Aluška.org: Věděním ke svobodě

1.6.2007
Tákže, dneska se mi po dlouhý době ozval další duch. 😛 Vypadá to bledě. Je pěkně agresivní a naštvanej. Ale pěkně popořádku:

Přišla jsem ze školy a měla jsem počkat doma na nějakou máminu klientku, musela sem jí zařídit kšeft (nakonec ta čůza nepřišla, ale to není podstatné. :D)
Po hodině tuhnutí v obýváku mě to přestalo bavit a odebrala jsem se k sobě do pokoje.. jdu po schodech.. v klidu.. a najednou takovej divnej pocit – mrazení. 😛 – ještě než budeme pokračovat dále, vám říkám, že se mi to nezdálo, byla jsem doma úplně sama a všechny okna a dveře v domě byly zavřený, tedy průvan je vyloučen! – tak tedy.. zapadla jsem do pokoje a pomalu jsem šla ke svýmu stolu. Najednou slyším, jak za mnou do pokoje po schodech nahoru někdo běží. Byly to tlumené, ale hrozně rychlé kroky. – Jakodyž běžíte na velkou a máte poslední sekundy. To byla rychlost.
Nestihla jsem se otočit. Jenom jsem se podívala do zrcadla, ve kterým jsem se odrážela já a pár metrů za mnou dveře od pokoje, ke kterým něco běželo.
Rychle se ten dupot blížil a já jenom čuměla do prosklených dveří. Když se to ocitlo před dveřmi, skrze sklo se nic nemihlo. Nikdo tam nebyl. Pak někdo agresivně vzal plnou silou za kliku a rozrazil dveře, že sem se lekla, že mi je vysklí.
Rychle jsem se otočila, srdce bilo jako zvon, nikde jsem nikoho neviděla. Uskočila jsem krok dozadu a málem si narazila kostrč o roh stolu.
Rozhlížím se jako blázen všude možně. Nikde nic. Když jsem se hodila do klidu a tak trochu zpracovala, že po dlouhý přestávce holt zase přišel další, sedla jsem si na postel a pustila televizi, abych přišla na jiné myšlenky.
Ale kdykoli jsem na něho přestala myslet, ozvaly se strašný rány. Pořád mlátil do zdí, dupal, lomcoval dveřmi, jakoby mu hrabalo a nebyl schopnej jednat normálně.
Asi po půl hodině došel brácha ze školy, takže byl konečně klid a já utekla sem. K babičce na PC. Ale co bude až se setmí a já zhasnu lampičku? Určitě příjde a to bude mazec. – a já se navíc bojím tmy.