Napadá-li Vás nová otázka do příštích dotazníků, položte ji směle do diskuze….. Děkuji!
Dotazníky nejsou určeny k recenzím na zboží, posuzování osob, webů, hudebních skupin apod. Nenahrazují poradnu, s osobními problémy se prosím obracejte na e-mail.
1. Ještě mě napadá otázka do dotazníku, možná trochu zvláštní… Když člověku působí bolest vzpomínky na minulost, přestože už to má zpracované, je to dávno za ním, je to v pořádku? Jaký je vlastně ideální stav vyrovnání se s minulostí, měli bychom cítit spíš neutrální vztah ke svojí nepříjemné minulosti, když se s ní vyrovnáme? Já jsem typ člověka co téměř nevzpomíná (nebaví mě to), ale když mně někdo připomene co bylo kdysi a mně to není příjemné, cítím se divně, prostě to už nechci řešit, kým jsem byla dřív, nerada na to vzpomínám, nerada to vyprávím. V mém životě jsem se hodně změnila, nemám potřebu vzpomínat, je to v pořádku?
V nepořádku je stav, kdy má člověk neustále tendenci se vracet do nepříjemné minulosti, pořád se v ní rýpe, neustále ji prožívá dokola a dokola a neustále s tím obtěžuje své okolí. Náš mozek si umí přehrávat vzpomínky jako film a tyto vzpomínky vyvolávají v těle doslova fyzickou reakci, jako bychom tam opravdu znova byli. Realita je to, co máme v hlavě, kdykoliv můžeme v mysli cestovat časem a prožívat staré věci donekonečna a tím sami sebe trestat a mučit. Opuštění zlých vzpomínek je tedy projev ohleduplnosti a sebelásky vůči sobě i svému organismu. Taktéž je někdy zdravé i opustit lidi, kteří v nás zlou minulost oživují, připomínají nám ji a soudí nás na základě příběhu, který si o tom vytvořili.
Čím více vzpomínáme na zlé věci, tím více si jimi ubližujeme a tím více poškozujeme své tělo a destruktivní dopad v sobě sytíme. A to zcela zbytečně, jelikož minulost je pouze příběh o někom nebo o něčem. Již neexistuje a většinou ani není objektivní, jelikož nikdy nevidíme celý příběh kompletně. Proto ani nemá smysl ztrácet čas drbáním a posuzováním druhých lidí. Jsou to jenom nějaké naše představy, které se málokdo shodují s realitou.
To jediné, co si z minulosti je potřeba vzít, je naše ZKUŠENOST. Poučit se co nejvíce z chyb, které jsme udělali my nebo někdo druhý a snažit se je již znova neopakovat. Tím nám minulost slouží k tomu, abychom byli lepší lidé.
Zlá vzpomínka má naštěstí tendenci po letech vyblednout, tak postupně škodí méně a méně, pokud se v ní člověk pravidelně nerýpe a pravidelně ji nesytí. Ale dokud o ní člověk ví, nikdy mu nemůže být příjemná, i když se s ní neužírá. Neutrální dojem je maximum, kterého lze dosáhnout a někdy se toho nedocílí ani za celý život. Záleží, jak moc byla situace extrémní. Když například ženu někdo znásilní, do konce života nedocílí toho, aby jí to bylo jedno, když na to vzpomene. Například Květa Fialová se tímto nikdy netajila a až do konce svého života neměla ráda muže a vyjadřovala se na jejich adresu velmi nelichotivě, přestože od toho uplynulo již mnoho let.
Rýpání se v minulosti, zejména té nepříjemné, je druh zlozvyku, který je možné se odnaučit. Stejně tak drbání, pomlouvání a posuzování je možné se odnaučit. Pochopením, co z toho vlastně mám a nakolik objektivní to je.
Já sama si dávám pozor na to, jakým způsobem myslím a pokud mi mysl uteče někam kde by být neměla, umím si říct ,,Ne, na toto myslet nebudu, je to staré a nic mi to nedává.“ A přejdu k něčemu aktuálnímu, co naopak moji energii a pozornost potřebuje a zužitkuje dál. Rýpat se v nepříjemné minulosti je jako lít svoji vitální energii do černé díry. Oslabuje to a kazí život bez jakéhokoliv benefitu, nebo užitečného výsledku.
Do minulosti je dobré se podívat ve chvíli, kdy se snažíme pochopit sami sebe, nebo když hledáme nějakou šablonu či vhodný mustr pro řešení aktuálního problému, či rozhodnutí. Rozhodně ne proto, abychom se donekonečna ubíjeli nějakou chybou, nebo traumatem.
Četla jsem, že indiáni měli zajímavý zvyk ohledně těchto problémů. Když se někomu stalo něco zlého a chtěl o tom mluvit, měl možnost to povyprávět při společném sezení u večerního ohně a všichni mu pozorně naslouchali. Pokud mu to nestačilo, mohl se svým příběhem přijít ještě dvakrát, aby ho rozlouskl, pochopil a uzavřel. Ale když s tím chtěl přijít počtvrté, ostatní se otočili zády a řekli ,,ne, už plýtváš zbytečně naší i tvojí energií, vyřeš si to sám a nezatěžuj nás s tím“. Měli zkrátka hranici pro rýpání se ve starém a my bychom se to měli naučit také.
2. Mě by zajímalo jaký veganský protein doporučuješ a co si myslíš o konopném proteinu, který také využívají vegani?
Mám velmi ráda Sunwarrior classic chocolate. Zkusila jsem i jiné typy a příchutě od stejné firmy, ale tenhle mi sedl nejlíp. Konopný protein jsem ochutnala jednou, chutná mi jako bláto a tak si raději připlatím.
3. Ahoj, měli jsme s kamarádem debatu o Deja vu a napadlo nás… dá se to nějak prakticky využít? Nebo jen máš pocit, že jsi už danou situaci zažila řekneš si „Ah, deja vu“ a tím to končí?
Víte, jaký je opak deža ví? 🙂 – Deža neví! 😀
V ideálním případě by si člověk v takovém momentu měl uvědomit, nebo alespoň popřemýšlet nad tím, jak je vůbec možné, že se taková věc stává. U mě to začalo někdy v dětství a tehdy mi to dalo pochopení, že život není časově lineární, ale vše je v jednom okamžiku, pouze můj způsob vnímání a moje fyzické tělo to natahuje do pocitu časové linie a v tomto systému existují chyby, kdy zažiju překrývající se čas. Čím větší jsem exot, tím více chyb zažiju a tím lépe si jich všimnu.
Postupem času se z náhodného pocitu ,,tohle už jsem viděla“ staly vize. Začala jsem třeba mít sny o tom, kde budu, co řeknu, koho potkám, jaký e-mail otevřu a pak se mi to opravdu stane.
Je mi to k něčemu? Řekla bych že ano. Každý takový zážitek mě utvrzuje v tom, že opravdu žiji jenom v iluzorním světě, o kterém si myslím, že je logický a lineární, ale ve skutečnosti můžu otevírat ještě neexistující e-mail, který teprve za týden napíše nějaká Věrka, ve svém snu.
Občas to používám velmi vědomě. Když vím, že jsem byla v nějakém snu a byly tam nepříjemné emoce, chovám se dalších několik dnů tak, aby se to nevyplnilo, nebo se na to obrním, protože vím, že to bylo předepsané a neznám pokaždé způsob, jak bych tomu mohla zabránit. Když dopředu vidím ve snu nějakou hádku, nebo zlou situaci s nějakou konkrétní osobou, prostě se s ní snažím celý příští týden nevidět, nebo když už tomu nemůžu zabránit, tak jsem jak Milius, naschvál skáču jak si pískne a pak se to nestane.
Jindy zase mám záblesk o setkání s někým, kdo je tak trochu nebo tak nějak více vůl. Tak si počkám, až ta nabídka přijde a vykroutím se z toho.
Usnadňuje mi to život a pomáhá mi to jednak lépe se připravit na situace které teprve přijdou a zadruhé si uvědomit, že tohle je jenom hra, ze které nikdo z nás nevyjde živý.
Ale začalo to jako taková obyčejná deža ví deža neví, postupně mi to prošlo do snů. Myslím si, že to je stupněm vědomé mysli, že jsem schopná si zapamatovat a uvědomit a propojit různé věci, co ve spánku zažiju. Když něco víš a ještě si to i hluboce uvědomíš do takové míry že na to nezapomeneš ani ve snu, otevíráš si tím další možnosti.
Kdo až takto jasné vize nemá, tomu by i jen samotný pocit ,,tohle už jsem někde viděl“ měl sloužit jako forma uvědomění a popud k dalšímu zamyšlení a výzkumu. I to je jistě cenná zkušenost.
Pro mě je to impuls k dalšímu rozvoji, který může vést mnohem dál. Jestli ho člověk bude umět využít, už záleží vyloženě na něm individuálně.
4. Kdy sis začala poprvé všímat, že mají lidé okolo (i ti cizí, prostě skoro všichni) tendenci svěřovat se ti se svými problémy?
Já jsem si toho nikdy nevšimla v určitém čase, ono to tak bylo vždycky. Myslím si, že lidé intuitivně poznají, kdo je přirozeně vrba, kdo si nechá choulostivá tajemství pro sebe, kdo je chápavý a nebude se posmívat zvláštnostem, kdo to nepoužije jako kulku proti vám. Člověk to vyzařuje, nebo mu to kouká z očí, že není žádná sviňa a myslí to s ostatními dobře. Dělala jsem vrbu vždycky všem, kteří měli něco, o čem věděli, že to nemůžou probrat kdekoliv s kýmkoliv, protože by to jiní lidé buď nepochopili, nebo se vysmáli, nebo to rozkecali všude možně. Najít někoho, komu se můžete bez obav svěřit a doufat že vám možná i poradí, nebo vás alespoň ujistí a nebude to roznášet, je těžké.
5. Co mám dělat, když jsem asi před třemi roky mluvila skrze kyvadlo s duchy? Ta energie co jsem z nich tenkrát cítila, byla hodně silná. Může mě to i teď ohrožovat?
Záleží na tvém vnitřním pocitu a na tom co konkrétně řešíš. Můžeš mít problém, ale nemusíš. Člověk by měl sám umět rozeznat, jestli se něco změnilo, jakým směrem a do jaké míry. Také mohly v mezičase proběhnout nápravné procedury, které to už dávno mohly sundat, či oslabit i na nevědomé úrovni. Třeba ledová voda stahuje destruktivní energii, aniž by na to člověk vyloženě myslel. Pokud máš konkrétní obtíže, napiš soukromě. Řešení není jedno plošné a na všechno stejné, ale dá se individuálně upravit.
6. Pozdravujem. Strategická otázka ….. 🙂 Podľa viacerých zdrojov je ešte stále v okolí Zeme niečo ako elektrická klietka. Jej úlohou má byť zachytávať duše mŕtvych. Následne ich prostredníctvom čohosi ako silné elektrošoky má nútiť k spätnej reinkarnácii. Sú o tom nejaké aktuálne data?
Kdyby nebylo internetu, tak se o tom ani nedoslechnu a připadá mi to hrozně přitažené za vlasy. Nevěřím, že to tak je. Nemám tuto zkušenost.
7. Co je nejsilnější ochrana proti destruktivní energii a vysávání, kterému se nedokážeme vyhnout?
Zatím co jsem zažila, jsou nejlepší brazilské křišťály (nebo himálaj, nebo z USA, z Ruska, na přesném původu vlastně vůbec nezáleží…). Takové ty velké řádné kilovky s extra sílou. I když je každý kus jiný, tak když se opravdu natrefí na výborný kousek, je to to nejlepší co se dá najít. Pak jsou výborné kartičky TM, i Energetické krystaly, ale největší hukot jde vždycky z velkých křišťálů. I ty velké ametystové drúzy co váží třeba sto kilo, jsou naprosto úžasné. Položím na to zvenku ruku a cokoliv bylo blbě, je to pryč, včetně migrény. Až budu velká, chci si nějakou megozní pořídit. I když pravda, křišťály mi nezaberou vždycky na všechno. Třeba na spaní mi nejlíp funguje kartička, protože má trochu jiný rozsah funkcí. Takže záleží co člověk potřebuje a jaký je jeho konkrétní problém. Podle toho co mi je nebo kde jsem, si vybírám. Ale pokud bychom se bavili vyloženě o síle a neřešili rozsah účinku a nějaké specifické zacílení problému, za mě je to křišťál. Má jedinou nevýhodu, kilovka se nedá tahat po venku jenom tak v kapse.
Poslední komentáře
-Alue K. Loskotová Noo já zkoušel dřív třeba telekinezi, ten nejjednodušší…
-Albiii To jsem mluvil o hudbě a velkých produkcích.…
-sm děkuji za skvělý článek ❤
-zuzi Je neuvěřitelný jak věrné články na tohle téma…
-Q