Napadá-li Vás nová otázka do příštích dotazníků, položte ji směle do diskuze….. Děkuji!
Dotazníky nejsou určeny k recenzím na zboží, posuzování osob, webů, hudebních skupin apod. Nenahrazují poradnu, s osobními problémy se prosím obracejte na e-mail.
1. Když se člověku například nedaří v nějakém projektu (podnikání, investování, práce, koníček atd.), tak jak má poznat, jestli to není znamení, že má toho nechat, nebo se jedná o pouhou překážku, kterou má člověk zdolat? Já osobně nejsem člověk, který by se jen tak snadno vzdával. Konec konců v životě můžou nastat různé překážky, ale občas si říkám, že když se tak dlouho u určitého projektu nedaří, tak jestli náhodou nejde o znamení, že mám toho nechat a věnovat se například něčemu jinému? Děkuji za případné odpovědi.
Dá se aplikovat pravidlo dvou let. Pokud něco děláš dobře, rozjíždíš to dva roky. Podnikání první dva roky dotuješ. O libovolném projektu se první musí někdo dozvědět a než se rozjede echo, nějakou dobu to trvá. Pokud po dvou letech soustavné práce nemáš zájemce, příznivce, nebo zákazníky, tak jsou obecně asi tři možnosti, jak situaci vysvětlit: Buď děláš něco, co lidé najdou levnější nebo lepší jinde (utíkají ti ke konkurenci a to se dá řešit), nebo to nikdo nepotřebuje (to nemá řešení), nebo to děláš blbě.
Která z těch možností to je, by ses asi dozvěděl od svého okolí nebo od lidí co projekt sice znají, ale nejeví o něj zásadní zájem. Problém trochu je, že málokdo ze slušných normálních lidí je ochoten rozdávat dokonce i konstruktivní kritiku, protože nechce druhého ranit nebo urazit, či shazovat jeho práci… ale právě tihle slušňáci spíš řeknou co je na tom špatně, než bezcitní trollové a škarohlídi, co budou plivat bez ostychu i na tvou mámu. Ne každý názor má všude stejnou váhu a obecně je lepší ptát se profesionálů z daného oboru, než amatérů. Protože ti můžou dát i nějakou konkrétní radu, nebo rozbor. Mohli si tím už projít a znají řešení. Nebo ho možná neznají… A v takovém případě je lepší dělat něco jiného, přiznat si že všichni nemůžeme být ve všem stejně dobří a neúspěch k životu taky patří, vždycky všechno není dokonalé a růžové.
2. Hledala jsem tu na webu něco o preventivních lékařských prohlídkách a nic nenašla. Prosím napsala by jsi k tomu něco? Myslím pravidelně roční požadované prohlídky na gynekologii, kolonoskopii, vyšetřování stolice, mamograf atd. Ja bych nejraději nic z toho už neabsolvovala a teď poslední dobou už nechodím, daří se mi dobře i cítím se v životě skvěle, ale na nátlak doktoru a jejich výhružky typu: „jen si zahrávej“ nebo „pak za mnou nechod až bude pozdě“ nebo o co ti jde, 1x za rok přijít.“ neumím odpovídat. Na tvé stránky chodím teď hodně často tak 2 roky a jsem za ně moc rada, děkuji za krásné články i dotazníky a třeba se na toto téma tu neco dozvím. Ahoj a hezky den Dagi
Díky za otázku. K tématu prohlídek nepíšu, protože k němu nemám co psát.
Odmala nejsem na doktory zvyklá, a aby mě někdo vzal k lékaři, tak to byl fakt svátek. Co jsou doktoři za ludry vím od své mámy, která měla od mých šesti let rakovinu a v nemocnicích absolvovala kde co. Nátlak, řev, ponižování, bezohlednost, vydírání, řezničinu, zahnilé kanyly v žílách, desítky prášků… Vůbec neváhala všechny detaily mi sdělovat bez ohledu na můj věk. Jestli vám to připadá kruté, já jsem za to ráda. Mohla jsem se poučit včas ze zkušenosti někoho jiného. Věděla jsem, že tam nikdy nesmím přijít s ničím závažným, jinak mě rozřežou a rozeberou na kousky a bude ze mě mrzák, zatímco mi kromě původní nemoci spustí díky lékům a invazivním vyšetřením dalších 20 problémů a budu v pasti a nikdy už nebudu zdravá.
Později jsem chtěla dát doktorům přece jen šanci sama za sebe. Jednou jsem tam šla s bolavýma ušima. Jako malá jsem měla dlouhodobě chronicky bolestivé uši uvnitř. Prvně to byl zánět středního ucha, který později přešel do chronického stádia a bylo to psychosomatického původu. Když se s dětmi zle zachází a když se na ně zle mluví, děti to špatně nesou, nechtějí to poslouchat a uši se zanítí. To byl přesně můj případ… Šla jsem tam s dobrou vírou, že tuhle nezávažnou maličkost snad vyřeší, že toho po nich nechci moc. Koukli mi do ucha, řekli že je to opravdu zarudlé, dali mi kapky, přikázali dva týdny doma v teple. Mamka se rozčilovala a říkala mi, že to je naprostá ztráta času, ale mě to opravdu bolelo a nevěděla jsem už, co jiného mám dělat. Všechno jsem dodržela, kapky mi za týden došly, nešla jsem do školy, léčila se. K nevůli svého okolí, ale že by mi třeba někdo pomohl a doporučil jinou léčbu? Ani je nehlo… tak co jsem měla dělat, když jsem se chtěla konečně uzdravit? Po dvou týdnech bez rozdílu. Došla jsem tam znova a říkám, že mě to bolí pořád stejně. Koukli mi do ucha, řekli mi že jsem zdravá a vyšoupli mě z ordinace. I přes to, že jsem trvala na tom, že mi to vůbec nepomohlo! To mi bylo asi 14… Když mi bylo 16, odešla jsem z domova, protože se tam nedalo normálně existovat a moje uši se do roka vyhojily samy spontánně, předtím jsem to měla celý život. Vlastně to žádná banalita nebyla, moje nemoc byla nemoc pocházející z duše a na to žádné prášky nejsou, ale tehdy jsem to nevěděla.
V tom samém věku mi skočil spolužák na koleno, když jsem bránila svoji drobnou spolužačku. Šikanoval ji způsobem, na který se už nedalo koukat a nikdo se jí nezastal, přesto že její nejlepší kamarádky stály metr od ní. Chodily jsme spolu do školky, trávily spolu dětství, měla jsem ji ráda, prostě mi to nedalo… Tak jsem si stoupla mezi ně a řekla mu, ať ji nechá napokoji. Skončila jsem tak, že mě dost surově napadl, narazil mě na zeď, začal mě škrtit, stáhl mě na zem a skočil mi na nohu zboku. Absolutně jsem tu agresi nečekala, protože já jsem na něj agresivní nebyla, takže jsem nestihla nic udělat. V kolenu se ozvalo křup a bolelo to jako blázen. Škole to bylo jedno, doma to bylo všem jedno… A protože si do kolena nevidím, dala jsem ještě jednu šanci doktorům… Dobelhala jsem se pěšky do nemocnice (několik kilometrů). Udělali mi rentgen a prohmátli chrupavku. Řekli mi, že je to natažený vaz, že naštěstí k žádnému zásadnímu poškození nedošlo, pochválili mě že chladím a že už to mám ovázaný obinadlem, za dva týdny kontrola a nechali mě jít. Několik kilometrů pěšky domů na jedné noze, nikomu nepřišlo divný že je tam takové děcko samotné. Doma to nikoho absolutně nezajímalo, že dva týdny pořádně nechodím. Nehojilo se to dobře. Když jsem se po dvou týdnech poslušně dobelhala do nemocnice, doktor tam ani nebyl, nikdo nevěděl že jsem objednaná a sestřička na mě koukala jako blázen, že s nataženým vazem nemám ortézu, kterou jsem měla dostat a že po dvou týdnech pořád kulhám, že mě to ještě bolí. Tak jsem jí poděkovala, odkulhala se zase domů a tehdy jsem si řekla, že to byla moje poslední návštěva doktorů, že už na tu neschopnou verbež nikdy spoléhat nebudu, neumí vyřešit ani takhle jednoduché věci. A vlastně na nikoho nespoléhat, umět si poradit sama.
Naposledy jsem šla v patnácti k dětské doktorce, aby mi dala razítko do průkazky, protože mi doma řekli, že mi nepodepíšou chřipku a když jsem opravdu nemocná jak tvrdím, ať si jdu k doktorce. No tak jsem teda šla… Byla na mě hodná, podívala se na mě, podepsala mi to bez řečí a šla jsem si lehnout. A to už bylo opravdu naposledy, tím moje zkušenosti s doktory nadobro končí.
Od té doby jsem se párkrát stěhovala a když na vás starý doktor ztratí kontakt a v novém bydlišti žádného nevyhledáte, tak se nemají jak dopídit, kam vám mají posílat urgence a pozvánky. Takže jsem prakticky vypadla ze systému, aniž bych udělala cokoliv naschvál. Od té doby se jenom doslýchám, co komu doktoři udělali, odkud mu brali tkáně, kde ho rozřezali, jaký driják mu napsali a nestačím vycházet z údivu, že se přes to všechno tvrdí, jak máme vyspělé zdravotnictví.
Chodím pravidelně k zubaři, navíc v mém věku se řeší osmičky, takže se to jinak ani nedá. Nemoci těla si řeším sama i za cenu toho, že na sebe beru veškerá rizika a zodpovědnost z případného selhání, ale všechno je riziko. V životě a ani u doktora žádné jistoty nemáte, od toho vám taky dávají informovaný souhlas, že když něco zdrbou, tak je to na vaši zodpovědnost protože vám to dopředu řekli a nemůžete je žalovat. Takže i když k doktorovi jdete, stejně je to pořád vaše tělo, vy s tím musíte žít a stejně leží zodpovědnost pořád na vás.
Mám ještě více velmi dobrých důvodů, proč tam nechodím. Nejenom nátlak a zastrašování, ale vím že mají mé jméno vedené jako potomka rodu s onkologickými problémy, moc dobře ví že na doporučené a pravidelné kontroly nechodím (aby mi nemohli nic najít) a pokud mi něco najdou, řeknou že je to rakovina a budou mě chtít ,,léčit“. Jakmile jste jednou onkologický pacient, nebo jste z rodu po onkologickém pacientovi, tak to budete mít pořád na talířku a budou vás s tím strašit a budou vám to pokaždé hledat. Očekávají, že to dřív nebo později budete mít. A co se stane, když se dvakrát do roka v čekárně bojíte, že tentokrát vám tu rakovinu najdou? Vždyť si ji tím vyloženě voláte… Říkám narovinu, že kdyby mi náhodou opravdu něco podobného bylo, tak se buď vyléčím nějakou šílenou alternativní metodou, nebo umřu bio. Ale v klidu, doma a důstojně v soukromí. V žádném případě bych se nenechala zmrzačit.
Taky si pamatuji na svoje dětské preventivní prohlídky, jedna je když je vám nějakých 11 a druhá je když je vám 15… jiné si nepamatuji.
Na té v jedenácti letech to bylo brutálně trapné, protože za mnou do ordinace šel i otec, musela jsem se před ním svlíknout do naha, dokonce i vršek (jenomže já tam už tehdy něco měla a strašně jsem se styděla… cizí lidé, cizí prostředí, před otcem.) Kalhotky po mě chtěli taky dolů, no to naštěstí otec zamítnul a tím mě napůl zachránil, protože to bych asi dostala nějaký záchvat. Takhle jsem to ještě se sebezapřením dala… Tak mě zvážili, změřili, položili na lehátko, baba se mi snažila prohmátnout břicho ale měla studené ruce a vůbec se se mnou nebavila o tom co dělá, nebo proč. Takže jsem zatla svaly aby se do mě nedostala a předstírala jsem, že jsem strašně lechtivá. Ve skutečnosti jsem byla v defenzivě, když už se mi dostali pod tričko, tak do břicha je nepustím, to je moje a hotovo… Pak se mi nečekaně podívala pod kalhotky (pedofílie?? co tam proboha hledala?) naštěstí mi je nesvlíkala a nechali mě napokoji. Měla jsem z toho obrovské trauma… že mi svlíkli bolerko cizí lidi a že se mi dívali pod spodní prádlo.
Když mi bylo 15 a bydlela jsem už jinde, šla jsem tentokrát sama. Rozhodnutá, že se už nenechám ponížit a že jsem dost velká. Když řeknu ne, nikdo ze mě oblečení násilím neserve, budou mě muset nechat oblečenou a pokud ne, tak odcházím. Ať si pak napíšou do karty co chtějí… Naštěstí byla doktorka normální, nechala mi i tričko, šlo jenom o to aby mě zvážila bez těžkých svršků. Zeptala se mě jestli mám nějaké problémy a to bylo všechno. Divila jsem se, jak moc v pohodě to bylo, ale stejně mi píchli tetanovku, takže úplná lahoda to nebyla… Když jsem jí popsala svoji zkušenost s dětskou doktorkou v Krnově (dodneška přesně vím který to byl barák), tak byla v šoku a říkala mi že to určitě není normální a že byla nějak ,,podezřele pečlivá“ (úchylná)…
Opravdu si myslím, že se mi naprosto nikdo nemůže divit, že mám takový přístup po těchto zkušenostech a to popisuju jenom okrajově ve zkratce co se stalo přímo mně. Nepopisuju, co se stalo mnoha jiným lidem, kteří mi byli blízcí. Kdybych to měla napsat všechno, tak by to bylo na dvě knihy. Takže pokud tam někdo chce chodit a má dojem že se tím něco spraví nebo podchytí ať tam chodí… A kdo tam chodit nechce, žádné postihy za to nejsou, a je to na vašem uvážení, jak pojmete zodpovědnost za své zdraví. Pokud vám vyhrožují, je to proto, že ze zdravého člověka co nechodí ani preventivně, nemají peníze. To je prostý fakt.
3. Ahoj Alue, chtěl bych se zeptat do dalšího dotazníku, zda li výjimka potvrzuje pravidlo jak se říká. Například nějaká výjimka vody v lese, že třeba teče do vrchu, nebo jakýkoliv dotaz o vyjímce, ať už je stvořená a vysvětlená jakkoliv uchopitelně, jestli tu jsou výjimky pro to aby potvrzovaly to pravidlo, například jak funguje tento svět, limity v něm a fyzikální existence. Kdybychom si představili volně žijící přírodu, bez špatných vlivů a klidný život v něm, jestli vznikají výjimky jako ty konstruktivní úkazy, že jsou tu prostě navíc, aby nebylo všechno stejné.
Výjimky existují proto, že život je unikátní a i když konkrétní děje mají tendenci spadat do šablonovitého postupu, tak je to pořád jenom nějaká obecná tendence a i v šabloně může převážit jiný, původně vedlejší, jev. Píšeš o vodě. Voda může téct nahoru, pokud má na to dostatečný tlak, rychlost, spin, nebo pokud je v zemi anomálie. V Česku je plácek, kde se lahve kutálejí nahoru do kopce a voda samozřejmě taky, gravitace tam nefunguje, jak by teoreticky správně měla.
Taky proto se říká, že se nemá paušalizovat a než něco nebo někoho odsoudíme, je dobré podívat se na to z vícero úhlů a zjistit si k tomu data, protože svět není černobílý, šablona nepojme všechno a ne vždy je všechno tak, jak se na první pohled zdá. Lidé si rádi všechno dávají do tabulek, je to dobrá pomůcka, ale když se na tom zkostnatí, uzavírá se tím flexibilita myšlení a pak jsme jako chodící konzervy s diplomem, žádný extrém není dobrý.
4. Chci se zeptat na zduřelé nosní skořepiny..malá má problém a určitě nechci trhat nosní mandle..A starší má také rýmu a já také..to je něco špatně kolem nás, nebo co..
Přes internet nelze komukoliv stanovovat nějakou diagnozu. V rodině může být neodhalená lehká alergie, ale obecně je zduření příznak vleklého zánětu. Vytržení mandlí problém ,,řeší“ jenom tak, že dítě třeba přestane funět a v noci chrápat, ale jinak je vytržení velmi traumatické. Někoho znám, komu to jako malému dělali zaživa, hodně to prý bolelo a celé roky se z toho nemohl vzpamatovat. Vyčítal to rodičům a opravdu to nebylo dobré, později se toho litovalo.
Mandle je ochranný orgán, je to součást imunitního systému. Když se v ní drží zánět, ten se nevyléčí ale mandle se vyrve, zánět přejde jinam do těla a tam natropí zase jinou paseku. Má to podobnou logiku, jako když se ti udělá zánět v prstu na noze a místo abys léčila zánět, tak si necháš uříznout celý prst. Z toho co jsem viděla to nepovažuji za dobré řešení… je potřeba vyléčit zánět. Zduření, zbytnění nebo čepy, to je všechno až sekundární projev zánětu, který se vleče a neléčí, ale mandle nejsou příčina, jsou projev. Způsobů jak léčit záněty v dutinách je mnoho, vyhledejte odborníka podle svého vkusu.
Adenoid – nosní mandle, Tonsil – krční mandle
Poslední komentáře
-Alue K. Loskotová Když jsem včera jel autobusem z lázní, přicházely…
-astrei swingař Cituji bratrance ze Slovenska ze 4.B. v roce…
-Josef Stando - co se týká líčení se u…
-Jarka Děkuji všem výborně. M.Šípova
-Michaela