Aluška v Rakousku aneb Víly v Zahradě snů

6.10.2008 v Zážitky 10

Tento výkend jsem navštívila Rakousko… neřeknu s kým, neřeknu kde 🙂

Byla jsem u jedné paní, která se jmenuje Anna F. Má hnědé oči, a tmavé kudrnaté dlouhé vlasy, které jsou napůl šedivé, což se mi strašně líbilo 🙂

Když nám otevřela dveře, vybafli na nás dva její pejsánci.

U ní doma to bylo krásný. Dřevěný nábytek, obložení, polodrahokamy… zkameněliny mořských potvůrek… dokonce má speciální vytápění… nemusí topit a u ní doma je přesto neustále krásně teploučko… její dům je úžasnej 🙂 a pořád k ní chodí nějaké návštěvy, ačkoliv tam očividně žila sama 🙂

Mělo to všechno jeden háček, a to ten, že Rakušáci mluví Německy… naštěstí Anna odněkud umí i Anglicky, takže aspoň něco, ale i tak jsem vlastně celou dobu, co jsem u ní byla, mlčela, protože se bojím, že když spustím Angličtinou, nebude mi rozumět.. nevím proč. Možná proto, že v angličtině jsou si navzájem strašně podobná různá slova… nevim no. Je to hloupé. A taky nepraktické… učit se anglicky, když v běžném životě se to bojíš používat 😀

Zvláštní, že Anna nebyla první člověk, který mi po pár minutách řekl, že kdykoliv budu mít problém, můžu u ní zůstat… holt, jak vidím, konstruktivní lidé si mě umí zamilovat velice rychle a to ani nemusím mluvit :D.

(Myslím, že tím pádem by se ke mě doma měli začít chovat slušně, protože vážně přemýšlím o tom, že se mámě na to její posraný studování nějakýho nesmyslnýho gymplu vyprdnu a odejdu od této rodiny pryč do zahraničí… myslím, že u Anny by to bylo vážně fajn… takto už mám asi třetí, nebo čtvrté místo, kde by mě hned brali 🙂 …ale tohle říct doma, nikdo mi nevěří a dočkám se akorát řevu… takže mlčím jak hrob… ale vážně jim chci utéct.)

Taky není moc zábavné sedět stolu, u kterého se celý večer mluví německy… ačkoliv jsou to témata, která ty sám znáš… 😉

Anna má velice zvláštní zahradu. Razí názor, který já velice podporuji, že všechno má růst společně, bez znásilňování člověkem… pak jsou rostlinky zdravé.

Anna navrhla, že se mám jít do zahrady podívat na skřítky… když jsem se přes ,,našeho překladatele” zeptala, jak ví, že je vidím, řekla: ,,Vidím tvé oči. A tvé oči vidí.” – To na mě zapůsobilo, a jakmile se naskytla vhodná chvilka.. šup do Aniné zahrady.. 😀

Nebyla nijak extrémě veliká… ale moc milá… vážně tam všechny rostlinky – malé; velké – rostly jak se jim zlíbilo. Jahoda… kopřiva… strom… a člověku zbylo ťapkat po cestičce… celou zahradu jsem obešla dvakrát, mezitím jsem pozbírala nějaké ořechy a usadila se do kouta zahrady na dřevěné schody, kde jsem měla jistotu, že na mě nikdo nebude koukat.

Oďobávala jsem si ořechy a čekala, až se bytůstky trošku otrkají a příjdou za mnou… celu dobu, co jsem totiž chodila dokola po zahradě, jsem cítila, jak mě pozorují, protože vědí, že o nich vím i já a že mám zájem se i s nimi setkat.

Po chvilce sezení na sluníčku na mě vykoukl z keře vysoký zelený elf… nahnul se zpoza keře a koukal na mě, já na něho… očividně ho překvapilo, že ho vidím, a s pootevřenou překvapenou pusou a opatrnýma očima zase zalezl zpátky a zmizel.

Po asi půl minutce přicupitaly zprava maličké víly. Byla to taková malá skupinka běloučkých bytostí, s bílými křídly, velice podobnými vážce, které nebyly vyšší než 15cm.

Jedna z nich šla ke mě blíž… já seděla na 4. schodu, ona se zastavila u prvního. Nahla se a koukala.

,,Vidíš mě?”

,,Jo jo.” – Odpověděla jsem s úsměvem.

,,Jééé…” A na jejím obličeji a ve tvářích všech ostatních vykvetl spokojený úsměv.

Ta první, která ke mě přišla nejblíž a která na mě promluvila, si dodala odvahy a přeletěla první schod. Zastavila se na druhém. Chvilku počkala, co já na to, a když viděla, že čekám a usmívám se, ohlédla se na ostatní a i ony přišly blíž a stouply si okolo ní. Šuškaly si mezi sebou a přitom na mě koukaly… nemusela jsem se na nic ptát, bylo mi jasné, o čem mluví. Koneckonců tohle nejsou první víly, které jsem kdy potkala. Většinou se tyto bytosti zezačátku diví úplně všemu, ale hlavně tomu, že je vůbec vidíš.

Potom byly chvilku ticho a ta první řekla: ,,Chtěly bychom ti něco dát… souhlasíš?”

,,Ano.” Odpověděla jsem a čekala, co se bude dít dál… ony si stouply do kruhu a vytvořily takovou růžovou zářivou kuličku.

Nastavila jsem dlaně a natáhla k nim mírně ruce. Jedna z nich si tu kuličku vzala du ruky… Všechny vzlétly a přistály mi na dlaních. Opět se rozestoupily v kruhu a ta, která držela tu kuličku, si stoupla doprostřed a v pravotočivém půlkruhu mi tu kuličku rozfoukala na ruce.

Usmály jsme se na sebe a z Aniného domu se ozvala hudba. Víly nelenily, slétly zpátky na zem a začaly tancovat… jak jinak, než v pravotočivém kruhu.

Otřela jsem dlaně o sebe a přivoněla si… ta energie, ze které tu kuličku upletly, krásně voněla. Pohladila jsem si i tváře a hned mi bylo nádherně.

Jedna z víl vzlétla… nastavila jsem jí ruku, aby se mohla na ni posadit. Sedla si, usmála se na mě a zadívala ne na moje ruce. Taky jsem si je začala prohlížet. Krásně se mi třpytily ve svitu sluníčka a ona řekla: ,,Máš krásné ruce.” a prstíkem začala jezdit po čárách na dlani. Poděkovala jsem za kompliment… koneckonců tohle mi ještě nikdy nikdo neřekl… začalo mi být ale trošičku chladno, a tak jsem jim všem poděkovala, rozloučila se a vrátila se zase do tepla Aniného domečku…

To ale nebylo všechno… nedalo mi to a za pár hodin jsem vešla do zahrady znova, tentokrát s úmyslem něco zajímavého se od nich dovědět…

Posadila jsem se zase na schod… tentokrát na ten druhý… ještě jsem k němu ani nestihla dojít a už jsem cítila, jak se víly sbíhají z koutů zahrádky a dívají se po mě…

Sedla jsem si a rozhlédla se po zahradě… v nejzasších krovinkách pobíhali maličcí skřítci… věděli o mě, protože byli velice hluční… pořád to okolo mě praskalo… ale ke mě nepřišli… jen na mě občas vykoukli…

A v tu ránu už zase přiběhla maličká víla… ta, která je očividně z nich všech nejzvědavější… posadila se mi na rameno a zleva se ozvaly hlasy… prokoukla jsem trošku křovisko a zahlídla jsem dva lidi… asi nějací manželé… mluvili německy, takže jsem jim nerozuměla… ale jejich zahrada byla pěstěná, jako všechny ostatní…

Ohlédla jsem se na vílu a zeptala se jí: ,,Co si myslíte o těchto lidech?” A ona trošku zamyšleně odpověděla: ,,Oni o nás něvědí… ani o nás nestojí… vždyť se podívej na jejich zahradu… my se zajímáme jen o ty, kteří o nás vědí a chtějí nás poznat. O ty, kteří za to stojí. Ostatní lidi jsou nám úplně jedno.”

To mi stačilo… ale hned jsem měla další otázku: ,,A líbí se ti tady v zahradě u Anny?” – ,Ano, líbí se nám tady všem velice. Ale chtěli bychom větší zahradu. Tato je stále moc malinká… někteří z nás občas odcházejí a chodí tady po okolí, protože tato zahrada je pro ná skutečně malinká…”

Najednou přiběhly ostatní víly… dvě se mi posadily na kolena, jedna na pravé rameno a ostatní si posedaly okolo…

A já se zeptala do třetice: ,,A co Anna? Máte ji rádi?” – Všem tato otázka vykouzlila na tvářích ještě větší radost, než s jakou ke mě přišly a povídaly jedna přes druhou: ,,Ano! Máme ji velice rádi! Ona má to správné cítění. Rozumí přírodě. Vždyť málokdo má takovou přirozenou zahrádku… a s láskou se o ni stará. A pod jejíma rukama všechny rostlinky tady nadšeně rostou… a občas, když jen tak sedí před domem, nebo to tu obchází, tak ji doprovázíme… někdy ji zkoušíme lechtat, nebo shazujeme ořechy, aby si nás všimla, ale většinou nemáme úspěch… nebo jí sedáme na ramena… ale když kouří, tak to ne… nám to smrdí. Když kouří, tak ji pozorujeme zpovzdálí… ale máme ji moc rádi. Má zlaté srdíčko… škoda, že nás nevidí…”

…Jejich odpovědi mě zahřály u srdíčka… v dlaních mi začaly docházet oříšky… ,,Holky.. až tento oříšek dojím, tak už asi půjdu..” – Ale to se jim nelíbilo a víla, která přišla jako první a seděla na mém levém rameni, řekla jen: ,,Néééééééé…” a podívala se na mě pohledem psa, který týden nežral…” To mě pobavilo, protože přesně takhle to dělám já… a tak jsem se rozhodla ještě tam s nimi pobýt…

A jedna z nich mi navrhla: ,,Mohla by jsi prosím vzít tyto kamínky a vytvořit pro nás kruhové místečko tam, kde ti určíme? Potřebovaly bychom to a samy kamínky neuneseme…” – ,,Samozřejmě..” – Odpověděla jsem… počkala jsem, než víly vzlétnou z mých ramen a kolen, nabrala jsem do dlaně trošičku kamínků a šla tam, kde mi víly ukázaly… přivedly mě před vchod do Anina domu a ukázaly na veliký trám, ležící na zemi, na kterém měli cestičku rezaví mravenci…

Vysypala jsem z dlaně hromádku a upravila kamínky do střapatého kruhu… to se jim líbilo… tak jednoduchý kruh, a tak jsem to už nijak moc neupravovala… tentokrát víly poděkovaly jako první mě, potom já jim a rozloučily jsme se…

Těsně před odjezdem jsme s Annou a ,,naším překladatelem” vyšli všichni společně do zahrady. Anna chtěla, abych jí něco o vílách pověděla, ale já jako vždy po celou dobu mlčela…

A dnes, když jsem doma, jsem se rozhodla nejít do školy.. koneckonců v pondělí je 9 hodin a na to já při měsíčkách nejsu zvědavá… zrovna teď bychom končili… tak zhruba o půl čtvrté… fuj. Stejně žádnou školu nepotřebuji… vzala jsem slovník a v posteli sepsala dopis Anně v angličtině… pak jsem se sebrala a šla to sem k babičce sepsat…

Ta mě vytáhla hned na oběd a u toho měla zase ty svoje pánbíčkářský kecy… ona si to vážně nikdy nemůže odpustit… a pak řekla: ,,Je psáno, že tvůj skutečný přítel je ten, který o tobě ví všechno a přesto tě má pořád stejně rád… takže já jsem tvůj skutečný přítel. I kdybys zabila nemluvně, budu tě pořád stejně milovat.”

Hlavou mi blesklo: ,,Hmm, až na to, že ty o mě nevíš absolutně nic a tohle jsou jenom prázdná slova nafouknutá jako veliká bublina od člověka, který nemá rád ani sám sebe.” A řekla jsem jí: ,,To si povíme, až to nemluvně zabiju.” A ona hned agresivně: ,,NEZABIJEŠ!!!” – Tím potvrdila to, co jsem o ní teď napsala, takže no comment lidi. Pak najednou začala mlít o tom, že doufá, že jsem ještě neztratila svoji nevinnost… na to jsem taky měla chuť jí něco říct, ale raději jsem mlčela… holt moje babička to je expert. A nejzajímavější je poslouchat to její obhajování, když jí řeknete, že církev je stejně v moci ďábla, tak co by chtěla… ta začne blekotat, převracet, neví co by a nakonec začne nadávat a celý to odsune stranou a udělá ze mě satanistku… prostě Kája forever 😀

Dopis Anně jsem sepsala a odeslala… tu je kopie, pro ty, které zajímá, jestli jsem dobrá, nebo loser v angličtině.. můžete mi to kdyžtak poopravovat, když něco najdete.. určitě je tam něco špatně.. 🙂

,,Hello Anna :)

I’d like to tell you something about my visit at you.
First, I’m sorry. Because in this e-mail will be a lot of mistakes. I’m not a professional. :)
When I was at you, I still said nothing, because I used English only in school. In real life it is difficult for me. I have unjustified fear, that you will not understand me. It is absurd idea. What do you say to it? – What a pity :D
I want to tell you:
You have a beautiful house! Herbs everywhere.. wooden furniture.. and that fossils of sea animals – I love fossils. It was interesting.. I also love semi-precious stones.. It made a strong impression on me.. your house is just beautiful.
And your dogs are lovely. I prefer your black darling, because she likes me more than Valentina. I recognize it.
(It reminds me: I still don’t have some photos of our dog Bessie, but I’ll borrow Rene’s camera and I’ll take some pictures for you .)
You surprised me too. (In a good way :) ) You look lovely too. I like your hair :) ..and your tea :D
When I was at the garden, I saw a small wonderful fairies. They have white colour and sweety faces.
At the beginning they only looked on me. When they recognized, that I’m their friend, they came to me and spoke about their life and answered my questions.
I spent a pleasant time in your garden.
These fairies can fly. They have small white wings as a dragonfly.
I was sitting on the wooden steps to your garage and they were sitting on me, around me and some of them were dancing in circle and singing lovely song. It was amusing.
I asked them a question: ,,Do you like Anna?” They answered: ,,Yes! We love her! She has correct feeling for nature and for us. She is very good and sometimes, when she is sitting outside, or moving on her garden, we watch her and sometimes we are very close by her. She can’t see us. But we know that she has golden heart.”
Fairies in your garden are amazing. White, small, lovely and amazing. Super.
Fairies in my country are mostly green. They are about 10-15cm tall. But on the world is a lot of different kinds of elementary creatures.
In your garden I also saw a tall elf. He was green and watched me from a big shrub. When I was looked on him, he had a surprised face. He said nothing and after a short while he disappeared.
Gnomes are in your garden too. They are very noisy :)
I love your garden :)
Anna, thank you, you are beautiful human being. I hope to see you again, because my visit at you was very pleasant.

I wish you a lot of sunny days in Your mind and everyday life.

Alue alias Caroline / Karolína”

Noa to je asi konec… 🙂 můj další článek bych chtěla věnovat ostré kritice toho, co se učí nyní na našem gymplu, protože určitá témata už jsou do nebe volající… o tom ale až přístě 🙂

Komentáře

Ikona diskutujiciho Aneqe 2008-10-06 16:09:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Ach… to je krása.. *ukápne jí slzička*

Já bych si sbalila a hned jela s tebou…

Ikona diskutujiciho Ninsie 2008-10-06 19:53:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Tvůj článěk mě dost zaujal. Co se týče víl a skřítků, tak s nimi moc zkušeností nemám, ale do styku s nimi už jsem přišla. Úžasní skřítkové se pohybují v Irsku, tam se mi moc líbilo.

Andělé pro mě na jednu stranu zůstávají tajemstvím, protože běžně jsem v kontaktu s jiným typem bytostí. To ale neznamená, že bych je ráda nepoznala, jen nemyslím, že už nadešel ten vhodný čas.

Jinak tvá angličtina není špatná. Dávej si pozor na předložky typu "at" a "on" nebo "in" a taky před "because" nebo "that" se nepíše čárka (to je rozdíl od češtiny).

To je tak zatím vše, co si vybavuju z prvního čtení tvého dopisu. Podle mě je srozumitelný a pochopitelný, takže bych se rozhodně nijak neobávala, že by mohlo dojít k nějakému nedorozumění =)

Ikona diskutujiciho jila 2008-10-07 11:37:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

moc krásné, úžasné, jako z pohádky:)

Ikona diskutujiciho Dalet 2008-10-07 14:08:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Křehký příběh, jako utkaný z pavučiny…krása.

Ikona diskutujiciho Alue 2008-10-07 14:16:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

děkuji.. a díky za upozornění od Ninsie… 🙂 v těchto drobnostech mám opravdu občas nepořádek :D

Ikona diskutujiciho Martin 2008-10-07 21:21:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

WoW Alue, tohle je moc hezky zazitek. Ty se s NUFem teda nacestujes.:o) Chtel jsem se zeptat, hovoris s nimi telepaticky nebo verbalne?

Ikona diskutujiciho Alue 2008-10-08 13:19:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

telepaticky, myšlenky se samy v hlavě překládají do vět, někdy jsou to jen myšlenky a pocity

Ikona diskutujiciho Venedo 2008-11-06 22:52:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

chceě vědít proč ten kroužek a proč to chtěli od udělat od člověka, tedy v tomto případě od tebe?

s tím kroužkem jsi mě přivedla zase někam dál,

abych také nezapoměl, manželka říkala, že jsi moc šikovná a má z tebe velkou radost

já mám zas velkpou radost z toho, že jsou takoví lidé jako ty, jinak mám dojem, že se známe z asi před 2 roky z rubriky AC na lidé.cz

jen smekám a cítím se tak nějak jako pozůstalost

Ikona diskutujiciho Alue 2008-11-07 11:08:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

ok, vím, Venedo na mě tenkrát zapůsobil.. teď už je to jiné. Děkuji 🙂

Ikona diskutujiciho Štěpa 2018-02-23 21:12:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

V jakém kraji bydlíš?Na jaké bytosti přicházíš nejčastěji, tvoje články se strašně krásně čtou a je vidět snaha kterou do toho vkládáš <3

Nový komentář

Ikona moderatora

Moderovaná diskuze: Příspěvky se zveřejňují s časovou prodlevou. Pro účast v diskuzi je třeba, aby byl váš komentář v souladu s obecnými pravidly slušného chování a podmínkami používání stránek