Aluška.org: Věděním ke svobodě

Vždy mě fascinovaly různé materiály týkající se mimozemských civilizací. Odmalička jsem byla přesvědčená, že nejsme ve Vesmíru sami. Dospěla jsem totiž už ve velice útlém věku k názoru, že pokud si lidé myslí, že oni obývají vesmír jako jediní, potom je to názor neskutečně sobecký.

Pojem sobecký mi příjde v tomto případě jako příliš slabý výraz. Znásobte si ho v hlavě asi pětkrát.

Dokud jsem ale nikdy žádnou zkušenost s jinými bytostmi neměla, nedovolila jsem si nikde tvrdit, že skutečně existují. – Pokud něco neznám, nebo tomu nerozumím, nebudu o tom mluvit. Pusu otevřu, až něco zažiju. – To je jeden z mých základních životních principů, kterých se držím, neboť se mi osvědčil jako správný.

Když jsem byla malá, jednou mi moje máma vyprávěla, že se jí otec svěřil, že viděl UFO. – Údajně se o tom nikomu nezmínil, ale jí ano. – Už je to moc dlouho, ale pořád si základ pamatuji, protože to pro mne tenkrát bylo něco jako objevit Ameriku. – Moje vlastní rodina viděla UFO. Úžasné. – Máma mi toho moc neřekla co se týče detailů, přecijen u toho sama nebyla, ale řekla mi, že otec tenkrát viděl tři světla do trojúhelníku za jasného dne. Jak dlouho to bylo a kde přesně to bylo, to opravdu nevím.

Někdy v té době jsem také nakreslila obrázek, jak si představuji mimozemšťana. Byl to takový typický Šedivec. (Ti co žijí na Plejádách, unášejí lidi a dělají pokusy na dobytku. – Ano, to jsou oni, ti malí šediví.) Když jsem ho tenkrát ukázala svojí mámě, dostala ze mě málem infarkt, protože ji velice vyděsilo, jak mohu vědět v tak nízkém věku, jak údajně vypadají mimozemšťani? – Žádnou knihu o nich jsem nevlastnila, přesto se můj obrázek věrně shodoval s pořízenými záznamy, které dnes můžete vidět na internetu o malých šedivých mimozemšťanech.

Dnes Vám ale nebudu vykládat o nich, vzpomenu svá první pozorování létajících talířů. – Tato pozorování jsou naštěstí takové sorty, kterou se nebojím veřejně prohlásit. Ostatní data už se neříkají ani osobně.

Bohužel, protože má pozorování byla vždy dílem náhody, kdy jsem nic nepřivolávala a nikdy jsem nic takového neočekávala, neměla jsem po ruce fotoaparát, abych pořídila snímky. – A i kdybych je měla, mnoho z vás by je stejně označilo za padělky a má slova za výmysly. – U některých lidí je jedno co říkáte, nebo co jim ukážete.

Proto neočekávám, že mému popisu uvěříte, ale pevně veřím, že pomůže těm z vás, kteří jste ochotní poslouchat.

Poprvé jsem viděla UFO, když mi bylo odhadem 13-14let. – Šla jsem doma po schodech nahoru do prvního patra. – V mezipatře je okno, kterým jsem vždy koukávala ven na oblohu za vycházení schodů. Najednou přímo na obloze proletěla flotila nebeských plavidel. – Spočítala jsem jich odhadem 5. – Samozřejmě jsem se hrozně zarazila. – Vrátila jsem se o 3 schody dolů a zopakovala jsem stejnou chůzi a pohyb očí, abych se ujistila, že to nebyl optický klam.

Ještě ten den jsem to vyprávěla kamarádovi, který měl shodou okolností po ruce časopis, ve kterém byl článek spekulující o existenci UFA. – Věřte nebo nevěřte, byla tam fotografie, která se přesně shodovala se vzhledem toho, co jsem viděla já, když jsem vycházela schody.

Byla jsem z toho pomalu na prášky. – Takové jasné znamení mě jen utvrdilo.

O asi tři dny později jsem byla na procházce v okolí města. Šla jsem přes kopec po asfaltové silnici, okolo mě byla jen holá pole. Jentak mimoděk jsem se rozhlížela po krajině. – Mám to v povaze. Vždycky když někde jdu, nebo sedím, rozhlížím se po okolí jako radar a většinou mi nic zajímavého neunikne. – Můj pohled se zarazil a já ztuhla jako solný sloup. – Na protějším kopci stál vysílač, který byl malovaný bílo-červeně a vedle něj, věřte nevěřte, bylo tam úplně to samé UFO, které jsem viděla jako první! – Stejný vzhled, jen bylo jedno a ne flotila. – Chvilku tam u toho vysílače poletovalo a když jsem se na něj podívala, počkalo pár vteřin a pak šílenou rychlostí vyrazilo pryč do mraků.

Několik minut jsem stála na kopci s utevřenou pusou.

Tento druh UFA je v Česku docela běžný, je zploštělé, nemá na sobě žádné ozdůbky, ani dole ani nahoře. Je jako kulatá pecka s nádechem kovu, která ve dne nesvítí.

Naopak velmi zajímavé pozorování jsem zažila, když mi bylo 15 let. Jela jsem zrovna v autě s Ňufem. Byl večer, nebe už bylo temné a on mě vezl do mého ještě tendejšího ,,domova“, kam jsem se samozřejmě vůbec netěšila. Bylo mi smutno, že příjemný výlet je za námi a že už musím domů. – Smutně jem koukala do palubní desky, když Ňuf najednou nadšeně vykvíkl „Aluško! Podívej!“ a ukázal prstem na nebe. – No, já myslela že mě trefí.

Nad Hustopečna stálo obrovské zlaté UFO. – Nebylo vysoko, naopak stálo nízko nad městem. Jsem zvyklá, že UFO zmizí, když se na něj podíváte, ale tohle ne. – Stálo tam v plné kráse a nikam neodletělo, takže jsem měla možnost si jej pořádně prohlédnout. Tento druh UFA byl naopak úplně odlišný od peckovitého tvaru, který jsem vídala zezačátku.

Za prvé bylo jasně zlaté a v noci nádherně zářilo. Zespoda byly vidět ty klasické bílé kulové tvary. – Vy co tomu rozumíte už víte, že to je právě zdroj pohonu, který vyrábí vakuum. Tady to bylo jasně vidět. Naspodu bylo plošší, ale naopak nahoře se zdálo být ,,poschoďovité“ a velmi zdobné. Dokonce jsem viděla jasně okénka, takže nebylo těžké odhadnout, kde se pohybují lidé.

Sledovali jsme UFOněkolik minut, ale nemohli jsme zastavit, protože jsme byli na hlavní silnici. UFO se nám ztratilo z dohledu, když jsme zaleji do města mezi domy.

Jaké bylo mé překvapení, když se druhý den ve škole mezi dětmi o tomto UFU povídalo! – Skoro nikdo nechápal, co to mělo znamenat. Htv (hustopečská televize) o tom tenkrát ani nemukla, nikde nebyl záznam v novinách ani na internetu žádné fotky. – Jak je to možné?!? Stálo tam přece tak dlouho! Já mít fotoaparát, hned běžím a fotím jako šílenec. Dokonce by člověk řekl, že tato zkušenost vyvolá v obyvatelích Hustopeč nějaký posun někam, ale nic. Za pár týdnů se na úkaz zapomnělo.

Ne tak já. – Pozorování UFA a zajímavé kontakty jsou pro mě výborné zpestření.

Další díla Seliny Fenech – ZDE