Aluška.org: Věděním ke svobodě

Už delší dobu si pohrávám s myšlenkou, že bych sepsala text, kde bych zkusila ukázat, jak vidím svět. – Není to nějaké filozofické zamyšlení, ale ,,realita” popsaná někým, kdo se v ní nachází poprvé je zkrátka úplně jiná, než bytostí, které tu existují už delší dobu.

Tedy záměr tohoto textu je pokus přiblížit vám – možná zvláštní, možná legrační, možná úplně cizí – pohled na svět.

Nečekejte nic náročného, je to jen dlouhatánské zamyšlení nad sebou a nad okolním světem 🙂 – Prostě jsem jen pocítila chuť se podělit o své dedukce, které jsou rozdělené do dvou článků.

Možná, že se v mém zamyšlení taky najdete 🙂

1. ČÁST:

Je to už pár let, co jsem zjistila, odkud jsem se tu vlastně vzala a co mám za úkol. – Takové poznání je velice hodnotné a velice zajímavé asi pro každého. – V roce 2007 jsem měla vidění, které mi ukázalo, co jsem zač. – Tenkrát o tom vyšel i článek, kdy jsem popisovala, co jsem viděla. Pokud vás to zajímá, přejděte sem Vzpomínky z minulého života a potom se zase vraťte zpátky a dočtěte si to 🙂

Na základě tohoto vím, že ačkoliv to o mě mnoho lidí tvrdí, nejsem žádný vtělený anděl, nejsem žádná vtělená elementární bytost. – Andělé a Elementálové se nemohou vtělovat do lidských bytostí, protože se jedná o úplně jiný druh duší, který do našich těl nemůže vstoupit z mnoha důvodů, jedním z nich je třeba ten, že oni nemají plnou svobodnou vůli, jako člověk.

Také nejsem žádné indigové, duhové, ani křišťálové, nebo kdovíjaké dítě. – Jednou to o mě napsal Jirka Mašek na Osudu a bum, najednou se toho spousta lidí chytla. – Jednou, když se mi někdo chtěl pomstít za to, že mám jiné názory než on, napsal mi, že jsem to nejhloupější indigové dítě, se kterým kdy mluvil. – Což mě samozřejmě neurazilo, protože indigová nejsem a nikdy jsem ani nebyla.

Na druhou stranu ale nejsem ani klasická duše, která se vtěluje do lidských bytostí. – Jak jistě víte, Lidská bytost je nejdokonalejší organismus ve vesmíru a já s tím rozhodně souhlasím, protože moje původní forma nebyla hmotná, můj svět nebyl tak rozmanitý a různorodý. Neměla jsem tělo, ve kterém by probíhalo tolik neuvěřitelných procesů, netekla mi v žilách krev, nechodila jsem nohama po trávě. – Byl to svět velice jednoduchý a fungoval dokonale tak jak měl. – Však ho máte výše popsaný.

Z toho co jsem zjistila, moje bytost má úplně jinou cestu vývoje. – Jsem tu v podstatě na návštěvě, poprvé a naposledy, protože hmota není svět, pro který by byla moje bytost původně určená. – Na Zemi se dějí velké změny a já – jednoduchým jazykem řečeno – jsem získala ,,povolení” se tu zrodit právě z těchto důvodů. Takových bytostí tu není moc, z mého světa jsem tu jen já, ale skutečně tu pár takových jedinců mezi námi je. – Jeden moudrý člověk, který viděl místo, odkud jsem přišla, mi říká ,,Aluško, ty vílo Vesmírná”, což je sice taky docela zkreslené, ale pravděpodobně nejvýstižnější ze všech podobných oslovení, která mi kdy kdo vymyslel.

Když se někdo, kdo nikdy nebyl ve hmotě objeví a tomto světě, přirozeně vnímá svět úplně jinak, než ostatní duše, které již hmotu dobře znají, jsou tam doma, prošly si i stovkami inkarnací a pohled na dřevo už pro ně není tak rajcovní, co pro někoho, kdo je na návštěvě.

Není to tak, že by někdo byl lepší, někdo horší. – Je to prostě odlišnost.

Jedna z mnoha neobvyklých anomálií, kterou jsem zažila, je dokonalé pamatování si mého prenatálního života. – Moje duše byla vědomá v těle dítěte zhruba dva měsíce před porodem. – Jakmile jsem se spojila s hmotou, mé vědění zmizelo, byla jsem malinké miminko, které neví kde je, neví co se děje. Také o tomto jsem sepsala článek, jistě bude pro vás zajímavý: Pamatuji si svůj prenatální život a mohu o něm do detailu vyprávět.

Odmalička jsem byla hrozně zatížená na detail a na pozorování. – Mnohokrát se mi stávalo a dodnes to dělám, že když přede mnou někdo je, pozoruji jeho vrásky, jaký má tvar rtů, jakou má barvu pleti, jaký má vzorek na tričku, jakou má postavu, kde má čeho hodně a kde málo a kolikrát vůbec nevnímám co mi říká, protože mi přijde nesmírně zajímavé ho zkoumat pohledem.

Většinou když jsem se s někým setkala a po čase se mě někdo vyptával na toto setkání, nebyla jsem schopná si vzpomenout, jak se dotyčný jmenoval a kolik mu bylo let, za to jsem dokázala dokonale popsat, jaké měl vlasy a jestli měl pruhovaný svetr a jakou měl barvu.

Tohle zkoumání všeho platí všude. – Když jedu autem, sleduju materiál, ze kterého je vyrobené. – Když jdu lesem, dívám se zblízka na kůru stromů, dotýkám se jí a snažím se zapamatovat si, jaké to je. – Moje vnímání reality je hodně zkoumavé a silně zaměřené na detaily, se snahou na všechno si sáhnout, všechno prozkoumat a zapamatovat si. – Tyto vlastnosti mívají malé děti, které se seznamují se světem, ale mě to zůstalo dodnes. Občas si připadám jako návštěvník, který jakoby ,,sbírá vzorky” ze země, protože ví, že je tu poprvé a naposledy.

Když mi bylo dvanáct let, všimla si této mojí zvláštnosti jedna holka a šla se mě zeptat, proč když někde sedím s lidmi, tak se neustále rozhlížím a všechny pořád detailně pozoruju. – Nebyla jsem jí schopná odpovědět. Prostě ten pocit ,,něčeho nového, cizího a neopakovatelného” způsobuje nutkání zkoumat.

Využila jsem tohoto smyslu pro detail i v kreslení, takže nemůžu říct, že by to moje zkoumání bylo k ničemu. Také proto mám veliké výrazné oči. – Je to symbolického významu, protože se dívám pozorně a zeširoka.

Podobné sklony mám i k vlastnímu tělu. – Mnoho lidí mi odmalička říkalo, proč se pořád tak moc pozoruju, že detailně vím, kde mě co tlačí, nebo píchá, co je a není příjemné a kde mám a nemám znaménka. – Představte si, že jste se vždy nacházeli v jemné hmotě, kde není váha, nemáte žízeň ani hlad, nevíte jaké to je umřít, ani jaké to je se zranit, nemáte na těle žádná znaménka, nemáte řasy, nemáte nehty, necítíte zimu. – Ať už si taková bytost je vědomá toho, že to pro ni je něco nového nebo to neví, vždy bude velice zkoumavá, je to přirozené.

Jako malá jsem měla se svým tělem problém. – Byla jsem nezdravým způsobem stydlivá, protože nezvyk na hmotné tělo ve mě v kombinaci s výchovou vypěstoval pocit, že lidské tělo není normální. Jako malinká jsem tento pocit měla velmi jemný, ale postupem času se zesiloval. – U moře jsem v sedmi letech nosila jednodílné tmavé plavky, když mi je babička násilím servala, protože nebyla schopná pochopit, že se za své tělo stydím, akorát se to celé zhoršilo. – Nebyla jsem schopná sundat si tričko ani před svým morčetem, natož před psem, nebo před člověkem. – Až ve dvanácti letech, kdy jsem začala konečně vědomě mluvit s anděly, musela jsem si uvědomit, že lidské tělo není něco, za co se má člověk stydět. – Šli se mnou krůček po krůčku a z pocitu, že lidské tělo není normální a že je ošklivé a podivné udělali pocit úplně jiný. – Za dva roky jsem začala své tělo milovat, protože ač je to něco co pro mě není obvyklé, mám to tady vypůjčené a mám se o to dobře starat. – Jde pouze o změnu myšlení, vše máme v mozku. Andělé mě naučili, jak přijmout svoji novou hmotnou podobu a přiměli mě z této nové situace začít těžit.

– Najednou jsem dělala úplný opak. Zrcadlo, před kterým jsem se původně styděla i před sebou, když jsem byla sama, bylo najednou často okupováno, protože zájem zkoumat člověka byl obrovský. – A zkoumám se dodnes. – Zkoumala bych i jiné lidi, ale asi by málokdo pochopil, že pohled na zvrásněnou pokožku mi přijde strašně zajímavý a ještě zajímavější mi přijde se jí dotýkat a dokonce mě šíleně baví lechtat svoje vlastní nohy. – Zkoumání ostatních lidí jsem tedy omezila pouze na sledování očima.

Zkoumám svoje ruce, prsty, oči, jejich duhovku, sleduji rýhování svých nehtů, počítám znaménka, postávám před zrcadlem a do detailu sleduji svůj obličej jako mapu. – Proč? – Nemůžu si pomoct, je to neodolatelně zajímavé.

Můj zájem o lidské tělo se dokonce projevuje i na obyčejné procházce. – Málokterý z mých známých se na mě podíval normálně, když jsem během procházky utrousila, že ta ženská, co šla okolo měla nádherný oči, krásnej zadek, nebo měla krásnej prstýnek na ruce. – Když jsem chválila ženskou, byla jsem údajně lezba, když jsem chválila mužského, byla jsem údajně nadržená a když jsem chválila oblečení, nebo zajímavé doplňky, nikdo nechápal, proč si takových věcí všímám, vždyť jsou to nedůležité blbosti? – Proč? Prostě protože je to strašně zajímavé a je to něco nového.

Když jsem potom později objevila mikroskop, bylo to jako požehnání shůry, protože sledovat svůj vlas, nebo mravence, nebo kousek kůže, to bylo něco! – Školní mikroskopy byly vždy okupovány mnou, když jsem měla příležitost.

Také hlazení zvířat a sledování jejich těla, to je moje veliká záliba.

Nezkoumám pouze očima, ale detailně se snažím pamatovat si vše i prostřednictvím pachů a doteků. – Někdy si připadám jako nějaké zvíře, když každé jídlo – nápadně, nebo nenápadně – před jedením očuchávám, prohlížím a pak až strkám do pusy. – Popřípadě když nemám příbor, zkoumám, jaké to je držet ho v ruce.

Často se mi stává, že z jídla mám mnohem větší požitek jen tím, že vnímám jeho vůni, než ho jíst. – Typický příklad je takový pstruh s bylinkami na másle, nebo pečené brambory, když na ně nasypu hromadu provensálského koření. – To tak šíleně úžasně voní, že nejsem schopná se odtrhnout. – Jídlo je to dobré, ale ta vůně ho prostě předčí.

Další věc, kterou asi normálně lidé nedělají, je vnímání tlaku a pocitů. – Když jdu večer spát, vychutnávám si neskutečným způsobem pocit unaveného těla, které si lehá na měkkou postel. – Pak hluboce vydechnu a pocit blaha je na vrcholu, když se člověk uvelebí, zavrtá a uvolní svaly.

Také se mi hrozně líbí pocit, když má člověk obrovskou žízeň, potom se konečně dostane k chladné vodě a napije se. – Ten úžasný pocit při polykání prvních tří doušků se nedá popsat, prostě ho zbožňuju.

– Uspokojování potřeb těla je vůbec činnost, která se dá se zavřenýma očima vychutnávat do zblbnutí. – Pít, když mám žízeň, zchroustat jablko, když mám chuť…

Také činnosti, které jsou úplně obyčejné pro běžného člověka, se mohou proměnit v pocit neskutečné dokonalosti a výjimečnosti, když se člověk dobře naladí. – Jdu třeba po lese a vnímám, jak mi do nohou tlačí země, chvilkami přes podrážku cítím, kde mě zatlačil kamínek. – Obejmu strom a vychutnávám si, jak se můžu opřít o jeho kůru a vnímám, jak mě tlačí do zad, nebo do hrudníku.

 -Pokračování článku – ZDE-

Další Víly – ZDE