svém oblíbeném podniku při Svatomartinském víně.
Posledních pár dní je toho opravdu moc naráz a říkala jsem si, že nutně potřebuji vypnout, takže jsem měla v plánu si to dopřát. Jenomže osud se rozhodl úplně jinak. Tušila jsem, že se něco stane, ale nevěděla jsem, co to přesně bude.
S Bílým vlkem jsme se sice setkali, to ano. Dokonce jsem v něm poznala známého z minulých Alušpacírů, což bylo příjemné zjištění… To ano. Jenomže podle plánu se to vyvíjelo jen do té doby, než jsme se rozhodli pro ,,menší procházku“.
Po cestě k rybníkům se k nám, v ulici zastavěné rodinnými domy, přimotalo koťátko. Bylo už šero, protože ta naše menší procházka ve skutečnosti trvala skoro hodinu jen po cestě tam, a mezitím padla tma.
Pořádně jsme si ho pohladili a šlo vidět, že jsme mu padli do oka, tak nás kousek následovalo. Ze zkušeností vím, že kočky člověka nikdy nedoprovázejí moc daleko od svého domova a tohle koťátko mělo pěkně kulaté bříško, srst v dobrém stavu a vypadalo zdravě, takže jsem měla za to, že domov má. Speciálně proto, že pořád sedělo na betonových schodech u jednoho domu, kde se v okně svítilo.
Zdání ale klame.

Pokračovali jsme ještě půl hodiny dál, ale když už nebylo vidět ani na krok a svítili jsme si baterkou na klíčích, usoudili jsme, že už je opravdu čas na víno a že jsme to s tou procházkou trošku přehnali.
Po cestě zpátky na nás ale vybaflo zase to kotě, co jsme hladili po cestě tam. Doslova nás zdálky poznalo po hlase, načasovalo si to a skočilo nám na chodníku pod nohy. Motalo se okolo nás a nechtělo se nás pustit.
Tak jsme ho tam mazlili a najednou se otevřely dveře toho domu, kde kotě pořád sedělo na schodech.

Vykoukl takový starý děda. Uctivě jsem ho pozdravila, aby si nemyslel, že mu tam chceme vykrást dům, nebo ukrást kočku, ale dočkala jsem se místo odpovědi na pozdrav následující věty: ,,Běž pryč!! Já tě nechcu!!“
A dveře se zase zavřely… !!!


Podobné neslušné chování snáším celkem špatně. Říkám si ,,To je ale blbec, že neumí ani pozdravit.. a pak že ta naše mladá generace je nevychovaná, prdlajs akorát…“ ale vzápětí mi to došlo.
Kolem nás chodili místní a šlo vidět, že kotě znají, ale nikdo nás neoslovil. Kotě se k nim mělo, ale ani ho nepohladili, šli dál. Vždycky si nás prohlídli a pak zase pokračovali v tom svém.
Ten malý pišišvor se tam motal do ulici zleva doprava, zprava doleva, žebral tam od pána co vynášel koš a nikdo se k němu neměl.
Nechápu to. Kdybych já šla vynést koš a začne se mi samo takhle vnucovat kotě, co mi chce i vlézt do baráku, tak jsem celá na větvi a s tím chlapem to ani nehlo. Jenom si nás zdálky prohlídl a zase zalezl.

Vytáhla jsem foťák a říkám: ,,Nafotím tu kočku a nějak ji udám přes internet, jako ty ostatní…“
Udělala jsem pár snímků a pak si říkám: ,,No, mohla bych nafotit tu kočku, zeptat se v kanceláři, jestli by tam nemohla bydlet a když by mě s tím vyhodili, tak ji udám přes internet….“ A po chvilce si říkám: ,,No a kdyby v kanceláři být mohla, tak si pro ni můžeme ještě dneska v noci přijet, určitě tady někde bude… A kdyby nemohla, tak bych si ji nechala jenom chvilku, než jí seženu pána, však si to můžu dovolit….“

Nalezený subjekt u inkriminovaného domu

Udělali jsme pár snímků a chtěli jít dál, ale kotě šlo za námi. Říkám si: ,,To je dobrý, předtím s námi taky kousek šlo, však se zase vrátí…“
Už jsme šli docela daleko a kotě pořád za námi, jako ocásek. Po cestě jsme ho různě vyháněli ze silnice, vysazovali na ploty, hlídali kde je a… Najednou už jsme ho tam nechat nemohli a nějak už patřilo do party.
,,Tak to už asi na víno nezajdem, co?“ usoudili jsme.

Probudil se ve mně obranářský pud a rozhodli jsme se pro změnu plánu… Už v tuhle chvíli, na samém začátku, mě dostal. Jak mám obranářské pudy, už se to nedá vrátit zpátky a je jedno, jestli je to člověk, zvíře, květina, nebo věc… Alea iacta est a basta fidli.

Vybavila jsem si v hlavě všechny cestičky, které znám, abych ho nemusela vodit přes hlavní silnice. Kotě se nechtělo nechat nosit, chtělo jít po svých a ačkoliv si na auta dávalo pozor, pohybovalo se poněkud chaoticky…. a při přebíhání silnic šlo o krk.
Vodítko, obojek, ani přepravku jsme prostě neměli, takže jediné co šlo, bylo volat a nechat ho, ať šlape.
Vybrala jsem cestičky, kde bylo co nejmenší množství silnic a vyšlo to tak, že jsme šli pořádně daleko. Už v začátku naší cesty jsem při přenášení kotěte loukami skončila oběma nohama v potoce, jednou rukou v kopřivách a to jsem netušila, že ta skutečná sranda ještě bude….

Když jsem ale vylezla z potoku a viděla to kotě, jak se hezky vymotalo z křoví, zvedlo si spokojeně ocas a jak si pěkně šmajdá dál, jakoby se nechumelilo, změnila jsem názor: ,,Tak po tom co jsem si s tebou teď vytrpěla, už tě nikomu nedám. Jestli se mnou dojdeš do cíle, budeš moje a hotovo.“
Kolem pole a přes louku to šlo dobře. Svítila jsem baterkou, kočka šla za námi a vždycky když jsme se zeptali kde je, tak nás předbíhala.
V jednu chvíli jsme omylem zabloudili na staveniště, takže jsme se museli vracet. – Najednou jsme ale zjistili, že kotě za námi není, tak jsme se pro něj vrátili. (Divila jsem se, jak mi hrklo v hrudníku, když za námi nebylo. Teď se tomu směju.)

Našli jsme ho u mostu, před vjezdem do staveniště, jak tam čupí a něco šmudlá.
Po ohledání místa činu baterkou jsme zjistili, že kotě našlo přejetou krysu a právě si ji dává k večeři. Jenom kostičky chroupaly…
Trochu se mi z toho zvuku zvedal žaludek, ale nechali jsme kotě, ať si poslouží. Pravděpodobně bylo na podobné chuťovky stejně zvyklé. Proti gustu….. Sežralo to i s hlavou, nikde ani chlupy nezůstaly.
Pak jsme se vydali dál.

Mazlící se subjekt v objetí Bílého vlka

Po překonání vlakových kolejí jsme konečně dorazili k lidem a autobusové zastávce. Doteď za námi kotě šlo v podstatě jako pes, jenom jsem volala ,,Pojď“…. a šlo.
Najednou zavětřilo v dálce psa, zastavilo se, v očích hrůzu a začalo couvat.
Měla jem obavu, aby neuteklo zpátky, koleje byly jenom kousek… Ale spolupráce nám fungovala skvěle. Natáhla jsem ruce, vysvětlovala, kotě přišlo, v náručí jsem ho protáhla křovím, pes se obešel a dorazili jsme na zastávku.

Byla jsem úplně vyřízená. Nejraději bych jela kousek autobusem, ale s kotětem se to nedalo. Naposledy jsem zažila kotě v autě, když jsem převážela to černé za jeho novou majitelkou, takže vím, že by se to neobešlo bez prolévání krve.
Už bylo pozdě a před námi ještě dlouhá cesta. Bíly vlk se sice nabízel, že to s námi dojde až do konce, ale nechtěla jsem mu to komplikovat, takže on si počkal na autobus a kotě pajdalo dál se mnou.

Bylo vidět, že v tom právě v tuhle chvíli mělo maglajs.
Rozhodlo se sice, že se udá samo a že půjde s námi, ale právě tady dostalo pochybnosti, protože jeden člen výpravy tu najednou nebyl a všude byla kopa lidí, světel, z obchodů vonělo jídlo.
Viděla jsem, že přemýšlí, jestli tam nemá zůstat, protože já jsem ho už celkem dlouho táhla přes tankodromy, je daleko od místa kde to zná a neví, co ho čeká.
Zastavilo, ohlíželo se, mňoukalo a šlo vidět, že má pochybnosti o tom, co zrovna teď dělá… Nerozumělo, proč mu jeden člověk zmizel. Taky mně to nebylo příjemné, najednou jsem na něho byla sama.

Ale já kdysi šla taky do neznáma. Taky jsem měla pochybnosti, taky jsem se bála co se mnou bude a dopadla jsem velmi dobře… Takže jsem ho co nejvíc poponášela a povzbuzovala.

Nakonec jsme se dostali dál od lidí a pokračovali v cestě do kopce. U nás byla úplná tma, kousek pod námi vedla frekventovaná silnice. Fakt jsem se modlila, aby nedostalo telecí nápad a nešlo ke světlům, protože pořád koukalo skrz stará rezavá svodidla směrem na dálnici a šlo podél nich. Takže kdyby mi pod nimi prolezl, nevím, jak by to dopadlo.

Přemýšlela jsem, jestli bych byla ochotná skočit za ním za svodidla, kdyby se to fakt stalo… Nemohla jsem najít odpověď, tak jsem co nejvíc pospíchala, abysme už z toho místa byli pryč.

Nést se pořád nechtělo a po takové dálce už moje napětí a únava přestoupily nad únosnou mez. To už jsem se víc ploužila, než šla.
Vylezli jsme kopec a za plotem začal řádit pes. – Kotě ztuhlo a začalo couvat.

Naštěstí už ale mělo dobré zkušenosti s mýma rukama, takže se nechalo rychle přenést kolem toho vyvádějícího blba a pak už jsem ho nechtěla pustit, protože tam všude bylo až moc skulin. A po takovém šíleném výletu už jsem ho chránila jako oko v hlavě.
Nesla jsem ho a říkala mu, kudy ještě půjdeme a že pak už budeme na místě a tam už zůstane doma. – Když jsem mu říkala co a jak, bylo vždycky víc v klidu.

Držel se u nohou jako pes.

Myslím, že jsem se o něho bála ke konci zbytečně moc. Když už ušel tak dlouhou cestu, tak se mě držel spolehlivě. Ale ta představa, že někam zaleze, já ho nenajdu nebo nevylovím, nebo někde zůstane, mě hrozně znervozňovala. Jezdila tam auta, chodili cizí lidé a kotě vůbec nevědělo kde je, chtělo zkoumat.
Nechápala jsem, jak takový malý chlupatý špunt může mít náladu něco ještě prolézat, když já jsem úplně mrtvá, v nohách mám mokro, v puse sucho a šílenou žízeň. To byla taková žízeň, že mě poslední půlhodinu cesty bolely ledviny.
Ale kotě bylo pořád plné energie… Sice mu hodně mlátilo srdce, ale jak bylo napumpované adrenalinem, tak neznalo zkrátka únavu.

Přišli jsme do kanceláře, zabouchli za sebou dveře a já se ještě dlouho nemohla odlepit. Kotě si obešlo místnost, poškrabalo rohožku a já funěla jako lokomotiva.
Úplně z nás ale spadl ten strach. Kotě vidělo že docílilo toho čeho chtělo a že jsem ho nakonec dostala na dobré místo a já byla šťastná, že jsem ho tam dotáhla v pořádku.

Pokračování ZDE


Kam dál:

Zobrazit celou rubriku ,,Deníček“

Máte otázku? Ptejte se do ►Mailu◄

• Líbí se vám tyto stránky? Doporučte přátelům adresu https://aluska.org/

• Na Aluška.org najdete také interaktivní chat Vstoupit do Chatu – ZDE

• Líbí se vám publikované články? Za pár dní vám může pošta doručit i knihu! – Podrobnosti ZDE

• Používáte Facebook? Pomozte propagovat tento článek a použijte prosím tlačítko ,,To se mi líbí“ níže pod reklamou, děkuji!

• Chcete mít přehled o videoaktivitách Alue na YouTube? – Můžete se přihlásit k odběru: ZDE

Komentáře

Ikona diskutujiciho Vesmírná Sestra Khalia 2012-11-25 08:56:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Jůůů to je rozkošnýý :)) Fakt sladký, to kotě je k sežrání ^^ ♥ Gratuluji, že jste to přežili obě :D

Ikona diskutujiciho Houbička 2012-11-25 10:40:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Je nádherný 🙂

Ikona diskutujiciho Michalka07 2012-11-25 11:19:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

<3 <3 <3 rozkošný

Ikona diskutujiciho all-is-magic 2012-11-25 12:18:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Jé, ke mě zrovna chodí taky jedna kočička 🙂 Takový výlet jsme ale nikdy nepodnikly§ :D

Ikona diskutujiciho Alue 2012-11-25 12:35:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

[4]: Díky… ale věřila bys, že už jsou staré pět let a pořád vypadají dobře?

Ikona diskutujiciho Andy 2012-11-25 13:00:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Jéé, to je krásně zbarvené :-) Jsem ještě neviděla. Fakt zajímavé, jak políté mlékem :))

Ikona diskutujiciho Ilíriel 2012-11-25 13:59:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Taky jsem takhle adoptovala pár opuštěných koťat :-) Zrovna kolem mě jedna kočičí slečna lítá jak rarach, neb má hravou… Sice byla od babičky, ale když babička umřela a strýc prohlásil něco jako "Psa si vezmem a kočky necháme zdivočet," tak jsem neváhala a našla jí bydlení u přítele, který mi od té doby už několikrát říkal, jak je rád, že jsem ji tenkrát přinesla. Kočky jsou úžasné stvoření :-)

Ikona diskutujiciho Cherryna 2012-11-25 14:46:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Jéé…já jsem ale pitomec že při tom slzím jak u nějakého dojmeného filmu :D

Ikona diskutujiciho Alue 2012-11-25 16:02:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

[8]: To si ještě popláčeš… první díl je totiž ještě taková rozehřívačka, hlavní sranda ještě přijde… však i já si pobrečela jako tur.

Ikona diskutujiciho Vepřík 2012-11-25 18:38:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Alue, tak to holt je znamění, že máš opét (již pokolikáté) na krku tak hezké zvíŕe. A tak vidím, že Ti nebude smutno doma samé. A koťátko je veselé a zlepší Ti i náladu.

Ikona diskutujiciho Chulinkaa 2012-11-26 01:13:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

já si podobně přitáhla psa z autoburzy 🙂 Už je tomu rok, láska moje největší 🙂

Ikona diskutujiciho Naty 2013-11-12 20:03:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Za náma šlo kotě 4 kilometry a nakonec si ho vzala jedna paní která měla děsně drahý auto, takže se kotě asi bude mít dobře 🙂

Napsat komentář: Chulinkaa Zrušit odpověď na komentář

Ikona moderatora

Moderovaná diskuze: Příspěvky se zveřejňují s časovou prodlevou. Pro účast v diskuzi je třeba, aby byl váš komentář v souladu s obecnými pravidly slušného chování a podmínkami používání stránek