Aluška.org: Věděním ke svobodě

3. DÍL
Vrátit se na první díl seriálu – ZDE

Ptala jsem se na ten problém dospělých, ale nikdo z nich mi nebyl schopen poskytnout dostatečně rozumnou a pádnou odpověď na otázku: ,,PROČ JE SLUNCE ZLÉ PRO OČI, KDYŽ NÁM VŠEM DÁVÁ ŽIVOT?”

Nikdo na to neměl odpověď.

Vlastně jsem se v dětství neustále točila v rámci těchto odpovědí: ,,Na to jsi ještě malá / Tohle bys nepochopila / To pochopíš až budeš větší / Nevymýšlej blbosti.”

Spolehlivě jsem dostala takovou odpověď pokaždé, když jsem kladla náročné a nepohodlné otázky, na které se nikomu nechtělo odpovídat, na které nikdo neznal odpověď, nebo nad kterými se nikomu nechtělo přemýšlet.

A je jednodušší malé dítě poslat někam, než se to snažit rozlousknout, než se nad tím zamyslet.

Nejhorší bylo, když mi někdo řekl: ,,JÁ NEVÍM.” – Protože potom dostal druhou otázku: ,,TAK PROČ MI RADÍŠ TOHLETO, KDYŽ SÁM NEVÍŠ, PROČ TO TAK JE A PROČ TO TAK MÁM DĚLAT? JAKÝ TO MÁ SMYSL?”

A to byl problém. Domýšlela jsem věci do konce a každá nová věc, která přišla, byla podrobena velkému zkoumání a zjišťování odpovědí na mnoho otázek. – Velká škoda, že jsem si tehdy to slunce nechala na pár let vzít, že jsem se na podobné hloupé rady nevykašlala a nedělala si to dál po svém. Ale hlavně že mám paměť a umím se k těm svým původním vědomostem zase vrátit.

Spousta lidí si bohužel takové věci ze své ,,školčátkovské éry” nepamatuje a to je škoda, jsou pak odtržení od spousty zajímavých a podstatných indicií o tomto světě.

Malé děti totiž skutečně ví víc, než dospělí. Problém jenom je, že si to málokdo je schopen přiznat.

Od čeho jsme totiž studovali všechny ty školy? Abychom nakonec zjistili, že nejmoudřejší jsme byli jako školčata? … No, to málokdo zkousne. (Tímto zdravím sdružení zaprdlých vysokoškoláků, Sisyfos! .. Áno, nejedná se o ,,vědce”, jak se někteří zcela mylně domnívají, ale o ,,občanské sdružení” starých lidí, kteří nemají nic jiného na práci.)

3. ,,Zásek”: Kam chodí pořád všechy ty starší děti?

Kdybyste žili na místě jako já, chodii byste do školky po stejné cestě, jako chodí děti do školy a mládež na střední. Většina všech šla zhruba stejnou trasu. Byla to taková ,,hromadná migrace”, opakující se každé ráno v pracovní den.

Jako malinká jsem každé ráno po cestě do školky sledovala všechny ty lidi a nechápala, kam sakra pořád všichni jdou? Kam spěchají? .. Do školky chodit nemusí, na to už jsou moc staří, tak kam teda jdou? Proč se radši pořádně nevyspí?

Ptala jsem se tedy, o co tady jde…

Bylo mi odpovězeno, že ti největší jdou do práce. – Hm.. Práce. Občas někdo něco říkal o nějakém povolání, ale dítě stejně neví, co to je. Takže jsem tomu nerozuměla i tak, k ,,práci” se ještě taky později dostanu.

,,A ti mladí a velcí?” – ,,Ti jdou do střední školy.” – ,,Co to je?” – ,,To je škola po základní škole.” – ,,COŽE?!” – ,,To neřeš, to tě čeká, až budeš větší.” – ,,Jak jako škola?” – ,,No tam jdeš, když vyjdeš školku.” – ,,PANEBOŽE! ONO EXISTUJE JEŠTĚ NĚCO DALŠÍHO PO ŠKOLCE?!”

… Jímala mě hrůza a děs. Představa, že je ještě nějaký podobný barák se řvoucími dětmi, byla pro mne úplně šílená. Krve by se ve mě nedořezal.

– ,,A co tam jako dělají?” – ,,Učí se.” – ,,Co? To přece můžou dělat i doma!” – ,,Haha, nemůžou, to by nikdo nedělal, učit se nikdo nechce.” – ,,Co? Já se chci učit!” – ,,To jenom protože jsi ještě malá, až budeš větší, tak chtít nebudeš.” – ,,A jak dlouho se tam chodí?” – ,,9 let.” – ,,Tak to radši umřu, než něco takového.” – ,,Nepovídej nesmysly, tam chodit musíš.” – A potom? – ,,Pak asi půjdeš na střední.” – ,,A tam jako budu dělat CO?!” – ,,UČIT SE!” – ,,PROČ PROBOHA?! TO MŮŽU DĚLAT AJI DOMA!!!” – ,,Achjo… Konec diskuze. Až to zažiješ, tak pochopíš.”

Přestože probíhaly podobné rozhovory, nebyla jsem stále schopná doopravdy POCHOPIT, co to ta škola je, proč se tam chodí, musí… Odpovědi na otázky jsem dostávala, ale VŮBEC MI TO NEDÁVALO ANI TROCHU SMYSL.

,,Takže se chodí jakože někam 9 let, kde se sedí a učí.. Co na tom proboha může zabrat 9 let a proč se kvůli tomu musí někam brzo ráno chodit? A proč se tam vůbec chodí, když tam nikdo chodit nechce?”

Nechápala jsem to… Vůbec.

Pak přišly takové ,,veselé věci”, jako je očuchávačka do školy – To vás posuzují, jestli jste způsobilí dělat po dalších 9 let ovci na základní škole, nebo jestli ještě rok pobudete ve školce.

Styděla jsem se, a hlavně jsem vůbec nechápala, na co tady všichni tak šaškujem, o co těm lidem jde?!

Ale na konci té komedie jsem dostala velké barevné lízátko a nějakou blbinu z papíru, tak jsem byla spokojená… Když ptáčka lapají, hezky mu zpívají.

Přišel první školní den: Dostala jsem obrovskou aktovku, do ní nacpané všelijaké věci. – Jediná věc, kterou jsem chápala proč mám s sebou, byly pastelky. – Pro mne tehdy důležitější předmět, než příbor…

Seřadili nás na nádvoří do šiku, ředitel něco povídal o novém školním roku, pak něco podobného vykládala i učitelka…Pak nám šla ukázat naši novou třídu.

Pamatuji si i své první vstoupení do třídy: Všechno barevné, načančané, čisté, dobře osvětlené.

Usadili nás do lavic…Pak nás přesazovali podle velikostí, levorukosti, pravorukosti… Byla jsem na nervy, protože jsem pořád vůbec netušila, co se vlastně bude dít dál.

Ptala jsem se…. ,,Cože? No ano! Tohle je přece první školní den! Teď se budeš chodit učit.”

,,Co? Co to jako je, PRVNÍ ŠKOLNÍ DEN? – A můžu pak už jít domů? Nelíbí se mi tu, je tu na mě až moc lidí!”

A pak to přišlo. Devět mučivých let v obrovském baráku plném dětí, které co každých 45 minut vyskočily z lavic a řvaly, řvaly, řvaly, běhaly po třídě, řvaly, občas mi shodily věci z lavice, řvaly, řvaly… PANE BOŽE, TO BYL HOTOVÝ BLÁZINEC!!!!!!!! Nechápu, jak jsem to přežila.

Blbé také bylo, že jak děti rostly a jak přicházela puberta, tím byly hlučnější. Měla jsem jednu spolužačku, která se jmenovala Veronika (příjmení vím taky, ale nebudu ho radši sem psát) a tahle holka ječela ze všech nejvíc… A když ječela hodně dlouho a opravdu hodně, přidávaly se i její kamarádky a to bylo tak příjemné, jako kdyby vám u hlavy vybouchnul granát.

Sice jsem schválně seděla až na druhé straně třídy, co nejdál od dětí co byly uřvané, ale stejně mi to nepomohlo.

Někdy řvala, ječela, pištěla tak příšerně, že jsem ztuhle seděla z lavici, krčila se, oba ukazováčky nacpané co nejhlouběji do zvukovodů a modlila se, ať už začne hodina…. V jiném případně jsem se šla prostě zavřít na záchod, kde byl většinou klid, když jste měli štěstí.

Dneska je už jasné, že školní systém jako takový, je předpotopní a že aby dítě bylo vzdělané, není nutné, aby docházelo do obrovského baráku a sedělo 4-9 hodin v lavici. Malé děti to vědí, proto nechápou takovou školu, a mají problém si na ni zvyknout.

Učitelky si dělaly starosti – a doma taky – že jsem nějaká divná, že se chovám ve škole strašně introvertně, jsem uťápnutá, taková jakoby v křeči, nemluvím, s nikým se moc nebavím, nehlásím se… Říkali si, že jsem divná… Ale mně to vůbec divné nepřijde, vy byste byli nadšení z toho, když vedle vás někdo každých 45 minut řve jako pavián? Vy byste se s ním chtěli bavit?

Samozřejmě, že důvodů jsem měla hodně, i vážnějších, ale jenom tento řev sám o sobě, mi jako důvod bohatě stačil.

4. ,,Zásek”: Jak jako ,,státy?”
Když jsem ještě byla pidi mrně (přesný věk fakt nevím), tak jsem se dověděla, že existuje něco jako státy, protože v televizi se mlelo cosi o Němcích, Polácích, Rumunech, Rusech, Slovácích, Italech… Tak mi to nedalo a začala jsem se ptát:

,,Tati, co to jsou ti Němci?”
,,No to jsou lidi, kteří žijí ve státě vedle nás.”
,,Co to je stát?”
,,No to je určité území.”
,,A jak poznáte které je čí?”
,,Máme hranice.”
,,Co to jsou hranice?”
,,To jsou předěly dvou států.”
,,A kde jsou ti němci?”
,,Nalevo od nás.”
,,Kde nalevo?”
,,Na západ.”
,,A kde je západ?”
,,Achjo…”
,,A my taky máme stát?”
,,Jo.”
,,A kdo teda jsme?”
,,My jsme Češi.”

Diskuze skončila. Prakticky jsem nepochopila vůbec nic z toho, co mi bylo sděleno. ,,Češi” mi přišlo jako odvozenina od ,,česat se”, tedy jsem si říkala, že se asi hodně češeme, když si tak říkáme…

Tedy kdyby se mě později někdo zeptal, tak řeknu, že vím, že jsem ,,Čech”, ale prakticky jsem z toho neměla ani trochu rozum. Odmala jsem měla za to, že po celé zemi všichni lidi mluví stejným jazykem a nějaká existence dělení území pomocí hranic, mi přišla totálně debilní a vůbec mi to nedávalo smysl.

Pak ve škole, když jsem uviděla mapu světa, a mapu Česka, tak mi to přišlo úplně šílené. Proč se lidi dobrovolně oddělují červenými čárami? K čemu jim to je? Jaký to má smysl? – Vždyť v tom musí být jenom samé nevýhody.
Později jsem se dověděla, že existuje i něco jako války, nevraživost mezi různými národy… Nic z toho by nebylo, kdyby si lidé nemalovali po světě ty čáry a nedělili se. Kdyby byli všichni jedna ruka a jeden národ beze jména, nikdo by s nikým neválčil.

Dneska v tom také vidím smysl. Oddělování vždy vede jen k neštěstí a násilí. Vemte si třeba, jak je člověk nešťastný, když se cítí osaměle a odděleně od celku? – Nebo když máme nějaký celistvý organismus a kousek z něho uřízneme? – Podobně to vidím s dělením země na státy. Je to blbost. Kdyby mohlo být po mém, zruším vlády i hranice. – Jako první bych zrušila čáru mezi Českem a Slovenskem. Oddělili nás plánovaně, a jenom aby to vypadalo, že se to chtělo. Ve skutečnosti byl záměr jiný. Čím menší stát, tím je slabší a tím snadnější je ho ovládnout a podrobit. Chtěli nás prostě oslabit.

POKRAČOVÁNÍ ČLÁNKU PŘÍŠTĚ

Kam dál:

• Otevřít rubriku: ,,Zamyšlení” – Zde

• Máte otázku? Ptejte se do ►Mailu◄

• Líbí se vám tyto stránky? Doporučte přátelům adresu https://aluska.org/

• Líbí se vám publikované články? Za pár dní vám může pošta doručit i knihu! – Podrobnosti ZDE

• Používáte Facebook? Pomozte propagovat tento článek a použijte prosím tlačítko ,,To se mi líbí” níže pod reklamou, děkuji!

• Chcete mít přehled o videoaktivitách Alue na YouTube? – Můžete se přihlásit k odběru: ZDE

Elektronický obchůdek: www.kramky.cz/alue