Když Moristkovi dorazily konečně jeho věci, říkala jsem si, že už bude trochu klid. Dostal krásné škrabadlo, které hned pochopil. Dostal skvělý krytý záchodek, který hned pochopil. Dostal vibrujícího křečka Tommiho, který stál za starou bačkoru a porouchal se hned první den, tak ho má jenom jako plyšáka, kterého honí… Jenomže to nebyla žádná sranda ani potom.
Moristek je jako z divokých vajec. Pořád dělá neskutečný bordel, 5x denně po něm vysáváte, on jednou proběhne a můžete začít znovu, protože mezitím vymetl zezadu další skříň… To ale nebylo to nejhorší: Nejhorší jsou ty jeho veliké tlapy a drápy ostré jako žiletky.
Ruce mám úplně dodrásané, stejně tak všichni, kteří za posledních pár dní přišli s kočmundem do styku. Neumí si hrát jemně, vždycky tasí drápy, zasekne jak nejlíp se dá, visí, kouše, cuká… Velmi si oblíbil luxusní drahý koberec, do kterého neustále zatíná drápy, vytahuje vlákna a cupuje ho na cimrp campr. Z krásné ozdoby interiéru je jakýsi chudák, po kterém se neustále rejdí nůžkama a zastřihují se povytažená vlákna.
Když dostane přes čumák a vyšoupne se ven, tak kvílí. Nikam nejde, nehraje si. Čučí přes okna, vyvádí, tváří se strašně nešťastně a jakmile ho člověk pustí dovnitř, začne lítat a škrabat koberce jako šílenec… Venku zaleze za dřevo, dělá že spí a ventiluje se v domě. – Přesně naopak, než je to potřeba.
Z hodného Moristka se stala otravná potvora, která se dá pouštět dovnitř jenom na jídlo a rychle s ním zase ven, než něco zničí…
Bylo mi z toho do breku. Nechápu čím jsem si takového lumpa zasloužila… Nechápu, proč si venku nehraje a proč dělá bordel jenom uvnitř.. Nechápu, proč pořád škrabe koberec, když má škrabadlo a když jednám tak strojově: Zaškrabe – potrestám ho – vyhodím ho – nechám ho vymrznout… a pořád dokola. Jemu to prostě nedojde, dělá to dál.
Přijde mi do klína, škrabe… Když mám na sobě tepláky, zaryje se do mě, jakobych byla snad škrabadlo. Stehna mám teď dodrápaná, vypadá to divně a hojí se mi to strašně pomalu.
Chci si ho pohladit, zasekne drápy… Sednu si, zakousne se mi do nohy přes ponožku… Zkrátka jedna malá katastrofa.
Když pracuji na počítači a nechám ho chviličku bez dozoru, vyskočí buď na mě, zasekne se mi do stehen a zavěsí se, nebo ještě lépe: vyskočí na křeslo, zaryje se do čalounění a mně jenom tuhne krev v žilách, aby ho jednou neprorval. To křeslo, stejně jako koberec, nestálo korunu padesát.
K čemu mi je škrabadlo, k čemu mi je krytý záchodek, k čemu jsou mi hračky, když ho vlastně jenom krmím, trestám a vyhazuji ven? Žádnou radost z něho nemám… Celý den s ním jsou jenom samé problémy a pak nemám na nic náladu.
Přemýšlela jsem, jak to mám vyřešit… Do česka mezitím přišly mrazy… Nechte ho venku pár hodin, když tam je i minus 9 stupňů… Jaké mrazy vlastně kočka vydrží? Do budoucna navíc bude přituhovat, takhle se to nedá dělat pořád. Co s ním?
Ale i když venku mrzne až praští a vy pustíte kočku dovnitř, v domnění že bude vděčná a bude respektovat minimálně neškrábání koberců, za necelých deset minut zjistíte, jak jste vlastně strašně naivní blbci a kočka letí zase ven… a zase tam kvílí… a vy uklízíte, máte dodrbaný koberec, ruce poškrábané a jste nešťastní.
Nakonec si vy i vaši blízcí připadáte, že jste vlastně otroci té kočky. Celý den kolem ní běháte, nakoupíte jí všechno vybavení, pravidelně krmíte, pečujete a ona vás za to poškrábe, pokouše a z vašich věcí nadělá cucky… Když se jí snažíte něco naučit a vysvětlit, nerespektuje vůbec nic.
Říkala jsem si, že přece není možné, aby nade mnou takhle vyhrávala malá kočka… Nebudu její otrok, nenechám se donekonečna takhle likvidovat a nehodlám kolem něho skákat od rána do večera. Mám krucinál i svůj vlastní život… Jsem přece chytřejší a schopnější, takže musím prostě něco vymyslet!
Přemýšlela jsem, co je vlastně hlavní problém celé věci a co s tím udělám… DRÁPY.
Ty spropadené zatracené drápy… Že lítá všude a dělá bordel, to mi až tak moc nevadí, k tomu jsem celkem laxní… Bordel se dá totiž uklidit a počká… Ale koberce se neregenerují a ruce mě pekelně štípou.
Vzpomněla jsem si v souvislosti s drápy na dobu, kdy jsem vyrůstala s morčaty… Morče když chováte na pilinách, musí se mu pravidelně skříhat drápky, jinak přerostou, pak mu zarostou do pacičky a je z toho malér.
… Napadlo mě, že mu ty drápy prostě ostříhám… Sice mi to přišlo hodně divné ,,stříhat kočce drápy“… Je to panebože přece KOČKA… a kočky MAJÍ drápy… Jenomže když ta potvora nemůže být kvůli škrábání ani s vámi, ani v domě, a kvůli mrazu nemůže být venku, tak co máte jiného dělat?
Sedla jsem na google, že by mi mohl poradit. Záhy jsem zjistila, že stříhání drápů u koček není žádný můj výmysl, ani převratný objev ale že jsou o tom dokonce fora a našla jsem i instruktážní video o stříhání kočičích drápků… Takže mezi interiérními chovateli se koukám jedná o normální věc…! – HURÁ.
Dokonce u výstavních koček je to před akcí nutnost. – Pročetla jsem různé (musím přiznat že i dost vtipné) zkušenosti chovatelů a bylo rozhodnuto.
Šup do e-shopu, stejně jsem chtěla koupit Royal canin granule, aby chudák nežral nějaký hnusný Whiskas… (V téhle věci jsem fakt ráda, že mám internet a že mám lidi, co mi poradí.) Přidala jsem rovnou i kleště na zastřihování drápů a těšila se, jak Morista zpacifikuji.
Už to s ním bylo neúsnosné… Dokonce jak už věděl co nesmí, tak pokaždé když něco provedl, strašně rychle zdrhal a schovával se tak, aby na něho nikdo nemohl. – Prostě kočka, co vám dělá naprosto vědomě naschvály a asi se tím i perfektně baví.
Když jsem ho vzala do náručí, už se zmítal, škrábal, kousal a cukal… a bylo jedno jestli zrovna něco provedl, neprovedl, nebo jestli jsem mu jenom chtěla utřít packy zvenku, že mu dám v kuchyni nažrat. – Říkám si, k čemu mám sakra kočku, která se nedá ani chytit do náruče???
… Venku Morist během jednoho dne zvládl i třikrát shodit srovnané dřevo na otop… Takže i venku se po něm uklízelo.
Ale když měl zrovna klidnější chvilku, nechal si zmáčknout packu. Takže jsem postupně prohlédla své nové působiště a usoudila, že se to moc od morčete neliší. Růžové lůžko tam má a vypadá v podstatě stejně, hurá. Tohle není nic nového.
O den později, kdy ještě kleštičky na drápy nedorazily, Morist vrazil do misky s vodou, orazítkoval na kachličkách tlapky a po chvilce zase přišel na řadu koberec… – Kdyby naše Káťa v kanceláři před chvíli neuklízela podlahu, snad by se to obešlo i bez křiku a nadávek, ale když jsem viděla, že má slzy na krajíčku a že je z té kočky zoufalejší než já, došla mi trpělivost.
Vzala jsem obyčejné manikurové nůžky, kleště nekleště… Řekla jsem si, že to udělám za bojových podmínek. Prostě mu je ustřihnu, i kdyby mi měl sežrat prst a docílím svého i násilím, jestli bude protestovat… venku mezitím přituhlo, do -12ti se mi ho vyhazovat opravdu nechce.
Zavřela jsem se s Moristem sama v kuchyni a svedla s ním boj o jeho drápy.. Na mne si už prostě nepřijde. Zastřihávání morčete je praxe k nezaplacení. Morče cuká stejně jako kočka, ale nesmíte ho zmáčknout, nebo mu můžete ublížit.
V případě kočky je to lepší: Stačilo Morista skřípnout pevně mezi stehna, zatnout zuby, mačkat tlapky a neohroženě stříhat.
Když se vyrval a chtěl zdrhnout, přitáhla jsem ho zpátky a jela dál.
Morist měl různé fáze: První byl celkem klidný, myslel si, že ho jenom chovám… ale jen do té doby, než se ozvalo první cvaknutí a on zjistil, že má jeden hrot z drápu pryč… Pak vyletěl a začal šílet. Zaryl se do mě vším co měl, zakousl se do mě vším co měl, ale jak jsem pokračovala, ubývalo drápů a já měla jasnou převahu. – Huba plná zubů už není tak nebezpečná, když si vás kočmund nemá čím zaseknout a chytit.
Zadní nohy neřeším. Ty má trochu tupější a ty mu navíc dodělám, až budou kleště. – V poslední fázi už Morist cukal jenom z principu. Zjistil, že stejně nemá na výběr.
Po chvilce jsem Morista pustila, abych mohla vysát bordel na zemi po našem zápasu… Nechala jsem mu jenom na předních tlapkách paspárky, ale na ty přišla řada hned po obědě, když mě s nimi párkrát škrábnul.
Popadla jsem ho, dojela mu zbytek a teď mu říkám ,,sterilizovaná kočka“.
S vděkem vzpomínám na svoje morčátka (budiž jim drn lehký), díky kterým umím stříhat drápky… Bože, děkuji ti za tuto zkušenost. Bez ní bych byla opravdu vyřízená a možná bych se nemusela pokaždé tak hezky v klidu trefit… Jak říkám, morče je nejlepší zvíře na světě, protože se na něm dítě naučí všechno potřebné, co využije v pozdějším životě. A to mi už nikdy nikdy nikdy nikdo nevymluví! – Je to jako s ježděním na kole: To se prostě nezapomíná.
Nechala jsem schválně Morista řádit a pozorovala, co se bude dít dál…
Zasekl do koberce: Dobrý, žádné vlákno už nevytáhne, maximálně udělá tlapkami jemné koleje. Hurá…
Zasekl do škrabadla: No, jakýs takýs zvuk to dělá, požitek z toho koukám stále má…
Chtěl vyskočit nahoru na škrabadlo: Hodil držku, protože byl zvyklý se zaseknout a přitáhnout… Teď lehává ve spodní části škrabadla, kde má pelíšek, do kterého nikdy předtím nevlezl.. Teď se mu tam moc líbí, protože je schovaný a nemusí nikam vyskakovat.
Sápal se po mě: To jsem se jenom zasmála. Tupé tlapičky mě teď spíš hladí, než škrábou.
Po deseti minutách to Moristovi taky došlo. Když šel po mě packou, už nevytahoval drápy, přestal to zkoušet na koberci, chvilku honil plyšovou myš po zemi… A pak lehnul do pelíšku a spal jako andílek.
Mám pocit, že mi tu kočku někdo vyměnil… Jakobych mu s těmi drápy ustřihla i toho raracha, kterého jsme se nemohli tak dlouho zbavit.
Kousavá škrabavá potvora, co dělá z baráku kůlničku na dříví, už tu najednou není… Najednou je tu hodná kočička, která se dá pěkně pohladit, najednou se dá hezky pochovat, už s sebou nemele, najednou už nic nepoškrábe… Najednou se s ním můžu pomazlit, najednou už mi nezasekává drápy do noh… Najednou se zklidnil a nechal toho…
Kdybych věděla to co vím teď, vezmu ho nůžkama okamžitě a na nic nečekám. Ten nápad se stříháním drápů byl asi vnuknutí zeshora.
Další den to šlo také dobře. Moristovo hrací dopoledne je super. – Jelikož neškrábe ale už jenom kouše, může si k němu člověk už i lecos dovolit, dá se s ním hrát, aniž by člověk musel být obalený flastrem.
A navíc jak už ho od rána do večera netrestám, tak se celkově zklidnil. Víc polehává, víc se mazlí a jde na něm vidět, že je spokojenější… Tak nakonec to uvítaly obě strany… Bez ostrých drápů je to úplně jiné zvíře. Nepoznávám ho.
Teď už mám na rukách jenom dírky od zubů, ale to se pořád hojí líp, než ty krvavé kolejnice, co mi kolikrát ještě třikrát během hojení rozškrábl znova… Taky se teď může nechávat víc bez dozoru, což se podepisuje na mé náladě i pracovním výkonu. – MÁM KLID. BOŽSKÝ KLID. Konečně se v klidu vyspím, aniž bych tuhla hrůzou, co asi zrovna dělá a co zrovna během noci kde likviduje…
Tak konečně… Konečně je to kočka, ze které můžu mít radost, se kterou si můžu hrát a kterou můžu mazlit. A hlavně už nemusí mrznout venku a kvílet pod oknem… Buď požehnán ty, který jsi vynalezl nůžky.
(P.S. Jestli máte doma škrabavou potvoru, jděte do toho. Rázem budete mít miloučkou kočičku a to se vyplatí.)
Kam dál:
• Zobrazit celou rubriku ,,Deníček“
• Máte otázku? Ptejte se do ►Mailu◄
• Líbí se vám tyto stránky? Doporučte přátelům adresu https://aluska.org/
• Na Aluška.org najdete také interaktivní chat – Vstoupit do Chatu – ZDE
• Líbí se vám publikované články? Za pár dní vám může pošta doručit i knihu! – Podrobnosti ZDE
• Používáte Facebook? Pomozte propagovat tento článek a použijte prosím tlačítko ,,To se mi líbí“ níže pod reklamou, děkuji!
• Chcete mít přehled o videoaktivitách Alue na YouTube? – Můžete se přihlásit k odběru: ZDE
.
Elektronický obchůdek: www.kramky.cz/alue
Poslední komentáře
-***** Viem o dvoch výnimkách v metale. Prvá je…
-kešo Na Poppy som už dávno zabudol (YouTube mi…
-mariankosnac Symphonic metal. Tam bývá satanismu málo, neblije se,…
-Alue K. Loskotová Je to tak. A Gaga? Šmarja jako jo,…
-sm