Bdí nad námi strážní andělé?

26.9.2015 v Záhady 15

Zprávy o setkání s anděly přicházejí z celého světa. Zjevují se těžce nemocným lidem či jejich příbuzným, a někdy i těm, kteří se náhle ocitli v ohrožení života. Berou na sebe podobu lékařů, neznámých cizinců nebo jen světelné aury. Někdy se dokonce ani spatřit nedají, přesto lidé o jejich přítomnosti nemají pochyb. Když se zdá, že již vykonali své povinnosti, zmizí ve zlomku vteřiny. Existují případy, kdy došlo k tak nepochopitelným událostem, že jejich aktéři začali hovořit o nadpřirozeném ochránci. Přečtěte si příběhy lidí, kteří mohou prohlásit, že při nich stál sám anděl strážný.

Rána do ramene zachránila děti před autonehodou

Tony, angličan žijící ve Spojených státech, do rodné země příliš nejezdil. Navštívil ji jen jednou, aby se mohl zúčastnit pohřbu svého otce. Po nějakém čase se ale do Velké Británie rozhodne vrátit natrvalo. Aby to příbuzným vynahradil, bere své dcery a jejich bratrance na výlet do ZOO. Zatímco mladší děti svědomitě usadí v dětských sedačkách v zadní části vozu, na sedadlo spolujezdce sedá nejstarší z dětí, jeho dvanáctiletá dcera. Tony se vydává na cestu, kterou absolvoval už mnohokrát. Přesto je pro něj tentokrát něčím jiná. Ponořen do svých myšlenek zřejmě ani nevnímá, že již překročil povolenou rychlost. Vzpomíná, jak tudy naposledy jel, když se vydal navštívit již zesnulého otce. Poprvé pocítil těžký smutek za osobu, která mu již nikdy nebude na blízku. Za několik vteřin však zjistí, že se možná zmýlil.


,,Užíval jsem si přehlednou cestu a rychlé auto. Najednou jsem ucítil silný náraz do ramene. Zpomalil jsem a otočil se na děti, aby přestaly dovádět. Když jsem se podíval zpět, zatímco jsem pořád zpomaloval, vlétl před nás za další zatáčkou nákladní vůz. Šlápl jsem na brzdu a zastavil několik centimetrů za ním. Náklaďák dostal smyk. Kdybych nezpomalil, nebyla by šance zabránit vážné nehodě,“ vypráví Tony.

Až několik vteřin poté mu došlo, že jeho zážitek je více než podivný. Děti totiž shodně tvrdí, že do ramene jej nikdo neuhodil a žádné z nich by na řidiče auta ze svého sedadla ani nedosáhlo. Tony, ačkoliv se považuje za ateistu a na nic nedpřirozeného nikdy nevěřil, je nyní přesvědčen, že před srážkou jej varoval jeho zesnulý otec. V autě totiž seděla všechna jeho vnoučata. Snažil se je snad ochránit duch zesnulého, nebo vše bylo dílem náhody? Jak ale může bý náhoda, že řidič auta zcela jasně ucítil prudkou ránu do ramene, přestože mu ji nikdo prokazatelně nemohl uštědřit?

Je podivné, kolik setkání s anděly se odehrává právě na silnicích. Objevují se prý na sedadle spolujezdce či jako mlžná postava před vozem. Donutí tak řidiče strhnout volant nebo šlápnout na brzdu. Jindy se projeví jako náhlé selhání motoru nebo podivné hlášení v rádiu, díky němuž se dotyční zdrží či se vydají jiným směrem. Kdyby odněkud nezasáhly neznámé síly, došlo by ke smrtelným haváriím. Hlídají místa, kde denně umírají lidé, skutečně andělé? Podle některých názorů jde spíše o duše těch, kteří zemřeli při tragických nehodách. Svým způsobem se snaží ochránit lidi před stejným osudem.

Jak vypadá anděl?

Mnoho lidí říká, že anděla viděli, nebo cítili, každý ho však vnímá jinak a na podobu andělů nemá přitom žádný vliv náboženské vyznání dotyčného. Někdy jsou andělé lidskému oku neviditelní a jejich působení se projeví jen díky nevysvětlitelným událostem, které člověku mohou zachránit život. Jindy na sebe berou podobu a v některých případech jejich těla obklopuje oslnivé světlo. Takto jsou většinou popisováni ústy proroků. V dalších případech se projevují jako neforemná světelná záře.

Obecně známá představa anděla jej popisuje jako člověka s křídly. Tak ho měl spatřit například biblický prorok Izaiáš. Ten anděla líčí jako bytost se šesti křídly. Dvě zakrývají obličej, dvě jsou na nohách a další dvě slouží k létání. Není pochyb, že bible obsahuje právě takový popis anděla, vždyť se také jedná o satanistickou knihu a anděl se šesti křídly nemohl být nikdo jiný, než jeden ze šesti temných padlých andělů.

Jednu věc mají andělé společnou. Jejich přítomnost je v naprosté většině případů zaznamenána ve vypjatých situacích, kdy může dojít k ohrožení života, nebo při klinické smrti. V lidech, kterým se zjevují, vyvolávají příjemné pocity. Přes možný prvotní úlek ze zjevení, nikdo nepociťuje strach.

Anděl zastavil auto spisovatele

Nevysvětlitelné příhody se nevyhýbají ani slavným. Známý německý spisovatel a záhadolog Hartwig Hausdorf (*1955) se před několika lety svěřil s tou svou.

Bylo pochmurné říjnové ráno, vlhko, místy mlha a Hartwig zrovna seděl ve svém voze. Cestou po dálnici v Bavorsku se poprvé ozvala kontrolka dynama. Hartwig dospěl k závěru, že v důsledku opotřebení zřejmě praskl klínový řemen. To může značit vážné potíže.

,,Dojel jsem autem na volnoběh na odstavný pruh, ale nechal běžet motor, protože jsem nevěděl, zda má baterka dostatek proudu pro případ nastartování,“ líčí spisovatel.

,,Se smíšenými pocity jsem vystoupil, otevřel kapotu a nevěřil svým očím – neporušený klínový řemen svědomitě odváděl svou práci. Proč tedy, proboha, ta kontrolka pořád svítí?“ diví se.

Hausdorf se znovu vrací za volant a snaží se pokračovat v cestě tak dlouho, jak jen to stav vozidla dovolí. Spustil se déšť a zdá se, že tentokrát začínají vypovídat službu stěrače. Rozhodne se proto sjet na odpočívadlo a ještě jednou zkontrolovat přístroje pod kapotou. Kontrolka pořád svítí, ačkoliv se všechno zdá být v naprostém pořádku. Rozhodne se proto alespoň zkusmo poklepat na některé součástky. A náhle kontrolka zhasne. Kde tedy byl problém?

Zdá se, že šlo o slabý kontakt v některém ze spojů. Alternátor se však už zřejmě připojil k vybité baterii a začal ji dobíjet. Podivná porucha, která se náhle objevila a zase zmizela, Hartwiga nakonec zdržela asi tři minuty. S pocitem úlevy sedá opět do auta a pokračuje již bezproblémově v jízdě. Ta ale netrvá dlouho. Záhy totiž vyjde najevo skutečná příčina poruchy….

,,Krátce před Regensburgem, na příštím sjezdu, kde bych dálnici stejně opustil, bylo hotové peklo. Japonský sportovní vůz vrazil do náklaďáku údržby dálnic, byl vržen napříč jízdními pruhy a srazil se přitom s dalšími vozy“, říká Hausdorf. ,,Viděl jsem, jak se blíží první vozy záchranářů a jeden řidič mi řekl, že k nehodě došlo právě teď, před třemi, čtyřmi minutami. Ostatně kontrolka se od tohoto neuvěřitelného zážitku už nikdy nerozsvítila. Jen v tomto jediném případě zcela splnila svůj naplánovaný cíl – totiž fungovat jako varovné světélko,“ končí vyprávění.

K čemu tehdy na silnici vlastně došlo? Způsobil špatný kontakt v baterii zdržení, které spisovateli možná zachránilo život? Nebo jej před nehodou ochránil zásah vyšších sil?

Kdo pomohl nezkušenému letci přistát?

Na jaře roku 1943 je evropa zmítána 2. světovou válkou. Proslulé letectvo Spojenců teprve pracuje na získání převahy nad nepřítelem a jakékoliv výpravy nad území protivníka jsou více než nebezpečné. Onoho osudného dne sedá zkušený pilot britského letectva Dan Perrone do svého letounu. Má za sebou už 20 bojových nasazení, v kontrastu s jeho sebejistotou však nelze přehlédnout nervozitu druhého pilota.

Protože byl Perronův partner v poslední akci zraněn, jako náhradník tentokrát slouží mladíček, jenž se nad nepřátelské území chystá vůbec poprvé.

Bez problémů a nepozorován se jejich letoun dostává až k cílové stanici v německém Frankfurtu. Na první pohled by se mohlo zdát, že nad nimi skutečně vyšší moc drží ochrannou ruku. Sotva však svrhnou bomby, vypukne peklo. Letoun se ocitá pod ostrou palbou německých messerschmittů a v jeho trupu a kokpitu zůstává bezpočet děr. Oběma letcům je jasné, že návrat na domovskou základnu bude malým zázrakem.

Zanedlouho se dostávají mimo dosah německých střel. Mladičný poručík pohlédne na svého velitele a sleduje, jak se na jeho uniformě zvětšuje krvavá kvrna. V návalu zoufalství začíná zmatkovat a vše, co kdy věděl o řízení letounů, mizí v hlubinách jeho mysli. Z paniky ho vyvede až Perronův rázný hlas: ,,Co se to s vámi k čertu děje? To jste snad ještě nikdy neviděl žádnej válečnej film? Tohle všechno jsou pro nás pouhé škrábance, jasný? Tak už s tou zatracenou krabicí něco udělejte!“

Když Perrone zahřímá tato slova, nervozita z nezkušeného letce opadá. Je tak schopem celých 75 minut plnit rozkazy těžce zraněného velitele, který se nemůže sám ujmout řízení poškozeného stroje. Jakmile se poručík vysílačkou spojí s domovskou základnou v Anglii, Perrone se zhroutí ve svém sedadle. Věděl snad, že už jsou v bezpečí a jeho instrukcí není třeba, a proto vypětím zkolaboval? To by bylo logické. Příhoda však má zcela nečekanou dohru.

Mladý pilot přístává díky instrukcím řídícího střediska. Poté, co se vypotácí z letounu, zjistí, že ,,škrábance“, o nichž Perrone mluvil, ve skutečnosti stroj poškodily více než závažně. Za to, že jej v takovém stavu dokázal udržet, dostává mladý poručík skutečné uznání.

,,To jsem nebyl já. To dokázal kapitán Perrone. Z Frankfurtu až sem mi uděloval přesné pokyny,“ přiznává podíl svému veliteli. Jenže to, co mu odpoví lékař, který dosud Perroneho pečoval v sanice, mu doslova vyrazí dech: ,,Kapitán Perrone s vámi prostě nemohl mluvit. Po prvním útoku byl na místě mrtev. To je nesporný fakt.“

Kdo tedy naváděl druhého pilota na letiště? Mohl Perrone vynaložit nevídané síly, aby jiného vojáka vyvedl z ohrožení života? Nebo skrze něj promlouvala ochranná andělská bytost?

Ač se to zdá neuvěřitelné, vše nasvědčuje spíše druhé možnosti. Tak závažná zranění nemohl přežít ani při té nejsilnější vůli. Oproti tomu mladý pilot vyvázl bez jediného škrábnutí. Zřejmě při něm stálo něco víc než pouhé štěstí.

Neznámý hlas probudil ženu z bezvědomí

Nyní čtyřiačtyřicetiletá Donna Ferguson ze severovýchodního Irska tvrdí, že se se svým andělem strážným nepotkala pouze jednou. Už při prvním setkání jí však zachránil život. V červnu roku 1998 odjíždí do porodnice, aby přivedla na svět svého čtvrtého potomka. Novorozená dcera dostává jméno Jessica a zdá se, že je zdravá. V pořádku by podle doktorů měla být i její matka. Přestože po porodu krvácí víc než obvykle, nikoho to příliš neznepokojuje. Poporodní únavě jsou připisovány také její závratě a silná únava. Když za Fergusonovou přichází její partner Gary, už ani není schopná s ním hovořit, jen pociťuje, jako by měla každou chvíli omdlít. Návštěva proto přivolává zdravotní sestru, která pacientku prohlédne a řekne, že jí chybí pouze kvalitní spánek. Slibuje, že si Donna bude moci popovídat s lékařem při ranní prohlídce. Krátce na to Donna upadá do hlubokého spánku, který trvá zhruba do dvou hodin ráno. Tehdy poprvé uslyší cizí hlas: ,,Vzbuď se!“

,,Vzbuď se, vzbuď se, opakoval ten hlas tiše. Ale já jsem nechtěla a zoufale se snažila ho ignorovat. Říkala jsm, že se nemůžu probudit, jsem unavená, potřebuju spát. Ale ten hlas, který setrvával ve stejné výšce a tónu, byl vytrvalý a rozhodnutý dostat mě z bezvědomí,“ popisuje Donna. ,,Nikdy se nerozlobil, zůstával klidný a stále opakoval, abych se probudila. A pak také řekl, abych stiskla alarm. Ani jsem netušila, že tam nějaký alarm je,“ vypráví Ferguson.

Nakonec se jí podaří sesbírat síly, zvednout ruku, nahmatat u postele kabel a konečně stisknout tlačítko, jež přivolá zdravotní sestry.

,,Další věc, kterou si pamatuji, je rozsvícení světla a sestra spěchající do mého pokoje. Ležela jsem v kaluži krve a brzy se kolem mé postele hlukly tři sestry a lékař. Byl tam rozruch a všichni se zoufale snažili mě probrat.“

Z posledních sil ještě stačí jedné sestře říct, že ji někdo probudil, a pak míří na operační sál. Kdo mohl být oním tajemným zachráncem?

Když se Donna dalšího dne probudila v nemocniční posteli, teprve zjistila, jak blízko smrti se ocitla. Okamžitě ji musela být poskytnuta transfuze a lékař hovořil o velkém štěstí. Uznal, že nikdy neviděl člověka v tak špatné kondici, kerý by byl stále naživu.

,,Řekla jsem doktorovi, že mě někdo probudil, ale nedokážu si vybavit, zda to byl mužský nebo ženský hlas a on řekl, že to musel být můj anděl strážný, protože kdybych ztratila ještě víc krve, nepřežila bych,“ vzpomíná.

Té noci prý ještě nebyla připravena zemřít. Komu patřil hlas, který krvácející ženu na poslední chvíli přiměl zavolat pomoc? Promlouval k ní skutečný anděl, nebo to bylo podvědomí pacientky, které se zoufale snažilo přežít? Donna Ferguson říká, že tehdy se s andělem nesetkala naposledy. Prý s ní udržuje kontakt stále.

Tři roky po svém zážitku v nemocnici se Donna strachuje o příbuzné, kterým se začíná hroutit život. Jedné noci, když se bezmocně převaluje na posteli a přemýšlí, jak by členům rodiny pomohla, se náhle jakoby odnikud objeví malá, zlatavě zářivá koule. Přímo před užaslou ženou se vznáší asi půl metru nad zemí. Donna se snaží přijít na to, co je příčinou zvláštní záře, a vyhlédne z okna v domnění, že by mohlo jít o reflektory aut. Ty to však nejsou a tak ke světlu natáhne ruku, aby se jej dotkla. Koule se najednou roztřístí na malé kusy a zmizí.

,,I když jsem nemohla uvěřit tomu, co jsem viděla, velice mě to uklidnilo. Věděla jsem, že to musí zase být můjanděl strážný. Uklidnil mě a já věděla, že od této chvíle bude u mých příbuzných všechno v pořádku. A bylo,“ popisuje Ferguson svůj zážitek.

A dodává, že nyní občas požádá svého anděla o pomoc. Například aby provázel její děti při těžkých zkouškách ve škole. A vždy to prý zabere.

Zjevují se andělé umírajícím?

Vypadá to, že andělské bytosti nenavštěvují lidi jen proto, aby je před jistou smrtí ochránily, ale také proto, aby některých usnadnily umírání a pomohly jim s cestou na onen svět. O tom jsou přesvědčeni mnozí badatelé v oblasti klinické smrti a předsmrtných zážitků.

Andělé se ve vizích objevují nezávisle na vyznání umírajících či jejich představách o vzhledu těchto bytostí. To mnozí považují za důkaz, že jsou vize reálné. Nejedná se tedy o halucinace, ani konstrukt umírajícího.

Dr. Melvin Morse (*1954), americký pediatr a odborník na zážitky blízké smrti, například popisuje zážitek svého pacienta, jedenáctiletého Johna, jenž před svou smrtí spatřil anděly. Chlapec na zjevení reagoval i přes silné bolesti velice radostně. Krátce na to upadl do bezvědomí a za několik hodin zemřel.

Americký neurochirurg Dr. Eben Alexander (*1953) před časem zase vystoupil s vlastní zkušeností. Tvrdil, že zatímco bojoval s těžkou meningitidou, oním světem jej provázela jakási nadpozemsky krásná a vlídná bytost.

Kam dál:

• Kontakt: [email protected]

• Líbí se vám tyto stránky? Doporučte přátelům adresu https://aluska.org/

• Líbí se vám publikované články? Za pár dní vám může pošta doručit i knihy! – Podrobnosti ZDE

• Používáte Facebook? Pomozte propagovat tento článek a použijte prosím tlačítko ,,To se mi líbí“ níže pod reklamou, děkuji!

• Chcete mít přehled o videoaktivitách Alue na YouTube? – Můžete se přihlásit k odběru: ZDE

http://alueshop.webnode.cz/

Komentáře

Ikona diskutujiciho aves passeri 2015-09-26 10:20:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Zajímavé příběhy. A nedělá mi problém věřit, že to nebyly náhodné zásahy. Nevím, jestli jsem já potkala anděly, či co to tenkrát bylo. Prapodivná trojice. Kdysi jsem i četla, že v Bibli se píše, že právě v trojici v lidské podobě se občas mohou zjevit – již si nevybavuji, o koho přesně jde. Celý ten příběh jsem popsala tady: https://zitjak.wordpress.com/2014/03/06/dhahab-aneb-jak-se-dostat-z-egypta-bez-penez-2-cast/. V zásadě v okamžiku, kdy jsem se v cizině ocitla absolutně bez peněz, neměla jsem ani na jídlo ani na pití ani na cestu zpět do města, kde jsem chodila do školy, mi pomohli tři muži. Byla jsem už hodně vyčerpaná, ale celou tu dobu, co jsem byla s nimi, jsem cítila velmi silný pocit klidu. I moře tenkrát bylo úplně bez vlnky. Kdz6 mě taxíkem dovezli do Ammánu, dala jsem jim telefon na kolej, kde jsem bydlela. Ale když jsem se tam vrátila, zjistila jsem, že přes svátky změnili tel. číslo. Už jsem je nikdy neviděla…

Ikona diskutujiciho all-is-magic 2015-09-26 10:27:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Za tyhle články jsem moc ráda, připomínají mi články z Enigmy, kde jsem se vždy dověděla něco nového a zajímavého. Enigmu jsem ale odebírat přestala, články mi totiž připadaly stejné a opakovaly se….

Ikona diskutujiciho Alue 2015-09-26 10:45:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

[2]: Je pravda, že z Enigmy čerpám témata. Pak jsem zjistila že Enigma vesměs překládá články z Wikipedie a dělá z toho články – protože jsem tam taky hledala. Pak něco málo vygooglíš, posbíráš, sem tam připíšeš něco svého když k tomu máš co říct a je to. Ale v Enigmě se prostě najde spousta zajímavých tipů o čem psát 🙂 Tyhle články mě baví dělat.

Ikona diskutujiciho JÍRA 2015-09-26 12:38:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Andělé strážní, ale i ostatní andělé, kteří jsou nám přiděleni nám především nechávají znamení, jakou cestou se máme ubírat. Ten kdo tato znamení umí rozpoznat a ve svém životě se jimi řídí potom nemusí být zachraňován…

Ikona diskutujiciho Aťa 2015-09-26 14:19:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

V tomto roku ma tiež zachránili dvaja anjeli,tak som si pre seba pomenovala dvoch mladých mužov,ktorí mi pomohli oddeliť amerického staforda-Zoju od napadnutého psa. Ten jej pred rokom  odlákal šteniatko a nevidela ho do druhého dňa. Odchytili ich, lebo boli na ulici a skončili v útulku. Jeho majiteľka ho mala na vodítku. Cez to vodítko som 2x spadla na hlavnú cestu na chrbát a okrem zlomenej pravej ruky v zápästí,ktoré mi napravili operáciou, sa mi nič nestalo. No už som Zoju neudržala, bola bez vodítka, pretože utiekla von popri mojej mame. V tedy zastali autom, jeden z nich vzal Zoju,dal mi ju za bránu,druhý mi pozbieral topánky a odišli.Bez nich by som to nezvládla a neprežili by to ani psíkovia. Zoja by ho zlikvidovala a syn by musel dať utratiť aj ju. Im ďakujem zato,že sme prežili všetci traja. Zaujímavé je aj to,že ma nič nezrazilo, veď po tej ceste inokedy chodia autá nepretržite.

Ikona diskutujiciho Fellien 2015-09-26 16:32:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

[5]: Ty vzájemné střety psů jsou strašné. Taky mám psa, jen ale malého, jorkšíra. A taky jsem zažila několik zajímavých střetů… Ale mně kdyby třeba někdo řekl, že musím utratit svojeho psa, tak bych se mu vysmála a rozhodně bych to neudělala. Žádný pes si nezaslouží smrt za to, že jeho majitel byl kretén který si ho nedokázal vychovat/ovládnout. Tím nemyslím konkrétně tebe, ale tak všeobecně. Kdyby nebyli lidé nezodpovědní pitomci a trochu u výchovy psa přemýšleli, nedocházelo by vůbec k žádným střetům. Toto bývá hlavně problém malých čoklíků, že jsou nevychovaní, protože si majitelé říkají šak co, malý pes, nikomu neublíží, ale když byl můj Bárt štěně, tak ho do krve pokousali jack russel, kokršpaněl a ještě jakási směska. A to si jich přitom ani nevšímal, už od mala jsem ho cvičila, takže už jako štěně chodil hezky u nohy a poslouchal. Vždy to bylo tak, že se z ničeho nic vyřítil pes na cyklostezce bez vodítka a najednou napadl mojeho malinkého psa. Proto je teď i z mého psa šílený rapl a nenávidí malé nebo střední psy, vždycky chytne uplně amok když jde nějaký kolem něj. Nejvíc je vysazený na ty jack russely, to jsou největší svině psi, už mi to říkalo spoustu jiných lidí, že jim taky jejich psa napadl jack russel. A moje sestřenice chová rotvajlery, tak si představ jaký je to hukot, když přiběhne jack russel, zakousne se rotvajlerovi do nohy a sestřenice má co dělat, aby rotvajlera udržela a ten čokla nezakousnul… A teď co si musí myslet ten rotvajler, cizí pes ho kouše a on se v podstatě ani bránit nemůže, protože by se stačilo trošku ohnat a pes by neměl hlavu že… Takže se vlastně musí nechat hryzat do noh… Je to celé ujeté. Na druhou stranu naši známí měli taky jorkšíra, fenku. A někde seděli, měli ji na klíně. A pak že už půjdou, položili ji na zem, z ničeho nic se přiřítily dvě velké dogy a jorkšírce ukousli hlavu. Já jsem se z toho sesypala jen jak mi to rodiče vykládali. A ti známí, tí se z toho taky sesypali, jejich dcera je stejně stará jak já a ta se teda z toho zbláznila, musela myslím brát i nějaké prášky a ten známý si šel domů pro zbraň a pak se vrátil, že ty dvě dogy zastřelí. A konkrétně ty dvě dogy bych utratila, ty už napadly hodně psů bezdůvodně, prostě majitelé je vychovávali k agresi ale takové psi už člověk nepředělá a když už napadly tolik psů, co jiného s nima. A ty zrovna utracené nikdy být nemuseli, i když toho psa zabili. Majitelé akorát měli zaplatit pokutu. Jenže to už ti psa nevrátí…

Ikona diskutujiciho BE 2015-09-26 18:07:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Ja som skôr taký antianjelský skeptik. Nie, že by som neverila na pomocné energie, ale získala som nechuť pri znázorňovaní týchto entít. Vadili mi bucľatí barokoví anjelíkovia, vadia mi poloobnažené krásky s pushapkami pod dekoltážou, gýče v obchodoch a podobné "módne smery."

Ikona diskutujiciho Alue 2015-09-26 21:03:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

[6]: S tímto se nedá tak úplně souhlasit. Kamarádka měla knírače, starala se o něho dobře jak se dalo, chodily jsme venčit spolu i s mými psy (já měla v té době 3, tak jsme každá vedly dva)… a ten čokl jak vyrostl, začal být na jiné psy tak agresivní, že kámoška skoro začala mít strach ho venčit a s mými psy jsme vůbec nemohly, protož ten čokl pořád útočil na všechny psy co potkal. Buď venčila jedna nebo druhá… ani se nedal pustit z vodítka, kdyby uviděl psa, mohl by mu ublížit. A to ho přitom vychovávala, cvičila, od štěněte zvykala na jiné psy, na moje psy byla ta potvora vyloženě zvyklá a nebyl problém… najednou ale byl, postupně jak to rostlo, tak se to zhoršovalo, až se to nakonec nedalo. prostě když je pes magor, tak co s ním?

Ikona diskutujiciho Aťa 2015-09-27 13:06:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

(6) Cítim a cítila som zodpovednosť zato,že psy vybehli von,hoci v bráne bola mama a nie ja. Dávame si obe väčší pozor, aby sa to nezopakovalo. Nie som Zojiným majiteľom, toho počúva na slovo. Mňa len vtedy, keď ona uzná za vhodné.Pozrie sa na mňa, akože počula a ide ďalej. Ona po chvíľke urobí,čo jej hovorím, ale nechá ma čakať.Je už dosť stará,má sedem rokov. Nedozviem sa,či by v tomto prípade počúvla aj majiteľa, ani či by ju dal utratiť, keby toho psa roztrhala, ani to, či ho naozaj chcela roztrhať. Viem, že pes má pamäť a aj dôvod,prečo sa chová tak ako sa chová. Niečo je mu dané,niečo získa výchovou – výcvikom. Opísala som svoj zážitok tak,ako som ho v tej chvíli vnímala ja. Dôvody napadnutia mohli byť dva.

Ikona diskutujiciho kiray 2015-09-27 20:46:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Při čtení článku mě příjemně brnělo tělo, jako kdyby mě někdo hladil po zádech 🙂

Ikona diskutujiciho Tina M. 2015-09-28 21:26:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

[8]: Ježiši! Ježiši! Já si myslela, jak máš ráda zvířata, proboha… Utratit, jenom proto?! To teda musel být milovník zvířat! K utracení se má přistupovat až jako k poslední možnosti, snad nejdřív zkusím převýchovu, ne?! Panebože… To se ani nedá komentovat. A to se teda klidně budu hádat! "Prostě když je pes magor, tak co s ním?" oh my … Ono bude mít asi nějaký důvod, představ si! Kdybych měla na světě utratit všechny tvory, kteří jsou "magoři", vymizela by půlka lidstva! Pracuji již několik let s problémovými koňmi a pomáhám jim. Kdybych to dělala podle toho, co jsi právě napsala, bylo by několik, dnes již šťastných koní, po smrti, moje milá! A co takhle kastrace?! Není sice ideální, ale je to lepší než smrt. Nechápu, jak si lidé myslí, že můžou svévolně zabíjet. Ty máš jako šířit "mír a lásku", jo?! Ha-ha-ha. S těmihle zvířaty se dá něco dělat, dá se jim pomoct! Né je utratit! A ano-reaguji agresivně, protože toto opravdu není možné. Takovýhle lidé by si neměli pořizovat zvířata. Prakticky nikdy není chyba ve zvířeti, prakticky vždy je chyba v člověku a v jeho výchově!

Ikona diskutujiciho Alue 2015-09-28 23:28:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

[11]: Nevím z čeho tady tak hysterčíš, můj komentář se o utracování psů vůbec nebaví. Psala jsem prostě o povaze, která byla agresivní i bez ohledu na dobrou péči i výchovu.

Ikona diskutujiciho Alue 2015-09-28 23:32:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

[11]: .. a jinak kdyby někoho zajímalo, tak knírače pak chodil venčit jenom její otec po cestě do hospody – z hospody, když byla noc a nikdo venku nešel, ale před den kdy jsou lidi a psi venku, tak to s ním bylo fakt o hubu. To si 20x rozmyslela, jestli to riskne. Údajně je to prostě taková blbá rasa, kde se tyhle povahy vyskytují… Nevím, my měli vždycky ořechy, já si na plemeno nepotrpím.

Ikona diskutujiciho adonajpetr 2015-09-29 21:13:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Rad bych se v souvislosti s jízdou v autě a anděly podělil o zážitek meho kamaráda. Snad na to mám právo.  Já myslím že jo,když mi to kdysi rekl. Jeli v autě se svojí mamkou rychlou jízdou do zatáčky kde bylo náledí, takže chápete, co nasledovalo- havárie, příkop, auto absolutní zničení, protoze jezdí rychle. Když vezmete v potaz,že oba vážili snadno přes 100 kg- slušná nadváha tak oba neměli ani škrábanec a vysvětlil mi to tak,že je oba  obklopilo bílė světlo a oni spadli jako do peřinky-usmíval se a tahle mi to řekl.  Musím dodat, že je slusny materialista, ale za přetvářkou je laskavý člověk. Mimochodem jednou se mi taky zjevila postava nějakého muže a varovala me ať to něco nedělam (věděl zda se dřív než já, co udelam) a bohužel jsem to udělal no. To se mi stalo,když jsem se probudil do tmy pokoje a on tam stal,řekl to a zmizel. Zajímavý bylo,že sem ho viděl normální očima a nelekl se ho.

Ikona diskutujiciho Viki 2016-03-24 16:36:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Je smutné mluvit o psovi jako o magorovi … u nás to asi ještě není ale v Americe se takové případy nezvladatelného psa dobře řeší.. chyba je vždy v majiteli.. i když si myslí že pro psa dělá to nejlepší

Nový komentář

Ikona moderatora

Moderovaná diskuze: Příspěvky se zveřejňují s časovou prodlevou. Pro účast v diskuzi je třeba, aby byl váš komentář v souladu s obecnými pravidly slušného chování a podmínkami používání stránek