Aluška.org: Věděním ke svobodě

1. Napíšeš i další články o symbolice prosím? (pro pokročilejší) Třeba i s nějakými příklady ze života.
Základní věci týkající se symboliky už vyšly ve starších článcích a také v dotaznících, byla tu i spousta rozborů. Téma pravidelně doplňuji o další poznatky. Rubrika Symbolika je neustále čerstvá.  Příklady ze života jsem zahrnula do svých knih. Pokud to někomu připadá málo a chce něco složitějšího, zajímavé odvětví je symbolismus okultních satanistických spolků, kde je toho hodně a je to i svým způsobem spletité. Dá se to samostatně studovat i na internetu a čtením knih které se touto tématikou zabývají.
Skutečná pokročilost v symbolice ale není o tom kolik článků a knih člověk přečetl, ale je to o schopnosti uplatnit načtené vědomosti v praxi a umět si je i samostatně doplňovat. A na to věci, které jsem napsala, stačí velice bohatě.

2. Jakou používáš strategii na plánování a rozvržení času? Když pracuješ z domu, jak odděluješ práci na svých stránkách, poradně apod. od volného času a relaxace?
To je úplně jednoduché. Základní koncept je vstát co nejdřív a dopoledne dělat. Zbytek rozvrhu se řídí podle toho, čeho je víc a co víc spěchá. Podnikání totiž není o tom někde sedět určitý počet hodin, ale pracuje se když je potřeba pracovat. Někdy je toho víc a někdy míň.
Výhoda podnikání z domova je ta, že si člověk naloží víc práce nebo si naopak udělá volnější den podle toho jak sám potřebuje. Aby se ale celý koncept nerozpadl, musí mít na to ten člověk povahu. Když je svůj pán, je úplně jedno jaký si stanoví program. Ten program sám o sobě je jenom koncept a realita bude podle toho, jak to má poskládané v hlavě. Jak si umí stanovit priority, jak se umí po ránu nakopat do zadku a neválet se.

3. Kdyby se zase vše uklidnilo, jela by jsi k moři? Třeba i k Severnímu? Nebo už po všech těch radiacích a plastech na moře nedáš?
Jak jsem psala i v minulém Dotazníku, ráda bych viděla celý svět, ale bez nutnosti dlouho cestovat, potkávat se s lidma a spát po hotelech s Wifi. Takže mám smůlu a otázka znečištěnosti moří tedy odpadá. Nakolik jsou ještě dneska radioaktivní těžko říct, to by někdo musel udělat rozbor. Voda má samočistící schopnosti, ale netuším o kolik jednotek to klesne třeba za rok. V době kdy bylo čerstvé téma Fukushima, to bylo velice zlé, od té doby ani nejím nic z moře. Prý stačí pozřít jednu radioaktivní částečku co se usadí v těle a je to.

4. Je nějaká kniha, co tě hodně ovlivnila? Ba dokonce ti změnila život? Popřípadě můžeš doporučit nějaké knihy třeba i od TM?
Jestli je tím tm myšleno tomáš marný (nikdo jiný mě nenapadá), tak ten knihu nenapsal 🙂
A jestli mi nějaká kniha reálně pomohla změnit něco v životě, tak to byla jednoznačně Pravda mezi nebem a zemí. Dostali jsme na ni tip od našich interních zdrojů s poznámkou, že je to kniha napsaná speciálně pro mě a že je v ní návod na řešení problému, který byl kdysi velmi palčivý a akutní. To řešení tak fakt bylo a fungovalo. Ale je skryté a obsažené ve velkém množství textu, kdo neví co hledá ho nikdy nenajde.
Druhá kniha, která měla reálný efekt na můj život, byla kniha Cesty mimo tělo, protože je to jediný zdroj, který obsahuje praktické, použitelné a funkční návody pro astrální cestovatele. Než jsem tu knihu našla, tak jsem neměla absolutně od koho nebo z čeho čerpat. Nikdo to neumí, nikdo tomu nerozumí, nikdo mi tedy nemá jak poradit – ale tahle kniha ano. Teprve až když jsem ji přečetla a naučila se postupy, jsem byla schopná delších výletů, které pak bylo možné zpracovávat do článků.
Třetí kniha, s jejíž pomocí jsem skutečně něčeho dosáhla, byla kniha Uzdrav se s autopatií. Pomocí autopatické lahvičky a této knihy jsem se doma vyléčila z dost nepříjemné nemoci, na kterou už vůbec nic nezabíralo a každá rada byla drahá. Ještě jednu nepoužitou lahvičku doma mám, asi si dám preventivní repete. Autopatie je úžasná metoda, nechápu proč se o ní moc nemluví.

5. Neříkali na výkladu z palmových listů, že by měl být teďka klid a žádná hrůzná katastrofa nás zatím nečeká? I když budoucnost se mění, mno…
V době kdy se dělalo čtení pro ČR, tak to bylo dělané na příštích pár let. 4 nebo 7? A už je to delší doba. Mimochodem zatím se žádné hrůzy nedějou, obchody jsou plné jídla, infrastruktura jede, ekonomika drží, jenom chodíme po ulici v rouškách. Katastrofa by vypadala úplně jinak.

5+1. Co bys poradila spisovatelům, kteří by rádi vydali svou první knihu? Vím, že je to individuální, ale byly chyby, které jsi třeba dělala při psaní stále dokola? Nějaké tipy, jak efektivněji dělat korekturu, co rozhodně nedělat nebo tak? Budu ráda, když tě nějaký tip pro “zelenáče” napadne 🙂 Nejsem ve psaní nováček, mám Wattpad a tak, ale ty máš přeci jen víc zkušeností protože máš už knížky vydané. Děkuji!
Nejsem si vědoma nějakých chyb, ale rozhodně si myslím, že pokud to člověk myslí vážně a nechce psát jenom tak do šuplíku, tak by si měl už na začátku stanovit osnovu. Ne jenom tak zhruba a ,,tuhle část domyslím postupně“, ale do detailů promyslet každou kapitolu a co přesně se v ní bude dít. Protože nejhorší je se v půlce zadrhnout a dva týdny řešit, jak opsat tohle a tamto, abych se mohla dostat k tomu dalšímu bodu, tak aby to přitom navazovalo a dávalo smysl. Osnova je o to nutnější u souvislého příběhu. U naučné knihy je to volnější, protože se prostě začne další téma a je to v klidu, jenom píšeš co víš a nemusíš nad tím týdny bloumat.

Jelikož mi různí lidé, co zkouší psát svou první knížku, píšou dotazy docela často, tak bych vypíchla ještě jednu chybu které jsem si všimla. Když už někdo píše knihu, tak musí psát o něčem, čemu skutečně rozumí do hloubky a musí mít schopnost to čtenáři jednoduše a srozumitelně podat. Příliš složitý odborný text se blbě čte a v hlavě nezůstane. A psát o něčem, o čem toho moc nevím, spíš jsem to někde četl a jenom kloužu povrchově, to je recept na nedokončené dílo.
Pamatuji si na dotaz, kdy mi někdo oznámil, že píše knihu a chtěl po mě, abych mu vysvětlila různé věci, které četl na mých stránkách. Protože to tam chtěl dát. Tak jsem mu narovinu řekla, že pokud hodlá dělat výpisky z mého webu, aniž by jim skutečně do hloubky rozuměl a měl s těmi věcmi zkušenosti, tak má problém, protože to v té knize bude poznat. Že autor sám nerozumí tématu, které popisuje. Ať píše o věcech, kterým rozumí a které mu nemusí po mailech vysvětlovat nějaká Alue. – Tož myslim si, že to nedopsal.
Knihy se přece píšou právě proto, aby bylo možné určité téma prohrábnout pořádně, rozebrat ho do hloubky – a autor tomu prostě musí rozumět. Na povrchní zrychlené zprávičky jsou lepší články.
Na korektury je vždycky potřeba domluvit si ještě jednoho nebo dva lidi navíc, protože autor svoje chyby nevidí, zná totiž svoje formulace po paměti.
A co se týče samotného vydávání, musíte mít peníze. S penězma vydáte knihu i bez kontaktů, i bez nakladatele.

7. Uhodila tě někdy máma? Jaký máš názor na to, když rodič uhodí své dítě? Mně máma párkrát dala facku protože jí ujely nervy, když jsem byla dítě. Dodnes jí to mám za zlé – podle mě není moc normální vyloženě přaštit dítě (ostrá facka), natož svoje. Když má nevhodné poznámky, mám mu to vysvětlit. Ne ho zbít. To není podle mě to, co by se mělo dítěti ukazovat jako reakce na něco, s čím nesouhlasím. Vždyť je to hrubé omezení osobní svobody a riskuju, že se tak v budoucnu bude chovat taky. Už vůbec by to přeci dítě nemělo zažít od někoho, jako je jeho vlastní rodič, který ho má vést a milovat ho… Ne dělat přesný opak – bít ho. Jaký máš na to názor? Je podle tebe rozdíl mezi mírným pohlavkem a fackou? Kdy bys například použila pohlavek a proč? Může to být pro dítě, v určitých situacích, přínosné?
Moje máti naštěstí nebyla agresivní. Pamatuju si jenom dva případy kdy mě napadla, v první situaci jsem byla nevinně a to bylo hodně brutální. Byla jsem v hodně špatnou chvíli na špatném místě. Za to se mi později mockrát omluvila. Ve druhé situaci jsem dostala facku za to, že jsem jí řekla pravdu. Za zlé jí to ale nemám, ale protože když to srovnám s otcem, tak ten mě bil hlava nehlava kvůli každé krávovině. Neptal se, nezjišťoval pravdu, co se stalo, proč to bylo, kdo to byl. Šel rovnou do útoku. Nejenom že mi to nic nedalo, ale hodně to poškodilo náš vztah, protože otec je pro dítě prostě bůh, dítě se mu chce zavděčit, chce pozornost, chce být oceněno a když se od svého boha dočkáte jenom nadávek, bití a nezájmu, tak jste prostě zmatení a nechápete co je špatně. Zásadně pak tu chybu hledáte v sobě, protože když jste u dokonalého boha v nemilosti a pořád vás mlátí, tak jste prostě špatní a nezasloužíte si ho… A pak přijde puberta, vám dojde že jste normální, že jste se celé roky obviňovali za chyby jiných lidí a to je podle mě bod, ze kterého už není návratu. Moment, kdy už se ta nespravedlnost nedá napravit.
Co se týče výchovného naplácání dětem, myslím si že čistě teoreticky to nutné není, protože pokud dítě vyrůstá v dobrém příkladu a rodiče napodobuje, mělo by být pohodové, pokud má pohodovou rodinu.
Taky je to hodně o povaze. Na každé dítě budou platit trochu jiné metody, některému bude vyhovovat přísnost a autorita, jiným bude stačit to vysvětlit, nebo se společne dohodnout. Děti mají různé povahy, různou míru uvědomění a také nejsou všechny stejně inteligentní – tomu je potřeba se přizpůsobit.
Některé děti jsou divoké a když se rozjedou, tak nevidí, neslyší, nepřemýšlí a pak je jenom otázka kdy se stane nějaký úraz, nebo se něco rozbije. A v tom případě plácnutí přes zadek může udělat ten efekt ,,aha, ono se něco děje, zpátky do reality“. To jsou třeba případy, kdy jedno dítě bije druhé dítě, plácá po hlavě psa kterému se to očividně nelíbí, nebo kdy vám dítě běží mimo chodník do silnice.

Různé idealistické představy se změní, když někomu děláte tetu. Všimla jsem si, že se sice moje filozofie a můj pedagogický přístup dětem velice líbí, ale ve chvíli kdy se začne něco dít, tak mě nevnímají. A já přece nebudu plácat nebo buzerovat cizí dítě. A to dítě to ví, není hloupé. 🙂 Poslouchá jenom když se mu to hodí, protože od hodné tety trest nepřijde. Tehdy by se správně mělo přitlačit. Jako hodná teta nic takového neuděláte, ale uvědomíte si, že v pozici rodiče byste právě v tuto chvíli se svým kamarádským přístupem skončili tak, že vám pídě bude hopsat po hlavě a spolupracovat jenom když samo bude chtít. A to je špatně. Nic se tedy nesmí přehánět, protože dítě není centrum celého Vesmíru, pravidla soužití a respektu se od dospělých teprve učí.
Taky jsem si ale všimla, že se velmi často dělá stres kvůli něčemu, co vlastně žádná tragédie není. Spousta pravidel a zákazů je zcela zbytečná bezúčelná buzerace. Například že dítě venku zvedne klacík ze země, nebo si chce hodit kamínek do řeky, když tam přitom nikdo poblíž není a nikomu to nemůže vadit. A rodiče kvůli tomu nadělají, jak kdyby hořelo.

Taky si myslím, že všelijaké zlobení spojené s nehodami a úrazy je dost o nudě. Dítě prostě nemá program, tak začne vymýšlet ptákoviny, nebo lítat jako čamrda, aby vybilo nadbytečnou energii. Většina průšvihů, na které si z dětství pamatuji, byly na stejné brdo. Děcka se nudí, děcka vymyslí koninu, chybí dospělák co by je korigoval nebo pohlídal. Nebo to byly chyby z neznalosti. Nevíte co to je, na co to je, nebo proč to tam je. – Křup. 🙂

Tyhle problémy se dají určitě zmírnit tím, že díte bude mít svoje úkoly a povinnosti. Dneska můžete dokonce na netu najít články o tom, jaké úkoly by mělo dítě ve kterém věku schopno plnit a umět, adekvátně k jeho vývoji.
Ale zase se to nesmí přehnat, pamatuji si jak mi v první třídě máti nasmlouvala tolik kroužků, že jsem se doma skoro neohřála, jediné volné odpoledne bylo v pátek. A to jsem byla klidné tiché dítě, které nepotřebovalo na celý den zaměstnat. Byla jsem úplně vyřízená a vydeptaná, protože jsem měla jenom krátké desetiminutovky na přesuny škola-kroužek, kroužek-kroužek. Úkoly jsem dělala v presu a učila se po večerech. Pak se od toho naštěstí upustilo, na můj protest.
Taky si myslím, že je chyba naložit dítěti tak, aby přes týden nemělo šanci být doma, aby se mu nikdo nemusel věnovat. Výchova by měla být opačně. O tom, že se tráví odpoledne spolu a malý se naučí uklízet, vařit, být nápomocný a umět neobtěžovat, dělat kompromisy. A to se nenaučí tím, že bude celý den někde v trapu s cizíma lidma.
Jednu věc kvituji, která byla podle mě velice výchovná. Kdykoliv se došlo za máti ,,já se nudím“, tak se hezky usmála a povídá: ,,Jo ty se nudíš? No výborně!“ A rozdala seznam domácí práce. Úklid, prádlo, nádobí. V baráku bylo pořád co dělat. Děcku se to pochopitelně nelíbí, protože si chce hrát a touží po pozornosti rodiče, ale na druhou stranu se tím učí zbytečně neotravovat a zabavit se samo. Pokud to nedokáže, tak teda jde uklízet a utahá se při produktivní činnosti. To bych určitě uplatňovala i já 😀

A kdybych se ještě měla vrátit k tomu bití dětí, myslím si že rodič který děti skutečně miluje, je mlátit nebude. Rozhodně ne často a ne surově, nebo zbytečně. Pamatuji si na rozhovor zpoza zavřených dveří když mi bylo zhruba šest, přesně to nevím, byla jsem hodně malá. Rozhovor byl ve stylu: ,,Já je nezvládám, vůbec mě neposlouchají a odmlouvají.“ ,,Musíš prostě vzít vařečku a pořádně jim napráskat, pak tě začnou poslouchat.“ ,,Ale já je nemůžu takhle mlátit, já je na to až moc miluju.“ Pak už nevím co bylo dál, asi jsem šla pryč, nebo rozhovor skončil. Ale měla jsem nad čím přemýšlet. Tehdy jsem pochopila, který z rodičů nás měl radši a můj vztah k oběma to změnilo. Snažila jsem se být lepší.
Když dítě neposlouchá a odmlouvá, určitě jsou chytřejší nenásilné metody, které nepoškodí vzájemný vztah. Hodně je o tom třeba v knize od Naomi Aldort, která umí tyto situace, i horší, vyřešit normálně. I záchvaty s křikem a válením se po zemi. Všechno je podle mě o komunikaci a metodice. Pokud si s něčím neumím poradit, tak je to o tom že to neumím, neznám vhodnou metodu. Čili je to námět na sebezdokonalení.
Jasně, naši rodiče tyhle knihy neměli a nic lepšího asi nepoznali, ale dneska je jiná doba, metody dobré výchovy jsou známé a popsané. Takže se nemáme na co vymlouvat. Podle mě je povinnost všech lidí – ne jenom rodičů – si to nastudovat a snažit se tím řídit. Abysme nekazili další generace.

Co jsem si všimla, tak spousta lidí má pocit, že k dětem není potřeba mít respekt, ani není potřeba se k nim chovat slušně, protože jsou asi malé, slabé, nezkušené a nemají si kde stěžovat. Já s tím nesouhlasím. Každý člověk má právo, aby se s ním jednalo slušně a lidé by měli mít úctu nejenom ke stáří ale i k mládí. K mládí proto, aby svými zlozvyky nekazili rozvíjející se potenciál mladého člověka, nedělali mu v hlavě brajgl a aby mu v rozkvětu nepřekáželi. Všechno je určitě možné řešit v klidu, bití je až úplně poslední možnost když jde někomu o zdraví a na řeči není čas.

Napadá-li Vás nová otázka do příštích dotazníků, položte ji směle do diskuze….. Děkuji!
Dotazníky nejsou určeny k recenzím na zboží, posuzování osob, webů a hudebních skupin. Nenahrazují poradnu, s osobními problémy se prosím obracejte na e-mail.

© Alue K. Loskotová, www.aluska.org 2020