2. Moristova dobrodružství: Kdo vlastně je?

26.11.2012 v Poselství 7

Po následném ohledání kotěte jsem zjistila, že je to vlastně kocour a spadl mi druhý kámen ze srdce. Plánovala jsem si totiž kočku možná někdy do budoucna, když se mi podaří pořídit si vlastní dům a budu na ni mít vhodné podmínky.
No, kočka přišla poněkud o hodně dřív, ale hlavně že je to kocour, kterého jsem si přála – Přijde jednodušší kastrace, navíc se mi kocouři víc líbí vzhledově a protože bývají líní a většinou neloví myši, neměla bych nacházet před domem roztahané zbytky těl, jako to dělá původní kočmund, který do kanceláře stále ještě chodí. Sice ne každý den, ale tak jednou do týdne se tam objeví.

Seděli jsme na zemi, já do sebe klopila litr vody a byla jsem ráda, že to takhle dopadlo.
,,Ty máš kulky? No to je super. Tak budeš Morist… Morist Odhodlaný, který se mnou došel tak strašně daleko a nevzdal se.“
Kocourek se motal v klíně, vrněl jako traktor a já si tak říkala, že to je vlastně hodně zvláštní situace. V životě se mi tohle ještě nikdy nestalo. Navíc celou cestu byl poslušný, jako kdyby to nebyla kočka, ale vycvičený pes… a taky jsem na něho byla hrdá.
Podle mě je to pořádně odvážný nezmar, když se mnou tohle absolvoval. Před lety jsem přece zažila něco podobného. Taky jsem šla z místa kde mě nikdo nechtěl, někam kde jsem netušila, jak dopadnu… a zvládla jsem to. Stejně jako tenhle odhodlaný kocour.

Kocourek mi olízal celou ruku a byl jako ocásek. Jak si ze mě za celou cestu udělal kotevní bod, tak se mnou chodil i po metrech a dokonce si vykňoural sezení na umyvadle, aby na mě viděl při umývání.
Následné squatterství přes noc se obešlo takřka bez újmy a druhé ráno už jsme se vítali.


Prolezla jsem internet, abych si doplnila díry ve vzdělání. Brouček lehl do klína, předl a já mezitím četla, že se může dožít 12-14ti let, při správné péči. – To je pořádný závazek, na hodně dlouhou dobu.
Ale říkám si, že když už zvíře, tak ať vydrží. Nejvíc mě trápilo například u morčat, že brzo umírají.

Ze začátku je péče o každé zvířátko trochu problematická, než si oba zvyknou, ale jak se to zautomatizuje, léta uběhnou, zvířátko umře a člověk najednou cítí strašlivou prázdnotu. Jako kdyby mu někdo vyrval nějaký důležitý orgán z těla.
Celý svět zešedne a musí se pořídit nějaké nové. – A při té představě jsem ráda, že kočka vydrží dlouho. V kanceláři má navíc ideální bezpečné podmínky pro život, takže tam může bivakovat. A hlavně tam nebude samo, tam se pořád něco děje.

Nakoupila jsem nejnutnější pomůcky přes e-shop a modlila se, ať dorazí co nejdřív, než z kanclu udělá kotě kůlničku na dříví.

Kocourek nechtěl jít ven. Ani za nic, ani za boha, ani za milion. Vystrkovala jsem ho už večer… Říkala jsem si, že by měl jít čůrat, ale pořád se rychle vracel zpátky.
Tak jsem ho nechala napokoji… V nestřežený okamžik použil květináč.
A to byla taková celkem vtipná chvíle, kdy jsem vytahovala žaluzie, levých uchem slyším šramot a pak ticho…. Takové to až moc velké, podezřelé ticho.
Morista jsem našla, jak sedí na květináči, prdelku hozenou v důlku, oči vykulené někam do dálky. Vypadal úplně jako vycpané zvíře. Píchla jsem do něho prstem a říkám mu :,,To jako už čůráš?“
Ani se nehnul, dokonce byl tuhý. – A pak se najednou zavrtěl a vyskočil ven.

Vyšoupla jsem ho ze dveří. ,,Čůrá se venku.“

Ukázala jsem mu mulčovací kůru a chvilku do ní hrabala, aby mu to došlo. Pak jsem ho nechala být.

Za chvilku se kocourek dobýval zpátky…. Pustila jsem ho dovnitř s dobrou vírou a za deset minut už to udělal do dalšího květináče.
MEIN GOTT!! 😀 – Kocourek šel znovu ven, na mulčovací kůru.

O chvilku později se při úklidu objevil další květináč, o kterém jsem nevěděla. – Patrně jeho noční čůrací akce.
Když byla kancelář uklizená, pustila jsem ho dovnitř a to už jsem ho stopovala jako Vinettou.
Kocourek má totiž takový roztomilý zvyk, že pije vodu jako cisterna a pak strašně moc čůrá… A to schválně zrovna ve chvíli, kdy na něho nikdo nekouká.

Jakmile se přiblížil ke květináčům, popadla jsem ho a dala na mulčovací kůru. Začala jsem do ní hrabat a to mu už pak konečně došlo.
Měla jsem radost jako hrdá matka, když se jí poprvé vyprázdní potomek. Počůránek byl pochválen a šli jsme zpátky do domu…. Napil se… Zase jsem ho stopovala…. Zase se šmrdlal okolo květináče.
Tak jsem ho vyšoupla zase na kůru, vyhrabala důlek o kousek dál, zbytek si dohrabal sám a šlo to… HURÁ.

Takže než mi dorazí z e-shopu kočičí záchodek, máme tady mulčovací kůru a kocourek se musí stopovat, nebo vyhazovat ven co nejvíc… Jenomže on mě tak strašně zblbnul, že když ho nemám na očích, tak jsem nervní, kde je.
Říkám si, že to je KOČKA, tak že přece venku chvilku sám vydrží, protože si to tam musí očuchat.
Když se dobývá dovnitř, posílám ho ven, aby zkoumal a já mezitím udělám nějakou tu práci… A když mě poslechne a jde pryč, tak ho jdu stejně za chvilku ven hledat.

Takže teď fakt nevím, kdo je tady na kom psychicky závislý. Morist, co se pořád motá pod nohama a dokonce ani v baráku sám nespí, pokud tam někdo s ním není, nebo já, co ho venku shání, jak kdyby to bylo malé dítě?

Ten večer co jsem ho dovedla, jsem si nechala v noci na něho zdát sen. Chtěla jsem zjistit, kdo vlastně je, protože nepovažuji za normální celý ten vývoj, který se nám stal… navíc on tak zvláštně kouká.

V noci jsem ve snu přišla do takového dřevěného domku, kde bydleli různí lidé, kteří vypadali jako alternativně zaměření. Jakoby to byla nějaká malinká komunita. Přišel tam na návštěvu nějaký pán, který byl sice čech, ale cestující po zahraničí a hodně toho věděl.
A ten mi to celé vysvětlil takovou zastaralou češtinou. – Potom jsem ještě v tom snu šla přímo za svojí přítelkyní a řekla jí, co se mi podařilo zjistit: ,,Je to Ronečka. Věděla jsem to už od začátku“.
A sen skončil.

Pamatuji si, že v tom snu jsem si tím byla naprosto jistá.

Rona byl totiž pes, který umřel, když jsem byla ještě hodně malá, ale pamatuji si na ni. Dokonce mám ještě jednu z jejích posledních fotek…

Je pravda, že Morist má zvláštní pohled. Obrovské krásné oči, které ale na člověka upírá, jakoby se mu právě nořil do duše. A neprohlíží si tělo, dívá se přímo do očí. Hodně dlouze a jde vidět, že přemýšlí…. Minimálně o tom, proč přišel, něco málo ví.

Prostě to není normální kočičí pohled. Tohle jsou velmi uvědomělé bystré oči, které sledují velmi pozorně a do hloubky. Objevila se i spekulace, že je to lidská duše, ale to už mi přijde méně ujetá teorie s Ronou… Každopádně ty oči… Takové nemá ani pes, takže jsem fakt na vážkách.

To jak sleduje okolí mi hodně připomíná mě samotnou. Mám dojem, jakoby se objevila moje kočičí kopie: Jde do neznáma s odhodláním a všechno bystře pozoruje.

Já si tím nejsem úplně jistá, jestli je to právě tato duše, která se vrátila, protože mi podobné teorie často přijdou značně bláznivé… Přestože se dějí a přestože mi o nich i lidé hojně vyprávějí.
Ale kdyby to tak bylo, dávalo by to teoreticky smysl. – Jedině duše co si vás pamatuje, absolvuje hodinu a půl dlouhé putování do neznáma po vlastních. A ještě k tomu reaguje na povely jako ,,Pojď“ a ,,Neboj, přenesu tě.“
Jakoby Morist uměl česky, nebo jakoby to vážně někdy v minulosti byl můj přítel.

Rona bývala hrozně moc hodná fenka, umřela tehdy na rakovinu. A vím, že si nechala od dětí všechno líbit, nikdy se po mě neohnala… A když umřela, moje máma z toho byla hromadu let špatná a vzpomínala na ni až do svého konce. Dokonce si dodneška přesně pamatuji, kde jsme ji zakopali.
Čistě teoreticky to tedy možné je a sedí to jako vysvětlení pro chování mého nového kocourka… Nejsem si tím úplně jistá a vyloženě si na tom nestojím, ale připouštím si to jako jednu z možností…. Koneckonců, řekl mi to přece sen a sny jsou studnice moudrosti a vědění.

Je tedy možné, že jsme se znovu setkali po minimálně víc jak 13ti letech… Já byla malá šmudla a Morist byl možná pes? – Zní to fakt šíleně.

Tady jsme Ronu fotili, už když byla nemocná. Byl to záměr, chtěli jsme na ni mít památku.. asi vám nemusím napovídat, že jsem nalevo.

Naše začátky jdou trošku ztuha, původní kočička je na něho strašně zlá. – Prská, syčí a když ji člověk k němu nepustí, tak strašně škrabe… Přitom kancelář je místo kam chodí jenom na návštěvu, takže to není její teritorium a člověk by si myslel, že když jsou jí jenom 2 roky a je kastrovaná, že toho droba bude minimálně tiše trpět, nebo že si ho osvojí, protože je pořád ještě dost malý, aby ho mohla brát jako mládě.
Ne tak čičmunda… Žárlí, nadává, vyhrožuje mu a úplně šílí. Dokonce se k němu dobývá, když před ní zavřu dveře.
A to k ní Morist šel s takovou dobrou vírou, že budou kamarádi… Napoprvé se už zkoušel naježit a napodruhé už taky trochu zasyčel.
Ona na něho celou dobu prská, on hodně dlouho drží a mezitím se pomaličku staví do obranné pozice.
Až vyroste, tak jí to dá jednou sežrat. Má totiž hodně velké tlapky a jestli do nich doroste, tak to bude hezký macek. Kočmunda se má na co těšit, ještě bude vzpomínat na tuto dobu a bude litovat dne, kdy na něho byla zlá.

Tak uvidíme. Venku se stejně budou potkávat, takže si na sebe budou muset zvyknout.
A až si zvyknou, až bude mít Morist svůj záchodek a přestane používat květináče, tak se to všechno zase vrátí do normálního stavu…

Na druhou noc jsem ho vyšoupla ven, protože strašně řádil a já byla úplně utahaná… ale kdybych věděla co se pak další den stane, nikdy bych to znovu neudělala.

Pokračování ZDE


Kam dál:

Zobrazit celou rubriku ,,Deníček“

Máte otázku? Ptejte se do ►Mailu◄

• Líbí se vám tyto stránky? Doporučte přátelům adresu https://aluska.org/

• Na Aluška.org najdete také interaktivní chat Vstoupit do Chatu – ZDE

• Líbí se vám publikované články? Za pár dní vám může pošta doručit i knihu! – Podrobnosti ZDE

• Používáte Facebook? Pomozte propagovat tento článek a použijte prosím tlačítko ,,To se mi líbí“ níže pod reklamou, děkuji!

• Chcete mít přehled o videoaktivitách Alue na YouTube? – Můžete se přihlásit k odběru: ZDE

Komentáře

Ikona diskutujiciho Coccinelle 2012-11-26 12:32:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Aluško já zrovna čtu knihu od Penelope Smith " Duše zvířat a lidí"…tam se hodně píše o převtělování zvířátek, jak jsou s námi po mnoho životů, v různých podobách…když je to tak s lidmi, tak proč ne se zvířaty? Já tomu věřím….

Ikona diskutujiciho Prasátko 2012-11-26 13:08:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Ano Aluško, kroch taky se mi víc líbi kocourci. A takové to setkání – to mi přijde jako znamění bohu, vidíš, koupa mazlíčka tě nestála ani halíř. Ale dnes udělám kvik na chatu hlasování na téma KASTRACE ZVÍŘAt. ano / ne ?

Ikona diskutujiciho Alue 2012-11-26 14:58:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

[2]: Vepříku, pokud máš kočičku, která má koťátka 2-3x do roka, tak je nikdy v takovém množství nerozdáš. Jsou to rozkošní miláčci, ale co s nima? – Kastrace je zodpovědné řešení, přece nebudeš vrah?

Ikona diskutujiciho Jindra 2012-11-26 16:19:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Taky hustý kočičí příběh: http://lumenn.blog.cz/1211/zazraky-se-deji

Ikona diskutujiciho Divoké Vepřecí 2012-11-26 16:41:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Taky máme doma kocourka a ten má dokonalou mimiku, na něm se dá poznat,  co se mu zrovna honí hlavou. To jsem u žádného kocoura ještě nikdy neviděla. Taky mám pocit, že nám rozumí, protože mi mu něco řekneme a on na to mňau. Nevím jestli je to bězné, ale jeho rodina to nedělá.

Ikona diskutujiciho Revl 2012-11-26 18:30:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Tak já měl kočku, byli jsme spolu devaténáct let, což je na kočku nezvyklé.

Ikona diskutujiciho Vlasta 2012-11-26 18:52:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Dobry večer tiež by som chcela napísať .,pred 2 rokmi som našla na ulici psíčka niečo medzi čivavou a ratlíkom malý vychudnutý počkala som  pol hodinku či niekomu nepatrí potomsomsom si ho vzala domov.Od prvehp momentu sa ani raz nevyšpinil ukázala som mu dvor a ludskou rečou vysvetlila že špiní sa vonku.Okamžite som ho okupala vyčistila.Skoro som zistila že má presne charakter mojej už 2 roky pochovanej sučky/inak sa dožila 19 r./Teraz pred tyždňom som domov zase priniesla mačiatko asi 6 tyždňové krasne tiež biely základ sčiernou a hnedou.Dala som hneď stary pekáč s pieskom do kúpelne a veríte že ani jediny raz sa ešte nevyšpinila a je malá!!!!!!! a ja som si istá 100% v oboch prípadoch že sú to moje predošlé priateľky viem to podľa charakteru a ako sa pozerajú atiež poznajú tento dom a preto nešpinia a milujeme sa pretože o mačičku som  tiež prišla pred 3 rokmi kedy ju zastrelili polovníci aj s obojkom pretože chúďa doprevádzala priateľa vždy do práce do zahrady.Tiež som čítala že ak Vás zvieratko miluje a ešte túži byť znovu s Vami vráti sa alebo nemá ešte s vami dokončeny príbeh obojstrannej lásky tak príde ako reinkarnácia.Mne osobne to príde úplne jasné nemám pochyby a som za to vďačná a šťastná že su znovu tu s nami.Prepáčte že som to len tak v skratke napísala dal by sa písať román veď viete…… s pozdravom Vlasta

Napsat komentář: Coccinelle Zrušit odpověď na komentář

Ikona moderatora

Moderovaná diskuze: Příspěvky se zveřejňují s časovou prodlevou. Pro účast v diskuzi je třeba, aby byl váš komentář v souladu s obecnými pravidly slušného chování a podmínkami používání stránek