Aluška.org: Věděním ke svobodě

Seděla jsem ve škole… byla matika… probíralo se zase nějaký cosi… byla jsem už unavená z neustálého sezení, dávání pozornosti, cenzurování svojí povahy… zdálo se chvilku, že na mě jde smutek, když si uvědomím, k čemu jsem se to vlastně nechala přinutit… místo abych řádila se svými vědomostmi jeko černá ruka, tak tu sedím s tou bandou a s učitelem, který neumí ani správně napsat i/y do slova VeridovY rovnice…

A abych neupadala do té ukřivděné nálady, tak jsem se na to prostě vyprdla… však co, stejně to k ničemu není… přestala jsem poslouchat a začala jsem sledovat našeho učitele… sledovala jsem, jak se mu různě přelévají energie při různých citových prožitcích… jak mu někde energie přibývá a někde ubývá, jak ji občas nevědomky vysaje z vystrašené spolužačky, kterou vyvolal…

Sledovala jsem a zároveň mě to učilo o vlastnostech lidských energií… když tu najednou koukám, že za učitelem pobíhá pořád nějaké oranžové světlo…

Zaměřila jsem se na něj a koukám, von je to jeho anděl…

Pořád za ním běhal a snažil se všemožně pana učitele uklidňovat, stavěl se neustále mezi něj a spolužáka, na kterého se právě zaměřil… pokoušel se upravovat jeho toky energií a šlo vidět, že má dosti napilno, aby mu alespoň trošičku ulevil od nervů…

Když ucítil, že se na něj upřeně dívám, zastavil se, přestal pobíhat okolo pana učitele, podíval se na mě a překvapeně se usmál… jeho úsměv mě dostal, začala jsem se také usmívat jako měsíček na hnoji, po očku jsem však sledovala učitele, aby si něčeho náhodou nevšiml…

Jeho anděl si sedl na volné místo na lavici přede mnou… upřeně jme se na sebe koukali, až mi to nedalo a zeptala jsem se: ,,Ty hele… proč je tvůj svěřenec takový prase?” (narážela jsem na určité situace, jako například nažmoulaná žvýkačka za uchem, kterou si pak v klidu zase vrazil do pusy a pak se divil, na co hledím…) andílek se zamyslel a povídá: ,,No víš Aluško vono je to těžký… nemá ženu, která by ho učila hygieně… žije si sám, co si jak udělá to má, na nic moc zase tak nehledí… snažím se mu nějakou ženskou přihrát, ale zatím to pořád nějak nevyšlo…” Dokončil větu, podíval se na pana učitele, který – naprosto zdrcen špatnou odpovědí – měl co dělat, aby ho nekleplo…

To ve mě vzbudilo další otázku: ,,A proč von se vždycky tak rozčiluje? Vždyť to není zdravý… a ani mu za to nestojíme…vždyť za to chudák nemůže, že to nechápem.”

Tvář andílka sedícího na lavici zvážněla: ,,Aluško… když umíš na celém světě jen jedinou věc pořádně, když tvé umění je jako roura natočená pouze jedním směrem, cítí se naprosto zklamaný sám sebou, že ani tu jedinou věc nedokáže svým žákům správně podat… jemu velice na tomto oboru záleží, vždyť je to koneckonců jedna jediná věc, kterou skutečně umí… nemá cenu snažit se mu vysvětlovat, že je to zbytečné, už proto – a ty to dobře víš – že za chvíli příjde ten krach a pak bude mít úplně jiné starosti, než dobré známky svých žáků… a Aluško, neházej ho hned tak do toho jednoho pytle… s ním je i sranda… když se podíváš, uvidíš konkrétní situace… dej mu ještě šanci :)”

To mi stačilo, žádné další otázky už jsem neměla… od té doby se na našeho pana Šedého dívám úplně jinak. Dokonce se mi už o něm minimálně dvakrát zdálo a mám konečně dokonalé pochopení pro to, proč tak hrozně šílí… snaží se nešílet, ale moc mu to nejde… před pár dny k nám jako ke třídě dokonce promluvila vážným tonem paní třídní, že se jí naprosto nešťastnej v kabinetu svěřoval s naší matematikou… je mi ho trošičku líto, že se tak zbytečně stresuje, nakonec vidíte, že ten koho jsem od počátku neměla ráda a na koho jsem si už tolikrát stěžovala, se stane objektem mého bádání, následného pochopení a konečného spřátelení… A pan učitel Šedý o tom nemá ani páru…. 🙂

Andílka má krásnýho:)

A hodnýho:)