153. Dotazník: Funguje přírodní léčba jenom někomu?

17.5.2016 v Čtenáři 51

Napadá-li Vás nová otázka do příštích dotazníků, položte ji směle do diskuze… Děkuji!

Upozornění: Dotazníky nejsou určeny k recenzím na zboží, posuzování osob, webů apod. Nenahrazují e-mailovou poradnu, s osobními problémy se prosím obracejte na e-mail.

1. Jak to, že na někoho funguje alternativní/přírodní léčba a homeopatie, a na někoho ne? Souvisí to s tím, kolik má člověk konstruktivní energie? Jinými slovy, čím více je člověk destruktivní, tím méně na něj bude fungovat přírodní léčba a bude potřebovat chemii?

Že by na někoho nefungovala příroda je nesmysl, protože člověk JE příroda a funguje na bázi biofyziky a ne biochemie.

Rozdíl mezi přírodní léčbou a chemkou je, že příroda funguje dlouhodobě a postupně, kdežto chemka působí instantně a na chvilku. Takže člověk, co je zvyklý jíst každý den ibalginy a najednou se dozví, že aby se mohl vyléčit, tak se první musí vydetoxikovat, brát homeopatii, absolvovat duševní hygienu, bambilion dalších věcí a první výsledky budou až za pár měsíců poctivé práce – za předpokladu že léčba byla správně postavena – tak ten člověk je samozřejmě vykulený.

Dělá to chvíli, pak má pocit že to nezabírá, vybodne se na to a pak říká, že mu to nezabralo.

Nebo to dělá, ale ve chvíli kdy se dostaví detoxikační projevy a leze z něho ten hnus co si v těle roky shromažďoval špatnou životosprávou a pojídáním/užíváním chemie, tak toho nechá ze strachu či pohodlnosti s výmluvou, že mu to nedělá dobře!

Nebo to dělá, na začátku má pocit že to zabírá a pak se naopak stav zhorší… A on řekne že to nezabírá, že je to slabé a přeruší léčbu ve chvíli, kdy teprve startoval skutečný ozdravný proces!


Ale chyba je v jeho přístupu a v tom, že tomu nedal dost času.

Když je někdo nemocný pět let a chce se uzdravit, tak buď to bude dělat dlouhodobě a pořádně, nebo to nemá smysl. A není to tak že pětiletou nemoc vyléčím za měsíc. Většinou se tělo samooopravuje polovinu času, co bylo nemocné. Takže pětiletá nemoc se může vyléčit za půl roku, ale klidně až za dva a půl… A když v mezičasech člověk vynechává a nedodržuje postup, tak se to pochopitelně prodlouží, protože často začíná odznova, pokud byla prodleva moc dlouhá.

Lidé, kteří tvrdí že na ně přírodní léčba nefunguje, buď spadají do kategorií které jsou tu popsané, nebo je ještě jiná možnost, že už jsou od doktorů tak vykuchaní a otrávení, že jejich imunitní systém je prakticky mrtvý, chybí jim orgány a s takovým člověkem už příroda nic udělat nemůže, protože příroda nepočítá s tím, že si člověk dobrovolně nemá vyříznout kus těla, nebo se nechá radioaktivně ozářit.

Zkuste léčit homeopatií někoho, komu vybrali lymfatické uzliny, uřízli prso, vydlabali dělohu a vaječníky a ještě měl párkrát chemo, nebo kdo už je nemocný 20 let, bere 20 léků, morfium, leží na smrtelné posteli a na poslední chvíli se probere, že by se sebou něco dělal… To už je pozdě.

2. Nemáš někdy pocit že nejsi člověk? Promiň zní to divně 😀 ale nemyslím to zle, prostě já mám poslední dobou často pocit jakoby většina lidí okolo nebyla stejnej druh jako já. Připadám si od běžného člověka natolik vzdálenej že chvilkama přemýšlím jestli není třeba víc druhů „lidí“ ale asi je to zřejmě tím že valná většina lidí je dost destruktivního naladění a pokud někdo není, asi to budí ten dojem vzdálení.

Všichni jsme lidi, ale lidé jsou různí. Obdobím kdy odmítáš svůj vlastní druh si asi prošel kde kdo, většinou je to následek nějakého vážného traumatu a to může být i ,,jenom“ šikana ve škole, nebo pocit odmítnutí od lidí ve tvém nejbližším okolí. Člověk pak má pocit že nikam nepatří, odcizí se a pak má tyto myšlenky… Když se do toho ještě potká s teorií vtělených pozemských andělů, problém se ještě více prohloubí a doba pro srovnání a regeneraci mysli se tím prodlouží a zkomplikuje.

Pomáhá uvědomovat si své tělo, milovat ho, přijímat ho, prohlížet si ho a hlavně hledat sobě rovné lidi, se kterými si člověk je blízký a kteří na něho nekoukají jako na debila, kdykoliv si dovolí říct něco, co se zrovna nenosí a nezapadá to do obecných vzorců myšlení a chování.

Když najdeš své místo ve společnosti lidí, kteří tě mají rádi a kteří tě respektují, problém sám zmizí, ani si toho nevšimneš.

3. Neznáš nějaké určité tipy jak poznat jestli sním nebo astrálně cestuju?

Znova doporučuju první nastudovat knihu Cesty mimo tělo:

http://obe4u.com/files/cesty_mimo_telo.pdf

A pak testuješ techniky, které tě kniha naučila. Když nepracují, je to sen. Když pracují, je to AC.

Mně často pomáhá dívat se, nakolik je okolí reálné. Ve snech bývá hodně proměnlivé a dějí se tam i nesmysly, kdežto při AC naopak nevíš, jestli jsi vzhůru. Rozeznat sen a AC problém není, pokud už jsi v AC skutečně byl.. Pokud nebyl, tak asi jenom spíš a k AC ještě nikdy nedošlo.

Naopak je problém poznat, jestli jsi ve fyzickém světě, nebo astrálním. Protože astrál je na začátku na první pohled dokonale reálný, fyzický a skoro vždy se objevíš ve svém pokoji, kde to znáš. A na to pomáhá všímat si detailů. – Že nedýchám, nebuší mi srdce. Můžu ale slyšet že mi šustí oblečení, a můžu cítit tlak v nohách jak jdu. Ale v AC přesto není dech a není cítit srdce.

Pak je dobré sledovat co máš na sobě a jak vypadáš. A zkusit techniku pro upevnění fáze – pokud zabírá, je to AC. Také pomáhá technika pro materializaci nějakého drobného předmětu. Pokud se nic neděje, je to sen, nebo realita.

Často v ložnici kde se objevíš bývá nábytek co znáš, ale může být kousek posunutý, nebo tam naopak může něco chybět a podle toho poznáš, že nejsi fyzicky vzhůru. Takže musíš porovnat pokoj s tím, co si pamatuješ, než jsi šel spát.

A hlavně si uvědomuješ nějakou fázi, kdy jsi vycházel ven z těla. Odlepil ses, vykulil, nebo normálně vstal. Pokud o ničem takovém nevíš, bývá to sen, jenom málokdy se totiž probereš uprostřed AC, aniž bys vystupoval z těla. A i kdyby ano, takové fáze bývají nestabilní a snadno při nich znova usneš, takže to nestojí ani moc za řeč.

4. Když udělám něco konstruktivního řekněme, co někomu pomůže (napadá mě například dárcovství kostní dřeně, ale může to být defakto cokoliv) a udělám to s úmyslem toho ne že chci někomu primárně pomoct, ale aby se mi taky stalo něco dobrýho, aby se mi to v dobrým vrátilo. Vrátí se mi to nebo se na mě vesmír vybodne protože s vyčůránkama nekamarádí?

Dobrý čin musí jít ruku v ruce s dobrým úmyslem. Pokud to tak není, energie co se vrátí má malou sílu, nebo žádnou.

Určitě není chyba dělat dobré věci s vědomím toho, že se mi to vrátí. Ale neměl by to být jediný důvod, proč se chováš dobře. Dobrý člověk dělá dobré věci sám od sebe.

5. Byla jsi někdy na diskotéce nebo na hudebním festivalu? Jak se ti tam líbilo?

Byla jsem několikrát na dětské – trapas, jednou na školní (12let) – ta byla moc fajn, a minimálně jednou na dospělácké a to byl humus největší. Všude chlast, hnusná hlasitá hudba, kamoš mi poblil mikinu… prostě fuj.

Měla jsem totiž období, kdy jsem jezdila s kamarádkou k její tetě do jedné vesnice kde byli její kamarádi, ale vyklubala se z nich nechutná pochybná parta, všichni hulili chlastali pařili prcali… Mně bylo 13-14, kamoška byla o rok starší a oni byli všichni mezi 16-19. Chvilku mi trvalo, než jsem si uvědomila, že to je hospodská spodina, že to není žádná dobrá parta kamarádů jak mi říkala a přestala jsem tam s ní jezdit.

Zase ale na druhou stranu to pro mě byla určitá zkušenost, zažila jsem tam spoustu věcí, ke kterým bych se jinak nikdy nedostala. Podobná chlastací spodina bez morálky byla i na mé ZŠ, konkrétně půlka celé mé třídy, ale protože jsme se znali dlouho, tak jsem nikdy neměla šanci se mezi ně dostat. Ani jsem o to nikdy nestála.

Zní to ode mě hnusně, ale já tímto stylem života velice pohrdám. Tady jsem se ale nechala do něčeho nalákat, co nakonec bylo něco úplně jiného než jsem původně chtěla poznat a v podstatě jsem byla taková turistka v cizím světě, kde si mladí lidé ničili život dřív, než vůbec mohl nějak pořádně začít.

Ona mi je vylíčila jako fajn otevřenou partu se kterou je sranda a se kterou je spousta dobrodružství, tak jsem si myslela jak budeme u táboráku hrát na kytaru, sbírat v lese houby a sdílet svoje zkušenosti a místo toho to byla banda ožralců 😀 To jsem hodně čuměla. To bylo pěkně divné léto…

Loni jsem byla s přáteli na festivalu co byl nedaleko, ale to jsme zašli jen na pár hodin, viděli jsme divadlo, poslechli si trochu hudby a to bylo velice slušné a kulturní, konalo se to uprostřed nádherné zříceniny, nikde ožralové a nikde nic poblitého, tak to bylo fajn. Ale ani ne moc kvůli tomu festivalu, ale že jsem strávila hezký den na sluníčku s lidmi, kteří mě mají rádi a se kterými je mi dobře… Jinak preferuji komornější typ zábavy.

6. Opravdu nosi cerne kocky smulu? Kdyz prebehnou pres cestu? Ja doma jednu mela a byla super 🙂 Dali jsme ji ale jednomu panovi, ktery mel mensi farmu, byla totiz moc divoka, ale spis ty povery, jsou to přece jen zvirata a kvůli tomu, ze je cerna.. Cerna barva je i ochranujici ne?

Černá barva je destruktivní, odebírá z člověka energii. Nemá ochrannou funkci.

Kočka je symbol změny v matrixu, když člověku přeběhne přes cestu, je to vždy nějaká změna, ale nemyslím si, že to zásadně závisí na barvě té kočky. Je ale pravda, že jednou se mi to stalo, když jsem byla malá. Že nám černá přeběhla, já řekla že to je špatné znamení, že máme jít zpátky, společník mi nevěřil a pak jsme na to šeredně doplatili.

Takže moje zkušenost to spíše potvrzuje. Pak mi párkrát přeběhla přes cestu barevná a to mi žádnou zásadní smůlu nepřineslo, ale rozhodně bych u černé přebíhající kočky velice zpozorněla a pokud to jde, raději se otočit na podpatku a vrátit, nebo jít jinou cestou.

Když máš černou doma tak se to pochopitelně nepočítá, jako znamení se počítají cizí nečekané kočky, co potkáš někde po cestě.

7. Kdyby jsi nám v jednom videu (nebo článku) vysvětlila, kde a v čem to vlastně žijeme, jak to tu doopravdy funguje, co se tu děje apod. prostě celou pravdu o světě a o všem… myslíš, že by to bylo pro nás hodně tvrdé? Není ti z toho někdy trochu šoufl, když si to celé domyslíš?

Já říkám a píšu pravdu pořád, už deset let. Ale nepíšu všude všechno, nejenom protože některá data jsou dost brutální, ale hlavně proto, že to málokdo chápe.

To základní ale k dispozici máš. Takže buď si to do souvislostí dáváš, víš, a přidáváš si pak už věci samostatně, nebo nedáváš a pak se ptáš, kdy ti někdo řekne kompletní pravdu. Tu ti nikdo neřekne, protože to nejde. Ucelit to do jednoho videa je nemožné, jak chceš shrnout celoživotní zkušenost do jedné-dvou hodin? Jenom knihu Svítání jsem psala přes rok, přečíst ji taky trvá dýl a zejména pochopit a zahrnout do praxe, to už ani nepočítám. A přitom se drží jenom určitého aspektu… A jak chceš zvládat vyšší učivo, když ještě nemáš zvládnutý základ? Má smysl člověku, který je na bodu A/B říct celou stupnici, když to nepochopí dál než za C a pak už pro něho mluvíš čínsky? Navíc kdo se symbolicky dostane za C, už pak nepotřebuje, aby mu někdo něco vysvětloval, chápe souvislosti sám. A těm ostatním stačí říct základ a buď na tom základě už sami vyrostou, nebo budou stagnovat a nic už si z toho neodvodí.

Já navíc taky nejsem žádný bůh, něco sice vím, ale někde mám i mezery a postupně se doučuji. Nejsem stejná jako loni a příští rok nebudu stejná jako dnes, pořád se učím a postupuju ze dne na den a podle toho jsem i schopná se o svoje poznatky dělit s lidmi, kteří o to stojí a které to zajímá. Takže nemám patent na univerzální kompletní pravdu, nejsem kouzelné zrcadlo. Jsem lidská bytost, která se učí stejně jako všichni ostatní. Co vím to řeknu, co je už moc to si nechám pro sebe a co nevím, to se učím… Znám celou řadu lidí kteří jsou hodně daleko, v něčem mi nestačí, ale v něčem zase nestačím já jim, takže síly jsou rozmanitě rozloženy a každá mozaika má díry někde trochu jinde. Společně se učíme rychleji, ale nikdo nemůže říct, že už ví všechno, to o sobě řekne jenom debil. Umět si naopak přiznat mezeru je umění, které člověka vede k dalšímu rozvoji.

Ale základ je nejdůležitější, základ hraje primární roli. Když ho člověk nepochopí a neposkládá do mozaiky, tak se nikam nedostane.

8. Ludstvo je deštruktívne a ludia sa len tak nezmenia. Prídu sem nejaké konštruktívne duše, bytosti z hviezd, bude sa rodiť viac indigových detí, ktoré by žili medzi luďmi a nakopli ludstvo konštruktívnym smerom pre záchranu planéty Zem?

Ty indigové/křišťálové/duhové/ajánevímcoještě děti se rodily v mé generaci, už dorostly a je tu vtělených 144 000 světelných bytostí, které vedou lidstvo ke konstruktivnímu způsobu myšlení a uspořádání společnosti… Lidstvo už dostalo dost pomoci na to, aby se probralo. Nějaký vliv a pomalý pokrok tady poznat jde, ale je dost diskutabilní, jestli to stačí a jestli lidstvo chce, nebo nechce změnu. Resp. jestli jí je vůbec schopno.

Nesouhlasím, že je lidstvo destruktivní. Akorát je utlumené, neuvědomuje si svou sílu, poslouchá a nechává se využívat několika málo hajzlíky, kteří jsou na vrcholku pyramidy, to jsou všelijací lóžisti, co mají smlouvy s Ďáblem. Z nevědomosti, omezení a stresu pak vzniká všechno to zlo a frustrace… Pak máš dojem že jsou všichni zmetci, ve skutečnosti je obyčejný civilista jenom výsledek dobré bytosti, kterou ve větší nebo menší míře sežvýkal chorobný systém, podle toho do jaké míry se ten daný člověk nechal. Dobří lidé žijí skromně v rámci svých možností jak umí, ne vždy jim to vyhovuje a jsou spokojení, ale i když jsou někteří plně domestifikovaní a nejsou schopní nic změnit, to z nich nedělá zlé bytosti.

Všechny ty řeči o probouzení lidstva osobně vnímám jako snahu pomoct normálním lidem, aby si uvědomili svou sílu, našli vůli ke změně a nenechali se pořád drtit v soukolí nějakého nesmyslného byrokratického nefunkčního systému, který 10% dá a 90% člověku ubere.

Upřímně uvažuju nad tím, jestli je aktuální generace v něčem lepší, než ty předešlé. Možná je více vnímavá a možná je více otevřená novým věcem a myšlenkám. Možná má svobodnější vůli, je hůře domestifikovatelná, ale i vychovatelná, je to zajímavý materiál… je ale lepší? Zase jsou tady nové nástrahy, zejména dokonalejší technologie, čili vyšší riziko, že kvalitní materiál zabere a zlikviduje nějaký počítačový výtvor, co bude to dítě zabavovat, místo aby se zabývalo svým rozvojem, až bude mít v produktivním věku z mozku kostku.

Myslím že dnešní děti mají výborné pole působnosti díky tomu, že dorostla nová generace lidí, kteří chtějí věci dělat jinak a mizí staré vzorce, ale naopak nebezpečí i pokušení jsou dnes mnohem náročnější a rafinovanější z důvodu dokonalejších technologií. Které usnadňují život, ale zároveň ho i komplikují… Navíc i mizení starých vzorců je diskutabilní věc, protože některé z nich jsou špatné, ale s novou generací mizí i některé dobré a prospěšné, zejména co se týče rodinného uspořádání a priorit. Dnešní doba je hodně anonymní a hodně egocentrická, a tak se rozpadáme, jsme nejednotní. Dřív jste znali své sousedy, bydleli s babičkou a měli děti ve 20ti. Dneska sousedy neznáte, žijete sami v bytě a děti odsunujete po třicítce, nebo vůbec. Opravdu nevím nevím, jestli se skutečně vyvíjíme. Rozhodně se měníme, ale těžko říct, jestli k lepšímu.

Indigové děti a světelné bytosti ukazují cestu, někteří lidé naslouchají, ale pořád je to spíš menšina. Masa si dál jede tu svou, ale i tam můžeme už vidět otevřenější přístup k neznámému.

Komentáře

Ikona diskutujiciho Mára 2016-05-21 11:58:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

[47]: Nejlíp odstranit její příčinu. Já to zkoušel přes antidepkáče, fungovalo to nějakou dobu hodně dobře, ale spíš jí to jen odsunulo. Je to jako jet s ruční brzdou. Chvilku to třeba jde ale po nějaký době upečeš brzdy. Odstranění příčiny deprese může být někdy opravdu hodně těžký, já myslel že z toho není úniku, že se budu trápit do nekonečna, ale když sem dal pryč příčinu je mi líp než předtím.

Napsat komentář: Macin Zrušit odpověď na komentář

Ikona moderatora

Moderovaná diskuze: Příspěvky se zveřejňují s časovou prodlevou. Pro účast v diskuzi je třeba, aby byl váš komentář v souladu s obecnými pravidly slušného chování a podmínkami používání stránek