Aluška.org: Věděním ke svobodě

Zde najdete moji osobní zaujatou odpověď na otázku, jestli je lepší život ve městě, či na vesnici

Já se narodila ve Valticích a chvilku jsem žila s rodiči ve Starovicích. Pak se domeček prý vracel nějaké staré paní a moje rodiče s třemi malými dětmi a jedním očekávaným v bříšku, vyhodili na ulici. A tak jsme se přesunuli do rodinného domu v nedalekém městečku, který si moje rodina původně postavila sama, ale už si nejsem jistá, jestli to stavěl pradědeček s dědou, nebo pepa s frantou, či jak…

Mé bydliště se chlubilo tím že je ,,město“, ale když se nad tím zpětně zamýšlím, je to i dnes spíš polovesnice… MHD tam pochopitelně nejezdí. Když jsem byla dítě, mělo necelých 6000 obyvatel (5902 v roce 2001). Abych byla upřímná, já tam byla vždycky nešťastná celý život a nikdy se mi tam nelíbilo. Když opominu problémy doma o kterých jste už stručně či podrobněji četli nějaké ty skazky (k tomu se nebudeme vracet), nevyhovovalo mi to místo celkově.

V okolí nebylo kam jít, jsou tam všude jenom pole, rybník je daleko, k tomu jste šli pěšky tak 2-3hodiny. Jsou tam dvě školy, malé nádraží, pár podniků ano… no to není pro dítě zajímavé. Sice jsem bydlela u hřiště, ale to se vám po letech taky omrzí a navíc se tam schází pořád ta samá děcka, mezi kterými a vámi se rok od roku vytváří pořád větší propast, až nakonec zjistíte, že tam raději nejdete, abyste nepotkali znova toho nebo onoho idiota…

Do toho jsem se neustále potýkala s ,,babkama štípačkama, drbnama a čarodějnicema“. Tak jsem označovala ženské pokročilého věku, které trávily celé dny tím, že čučely z okna a vyzvídaly co se kde děje, aby to pak na schodku před bytovkou mohly rozebírat. Čím tragičtější byl osud vaší rodiny, tím lepší jste byli téma. Takže některým z vás je asi jasné, o čem se nejvíc mluvilo… Postupně tam na maloměstě úplně ztratíte anonymitu, všichni vědí všechno.

Vyšší level onoho ,,drbacího pekla“ byly babky, co mě zastavily na ulici když mi bylo třeba už 12-14-16 a ptaly se mě jak se mám, co je nového, co mamka, co babka… Když zjistily že vůbec nevím kdo jsou a že ze mě nevyrazí žádný nový drb, nafoukly se, že mě chovaly nebo vozily jednou v kočárku, když mi bylo pár měsíců, nebo rok a jak to že si je nepamatuju a to o nich nikdo doma nemluvil?… Krčila jsem rameny a říkala jsem si ,,A KOHO TO SAKRA ZAJÍMÁ? Chceš po mě za to medaili?“ Ani po letech nechápu, proč mě na ulici otravovali lidé, co mě viděli jednou když jsem byla mimino a proč čekají, že se s nima budu chtít bavit…

Velice jsem si oddechla, když jsem se stěhovala po rozvodu na rok do Krnova. Tam mi moje potřeba anonymity byla vrácena, znali mě pouze moji spolužáci, případně děti ze stejného ročníku, případně spolustudenti z karate a zbytek města vůbec nevěděl co jsem zač, odkud jsem se vykulila, nikdo si za mými zády nešeptal že to je ta jak ,,má tu bábu a pšt pšt, slyší nás.“

Dost se mi tam na ten jeden rok ulevilo, ale ne na dlouho, protože jsem se pak vrátila zpátky, prožila přežila jsem tam s vypětím všech sil nejhorších 5 let svého života a pak přišlo vysvobození v podobě Brna.

Byla jsem takzvaný člověk z okraje. To je ten co to má do centra 40 minut až hodinu, každou cestu si plánuje a musí si trochu hlídat spoje, protože je za konečnou šalin a když nepojede autobus, bude tak 30-45 minut šlapat pěšky, což se vám moc nechce, když jste třeba napivení a je 11 v noci (ale to už předbíhám :))

Brno bylo pro mě obrovský šok a obrovská škola života, za kterou jsem moc vděčná

Měla jsem odmalička vrozenou celou řadu fobií. Panická hrůza z obchodů, vstupu do obchodu, nakupování, zařižování, vstupování do velkých úředních budov a hlavně panická hrůza z hromadných dopravních prostředků. Jako dítě jsem měla hrůzu i ze školní jídelny a měla jsem problém tam jíst… Postupně jsem se tohle všechno musela odnaučovat.

Ale tu hrůzu z dopravních prostředků jsem neměla překonanou ještě v 16ti letech, protože na maloměstě se naučíte jedině jezdit vlakem do Brna a jste z toho vždycky tak vyděšení, že máte i psychosomatické příznaky a i když později jezdíte ob pár týdnů, jedna zvládnutá cesta vás nevyléčí.

Ale Brno byla pro mě úžasná léčba šokem. Postupně jsem se učila, otrkávala celé dva roky, než jsem si na Brno zvykla. Šlo to ztuha, bylo to pro mě náročné, ale vždycky jsem si říkala, že když jsem přežila ten horor co byl doma, nějaká pitomá šalina mě přece nepřeválcuje… A bylo to tak.

Pamatuji si jak jsem v 18ti slavila obrovský úspěch a jak jsem byla šťastná, když jsem zvládla šalinou dojet do neznámé části Brna, najít podle mapky obchod a tam si koupit svůj první notebook a ten si šalinou pak dovézt až domů a neztratit se u toho. Po cestě zpátky jsem prožívala doslova euforii, jak jsem byla šťastná, že už to konečně umím a že jsem i vnitřně v pohodě. Tehdy mě můj strach definitivně opustil a přestala jsem si sama před sebou připadat pitomá a nemožná, že se bojím autobusů a šalin. On ten strach není úplně neopodstatněný, nedá se říct že se není vůbec čeho bát a o to je těžší ho překonat.

Po dvou letech jsem začala být v Brně spokojená a začalo mi to tam vyhovovat. Měla jsem výhody Vesnice/maloměsta v tom, že okolo mě byla všude krásná příroda. Kolem Brna je spousta nádherných míst, lesy, řeky, rybníky. Jednu takovou úžasnou procházku k celé sadě rybníků jsem měla nedaleko. A kdykoliv jsem chtěla, za 40-45 minut jsem byla na moraváku a mohla si hrát na ,,holku z velkýho z města“.

Postupně jsem díky Brnu zvládla i svoji hrůzu z velkých davů. Pamatuji si, jak když jsme v deváté třídě jeli do Vídně na Vánoce se podívat, byl to výlet sice úžasný (pro mě velký zážitek a moc bych chtěla znova projet Vídeň, kouknout na trhy, do muzea a tak…), ale zároveň si pamatuji, jak jsme se před Katedrálou drali přes tu masu neznámých lidí, jak se mě zmocňovala panika a když jsem se vrátila domů, asi tři dny jsem nechtěla nikoho vidět a být jenom sama. Prostě šok…

Dřív to bylo i dost vnímáno jako problém. Když se udělal s třídou štrůdl na nějaké vycházce, já šla vždycky vzadu a dva kroky za nimi. V podstatě jsem se tím sama stavěla do pozice outsidera, ale já zkrátka nejsem ráda uvnitř velké skupiny lidí. Je to i dáno tím, že lidem nevěřím a děckám už teprve ne, nikdy nevíte kdy nějakého pitomce napadne, že vám ustřihne z lavice pramen vlasů, dá vám do nich žvýkačku, nebo něco podobného… Proto jsem i sedávala v poslední lavici a vždycky jenom tiše sledovala, jak nějakého pitomce zrovna tohle napadlo a pak jsem byla vděčná, že jsem tam neseděla já. Takže ten program není tak úplně špatný, podle mě je praktický a už ho beru jako svoji součást. Nebojuju s tím.

Avšak není to úplně jednoduché když se pak dostanete do velkého města a zažijete šok z davu, kterým se musíte prodírat. Trvalo mi dva roky, než jsem tento šok z davu překonala a přestala jsem v sobě potlačovat zděšení, že se deru davem lidí před hlavasem. Tak nějak jsem si zvykla, resp. mi narostla hroší kůže, že jsem si to tiché zděšení přestala připouštět. A tak jsem prožila v Brně šest let celkem v klidu a míru.

Napsala jsem tam dvě knihy, měla jsem dost klidu i prostoru na práci, dělala jsem na webu, chodila na procházky, jezdila do města… Nebýt toho, že mi krachla láska nedaleko mého bydliště a já pak musela chodit skoro každý den kolem jeho domu a víc jak rok u toho neskutečně trpět, líbilo by se mi v tom Brně i ten šestý rok. Člověk tak nějak získal dojem že mu vlastně život ve městě vyhovuje, je fajn… Pro mě to bylo požehnání, uvědomovala jsem si, že Brno byla pro mě úžasná lekce jak se naučit samostatnosti a dalo mi perfektní prostředí, ve kterém jsem mohla překonat všechny své dětské fobie, zbytky strachů a dokázat si, že i já se všechno můžu naučit a být u toho v klidu, stačí jenom chtít a neschovávat se před tím.

Ale i v Brně jsem později začala mít ony typické problémy s pocitem ztráty anonymity, akorát z jiného důvodu.

Když vás na zastávce šaliny osloví příjemná paní, pozná vás a popovídáte si, je to sice fajn, ale pak jak týden jezdíte tou šalinou, pořád musíte myslet na to, jestli vás někdo další nepoznal a jestli vás nepozoruje a jste u toho nervozní a přemýšlíte jestli nemáte na čele uhra a jestli jako vypadáte dobře… pak na vás někdo začne zírat a vy tiše panikaříte a u toho si říkáte že ne, že to určitě tím nebude, že si třeba jenom něco prohlíží co mu přišlo zajímavé a že určitě neví kdo jsem… nebo ne? NEBO NE?!?!?!

Nejhorší to bylo v době, kdy mě pronásledovala mafiánská verze osudu a ten jejich tým. Jak o mě psali ty hnusné články že mám sektu a jak posílali i podněty do médií, do časopisů, nebo se snažili to dostat do televize (která to pochopitelně nevzala, nemůžete udělat reportáž o něčem, co neexistuje)… Zkrátka tohle pro mě nebylo příjemné.

Postupně jsem zjistila, že město ve kterém spokojeně žiju, město které mi tolik dalo, město které mi pomohlo dospět a stát se z ustrašené holčičky ženou která si poradí v každé situaci… to město mě začalo znova stresovat a já potřebovala nutně další přesun. Už jsem na to prostě neměla, pořád přemýšlet kdo mě kde poznal a pořád chodit kolem domu člověka, se kterým nemůžu být.

Vy pak totiž i přemýšlíte, jestli ten člověk co vás možná poznal počítá kudy jedete, kde asi bydlíte… pak se ohlížíte jestli vás třeba nesleduje… Prostě paranoia. Ta je ještě horší, když vám dojde dopis že někdo ví kde bydlíte, že někdo někam na internet napsal vaši adresu a že si pro vás dojdou a že ,,si na vás počkají a rozbijí vám hubu“… Najednou Brno přestalo být tak růžové.

A pak přišla nová velká rána. Z Brňáka jsem se ze dne na den stala vidlákem.

Najednou jsem byla v dostavěném domě, ještě špinavém, neupraveném, nezabydleném.. Ve vesnici co má pár set obyvatel.

Jste sami a hlavou vám vrtá, jak si poradíte v neznámém prostředí v novém domě? – Poradila jsem si. Díky praxi z Brna jsem se hned naučila jezdit do něj vlakem, abych mohla pokračovat ve studiu němčiny a když přešla zima, rozšířila jsem to o spoje do nedalekého městečka, které je moc krásné a kam jsem letos jezdila celé léto.

Co je na tom opravdu zvláštní, já si na té vesnici zvykla do dvou měsíců. Sice tam pořád byla spousta míst která jsem neznala – takže bylo co objevovat – ještě jsem neuměla jezdit tím autobusem, jenom vlakem… Byla jsem ráda že se můžu 1-2x do týdne vrátit do Brna, do mě dobře známého prostředí a znova vidět školu a lidi kteří tam jsou, pomáhalo mi to lépe si zvyknou na nové prostředí…

Ale na vesnici nebylo skoro nic, co by bylo nutno překonávat, všechno co tam bylo, bylo pro mě přirozené, příjemné, jakoby pro mě stvořené… Šla jsem na dvě hodinky na procházku, přes kopec, přes les… a potkala jsem za celou dobu jednoho človíčka… V Brně jich v lese potkáte klidně desítky… Mě to ruší a vadí, když jdu do lesa, chci být sama a přemýšlet si, dělat si tam to svoje a ne aby na mě někdo čuměl co tam dělám.

Když jsem pár dnů po přištěhování šla prozkoumat druhou stranu vesnice, objevila jsem louku, stromovou alej, potůček, koníčky… tak mě to chytlo za srdce, že jsem šla plačící štěstím a vděkem, na jak krásném místě to teď žiju. To se mi stalo jenom jednou v životě.

Pak mi stačil půlrok a já cítila, že už do Brna nemusím jezdit, abych se znova setkala se svým známým prostředím, protože jsem vesničku už přijala za svůj domov, cítila jsem se tam dobře a v bezpečí. Nikdo mě neznal, nikdo na mě nekoukal, mám poštu v jedním okénečkem kde je jedna a ta samá příjemná hezká paní (co mi i sama poradila jak lépe posílat cennější balíky a a ušetřit na poštovném). Není tam fronta, nečekám na poště 40 minut jak v Brně… to samé jsou malinké potraviny, kde si kupuju perníček za 6 korun a tatranku za 5…

Můj život na vesnici se i dost zpomalil. Ze začátku to byl nezvyk, úplně sama v novém domě na novém místě, ale jednu věc jsem oceňovala hned když jsem tam přišla: Ticho, klid a pohoda.

Když jste ve městě, i když na okraji, tak pořád cítíte jakoby napětí. Ruch, život a spěch velkoměsta doléhá energeticky pěkných pár kilometrů do okolí a tak jste pořád jakoby napjatí a nevíte proč, přitom nikam nespěcháte, nikam nejdete…. Na Vesnici jste uvolnění. Z okna sledujete jak sousedi pomaličku přebírají mrkvičky a jablíčka na zahrádkách, bloumáte přírodou bez lidí a odpadků a i když se třeba něco stane a vy pocítíte stres, stačí otevřít okno, nebo vyjít na balkon, nadechnout se vesnického ,,tady se nic neděje“ a hned je vám líp, hned se odosobníte od jakéhokoliv napětí, spěchu, či stresu.

Na vesnici se ze mě stává lenochod. Cesta do Brna je u mne záležitost na celý den, je to ,,výlet“. Zbytek času se tak nějak v klídku šourám, dělám co kdy potřebuju já, ne podle toho kdy to musí být nebo kdy to někdo druhý potřebuje a po roce na vesnici si uvědomuji, že tady nacházím takový duševní klid a takový prostor pro rozjímání, jaký jsem nedostala nikdy a nikde. Bez ohledu na to jestli je se mnou někdo v domě nebo není, ten klid je stálý a je naprosto úžasný.

Brnu jsem po asi půlroce začala odvykat a teď po roce se mi zase začíná odcizovat.

Tolik mi dalo práce a let, než jsem ho přijala jako svůj domov a jak málo času stačí, než se mi zase odcizuje… Už zase cítím nervozitu když se musím protahovat přes davy lidí. Odvykla jsem šalinám, cigánům, pomočeným hnusným zažloutlým rohům v centru, zašlapaným žvýkačkách na nové dlažbě kterou město pracně a krásně opravilo před nádražím… (Sakra lidi, ta dlažba je tam nová tak půl roku, to jste taková čuňata že si tu pitomou žvýkačku nemůžete vyplivnout do koše nebo do papírku, aby alespoň chvilku vypadala hezká a čistá?!)

No, u nás na vesnici se odpadky po zemi neválí, zdi nejsou omočené, cigány tady máme, ale jenom když se opravovala silnice – takže pracující. Jeden mi i ochotně vyváží popelnici, i když ji zapomenu jednou za 14 dnů vytáhnout k silnici…. A celkově jsou tady jiní lidé.

Do akcí se nezapojuji, s místními se neseznamuji, nechci aby věděli kdo jsem. A říkat falešné jméno, hamba by mě fackovala.

Chci si chránit svoji anonymitu. Ale zdravíme se.. a jsou tu kouzelné děti. Všechny mi vzorně říkají ,,dobrý den“, i když rodiče nejsou v doslechu. Jsou prostě takové… Pamatuji si jak jsem byla v šoku, když na mě dobrý den zavolala malá holčička z dálky přes plot, abych ji slyšela… A člověk co šest let žil v Brně najednou musí servat tu svou masku anonymity ,,nikoho nevidím nikoho nezdravím“, rozhlédnout se kolem ,,jé hele lidi“ a znova si vzpomenout na návyk ze starého maloměsta, kde se všichni zdraví.

A když na mě v šalině v Brně někdo začně zírat, už mě to vůbec netrápí. Protože vím, že i když mě poznal, tak se nedovtípí kam jedu. Na hlavasu se ztratím, sednu do vlaku a pojedu dlouho dlouho… a zase se ztratím v anonymní vesničce, kde mě nikdo nezná, malé děti mě zdraví a kde na mě doma čekají moje krásná malá morčátka.

Nakonec zjišťuji, že život na vesnici je úžasný a pro mě jako stvořený. Značka ideál… Zároveň si ale moc dobře uvědomuji, že žít tady odmalička, nesnášela bych to tady, protože bych neměla svoji tolik potřebnou anonymitu. Ale být náplava, přistěhovalec v podnájmu kterého nikdo nezná, je skvělé. To mi vyhovuje naprosto perfektně. Ale hlavně ten vesnický klid, uklidňující atmosféra, výhled na lesy, louky, koně, krávy… to je přesně pro mě.

A také si uvědomuji, že nebýt lekce z Brna, možná bych ještě dnes nemusela mít překonaný svůj strach z cest. To nebyl jenom strach, ale celková neschopnost a dezorientace. Díky Brnu jsem se ale hned naučila jezdit kam potřebuju a úplně v klidu, bez stresování.

Do Brna už bych se vrátit nechtěla. Jsem moc ráda že jsem se tam tolik naučila a že ho znám a kdykoliv se tam můžu vracet jako na známé místo, ale už bych chtěla zůstat a žít na vesnici. Ne nutně zrovna přesně tady, ale tady někde v okolí, klidně v tom nedalekém malém městečku, kde je tak krásně… A není vesnice jako vesnice. Já potřebuju kolem domu lesy a vodní nádrže. Proto jsem byla na ploché jižní moravě nespokojená, ale kde jsou lesy, tam mi to hned učaruje. A na jeden velký mám výhled přímo z pracovny.