6. Alue v Chorvatsku: Včelí hospoda, aneb Bienen Gasthof

4.8.2012 v Zážitky 4

Co se týče zvířectva, další velkou kapitolkou celkového pobytu byly chorvatské včely. Vypadají trošičku jinak než ty české. Jsou trochu menší a tmavější, ale jinak mezi nimi rozdíl není. Chorvatské jsou stejně krotké a – jak jsem zjistila – o dost dravější, co se týče shánění potravy.

Zkuste si představit, že jste chorvatská včela v posledním stádiu vývoje, tedy jste včelka létavka, co sbírá pyl a nektar z květů. Jenomže v okolí je úplný prd, není kde sbírat. Nicmoc nekvete, největší louže v dohledu je slaná a stromy? Povětšinou olivovníky, nebo borovice.

Co má taková chudinka v tak nehostinné krajině dělat? Její situace je nezáviděníhodná.


Jenomže chorvatské včeličky jsou velice mazané. Už první den během namátkové kontroly kempu zjistily, že tam jsem já a že každé ráno vypiju dva hrnky čaje s medem… když mají štěstí, tak přidám i během dne, nebo večer.

Chorvatské včele je jedno, že ten med za ni už udělaly české příbuzné a že si má dělat svůj a nekopčit ten jejich. Ta má prostě hlad, má žízeň, v okolí nic není a basta fidli, jde po všem co se namane.

To znamenalo, že kdykoliv jsem nechala hrnek od čaje na stolku, našla jsem v něm pokaždé pár včel, jak ho uvnitř nadšeně vylizují.

Vyhnat je býval docela problém, ony si pak už potvory pamatovaly, že ten hrnek má černou barvu a na které straně stolu většinou stojí a už po něm šly najisto, i když byl čistý a bez zbytkového medu.

Po pár dnech dostoupila jejich drzost vrcholu, udělaly si ze mě restauraci.

Seděla jsem třeba ještě u teplého čaje a okolo mě běhaly včely a těšily se. Byly strašně nedočkavé, že až to dopiju a vypadnu, že si to po mě vylížou.

A jedna byla extra vynervovaná a pořád mi chodila na hrnek s teplým čajem. A já jí pořád říkám: ,,Nelez tam. Spadneš do toho a kdo tě bude lovit. Prosimtě nech to, počkej, já ti ten hrnek pak nechám… říkám ti, nelez tam..” – No co myslíte, tak moc chtěla, až do toho čaje fakt spadla a já jí ještě hodinu potom na stolku křísila.

A to jsem ji vytáhla okamžitě, nemáčela se dlouho.

Jak dopadla si nejsem jistá, protože mě to pak přestalo bavit, ona byla pořád střídavě oblačno. Jednou dělala že nežije, pak zase že žije, přitom to tak horké nebylo. Počítám 38 stupňů. Stejně jí to stačilo na opaření, tak sotva dýchala. Nakonec ale ze stolku zmizela, tak se jí snad podařilo odlétnout, protože vždycky jak nabírala síly, tak se o to snažila, ale moc jí to nešlo.

Ještě ten den se mi dokonce stalo, že jsem si nachystala skleničku, nalila si do ní vodu a jako že se napiju. – Co myslíte, kdo pil z té skleničky první?

Nebuďte naivní, samozřejmě že já ne.

Včela zavětřila, sedla mi na sklenku, úplně nadrzo tam zaparkovala zadkem, vystrčila násosku a začala mi popíjet vodu.

A já musela prostě počkat, než se milostpaní občerství, abych se pak mohla napít taky.

Předposlední den jsem už vyškrabala celý med, zbylo jen něco málo uvnitř… Hezké, co? Že za nějakých 11 dní zlikviduju kilo medu. Tak samozřejmě ty moje čajíčky holt už něco stojí, ale co se dá dělat, jsou i horší návyky.

A tak si tak sedím u stolku, užívám si úplně poslední hrnek čaje s medem, přemýšlím, že zítra už bude s cukrem a že to je škoda.. a najednou bzzzzzzz… zase ona.

Šly jenom po medu a semtam po vodě, nic jiného je nezajímalo, ani ovoce ani zelenina… zajímavé.

Říkala jsem si, že mně přece ruka neupadne, když nechám chudinku hladovou včeličku, aby si dala trochu medu, když já ho už stejně z té sklenice moc nevyškrabu. Jenomže z jedné byly za chvilku tři, ze tří osm, z osmi čtrnáct a rostlo to geometrickou řadou.

Holky jsou fiškutálky. Jedna totiž zjistí, že blondýna rozdává pro změnu místo čaje rovnou med, tak letí do úlu a tam začne vesele kroutit zadkem, že jako ví kde je jídlo, že tam je pěkná tlačenice a všechno jim tam doma vykecá spolu s popisem cesty. A celý úl sběraček se sebere a jde tam… tak velkou moc má včelí kroutění zadkem a třepání křídly.

Sklenice od medu se mezitím proměnila v cosi obalené včelami a pěkně to bzučelo.

Přistoupila jsem na jejich hru.

Sebrala jsem kousek papírku, nadepsala ho ,,Gasthof”, zatěžila kamínky, přidala jsem jim vodu a tak vznikla první včelí hospoda.

Vy kdo mě znáte dýl, možná si ještě vzpomenete, že jsem stavěla vždycky hospody pro mravence a dokonce si zapisovala, co žerou a co ne a jak moc jim to chutná. – Tak v chorvatsku jsem si udělala hospodu se včelama… a že bylo taky na co koukat, dokonce jsem i měla opilce.

Když se nějaká včela zapomněla naspod sklenice a stekl na ni med, který samozřejmě z boků klesal ve vedru pořád dolů, tak jí obalil křídla, přilepil nohy a holka měla smůlu. – Tak jsem vždycky všechny tyhle přilepené včely vytáhla klacíkem, nechala ho ležet na stolku a pak jsem sledovala, jak se chuděra snaží olízat a pak za ní chodí kamarádky a zkouší to taky.

A člověk tak sleduje, jak ta polepená včela uhýbá a jak se jí to nelíbí a ty ostatní po ní rejdí jazýčkama a utíkají za ní. Určitě si říkaly něco v tom smylu: ,,Nech mě, to lochtá.” – ,,Hele ještě tady to máš, to je dobrý” – ,,Nech mě, koukají po nás, budou si říkat, že jste teplí.” – ,,Copak nejsme?”- ,,Jau, to bylo moje voko”.

Tak jsem tak vytahovala ,,opilce” klacíkem, představovala si co si povídají, odkudsi zezadu přilétaly pořád další a další a u toho jsem si pěkně snídala, protože na veku mi nešly. Taky to byl celkem zážitek, snídat pár centimetrů od včelího roje. Ale dávala jsem si pozor, žádnou jsem nenaštvala ani nesnědla, takže žádný problém nenastal.

Přesto jsem se rozhodla asi za hodinku včelí hospodu uklidit a přesunout, protože bylo ráno a zbytek osazenstva až takové nadšení neprojevoval.

Sice to trvalo, než jsem všechno přenesla i se včelami a než si to mezi sebou v úlu řekly, že Gasthof přesídlil, ale povedlo se. Ani jsem při tom běhání s předměty plnými včel nedostala žádné žihadlo.

Na půl dne byl díky tomu od nich pokoj, ale další den už jsme je měli v kempu zase a zase si pamatovaly černý hrnek. – Skromnost prostě nebyla jejich silná stránka, braly všechno.

Aby to nevypadalo že tak jenom dělám blbosti, tak jsem i něco málo vypozorovala. Zajímavé bylo, že ty včely ten med nikam neodnášely a nesbíraly ho. Všechny rovnou šly a rovnou ho jedly. Tak možná měly všechny tak strašný hlad, že je žádné kupení jídla netankovalo, anebo si to všechno schovávaly někam do pusy, doma to možná vyblinkaly a pak z toho třeba udělaly něco jiného, nebo to daly k jídlu někomu doma, kdo ještě z úlu nelétá, protože každá včela má svoje úkoly.. Mě by totiž bylo divné, kdyby létavky všechno sežraly a nic těm doma nedonesly, když je to jejich úkol, ne?

A ty jejich jazýčky jsou takové vidličkové, celkem hodně dlouhé. Vlastně je to fakt poprvé, co jsem viděla tolik vystrčených včelích jazyků pohromadě.


Kam dál:

Otevřít rubriku ,,Zážitky – Z cestování” – Zde

Máte otázku? Ptejte se do ►Mailu◄

• Líbí se vám tyto stránky? Doporučte přátelům adresu https://aluska.org/

Komentáře

Ikona diskutujiciho Taychi 2012-08-04 10:55:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Tak to je pecka :-D

Ikona diskutujiciho Blue 2012-08-04 18:11:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Pomalu začínám litovat, že jsem tam nebyl :-)

Ikona diskutujiciho Božka 2012-08-05 08:01:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Úplne som tie včielky videla a počula. Milý článoček. Nikdy som si neuvedomila, že včielky majú jazýčky, dík.

Ikona diskutujiciho Lily 2012-08-16 17:05:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Kráásne 🙂 včely úplne zbožňujem, vždy ich pozorujem vedľa domu na nejakej kvetinke, alebo aj čmeliakov, tí sú tiež úžasní. 🙂

Nový komentář

Ikona moderatora

Moderovaná diskuze: Příspěvky se zveřejňují s časovou prodlevou. Pro účast v diskuzi je třeba, aby byl váš komentář v souladu s obecnými pravidly slušného chování a podmínkami používání stránek