10 ,,Dárečků“, které nám předali rodiče svou výchovou

12.6.2019 v Psychologie 53

Dnes si ukážeme časté výchovné prohřešky rodičů, které nám v důsledku pořádně otravují náš dospělý život.

Takové dítě já nechci!
A nebo „Proč mě pánbu trestá!“, případně „Měli jsme mít radši psa!“ a jiné podobné hlášky. Velmi pravděpodobně rodiče, když říkají takováhle strašlivá slova, měli na mysli něco zcela lidského, například: „Jsem tak hrozně unavená z práce a ty sis zamazala mikinu, čistou už žádnou nemáš a já teď pozdě večer budu prát, takže se opět nevyspím“. Ve skutečnosti z toho ale vyšlo doslova: „Umři“.

Ziskuchtiví psychologové nad takovým psychologickým dědictvím mnou rukama a chystají se k dlouhodobé terapii. Vždyť si to vezměte, budou muset dostávat z hrobu živou mrtvolu…



Nechám tě tu a odejdu
Anebo „Půjdeš do polepšovny“, „Dám tě policajtům, ať tě odvedou“, „Támhletomu pánovi“, „Tomuhle vlkovi“… Až do určitého věku lze děti snadno vydírat tím, čeho se bojí. Zejména pak odlukou od rodičů. Děti pak rostou plné strachu, naprosto přesvědčené, že se pod nimi zem může kdykoliv propadnout.

Následky jsou různé. Jednou z variant je strašná žárlivost a podezíravost – co když mě partner najednou opustí? Někdo raději nemá vůbec žádný osobní život… vždyť pokud se na nikoho neupne, nemůže ho nikdo opustit.

Jak to mluvíš s tátou?
Nebo “Neotevírej si na mámu pusu”, “Radši ke mně nechoď” anebo “Co si o sobě myslíš, že jsi ten nejchytřejší, nebo co!?”. Problém není v tom, že mezi rodiči a dětmi je zdůrazňována nerovnost, ta existuje objektivně. Problém je v otázce, jak tedy s rodiči mluvit, aby to bylo pokládáno za normální? Na tuhle otázku není žádná odpověď, protože podobnými větami rodiče obvykle jen maskují svou obavu, svou nekompetentnost a bezradnost.

Jak tedy správně mluvit s otcem, jak se správně chovat v hierarchickém systému? ,,Raději nebudu mluvit vůbec, mám z toho hrozný strach“, rozhodnou se některé děti, a to rozhodně nijak nevylepšuje jejich kariérní vyhlídky. Jiné to vede k napadání jakékoli autority, aby si prověřily její pevnost a hranice: dostanu já „tátu“ (jinou autoritu), nebo on mě? V každém případě je to velmi neblahé dědictví.

Na co chceš peníze?
,,Kam jdeš? Žádný zamykání! Máš snad co schovávat? Komu to píšeš? Co to máš, deník…chachacha?“
Někdy podobná kontrola přetrvává do hluboké zralosti. Sami to možná znáte: „Haló… kde jsi? A kdo je s dětmi?“ Nebo “Já jsem k vám zaběhla, dokud jste v práciněco jsem vyprala, vyžehlila, poskládala… a co že máte ve skříni takový nepořádek?!?”

Když se dospělý člověk zbaví rodičovské kontroly, zůstává občas jako omráčený a sám hned přesně neví, kam vlastně nemá strkat nos a na co se smí zdvořile optat. Kde smí rozhodnout za jiné a kde má posuzovat jen vlastní plány. Pokud jste někdy vyvolali hádku kvůli otázce, kdo smí kontrolovat kapsy kalhot než se vyperou, aby se fleška víckrát neprala spolu s nimi, možná už víte, o jakém problému je řeč.

Nebudu se s tebou bavit
A nebaví se. Někteří zvláště silní jedinci po celé týdny. Díky tomu se naučíme, že konflikty se řeší… nijak. Ať se trápí! Já se taky budu trápit. Všichni se budeme trápit!

Vždyť jsi holčička… (chlapeček)
S touhle omáčkou lze dítěti vsugerovat spoustu houpostí. Oblíbené je: „kluci nebrečí a nikdy se nevzdávají“ a „holčičky neutíkají, neskáčou a nezmažou se“. A tak dále. Občas se díky tomu člověk naučí i něčemu užitečnému. Například dobře vařit nebo obratně šplhat jsou skvělé věci. Ovšem ne proto, že „jsi holka nebo kluk“. Tyhle dovednosti se hodí jakémukoli pohlaví.

Tento přístup pěstuje v dětech nesmírně škodlivé předsudky. „Jsem topografický kretén, vždyť jsem holka“. „Musím se namazat a pořádně poprat, jsem přece chlap“. A často se jich nedokážou zbavit.

Buď sám sebou
,,Takže když všichni skočí z okna, ty skočíš taky, jo?“
Ať je to jakkoli podivné, nehledě už na hrůzy puberťáckých zábav, umět být jako všichni je dost užitečné umění. Vždyť například lidé, kteří dodržují dopravní předpisy, jsou také strašní konformisté. Zůstávají zato naživu a dojedou, kam chtějí. Ovšem chtít z dítěte vychovat jakousi bílou vránu, to není nejlepší nápad. Každý má tak či onak nějaké konflikty s vrstevníky, ale rodiče někdy jakoby schválně dělají všechno pro to, aby konfliktů bylo co nejvíc a aby byly vážné.

Jak se člověku žije, když neumí najít s okolím společnou řeč, je zřejmě každému jasné.

Mělo to být lepší
Dvojka není žádná známka. To je znak odpudivého, líného a neschopného budižkničemy. Neschopy… který posléze nebude nikdy  spokojen, ať udělá cokoli a dostane se jak chce vysoko. Nebo který posléze raději nebude dělat vůbec nic, protože jak by se mu to, neschopovi, vůbec mohlo povést….

Mimochodem, špatně se žije nejen „neschopovi“, ale taky všem, kdo žijí s ním. Podobná výchova vypěstuje člověku na čele neviditelné třetí oko, schopné vidět výhradně prach na skříni, celulitidu na bocích, nebo zapomenuté čárky v textu.

Dokud to nesníš, nejdeš od stolu
Plus řada dalších unikátních dietologických zásad… Například to, co je dobré, je třeba si schovávat na potom. Vyhazovat jídlo je hřích. Vyplivovat ho je ještě horší. S jídlem si nehrajeme. Nech druhým aspoň něco. O to, co je dobré, se musíš rozdělit. A vrchol všeho:  “Nějak jsi mi přibrala, děvenko… vem si koláčky,  jsi taková bleďoučká“.

Tady je opravdu těžké i jen odhadnout, jak podobné zásady ovlivní poddajný dětský mozek. Jedni se naučí sníst opravdu úplně všechno, co se jim dá na talíř, i když vůbec hlad nemají. Jiní se budou v životě (zdaleka ne jenom pokud jde o jídlo!) omezovat v tom chutném, dokud se jak se patří „nepřejedí“ nechutného… A když se konečně přiblíží k nějaké té radostnější startovní pásce, budou si jisti, že stejně se před nimi rozplyne, protože to přece nejde, aby všechno to chutné bylo jenom jejich… No a samozřejmě, pokud jsi snad ztloustla, musí se ta tragédie okamžitě …  zajíst.

Jaké ty můžeš mít problémy?
,,Přestaň brečet, copak ti někdo umřelNo, no, vždyť to nebolí, nepřeháněj! Co ses nafoukla?“ – a tak dále. Nejprve tedy dítěti popíráme to, co samo cítí a pak mu vykládáme, co cítí doopravdy. Ti největší telepati mezi rodiči jsou schopni ignorovat zlomeniny nebo zánět slepého střeva pod heslem „nevytahuj se“.

Vědět, kde a co tě bolí, ať už ve fyzickém nebo psychickém slova smyslu, je krajně důležité pro naše fyzické i duševní zdraví.  Umět se vyznat v tom, co teď právě cítím, je velmi užitečné. Zlobím se, jsem uražený, nebo možná závidím?

Na závěr je zde výběr „skvělých“ rodičovských hlášek
Pokud znáte další, klidně doplňte v diskuzi:

1. Jsi úplně stejný jako táta/máma/strejda Béda – alkoholik.
2. Jak dlouho se v tom chceš vrtat?
3. Inteligentní lidé se takhle nechovají.
4. Ty jsi má hanba a trest.
5. Když se budeš takhle nakrucovat před klukama, bude z tebe děvka.
6. Když se budeš špatně učit, budeš leda metařem.
7. To já v tvém věku…
8. Jo, to Dášenka…
9. Ty máš ruce jako hrábě, každou chvíli něco rozbiješ.
10. Co si na tobě vezmu, palice dubová…
11. Jen počkej, až budeš mít svoje děti, uvidíš…
12. Takovouhle si tě žádný nevezme.
13. Není čeho se bát, jen jdi a nebuď zbabělec.
14. To mi děláš naschvál!
15. Už jsem řekla.
16. Ty mě přivedeš do hrobu.
17. Až se to dozví táta!
18. Žádné hraní, dokud všechno neuděláš.
19. Jak si ulehčit práci si vymýšlí jenom lempl.
20. Všechny jiné děti jsou jen děti, ale já mám tohle za trest!

zdroj: https://www.pronaladu.cz/10-psychologickych-darku-od-rodicu/



Komentáře

Ikona diskutujiciho hajcus.ka 2019-06-12 08:47:08 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

No jéje, takových hlášek jsem slyšela! Hlavně od mojí mámy. Pár příkladů:
– Hada jsem si hřála na prsou!
– Jsem tvoje máma, musíš ke mně mít úctu. (A je úplně jedno, že tě mlátím kvůli každé prkotině a já sama tě absolutně nerespektuju.)
– Jsi dítě, ty nemáš mít na nic názor, máš poslouchat.
– Ono se ti to všechno vrátí na dětech.
– Jsi zbytečná.

Mohla bych pokračovat ještě dlouho 😀 Teď v dospělosti jsem schopná se na to všechno dívat trochu s nadhledem, ale dalo mi spoustu práce si vybudovat aspoň krapet sebevědomí a uvědomit si svou vlastní hodnotu, abych se sama přesvědčila o tom, že navzdory tomu, co mi bylo vtloukáno (jak do hlavy, tak i jinde po těle), za něco stojím. Díky za tyhle články! Věřím, že si díky nim může hodně lidí uvědomit, jak i jedna hloupá věta pronesená v afektu může pošramotit dušičku malého dítěte.

Ikona diskutujiciho hanka 2019-06-12 08:57:36 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Kdo by neznal tyto „výchovné“ metody… slyšela jsem v dětství naprosto všechny zmíněné hlášky. Mateřství je určitě náročné, o tom žádná, rodiče takové věci dětem dělají hlavně proto, že nemají na nic čas, jsou ve stresu a neumí komunikovat, protože se to od svých rodičů taky nenaučili. Ne že by chtěli ubližovat. Jenom se nejsou schopni zklidnit a ovládnout protože jsou zavalení svými problémy, takže se snaží všechny situace kolem dětí rychle utnout z pozice autority, aby měli pokoj. Ale výsledkem jsou psychicky zdeptané další generace, které tyto modely předají dál. Jsem přesvědčená, že kdyby byla minimálně maminka v klidu doma, chovala by se k dětem úplně jinak a kdyby náhodou taťka přišel z práce vynervovaný, tak by ho dokázala zklidnit taky. Ale oba stresovaní rodiče, to je konec. Poslední dobou se mi líbí tradiční model rodiny, muž vydělává, žena se stará o domácnost, rodinu a hlavně pohodu. Akorát že vykládejte to lidem… většinou se mi začnou za takový názor vysmívat.

Ikona diskutujiciho Alue K. Loskotová 2019-06-12 09:09:16
Ikona diskutujiciho
sipka

Někdy je asi opravdu velmi těžké zůstat v klidu. Občas řeším následující dilema. Mám u sebe dítě, není moje, musím ho hlídat. Dítě si vymyslí ptákovinu kterou mu nedokážu splnit ani kdybych fakt chtěla a neposlouchá moje pokyny. Vidí svoje přání, ale na moje přání prdí. Normální slušnou větou a vysvětlením ničeho nedocílím, dál si jede svoje. Máš tu konflikt dvou svobod a svou protichůdných potřeb, kdy ani jedna není nadřazená ale je potřeba kompromis, nebo rozumné řešení, kterého ale dítě není schopno a nespolupracuje… Chytit dítě násilím a odvléct ho pryč z místa odkud už máme odcházet a ono se furt rozbíhá do pryč, či ho už po páté zastavit v pohybu do silnice kde jsem už 10x řekla že nemá chodit, je taky dost vysilující. Dám dvě hodiny a padám na hubu. Na zadek bych dítěti nikdy nedala, speciálně když není moje (mě doma mlátili jak žito a nic mi to nedalo, jenom strach a poškození vztahu), zvyšovat hlas na něho taky nebudu a končím v situaci že stojím jako tydýt, podesáté opakuju to co dítě nerespektuje a doufám, že to za mě vyřeší někdo zkušenější, kdo zasáhne razantněji a nebude se s tím tak prckat. Naomi Aldort říká, že dítě neposlouchá, když ho nikdo neposlouchá. Nerespektuje, když ho nikdo nerespektuje… že zrcadlí už existující problém. Ale když už přijdu k hotovému, je něco rozjeto, dítě není moje a nemám právo ho předělávat ani převychovávat ani na to nemám čas, tak jsem v podstatě v háji 🙂

Ikona diskutujiciho hanka 2019-06-12 13:56:48
Ikona diskutujiciho
sipka

To ti věřím, takové děti jsou, zajímalo by mě jestli když někdo vychovává svoje dítě od začátku tak jestli se setkává u něj s takovým chováním, nebo jestli ty alternativní výchovné metody například podle Naomi Aldort fungují. Protože krásná je teorie ale v praxi kdoví…a já mám pořád svoje ideály ohledně výchovy, to samozřejmě ano… A pokud to srovnám s výchovou psa, tak člověk musí od začátku jasně nastavit mantinely a vyžadovat poslušnost, jinak si pes bude dělat co chce a poslouchat kdy chce. U dětí to může být podobně.

Ikona diskutujiciho hanka 2019-06-12 15:19:09
Ikona diskutujiciho
sipka

Ještě jsem si vzpomněla na kamarádku, co má chlapečka který býval autista. Teďka už má jenom poruchu pozornosti. A ona to s ním tak nádherně umí. Stane se že neposlechne. Tak ona zopakuje s naprostým klidem požadavek a vyžaduje ať se na ni přitom dívá, zopakuje třikrát a pokud pořád není odezva, řekne mu že dostane na zadek. On to zkouší a zkouší, jako by testoval její důslednost. A ona ho potom fakt plácne nebo mu tu hračku sebere. On si pobrečí, ona mu na to řekne že ho varovala a že tohle se nedělá. A pak se uklidní. Ona je fakt neskutečná, nikdy se nerozčílí, ale trvá na svém. Nedůslednost ve výchově se rodičům nejvíc vymstí, děti si ji vyloženě testují, chtějí hranice protože to je jejich jistota. A unavený rodič prostě někdy vyměkne aby měl konečně klid, nebo děcka kazí pomocí úplatků. A pak se to sype, děti se naučí manipulovat protože cítí mezery v důslednosti.
Další neskutečně zajímavá věc je, že dětem se nemají říkat soudy „Ty jsi takový, ty jsi onaký, neposlušný, co to děláš“ atd. Má se to prý říkat v neosobním stylu, jako např. „Tohle se nedělá“, „Tohle se nesmí“ a ne že ty jsi zlobivý. Takhle zase k dětem mluví moje druhá kamarádka, a mně se to hrozně líbí, protože ony potom nemají pocit že ony jsou špatné, ale učí je to zkrátka tomu že tady jsou určitá pravidla. Myslím že o tom mluvil i Jarda Dušek, že takhle se vychovává u indiánů. A ta kámoška pokud vím žádnou knížku o výchově nečetla…dá na svůj instinkt a je úžasná.

Ikona diskutujiciho Tom 2019-06-12 20:04:47
Ikona diskutujiciho
sipka

Docela zajímavé téma. Kolem výchovy se dokáží dospělí dost pohádat. Teorie je jedna věc, ale tvrdá realita je věc druhá. Makal jsem pár let jako učitel a mám s nevychovaným materiálem bohaté zkušenosti. Nerad to říkám, ale hodilo se to potom na moji dceru, kterou vychovávám spíš sám, protože si z matky udělala doslova trhací kalendář, a bylo pak dost těžké ji zkrotit. Jako je dobře, že někdo napíše, jako Alue, že ……“zvyšovat hlas na něho taky nebudu a končím v situaci že stojím jako tydýt, podesáté opakuju to co dítě nerespektuje a doufám, že to za mě vyřeší někdo zkušenější, kdo zasáhne razantněji a nebude se s tím tak prckat.“… Přesně tak to je, ale málokdo si to dokáže přiznat. Znám určitý „materiál“ také z vojny, takže je z čeho vycházet. Moje zkušenost je ta, že jakékoliv alternativní metody výchovy jsou úspěšné maximálně tak na inteligentních jedincích, které ovšem můžete vychovávat jak chcete, a většinou z toho něco rozumného vždy bude. Ovšem tak zvaná „volná výchova“, kdy se vychovává „osobnost“, tak s tím jsou dost špatné výsledky a následky. Někteří lidé si myslí, že si něco „moderního“ přečtou, objeví Ameriku, pustí se do „výchovy“, která skončí doslova ostudou a katastrofou. O tom bych mohl napsat ze života celé romány. Něco jsou docela nechutné příběhy. Moje zkušenost je ta, že když se něco zcela vymkne kontrole, rozumná řeč s tím nikdy není. Potom je potřeba zasáhnout jinými metodami, které fungují rychle a hned. Ovšem musí to mít hlavu a patu, musí se to dotyčnému vysvětlit, naprosto narovinu, bez zaobalených frází a nelhat u toho. Mám docela zvláštní zkušenost, že když jsem něco vysvětlil své 4 leté dceři způsobem, jak kdybych se bavil s dospělým, nic jsem nezaobaloval, tedy jsem nelhal, bez ohledu na to, zda tomu bude rozumět, tak světe div se, ono to fungovalo až děsivě dobře. A byl klid. Většinou hned. A nevrátilo se to. Osobně mám dobrou zkušenost s tím, že je třeba rozlišovat, jestli je problém a požadavek dítěte oprávněný. Pokud dítě otravuje ve stylu „dělej něco, já se nudím“, je potřeba jej vykázat do patřičných mezí. Tedy vysvětlit mu, že některé jeho tak zvané problémy nebudete řešit, protože nejste jeho poskok. Opičí mámy dělají právě tu chybu, že skáčou podle toho, jak spratek píská, dělají za něj věci, které mohlo dítě samo dělat už od jednoho roku. Jako chce to hodně citu podle situace. Když ten cit člověk nemá, má to horší. Dost jsem se nahučel taky do jednoho nevlastního kluka, který je mi tak trochu vlastní. To bylo mnoho rozhovorů na dlouhé hodiny. A o čem jsem s ním kecal? Narovinu jsem mu řekl do všech detailů, co všechno jsem v životě podělal, co k tomu vedlo, čím jsem to zavinil. No a hlavně jsem mu vylíčil do detailu ty následky a způsoby, jak jsem se z toho pak musel dostat. Proč zrovna tak? Protože neměl otce a nikdo ho nevychovával. Tedy jakási výchova na negativních příkladech. Když jsem u něj zpozoroval nějaké negativní tendence, šel jsem na to zajímavou oklikou. Abych se ho nedotkl, vybral jsem si z okolí nějakého jeho kamaráda, který v té samé horší oblasti doslova vynikal. Například to byl přístup k učení ve škole. Naprosto narovinu a natvrdo jsem mu řekl, co si o tom myslím a proč. Hodně jsem mu to odůvodnil. No slušné to nebylo, aby si někdo nemyslel. Jeho kamarád dopadl špatně. To jsem mu pak připomněl. A „můj“ kluk, aniž bych ho měsíce viděl, udělal pak přesně to, co bylo potřeba, a dopadl dobře. To potěší. A taky jsem ho za každou věc, která se mu povedla, náležitě pochválil. Jako psal bych dál, ale je čas končit. Když jsme u vět, co blbě nám říkali rodiče, tak by se měly používat spíš tyto věty:
– toto je tvůj problém, ten já řešit nemusím
– ty jsi zodpovědný za to, co děláš
– ty se starej o svoje věci, to jsou tvoje věci, jinak o ně přijdeš
– toto všechno doma je i tvoje, tak se o to i hezky starej
– sám, musíš dělat věci sám, je to pro tebe lepší
– tohle nedělej, dělej to a ono, aby se stalo .. něco, jinak se stane .. něco jiného
– A NELHAT! Možná nemáte doma génia, ale to neznamená, že mu budete říkat opak.
– a tak podobně

Ikona diskutujiciho Alue K. Loskotová 2019-06-12 20:08:20
Ikona diskutujiciho
sipka

Asi je to hodně o praxi. Člověk je v jiné pozici jako hodná teta co je s malým jednou za čas a v jiné pozici je jako maminka a ví co si může dovolit. Každopádně mi pozice hodné tety vyhovuje. Udělám pinďovi radost, věnuju se mu, vnímám ho, rodič si mezitím odpočine a až z toho padnu vyčepráním na hubu, zase dítě odevzdám kompetentním 😀

Ikona diskutujiciho Tom 2019-06-12 21:32:37
Ikona diskutujiciho
sipka

Přesně tak Alue. Je to o praxi. Hlavně to moc nerozmazlovat a bavit se s děckama otevřeně. A taky jim nedělat moc poskoky. To se v nich odrazí a vytvoří špatné vzorce chování a chápání. Protože čekají podvědomě stále na pomoc, oporu, splnění přání a nejsou samostatně tvůrčí. Musí i cítit, že ten dospělý je ta autorita, která neschvaluje špatnosti. 🙂 Tak nějak … potvory malý. 🙂 Když jim člověk něco dobře vysvětlí, tak ty děcka to pak časem vycítí, že to tak je. A teprve potom ten člověk u nich získá opravdovou autoritu. I když nejsou dospělému rovni, musí s nimi člověk jako s rovnými jednat, ale ne na jejich úrovni chování. Nejhorší asi je, když člověk nemá na výběr, a musí sáhnout po metodách, po kterých sahat nechce. Ale bohužel, někdy je to fakt nutné. Ale je lepší, když to udělá někdo, kdo má na to povahu a cit. Jinak se to v ročííííílení může přehnat, no a potom těch třísek lítá víc, než je nutné. A to je špatně. 🙂 Je zajímavé, že někdy se problémy vyřeší jen tím, že se správně pojmenují a popíší. A to kupodivu často stačí. Lidé pak uvidí, že cítí věci stejně, to je spojí a uklidní to situaci. V podstatě se ale dá říct, že většina z nás je blbě vychovaná. 😀 Já nejsem výjimka. 😀

Ikona diskutujiciho Nirvana 2019-06-18 23:37:50
Ikona diskutujiciho
sipka

Tenhle vzorec se ale nedá uplatnit plošně na všechny „rozmazlované“ děti. Ač já měla po jedné stránce zlé dětství, tak po té druhé jsem materiálně měla, na co jsem si ukázala(jako dítě, spíš jako fakt malá). A samostatně tvůrčí a zvídavá jsem rozhodně byla, vlastně jsem odjakživa skoro zodpovědnější než moji vlastní rodiče, učitelky ve školce mě milovaly a strašně vždy přechvalovaly, tak to pokračovalo i dál… Spratek jsem nebyla rozhodně, jen jsem si řekla, co si myslím, toť vše. Ale i učitelka na dramaťáku o mně říkala, že jsem nějaká divná vyjímka; věděla, jak se to u nás doma má – že prakticky žádnou výchovu nemám a rostu jak dříví v lese, koupí mi co chci, jsem jedináček… A i přesto jsem byla slušňoučká a hodňoučká a ještě uklidila věci mezitím, co byla učitelka pryč. Protože to tak prostě bylo správně. Asi je to o konkrétním jedinci. Totiž… Já si odmala uvědomovala věci, proč co kdo dělá, tím pádem co bych i já měla dělat, aby to bylo vhodný. Viděla jsem, že je špatně, že mě rodiče nevychovávají a nejsou za mě odpovědní a tak se musím dovychovat sama, pomáhal i můj anděl a později jsem našla Alušku.org. Byly to mých rodičů chyby, ne moje. Věděla jsem jak dělat věci správně, aniž by mě je někdo učil. Většina dětí to tak ale nemá a jede hlavně podle programů, no. I já do patnácti měla jiné myšlení než teď.

Jednoduše řečeno jsem byla jako dítě podivně uvědomělá, učitelé nad tím taky vždy kroutily hlavou. A maminka nechápala, kde se to vzalo… Ať je ráda, kdyby u ní vyrůstalo „normální dítě“, vypadalo by to dnes celé ÚPLNĚ jinak. Doufám že to nezní, že se chvástám, to vůbec ne. Takhle to prostě bylo… Moje dětství ze mě udělalo toho, kým jsem dnes. Holt když za mě nikdo odpovědnost nenesl, usoudila jsem, že musím sama nebo dopadnu blbě. Já tehdy tu autoritu chtěla, chtěla jsem výchovu. Ale bohužel no.

Pak mám známé, kteří děcka nechávají taky jak dříví v lese, prostě „volná výchova“ a děcka jsou svatá a můžou vše. Jako dítě jsem u nich tehdy i byla a pozorovala chování těch dětí… Takový malý zkažený příšery:/ tehdy jsem si říkala, že já mít takový dům a takové rodiče, budu ta nejhodnější vzorná dceruška – konečně by někdo ocenil jak hodná jsem jako dítě byla, že si čtu, že uklízím, že mám talent na umění! Přitom na mě byla uplatňovaná prakticky ta samá „výchova“ s tím rozdílem, že moje máma se nijak nesnažila být mi autoritou, zatímco rodiče tamtěch dětí ano. Smutný, že se někomu narodí fajn dítě a on to vůbec neocení a jiní rodiče, kteří by ho ocenili, mají doma malé příšery.

Ikona diskutujiciho Nirvana 2019-06-19 00:06:42
Ikona diskutujiciho
sipka

(Přičemž to, nad čím jsem se tu zamyslela, by sedělo hodně na Alušku. Myslím tu myšlenku, že je smutný, že se někomu narodí super dítě a on to ani neocení, neumí to ocenit a jen mu ubližuje… Přitom jak by si třeba Alušky určitě vážili v rodině, kde chtěli fajn dítě a mají spratka, ať se snaží sebevíc – ano, já vím, že je to hlavně chyba rodičů, ale přiznejme si, že se prostě rodí méně a více „fajn“ jedinci. Takového jsem poznala na základce… Rodiče Alušky nevěděli, co mají doma, prostě klasika. Je pak vtipné pozorovat, jak to dítě je vlastně chytřejší než jeho vlastní rodina a úplně se vymyká, jako kdyby přišlo z jiné dimenze, prostě mezi ně nepatří. Že se ty duše na tyhle těžké osudy nevykašlou)

Ikona diskutujiciho Alue K. Loskotová 2019-06-19 08:19:33
Ikona diskutujiciho
sipka

Mamka to do určitého času ocenit uměla. Říkala že jsem nejhodnější, nejposlušnější a že když mě někam posadí, tak tam zůstanu a nedělám bordel a neřvu… Takové komfortní dítě, kolem kterého se moc nemusí běhat ani křičet. Ale pak do toho vešel matrix a bylo po idylce.

Ikona diskutujiciho Ayeri 2019-06-12 09:06:50 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

21. Jak to chodíš/mluvíš/dejcháš? Vypadáš hrozně!
22. Podívej se na sebe. Vypadáš příšerně!
23. Ale já tě musím furt kontrolovat, protože seš strašně nedospělá!
24. Ty se o sebe nikdy nepostaráš!
25. Dospělá? Tak se tak chovej! Nejsi ani trochu dospělá!

Naši jsou docela v pohodě a mám s nima dobrý vztahy. Ovšem 2. a 3. by mohly být důvod, proč jsem až do puberty skoro nikdy mezi lidma nemluvila, společně s dalšími důvody, bála jsem se téměř všeho a skoro nikdy nevěděla, jak se mám chovat. „Pocit, že se mi může země kdykoliv propadnout pod nohama“ to je přesný. No a 4. je důvod, proč jsem radši na koleji i o zkouškovým, i když tu umírám vedrem.

Ikona diskutujiciho Andy 2019-06-12 20:16:04
Ikona diskutujiciho
sipka

Jak to dejcháš? 😮 :-o? … to jako fakt? 😀 😀 😀

Ikona diskutujiciho Alue K. Loskotová 2019-06-12 20:31:20
Ikona diskutujiciho
sipka

,,ty se o sebe nikdy nepostaráš“ mi říkal otčím.. ten co mě týral, okradl o dědictví po mámě a ten co byl zadluženej nemakačenko a před lety jeho milionové dluhy byly takové, že se nechat oficiálně oddlužit. Kam s tím mířím? – no jednoduše tím chci říct, že právě ti neschopáci co nic neumí, dělají všude jenom problémy a podělají co můžou, ti budou vykládat, že špatná jsi ty, místo aby se podívali sami na sebe. A to jsem viděla i u jiných chorobných povah, alkoholiků, choleriků, agresorů atd. ,,Všichni kolem jsou šmejdi, jenom já jsem ten co má vždycky pravdu.“

Ikona diskutujiciho Nirvana 2019-06-12 21:33:34
Ikona diskutujiciho
sipka

,Všichni kolem jsou šmejdi, jenom já jsem ten co má vždycky pravdu.” – to samé je můj otec. Nedá se to.

Ikona diskutujiciho Tom 2019-06-12 22:01:21
Ikona diskutujiciho
sipka

😀 Jojo. Ten postoj „Všichni jsou blbci, jen já jsem nejlepší.“, to jsem měl doma taky. 😀 Ale bez dluhů naštěstí. 🙂 Taky to dopadlo špatně, jen jinak. 😀 Bože … na to když člověk vzpomíná…. Ale tenhle typ frajerů, co jsou nejlepší minimálně v polovině vesmíru, porovnává často všechno podle peněz, případně podle své „neomylné božské inteligence“. Fakt je, že často toho dost podělají, nadělají spoustu problémů druhým lidem, dluhy jak prase, a následně odkráčejí s vítězným xichtem, jak kdyby se nic nedělo a vůbec nic se jich netýkalo. Nejlépe stylem … „po vás je mi ho…o.“ Ale zajímavé taky je, že se z mnohého vyvlečou. Ale pomoc od druhých, to berou jako samozřejmost. A běda tomu, kdo jim ji neposkytne! 😀 To se pak projeví ten jejich správný charakter. Na takovém materiálu se člověk často hodně vycucne, když nemá kam zdrhnout. 🙂

Ikona diskutujiciho Alue K. Loskotová 2019-06-12 22:12:27
Ikona diskutujiciho
sipka

Přesně… občas si pohrávám s představou stroje času, že ho zapnu, nastavím ho na svých 12-15 let, skočím tam a řeknu svému mladšímu já, ať se vůbec ničeho nebojí, že všechno dobře dopadne, že je pomoc na cestě a hlavně ať si nic nebere a nic neposlouchá, protože jsou to všechno koniny.

Ikona diskutujiciho lenka f 2019-06-12 10:00:11 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Speciálně, pokud jde o malé děti, jsem s mými dětmi, když byly malé žádné větší problémy neměla. Neznala jsem od nich žádné vynucování či vztekání. V noci hezky oba spali a dobře jedli ani s chováním nebyly problémy. Myslím, že je to o tom, jak se máma dokáže vcítit do potřeb dítěte a je i naplnit. Ne každá máma tohle dokáže a ne každou to zajímá třeba z různých důvodů. Je unavená, má toho dost a je v presu. To vidím skoro každý den, jaké to jsou reakce. Dítě nic špatného nedělá a jeho máma je nervózní, okamžitě nesplní příkaz a je zle. Na druhou stranu, ale také nejsem příznivcem neustálého diskutování s dětmi a nekonečného vysvětlování, proč se něco nebude vyvíjet směrem, který si dítě vynucuje. Jsem pro to pochopit potřeby dítěte, snažit se je naplnit, ale na druhou stranu u těch umanutějších dětí nastavit nějaké mantinely. Rodič není otrok. Takže v určitých případech bych se nebránila ani tomu zvýšení hlasu ani tomu plácnutí. Všechno se do nekonečna vysvětlovat nedá, zvlášť když si dítě nedá říct a je neposlušné. Moje kamarádka taky s holkou pořád diskutovala a ustupovala jí skoro ve všem už od nejútlejšího dětství a dneska horko těžko napravuje následky, když je holce 15. Ta byla už od jednoho roku neskutečně umanutá a vysloveně nesnášela jakékoliv podle ní omezování. Do dneška jí zajímá jen to, co chce ona sama a máma si může nakašlat. Rozmazlila jí. Dneska to vidí a těžko se to napravuje.

Ikona diskutujiciho Jantulka 2019-06-12 11:11:50 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Tieto vety, alebo aspoň časť z týchto viet, sme počúvali asi všetci. Preto je správanie mojich aj manželových rodičov krásne odstrašujúcim príkladom. Človek, keď chce, sa našťastie učí každým dňom. Mne teraz veľmi pomáha knižka, ktorú som si kúpila na Aluškino odporúčanie od Naomi Aldortovej Vychovávame deti a rastieme s nimi. Je to ozaj klenot medzi knihami. Toľko múdrych rád pokope.

Ikona diskutujiciho Amálka 2019-06-12 11:27:47 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Také jsem pár takových „dárečků“ dostala, asi jako každý. Např.:
– do té výlohy se ani nekoukej, to je na hubené (při nákupech)
– jídlo se dojídá, podívej se na hodiny. Když nebude v půl prázdný talíř, nejdeš dneska ven (denní rutina, naučilo mě to ale fakt dojídat! Dneska to řeším tak, že dám všecko jídlo na stůl a ať si každý nabere, kolik sní.)
– ty si snad nikdy nikoho nenajdeš, tak to alespoň zkus s někým chodit! (to jsem poslouchala pořád dokola cca od 17 let)
– běž za dětmi, tady se baví dospělí (říkával strejda)
– vysvětli mi, jak je možné, že tvoje sestra jezdí po matematických soutěžích a ty nemáš vůbec žádné logické uvažování…? (učitelka na ZŠ)
– ukaž ten úkol do výtvarky radši nakreslím za tebe, ať dostaneš dobrou známku (taťka)
Konkrétně u toho posledního – stačila jedna věta, abych pochopila, že ani nemá cenu to zkoušet – nevzala jsem pak tužku do ruky asi 10 let a styděla se za něco, co vůbec nebyla pravda. A taky sem kvůli tomu úplně zavrhla myšlenky na střední školy, kde musí mít člověk nějaké výtvarné nadání. Slova mají velkou moc. A vždycky bude jednoduší se rozčilovat a stěžovat si než jít dětem příkladem a dát jim tolik času, kolik potřebují. Nevěřím, že výchova dětí je těžká, ale sebe-výchova!

Ikona diskutujiciho df 2019-06-14 05:30:16
Ikona diskutujiciho
sipka

jj, to je ono a koukám, že přibyla další vymoženost v podobě lepidla ve spreji, to tehda nebylo. Abychom to dceři nějak zpopularizovali, všichni sme měli něco zalepeného. Na to chodilo je to míň nepříjemný jak ort. vložky ikdyž taky v botičkách měla a nerada je nosila.

Ikona diskutujiciho Andy 2019-06-12 15:41:07 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Jak úplně malé mi rodina – více lidí říkaly Kazisvěte! … Když mi spadla hračka třeba a tak nebo jsem něco rozbila. Ve třech letech jsem to začala vnímat.
Mamina „ty mi jenom přiděláváš robotu!“
„Do děcáku půjdeš, tě nechci!“
A vůbec dycky mi vyhrožovala že se mě zbaví. Pošle pryč.
Hrozné tady toto! „Když se baví dospělí, děti mlčí.“
Apod. Hrozné tady … !! Ale i děcka jsou kolikrát dost nesnesitelná, furt řvou něco chtějí a otravujou … 😉

Ikona diskutujiciho Alue K. Loskotová 2019-06-12 20:02:04
Ikona diskutujiciho
sipka

Pamatuju jak mě bolelo u srdce, když jsem řekla že už nemůžu jít, že mě bolí nožičky a jsem unavená (mám ploché nohy a když jsem byla malá a jak ta noha rostla tak mě to bolelo o hodně víc a po kratší vzdálenosti než v dospělosti) no a odpověď byla pojď to vydržíš a když už jsem to řekla počtvrté že opravdu už nemůžu, tak odpověď byla tak si tady zůstaň, necháme tě tady. Vždycky jsem si říkala, jak takovou hroznou věc může někdo jenom vypustit z pusy, že by mě tam nechal samotnou, jak na to může vůbec pomyslet a čím jsem si to zasloužila. To jsem opravdu tak špatná a zasloužím si to, za to že jsem malá a mám krátké ploché nožičky co nic nevydržely? Kolem jezdí vláček (stávalo se mi to v ZOO, dokonce opakovaně), jsou tam lavičky, to je takovej problém mě naložit a svést, nebo posadit na lavičku a počkat ať si trochu odpočinu, nebo naložit za krk? A blbý je, že ještě do svých pětadvaceti jsem měla neustále bezdůvodný strach, když jsem někde s někým byla a byla závislá na jeho odvozu, že mě tam nechá a odjede pryč… Ploché nohy mě při chůzi bolí pořád, když bolí už moc ostře, tak sundám boty a jdu bosky, tehdy ta bolest okamžitě přestane, ale ne vždy je na to vhodný povrch.

Ikona diskutujiciho Tom 2019-06-12 20:28:51
Ikona diskutujiciho
sipka

Tak to s těma nohama je blbé. To by se dělat děcku fakt nemělo. Problémy se mají řešit. Ale kdo to asi nezažil, tak nechápe. Lidé spoustu podobných věcí většinou neřeší nijak.

Ikona diskutujiciho Alue K. Loskotová 2019-06-12 20:37:47
Ikona diskutujiciho
sipka

Jako jo, je to drobnost, zažila jsem mnohem horší věci, ale je zajímavé že i drobnost mě poznamenala na tak dlouho, až do dospělého věku. Pak se to nějak zlomilo tím, že jsem si řekla ,,Hej, proč by tě tu někdo nechával, však jsi miláček, tebe nikdo nezapomene a kdyby jo, tak se hned vrátí zpátky, nebo ti hned někdo jiný pomůže, jsi velká holka, už se nemusíš bát takových absurdních nesmyslů.“ A fakt mě to pak přešlo, vysvětlila jsem to sama sobě, uvědomila si že se bojím nesmyslu a dělám si sama zbytečně násilí a stres. Taky proto jsem na děti hodně opatrná, nechci jim udělat to, co udělali dospělí mně, když jsem byla v jejich věku.

Ikona diskutujiciho df 2019-06-13 14:49:28
Ikona diskutujiciho
sipka

Ahoj aluško, s těmi plochými nohami zkus „tejpování“: https://www.tejpytapy.cz/chodidlo-a-kotnik/ Když byly dceři zhruba tři roky jezdili sme kamsi ke křetínce (to bych se musel zeptat) do jakéhosi pohybového sanatoria kam dojížděla myslím jednou v týdnu ortopedka a nebo to byla terapeutka, tam vždycky dceru postavila na skleněnou prosvětlenou desku a pak nás tejpování naučila, jezdili sme pak jednou za čas na kontrolu. Asi po roce to bylo OK. Dceru ohromně bavilo, že má různobarevné lepící ponožky. Krabička pásky tehdy stála kolem stovky, je podobná jako kobercovka, ale oněco užší, aby to bylo pestré, objednávali sme různé barvy, bylo u toho hodně švandy.

Ikona diskutujiciho Alue K. Loskotová 2019-06-13 15:40:31
Ikona diskutujiciho
sipka

ooo.. jakože by mi nějak speciálně nalepená páska spravila platfus? :O to je trochu jinej vesmír… to si musím nastudovat
každopádně děkuju

Ikona diskutujiciho Alue K. Loskotová 2019-06-13 16:02:23
Ikona diskutujiciho
sipka

https://www.youtube.com/watch?v=gOHkYbEJ2B0 hele, som našol tuten fajny návod a koukám docela dost…

Ikona diskutujiciho Andy 2019-06-12 20:15:18 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Taky dobrý ♥ 🙂 chození bez bot doporučuju i po městě. Jestli tě bolí nohy v botech, prostě je nenos! Jako vhodné to není, jakože bordel je všude, takže to neřeš. To, že se do něčeho píchneš je možné, ale stává se to minimálně. ale už je na to moc horko, to třeba čerstvě po dešti nebo až se trochu ochladí. když jsem vyrazila takhle ven, sem tam jenom někdo prohodil nějakou moc inteligentní hlášku jako: „To nemáš na boty, že chodíš boso?“ „Ty nemáš boty?“ Nikdo se mě nezeptal proč, ale prostě jsem dycky řekla, pač je to zdravé a víc jsem to s něma neřešila.
Jo, ten předchozí koment jsem trochu přepisovala, proto ty pravopisné chyby .. říkaly – hlavně teda moje máma a jedna teta. proto jsem tam nechala tvrdé Y …
A nějaké gelové nebo zdravotní vložky nepomáhaj asi že? Hm, tak dobré je, že už máš auto, tak to se v těch botech vlastně už
snad nemusíš tolik trápit … 🙂

Ikona diskutujiciho Alue K. Loskotová 2019-06-12 20:28:07
Ikona diskutujiciho
sipka

Mně vložky a ortopedické boty naopak způsobují obrovské bolesti, protože tlačí na něco, co tam není. To je jako kdyby sis dala do boty šutr a chodila přes něj patou při každém kroku, to samé moje klenba. Když ji nemám, není tam co podpírat. Přesto jsem do 16ti chodila výhradně jen v botách s klenbou, moc jsem doufala že to pomůže i přes tu strašnou bolest, ale úplně zbytečně jsem se trápila. Pak jsem naopak zjistila, že když chodím úplně bosky, tak bolesti nemám, nebo spíš vydržím bez bolestí minimálně 2x tolik co s botama. Takže doma nenosím ani papuče, pokud mi vyloženě nemrznou nohy. Auto to neřeší, hýbat se musím furt, abych nebyla špekoun 🙂

Ikona diskutujiciho hanka 2019-06-12 20:53:39
Ikona diskutujiciho
sipka

Teda, a zkoušela jsi někdy barefoot obuv? Moje kamarádka fyzioterapeutka to moc doporučuje, propaguje chůzi na boso a sama i v barefoot botách běhá, prý to úplně jinak stimuluje nohu, používá při tom svaly o kterých ani neví že je má, bosá nebo barefoot chůze napomáhá ke správnému držení těla. Aby ne, však jsme se narodili bosí a ne s botama. Třeba tady se dají objednat barefoot boty a vůbec nejsou tak drahé jako jinde:
https://www.boty-detske.cz/produkty/barefoot-obuv/celorocni-boty.html

Můj favorit je značka Lenka Barefoot, dělá nádherné modely, k sukni i ke kalhotám, univerzální a přitom čistý styl. Těším se až si je pořídím, ale spíš až nebudu bydlet ve městě…je mi to líto je nosit na hnusném špinavém chodníku. Přítel má barefoot sandále (Tara sandals) a říká že jsou super, akorát v nich musí chodit trochu pomaleji protože je cítit každý kamínek. Taková akupresura. Na barefoot botách se mi líbí že nejsou spotřební, jsou většinou dělané ručně a s velkou péčí, z kvalitních materiálů a je to hodně poznat. Jsou fakt krásné. Pokud jde o výdrž tak kamarádka má barefoot boty třetím rokem a pořád jsou pěkné. Dají se i prát v pračce.

Ikona diskutujiciho kalia 2019-06-13 19:50:54
Ikona diskutujiciho
sipka

Zrovna dneska jsem poprvé šla (naboso) v barefoot botech (v těch uzemňovacích: https://www.pathikshoes.cz/sandaly-2/sandaly-neo-cerne/) a jelikož jsem spěchala, tak jsem v nich šla zrovna rychle a sedřela jsem si chodidlo. Jelikož jsem je měla na sobě poprvé, tak v tom neumím ještě pořádně chodit (natož běhat).

Doposud jsem používala MBT boty:
http://www.epochtimes.cz/2010011912173/MBT-bota-inspirovana-kmenem-africkych-Masaju.html
A ty jsou právě takové, že nenamáhají klouby a zároveň zapojují svaly, o kterých člověk ani neví, že je má. Při těch je delší dobíhání na autobus takové, že si někdy myslím, že už snad nebudu moct, jak se ty svaly zvýšeně namáhají (přitom v běžných botách to samé dobíhání bez problému). Z obou bot (barefoot i MBT) trochu bolí chodidla, protože se nějak upravují (mělo by to být k lepšímu). MBT boty kupovat ale pouze kvalitní (Joya, Wellbe, Kybun) a MBT i barefoot boty vzít VŽDY (minimálně) O 1CM VĚTŠÍ (o 0,5 cm se totiž při nasazení zdají akorát, ale jak v tom chodíte, tak začnou být malé!!). Já si teď koupila přesně o 1cm větší než je délka mé nohy a je to akorát (při minulých nákupech jsem takto ale vyhodila peníze, protože jsem si vzala jen o půl cm větší a teď už mi jsou docela těsné, takže se v nich necítím tak dobře). Barefoot boty se mi líbí: https://www.littleshoes.cz/barefoot-boty-pro-dospele/sitovane-balerinky-beda-cerne–bf00002-st-ba/?variantId=53463&gclid=Cj0KCQjwxYLoBRCxARIsAEf16-tMmm0avZc07XGqNhzEqQobgowK_ajfM1dgL1bd-AFNFPIyKshvGaIaAsj6EALw_wcB
a
https://www.smartbarefoot.cz/zimni-obuv-2/pathik-warmy/

Nohu mám po MBT botech někdy podivně tvarovanou (z ničeho nic vysoký nárt a trochu opuchlé kotníky) a při chůzi v barefoot botách jsem jí měla zase podivně spláclou/placatou/plochou. Jsem totiž zvyklá na podpěru klenby a barefoot boty toto nemají, tak jsem se pak musela vědomě soustředit na našlapování na vnější kraje nohy a pak to bylo OK. Když jsem se vědomě takto soustředila na našlapování a šla jsem pomalu, tak jsem si ta chodidla pak už neodírala.

Ikona diskutujiciho Alue K. Loskotová 2019-06-13 21:53:32
Ikona diskutujiciho
sipka

no nechápu na co je bota ve které si podřeš nohu, to už jsi mohla jít rovnou bosky a měla jsi to zadarmo se stejným výsledkem.. podobně když někdo říká, že v tom bolí kamínky když omylem šlápneš… tak na co ta bota je vlastně dobrá? proč nechodit rovnou bosky?

Ikona diskutujiciho hanka 2019-06-14 09:00:15
Ikona diskutujiciho
sipka

Určitě kvůli hygieně ve městě jsou barefooty lepší než chodit bosky, taky kvůli společenské konvenci, kdybych žila jenom v přírodě tak to neřeším a chodím naboso pořád. Jenže to jaksi nejde… ty boty jsou alternativa pro lidi kteří se chtějí aspoň přiblížit přirozené chůzi, a některým to velmi vyhovuje. Těším se až to vyzkouším. Problém je, že kvůli civilizačním návykům už mnohdy nevíme, jak správně sedět, stát, běhat, o jaké části chodidla se opírat při chůzi, že všechny prsty na noze mají být aktivní při stoji nebo chůzi, kde má při stoji spočívat váha těla. Proto mají lidi otlačené paty nebo jiné části chodidel, protože jsou navyklí špatně chodit. Bosá chůze, pokud se o ní člověk něco trochu naučí, může pomoct ke správnému držení těla a stimulovat všechny svaly které být stimulované mají. Myslím že je důležité zajít si i párkrát na konzultaci k fyzioterapeutovi, ten bude umět zhodnotit, jak na tom člověk s držením těla je, může vhodnou obuv doporučit a taky poradit, jak v ní chodit. Barefoot boty určitě nejsou samospásné, ale pro mě osobně je to další pomůcka pro zdraví. Jelikož fyzio dělám víc jak rok a vidím až zázračný účinek na tělo, jsem hrozně zvědavá, co dokážou barefoot boty, vnímám to jako další level. Ale momentálně ve velkoměstě se mi do toho nechce, tak si asi ještě chvilku počkám.

Ikona diskutujiciho aston 405 2019-06-13 07:52:21 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Tyjo, já vás lidi obdivuji vy kteří si spojité nějaký svůj aktuální nedostatek s důvodem z dětství. „už jsem velká holka / velký kluk“. To mě Nikdy nenapadlo si říct a přitom to Může dobře přeprogramovat, asi se inspiruju 😀

Ikona diskutujiciho Alue K. Loskotová 2019-06-13 07:55:53
Ikona diskutujiciho
sipka

Používám větu ,,už jsi dospělá, takže se toho nemusíš bát“ docela často. A funguje. A to že mi ubíhají roky nějak nemá moc vliv na to, co se mi děje v hlavě. Pořád mám nejistoty, pořád něco nevím, něčemu nerozumím, neumím a prostě se potřebuju postrkovat, nebo přkeonávat. Pořád nové a nové výzvy. Tak si občas říkám, že dospělí jsou vlastně jen hodně zkušené děti, co umí dobře skrývat svoje nejistoty 🙂

Ikona diskutujiciho ⚜️ aston 405 2019-06-13 13:33:48
Ikona diskutujiciho
sipka

Takhle se docela zatím cítím, „hodně zkušené děti“ :D…. a jak je vidět, je třeba rozebírat i takovéhle drobnosti, protože když se složí, je toho kupa a nakonec to dělá velký efekt. Ale je umění vybrat si v přítomnosti z toho všeho ten problém, který teď aktuálně můžu opravdu svépomocí řešit a není to pro mě ztráta času a energie – což ty umíš určitě dobře. Jen se podívej na sebe, jaká jsi díky tomu vyspělá a schopná a všichni tě za to obdivujeme.

Ikona diskutujiciho Alue K. Loskotová 2019-06-13 13:50:11
Ikona diskutujiciho
sipka

No ale dokonalá taky nejsem, kde mi nejvyšší konstruktér přidal, tak jinde mi zase ubral. A občas mám pocit že místy docela dost ubral 😀 😀 😀

Ikona diskutujiciho Simona 2019-06-14 00:30:38 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Ahoj Alue,

Mňa by zaujímalo, ako si dokázala povzniesť sa nad to, že ťa otčim obral o dedičstvo po maminke? Ja si teraz prechádzam niečim podobným. Umrel mi ocino a o jeho dedičstvo ma chcú okradnúť jeho súrodenci, ujo a tety. Neviem ako sa s tým vyrovnať. Zamlčali mi dokonca aj to, že umieral a umrel, len aby všetko zdedili oni a ja som sa o ničom nedozvedela… veľmi mi to ubližuje.
Ďakujem.

Ikona diskutujiciho Alue K. Loskotová 2019-06-14 08:07:15
Ikona diskutujiciho
sipka

No já jsem původně měla dědit půl nemovitosti, na které ale byla otčímova hypotéka. Otčím zásadně nechodil k soudu a zdržoval to dva a půl roku a mezitím měl v držení účet, který banka nezastavila a stáhl z něho peníze a ještě další dva roky z něco tahal příchozí peníze, co taky nebyly jeho. Bylo mi jasné, že když s ním napůl vezmu barák (ušil to na mě, věděl dobře jak na mě hodit jeho hypotéku) tak on nebude splácet a bude to na mě a ani v tom nebudu moct bydlet když moje je jenom půlka. A navíc to byla stará škaredá kuťa. Takže jsem přes plnou moc od jiného dědice, kterou otčím předtím podepsal aby nemusel k soudu, ale zůstala platná i na další sezení, za otčímovy nepřítomnosti udělala škatulata škatulata a vyměnila jsem mamčin účet za tu půlku domu. Vtip je v tom, že ve chvíli její smrti tam bylo 690 000 kč a ještě tam dva roky chodily příděly peněz z investic pro další dva lidi které jim otčím kradl a nedal. Trvalo mi tři měsíce ten účet zrušit, protože otčím ho vybral dvě hodiny poté co máti zemřela a pak z toho účtu odcházela platba za hypotéku a peníze ostatních dědiců pořád celé dva roky mizely kanálem do té hypotéky. Co na účtu zbylo, to otčím vycucnul do nuly… Musela jsem seřvat dvě ředitelky ve dvou bankách, řekli že zrušit účet zatížený hypotékou nejde, i když účet změnil majitele a hypotéka je na otčíma. Jedna banka mě odkazovala na druhou. Byla jsem tam 4x. Tak jsem naběhla s chlapem a začali jsme tam dělat bugr, ostudu, nadávali že jsou to zloději, podvodníci co ničí mladým lidem životy (bylo mi jenom 19) a najednou to zrušit ŠLO!!! Takže když něco nejde a máte na to právo, udělejte ostudu a najednou to půjde. Slušnou domluvou nevyřešíte NIC. Takže jsem pomohla přesměrovat peněžní toky dvou dědiců na jejich účty, hypotéku co měl platit otčím (samozřejmě neplatil a byly z toho problémy, ale už NE MOJE) jsem tím odřízla a ať si s tím dělá co chce. No a zůstal mi prázdný vykradený účet. S tím jsem zašla s právníkem na policii. 2X. Policie řekla, že Michal Válka je známá firma na jižní moravě, že podobně jako mě a mámu okradl a podvedl spousty dalších lidí a že z něho ty peníze nikdo nikdy nedostane. (Což je pravda, nedávno se nechal oddlužit a v povinném seznamu svých dluhů ani neuvedl že má u mě sekeru skoro 700 tisíc, takže i to jenom oddlužení je neprávem) A odmítli se tím zabývat. Nikoho nezajímá, že okradl mámu po její smrti, že to bylo dědictví které mělo být rozděleno v rámci soudu… a jako že by ho alespoň zavřeli, aby nemohl škodit dalším lidem, to taky nic. Mezitím si prý nabalil jinou babu (nemocnou a nad hrobem. aby byla jistota že po sňatku brzo umře) a okradl ji stejně jako mamku, takže je na svobodě a dělá neplechu dál… No a jak jsem se s tím smířila? Jasně že jsem byla naštvaná, protože vyřešit to dědictví bylo pro mě dost těžké, ostatní totiž vůbec nespolupracovali, chovali se jako naprostí tupci a primitivové. I když jsem jim pomohla a právník měl pokyny pomoct i jim, ne jenom mmně a šlo to v mojí kapsy i když jsem nic neměla, tak se ještě stavěli na odpor a nechtěli psolupracovat, ani si pořádně nepřečetli papíry a byli líní se o to zajímat. Žádného vděku jsem se nedočkala, naopak lži, obviňování a nenávist, přitom jsem byla jediná, kdo nic nedostal a od začátku jsem kopala i za ostatní dědice, kteří by jinak bez mé pomoci nedostali nic a ještě mu každý platil dluh 112 000kč. Bylo to na nás perfektně narafičené, otčím měl totiž dost let na to, aby si tu krádež dobře naplánoval. To mě žralo asi víc, než ty ztracené peníze. Že někomu pomůžu a jediné co umí, je nevděčnost a vrážet mi kudly do zad. Po přízní řízni. Viděla jsem dobře, že problém opravdu nikdy nebyl ve mně, že když je někdo hlupák, tak to je diagnoza do konce života. Tehdy měli štěstí, že jsem tam byla….. Neměla jsem fakt nic a pořád vlastně nemám nic. Ale říkala jsem si, že alespoň nemám dluhy, alespoň žiju v klidu, nikdo už na mě neřve, nikdo ně nezamyká doma, nikdo mi neodpírá stravu ani sprchu, nikdo mě neizoluje od komunikačních prostředků, nikdo mi nezakazuje vykonávat svoji práci, nikdo mě psychicky netýrá, nevydírá, nikdo tady po nocích neblije do záchoda a nedáví se, nikdo mě neobviňuje že jsem nevděčná dcera, nikdo mě nevyhazuje z domova a už se nikdy na ten jeho odporný brunátný vepřový obličej nebudu muset dívat. A tato moje svoboda je rozhodně cennější, než ztratit 700 000. Prostě jsem si řekla, že jsem přežila milionkrát horší věci, přežila jsem domácí týrání, přežila jsem tu hroznou rodinu, takže o jednu křivdu navíc, to mě fakt nezabije. Navíc s tím opravdu nejde nic dělat, jedině občansko právní soud, jenomže to by šlo z mých peněz a já žádné neměla a i když bych vyhrála, tak on by stejně nic nezaplatil. A teď už je to i promlčená věc a on se mezitím oddlužil, takže by mi soud pravděpodobně nakašlal.

Ikona diskutujiciho Alue K. Loskotová 2019-06-14 08:29:04
Ikona diskutujiciho
sipka

Jo a to že ti rodinka zamlčuje důležité, abys nepřišla k penězům, to taky znám. Půl roku jsem nevěděla, že mi máti před smrtí ještě stihla založit lišku a dávala mi tam peníze. Nikdy mi to neřekla a papíry od toho dala jinému dědici ať mi to dá. Nedal mi to půl roku, beztak v mezičase špekuloval, jak by mi to vykradl, asi pak zjistil že to nejde a nakonec si řekl že než aby mu to doma zbytečně leželo, tak mě asi nechá si to vybrat… jinak nechápu jak by mi někdo mohl půl roku tajit, že mám někde na sebe psaný účet. Vytáhla jsem z té lišky nějakých 27 000, koupila jsem si za to noťas, na kterém jsem napsala svoje tři knihy a ještě mi zbylo. A to zrovna bylo v době, kdy jsem potřebovala koupit kompa na první knihu, ale neměla jsem za co koupit. Noťas dodneška jede a pořád ho mám a pořád na něm stříhám videa… No a ten dotyčný co mi to půl roku zamlčoval, to je taky pěkné kvítko, prolhané až na půdu, neskutečné toto…

Takže vítej v klubu. Doporučuji se zapřít, vyřešit alespoň abys neplatila nikomu dluhy a pak se na všechny ty lidi vybodnout a spálit mosty. Protože tady nejsi od toho, aby ses od nich nechala šikanovat.

Ikona diskutujiciho Amálka 2019-06-14 08:44:39
Ikona diskutujiciho
sipka

Mám k tomu jen poznámku. Nikdy jsem nepochopila, jakým právem může stát někoho oddlužit. A když už to udělá – třeba nějakého důchodce – měl by to za něj zaplatit. Moje zkušenost je taková, že jsem prodala nějaký větší majetek pánovi na směnku. Potřebovala jsem se ho rychle zbavit a on měl veliký zájem. On ale potom nasekal další průšvihy a když jsem to dala na soud, tak mu nakonec můj dluh prostě smázli… Tadá! Prý je to známá firma a dluží toho moc. Jako fakt? Tím spíš by si to měl odmakat, ne? Ani mě tak neštve ta ztráta peněz, ale ta nespravedlnost!

Ikona diskutujiciho Alue K. Loskotová 2019-06-14 08:57:35
Ikona diskutujiciho
sipka

Přesně tak. Speciálně otčím, který měl ty dluhy právě kvůli podvodům, které dělal na lidi naprosto cíleně a vědomě. Měli ho čmajznout a poslat do dolu lámat kámen a všem okradeným se omluvit. Ale ne, běhá na svobodě a krade dál. Samozřejmě chápu, že mnoho lidí se dostane do dluhů nevinně, někdo je okrade, někdo je podvede, často dělá podvody i samotný stát, nebo dělá podvody banka. A mělo by se mezi tím rozlišovat. Měl by se dělat rozdíl mezi zlodějem a člověkem, který měl prostě smůlu, nebo si to blbě spočítal.

Ikona diskutujiciho niky 2019-06-14 18:30:28
Ikona diskutujiciho
sipka

Hej já znám taky jednoho Michala, kterej je stejnej ču**k, akorát v trochu jiném oboru a taky vypadá jako prase, jako hodně ošklivé prase, normální zvířátka prasata jsou proti němu velmi hezká. A bude škodit a škodit, jako by neměl vůbec svědomí a prochází mu to a podobně jako v tom tvém případě ostatní lidi obviňují nevinné a křivdí jim, zato jeho vychvalují (protože on o těch nevinných roznáší pomluvy, které nejsou pravda a vše překrucuje ve svůj prospěch), ale já jsem už klidná, protože vím, že na to jednou dojede.

Ikona diskutujiciho Nirvana 2019-06-19 00:17:03
Ikona diskutujiciho
sipka

Také mám po otci něco dědit a furt jako nevím co. Že mám dva nevlastní bratry mi taky sprostě zamlčeli. Jako kdybych neměla právo to vědět! Rodinu z jeho strany taky vůbec neznám a on o mně snad ani neřekl, jako kdybych nebyla, naprosto sprostý. Když už „si bokem udělal spratka“, měl se k tomu postavit aspoň jako chlap a přestat se tvářit, že neexistuju. Naštěstí to celé vypovídá jen o něm. Jsem to nejlepší, co tenhle člověk kdy vytvořil… Očividně to ale nikdy nebude schopný vidět, což bolí, když vás nikdy v životě neocení vlastní otec a vlastně vás ani vůbec nechce. Ale co, jeho uznání nepotřebuju.

Mimoto tahle diskuze je velice výživná a v některých ohledech i poučná, děkuji 😊 byla doba, kdy jsem si myslela, že už všechno potřebné znám a mám a chtěla jsem spěchat na děti… Přitom jsem očividně sama ještě dítě a o výchově vím velké kulové. Ještě že vše dopadlo tak, jak dopadlo. Občas o něco přijít bolí, ale později jsme za to ještě moc rádi.

Ikona diskutujiciho Alue K. Loskotová 2019-06-19 08:17:12
Ikona diskutujiciho
sipka

Hele zrovna stejnou větu jsem měla v hlavě, když jsem naposledy myslela na svého bio otce. Že jsem to nejlepší, co kdy v životě udělal a očividně o tom vůbec neví 😀 To je hezké 😀 vítej v klubu

Ikona diskutujiciho Sibyla 2019-06-14 07:07:38 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

asi nejhorší výchova je styl „Co tomu řeknou ti ostatní“ (míněno sousedé, kamarádi, známí, lidé na ulici, které ani neznáme …)
Myslím, že si tím prošlo hodně lidí a naučilo se posuzovat podle toho, co si o něm myslí někdo jiný nebo probůh mohl myslet.

Ikona diskutujiciho Hana 2019-06-14 12:30:42 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Tak můj táta je a byl vždycky taky hrozný cholerik, despota, egoista co myslí převážně na sebe, má vždycky ve všem tu nejsvatější pravdu a jiné názory nebere. Konflikty, při kterých si někdo dovolí mu odporovat, vyhrocuje do takových rozměrů, že vyhrožuje fyzickým násilím, ale naštěstí to zůstává “jen” u těch výhrůžek.Vždy když ho slyším se rozčilovat, někomu nadávat, začne mi bušit srdce, mám takovou slabost v rukách a nohách a pocit, jako by se do mě zabodávaly nože, z té jeho hnusné energie co při tom vyzařuje..umí zdatně s lidmi manipulovat, ženy bere jako něco míň, co vlastně musí svým manželům posluhovat.Ale tím si jen obhajuje a alibizuje svou lenost a neschopnost.Celkově mám z něj pocit, že je charakterově neskutečně zvrácený.Jinak dokáže být i hodný, ale nedá se to brát příliš vážně.Z dětství si kvůli němu a jeho výchovy společně s mými bráchy taky neseme určitá traumata, kdy nám nedokázal být jako pravý táta oporou, ale místo toho nás častokrát ještě víc dobil tím, co ošklivého nám řekl.Pamatuju si na jeden okamžik, kdy jsem byla malinká u mámy v náručí a byli jsme zrovna i s tátou v obchodě, jak jsem plakala, prý jsem vždy mezi cizími lidmi plakala, no a táta se strašně rozčiloval ať toho nechám. Když jsem trochu povyrostla, tak si vzpomínám, jak mě učil zdravit lidi a děkovat za něco tím stylem, že mi hrozně vynadal, když jsem někde ze studu nepozdravila nebo za něco nepoděkovala.A podobných situací bylo spoustu a stále je.Jako malá jsem se ho dost bála. Dnes už na mě nemá až takový vliv.Nejhorší je, že tohle člověka fakt poznamená a ten rodič se pak hrozně diví, že se s ním jeho děti v dospělosti nechtějí bavit a vyhýbají se kontaktu..mamka ta je naštěstí hodná a citlivá osoba, která se nás vždy uměla zastat, i za cenu toho, že se s otcem do krve pohádá, bohužel je ale snadno zmanipulovatelná, chybí jí ostré lokty.Pořád říkám, že by si jí otec měl vážit, za to co všechno si s ním vytrpěla, každá jiná by už od něj dávno utekla..

Ikona diskutujiciho Kamisak 2019-06-14 15:08:09 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Co jsem fakt nesnášela. Přestaň řvát, nebo ti dám na zadek abys měla důvod.
S tebou je to fakt hrozný, to s tvojí starší sestrou jsme takový problémy vůbec řešit nemuseli.
Tuhle druhou větu slýchával i můj manžel, jak byl jeho starší bratr geniální dítě, co si v 5 letech četlo noviny a umělo počítat. A že s ním se musí učit, že mu to tak nejde… no docela síla že tohle slýchá ještě dnes, ikdyž jeho starší bratr je pablb co chlastá a hraje automaty a díky tomu přišel o barák- no hold geniální dítě:-)

Ikona diskutujiciho Alue K. Loskotová 2019-06-14 18:53:50
Ikona diskutujiciho
sipka

,,Neřvi, nebo ti ještě přidám.“ .. jojo, výborná výchova.

Ikona diskutujiciho pavel-))) 2019-06-15 00:15:22 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

moje děctví probíhalo někdy klidně někdy to bouřilo největší problémy mi dělala škola pokud sem dostal nakou špatnou známku tak mě trestaly to byly ruzné zákazy facky nadávání i mezi spolužáky sem nezapadal byl sem jinej než ostatní tak sem byl bez kamarádů ale výhodu to mělo ze které těžím do dnes od 4 třídy se mi podařilo objevit sílu myšlenky a postupně sem se dopracovával že mé myšlení může změnit realitu a tak sem začal experimentovat nejdřív s drobnostmy později mé přesvědčení prudce rostlo až sem dokázal mít pod kontrolou veškeré dění ve svém životě to se pak problémy řešili samy pozdějí to přešlo v pocity absolutní moci že o co se pokusím to vždycky vyjde to už sem věděl že vše kolem mě je energie do které můžu vkládat sve myšlenky které se vždy zhmotní a to se pak v okolí mne děli ohromné změny jak ve škole tak i doma zbytek dětství až na utoky temných bytostí kteří se mne snažili oslabit

Ikona diskutujiciho Milan 2019-06-15 11:15:52 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Vzhledem k tomu jak nás je na světě hromady vidím celou společnost na jasnou degeneraci populace, jeden z hlavních bodů proč nemít děti je také výchova, vidíme toto i v jiných kultůrách a společenství, co je léta zavedené nelze společensky změnit jelikož se musí přizpůsobit naprosto všichni v té společnosti kteří jsou svázání starými traumaty, tak svoje rozhodnutí a změnu prostě neprovedou.
Znám pár světlích vyjímek každopádně dítě chytá zkaženiny od kamarádů a ze školy, rodičům se prostě pak vymyká jakkkoliv tyto způsoby v dítěti rozumně potlačit, dítě pak vlčí přestože má základy dobré výchovy což je neskutečně smutné.

Ikona diskutujiciho Vladimír 2019-06-30 23:34:30 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Pohled z druhé strany

Před nějakým časem jsem na internetu sledoval diskusi na stránkách rodina.cz . Když jsem četl ty nářky především na tchýně a cítil tu jejich nenávist, tak mi to nedalo, abych nepřispěl do jejich diskuse dále uvedeným článkem. Zajímavá byla reakce. Žádná! Pouze jedna mladá paní napsala, že to nemůže být pravda. V každé rodině se lidé hádají.

No myslím, že pohled z druhé strany neuškodí. Předem bych chtěl uvést jedno pravdivé moudro. Nejvíce nenávidíme ty, kterým jsme paradoxně sami nejvíce ublížili, potom ty, kteří nám odpustili, dále ty, kteří nás morálně převyšují. A až potom ty, kteří si to pro svoje jednání skutečně zasluhují. Když jsem se seznámil se svojí současnou ženou a ona mě vzala ke svým rodičům, tak jsem byl v šoku. S rodiči a 4 sourozenci bydleli v bytě 3+1 bez ústředního topení. Bylo to takové malé mraveniště. Ten důvod šoku spočíval v chování a vztazích v rodině. To bylo samé maminko, tatínku. V duchu jsem si říkal, že to není možný. Kdy se někdo zamračí, kdy zvedne hlas a kdy přijde hádka. Za 15 let jsem nikdy jiné chování nezažil. Od té doby vím, že vzor rodičů je moc důležitý. A přežítí tolika lidí v tak malém bytě v pohodě, to samo o sobě byl nadlidský výkon. Žena způsob chování svých rodičů převzala a já jí za to jsem moc vděčný. Za celých 46 let, co jsme spolu, si nepamatuji, že by na mě zvedla hlas, nebo zakřičela. Je to zvláštní, poznám, že se jí něco nelíbí ne podle toho co řekne, ale podle toho, co neřekne. Dá se to těžko popsat, to se musí zažít. Má to jeden vedlejší účinek. Když potkávám lidi, vycítím, že mají problémy, nebo že se přetvařují. Po svatbě se narodila dcera a dva roky potom syn. Práce bylo dost, protože se ještě vyvařovaly plenky. Rád vzpomínám, že ať žena dělala cokoliv a já jí pohladil, tak vždy se usmála a třeba řekla, když mi pomůžeš, tak potom budeme na sebe mít víc času. A tak jsme dělali všechno spolu. Takové to zavrčení „ nevidíš, že mám práci, kdybys mi radši pomohl, jsem úplně uštvaná, neotravuj…“ to je nejlepší a nejrychlejší způsob, jak chlapa naučit chodit do hospody, nebo ho úplně vyhnat z domu. Chlap se pokusí ji pohladit jednou, podruhé a potom s tím přestane a potom se jí přestane všímat i večer. Jde o to, že taková ženská se neslyší. Ona vůbec netuší, že dělá chybu. Řekl bych že zažila krušné dětství a to co dělá jí připadá jako lázně, kterými svého manžu oblažuje, proti tomu co zažívala. A přitom určitě touží po tom, aby jí měl pořád rád. Ale ten chlap touží taky po milující ženě. Rozhodně nemůže být na závadu přečíst si něco z „Červené knihovny“ a získat inspiraci. Kdo nečte neví, co neví. Tady si neodpustím malou odbočku. Co to vlastně je láska? Nabízím netradiční vysvětlení. Každý člověk má kolem sebe energetický obal – auru. Dokud jí má žije. Čím větší aura a větší přísun energie, tím vitálnější člověk. Každý se snaží tuto energii získat, děje se to nevědomě. Láska je dobrovolné předávání své energie tomu druhému. Pokud tak činí oba partneři je vše v pořádku. Většinou je jeden sobečtější a přestane dodávanou energii vracet a ten druhý slábne. A je po lásce. Nejjednodušší a nejčastěji používaný způsob dobití energie je hádka. Ten kdo vyhraje hádku srší energií a ten druhý je vyždímaný jako citron.
Problém je v tom, jak takové ženě ukázat, že dělá chybu, protože většinou ví všechno nejlíp a nechce poslouchat nějaké nesmysly. Situaci posuzuje podle svých zkušeností. A když náhodou potká skutečně hodné lidi, tak podvědomě má vztek na své rodiče, že takoví nebyli a svou zlobu přenáší na nevinné a nemůže pochopit, že se nepřetvařují. Zvláštní kapitolou by byla otázka: Kdo může nenávidět pro dobro?
Je to smutný pohled, když vidíte normálního veselého chlapa, jak jde se svou ženou a bojí se promluvit. Je to marný, ale chlap se musí domů těšit. Žádným násilím, nebo vydíráním se doma neudrží. Mezi jistý druh vydírání patří i „řekni, že mě máš rád“. Ne každý chlap to dokáže říct, ale snaží se to říct právě snahou o pohlazení. Víte proč je tolik starých chlapů nahluchlých? To je obraný mechanizmus, aby nemuseli poslouchat to věčné komandování.
Ze začátku měla žena tendenci všechno za děti dělat. Tak jsme udělali rodinou poradu a stanovili postup, který budeme dodržovat. Cílem bylo nedělat dětem otroka, ale naučit je všechno co budou v životě potřebovat a jít jim příkladem. Uklízení hraček, luxování, vynášení koše, mytí a utírání nádobí, příprava snídaní večer a uložení do lednice, balení věcí na školandu to byl základ povinností dětí. Večerníček byl v 19 hodin. Podmínkou bylo, že rozhodnutí jednoho z rodičů bylo závazné a neexistovali vyjímky. Takovéto, počkej až tatínek nebo maminka odejde, tak potom můžeš, to neexistovalo. Samozřejmostí bylo, že za každý splněný úkol následovalo poděkování. Otázka je jak dosáhnout poslušnosti. Bylo to v podstatě jednoduché. Musí se začít odmalička. Vysvětlit dětem, že pokud si máme hrát a povídat, tak musí být splněny úkoly. Když provedly něco co neměly, tak se okamžitě zasáhlo. Vyhrožování „počkej až přijde táta …“ je špatný. Pokud máte pejska a necvičíte ho odmala, tak když vyroste s ním nic nesvedete. S dětmi je to podobné. Potom jsme byli kamarádi, nikdo nezvyšoval hlas, o křiku ani nemluvím a všechno se dělalo v pohodě. Kamaráda můžete mít jenom v někom, kdo ví co to slovo znamená a kdo ví co to je respekt a disciplína. Nezávidím dnešním rodičům strach z násilí od vlastních dětí až budou mít 15, dneska i míň a nebudou moci jim splnit jejich požadavky. Byl jsem v obchodě a tam mladá maminka s tříletým dítětem. Vzteky dupalo a řvalo na celé kolo. Tak jsem mu řekl co řve, že na to nikdo není zvědavej. Schovalo se za mámu. Když jsem byl u pokladny, tak za mnou ta paní přišla a děkovala mi, že jsem zklidnil její dítě. Ona ho nezvládne ve třech letech. Četl jsem studii o nezvladatelných dětech a jak problém řešit. Odborně tomu lékaři dávají diagnozu ADHD. Většinou se takovým dětem dává lék Ritalin. Rodiče nejsou upozorněni na to, že se po něm z dětí stanou biologičtí roboti bez vlastní vůle, že po něm přestanou růst, že má další vedlejší účinky, že je návykový a neřeší problém trvale. V té studii doporučili a odzkoušeli jednoduší věc, problém řešící. Vyloučili z potravy veškeré sladkosti (bombony, čokolády, sušenky…), barvené limonády. A ověřili si, že příčinou jsou umělá sladidla v nich obsažená (aspartam), která navíc narušují dědičnost. Po měsíčním sladkostním půstu byly děti zase normální. Děti uvažují jinak a kladou rovnítko mezi sladkým a láskou. Proto nedávejte dětem sladkosti, ale skutečnou lásku.
Zvláštní bylo, že naše děti povinnosti braly jako samozřejmost a když začaly chodit do školy, tak ostatním nevěřily, že jinde to je jiné a zvlášť je fascinovalo, že někteří se mohou dívat třeba do 22 hodin na televizi. Když syn chodil asi do 3 třídy tak na Silvestra prohlásil, že by se chtěl taky dívat na televizi do půlnoci jako ostatní. Tak jsme mu řekli samozřejmě, žádný problém. Jak byl zvyklý chodit spát v 19 hodin, tak kolem půl desáté začal polehávat a že by šel spát. Tak jsme mu říkali ne ne, chtěl si se dívat, tak musíš. Vtip byl v tom, že on sám chtěl jít spát, a ne že jsme ho nutili. V pubertě žádné problémy nebyly. Jsem si vědom toho, že se naše výchova do dnešního světa nehodí. Dnešní svět je světem bezohledných rváčů. Slušnost a pochopení v něm nemá místo, naopak tyto vlastnosti jsou vnímány jako slabost. Každý se musí rozhodnout sám, co vlastně chce. Buď si vychová kamaráda, nebo bezohledného sobce. Dcera, když odešla z domova, tak nám jednou řekla, že určitě nebude nutit děti chodit spát v 19 hodin, že se jí to nelíbilo. K dnešnímu dni má dva kluky 12 a 10 let a v kolik je posílá do postýlky? Samozřejmě v 19 hodin. Ještě pár příhod z výchovy vnoučat. Jednou zeťák dával spát 3 letého syna. Ten nechtěl. Tak jsem ho vzal do náruče a přišel k oknu a ukázal do tmy a říkám „Vidíš tam toho bubáka jak mu svítěj oči“ „Já nic nevidím“ „To se musíš pořádně podívat a vidíš jak si hraje s divokými prasaty“. „Už ho vidím“ „On chce, aby jsi šel spát a nerušil ho, budeš spát?“ „Jo,jo“ U nás byl hlavní autoritou bubák, který měl rád klid a když se rozčílil, tak jsem ho musel uklidňovat a někdy se s ním na chodbě dokonce porvat, aby neublížil dětem. A taky jsem byl někdy pověřen provést výprask. Dcera říkala, že bychom děti neměli strašit bubákem. Stalo se, že odjížděli domů a nejmladší vnouček u auta povídá “Maminka říká, že bubák není a já už ho viděl dvakrát“ a bylo vymalováno. Když se sjedou všechna čtyři vnoučata, tak musí být nějaký pořádek. Sami si připraví listinu, kam se zapisuje chování, úklid, pochvaly a případné černé puntíky. Všichni se snaží, aby měly co nejvíc jedniček a hvězdiček a potom je vyhodnocení plus odměna. Jednou si děti hrály s dřevěnými meči a ten nejmladší nechtěně praštil babičku do hlavy. Babička sebrala meč a přerazila ho. Děti zmizely za skleníkem a za chvíli přišel ten nejmladší a říkal babičce, že nechtěl. Na to jsem řekl“Jseš hrdina, protože jen hrdina se dokáže přiznat a omluvit“. Podobných příběhů je víc.

Napsat komentář: Amálka Zrušit odpověď na komentář

Ikona moderatora

Moderovaná diskuze: Příspěvky se zveřejňují s časovou prodlevou. Pro účast v diskuzi je třeba, aby byl váš komentář v souladu s obecnými pravidly slušného chování a podmínkami používání stránek