Další astrální cestování – rarita, povedlo se mi to ve dne :)

22.2.2007 v Zážitky 0

22.2.2007 ( asi před půl hodinou )
Ták… z tohohle jsem strašně happy. Už jsem si myslela, že pro mě je AC ve dne prostě tabu. Že jsem odsouzená na AC jen nečekaně ve snu.
Ale to jsem se krásně pletla. 🙂
Projedu celej den, ať se dostanete trochu blíž do situace…
Celej den mi bylo strašně. Snažila jsem se jíst, ale jak jsem to do sebe naházela, udělalo se mi šoufl, takže vážně nepříjemnej den. Na chodbách mě chytaly křeče a poslední hodinu jsme naštěstí končili fyzikou o deset minut dříve před zvoněním, protože pan učitel měl nějaký sraz, což mi krásně přihrálo do karet. K obědu knedlík, kousek masa, ten mi ale z nějakýho nepochopitlenýho důvodu vůůůbec nechutnal, a tak jsem ho nechala na talíři. 😛
Po cestě ze školy, zimnice střídalo vedro a srdce bilo jako zvon, no motala jsem se strašně. Takže jen co jsem padla k sobě do pokoje, tak jsem se s ničím neštvala a padla prostě do postele a odpočívala.
Po půl hodině mi došlo, že u toho usínám, tak jsem přes sebe přehodila peřinu a prostě si pomaličku v klidu usínala. Celou dobu jsem se ani nehla, až jsem přestávala cítit tělo. To se mi líbilo, protože jsem měla od něj chvilku pokoj. Zajímavý je, že tak po deseti minutách jsem chvilkama citila, jak se na mě pohybuje oblečení.. prostě jakoby se mi zmenšovalo tělo… bylo to příjemný, co vám mám říkat… :P. V té době už jsem napůl byla mimo a usínala. Pak jsem si to uvědomila a říkám si: ,,No bezva, tak to já si představím něco příjemnýho, třeba pak padnu do snu na tohle téma. 🙂 A myšlenkou jsem se přenesla do školy – na první stupeň dokonce (nevím proč zrovna tam, tuhle představu se mnou asi vybarvoval ještě někdo jiný, protože škola pro mě není moc příjemný místo. 😛 možná andílek… dokonce i jeho tvář mi šla líp si představit…) no a scházela jsem po schodech, uviděla dveře a myslela na svého milého. Vešla dovnitř a tam stál ON v bílém plášti. Šel ke mě a já ucítila, jakoby… no popíšu to takhle: Jako když skočíte do vody a běhají vám podél těla bublinky.. tak já to podobné ale s většíma bublinkama. 🙂 a tak si říkám, juj, to asi na mě cosi jde, tak to já to nesmím rušit. A snažila jsem se udržet jeho nádhernou tvář před sebou. A najednou to všechno zmizelo a já měla pocit, že ležím na nějaké ploše, která se strašně rychle točí. To mi docvaklo, říkám si: ,,Bezva! AC!”
A tu najednou jsem se točila zase na druhou stranu. Teď když na to myslím, padá na mě krásnej pocit štěstí. Já prostě strašně ráda cestuju.
Celou dobu, co jsem byla takhle mimo, jsem slyšela rozhovor dvou malých holek, podle hlasu tak druhá třída, jak si povídají o Astrálním cestování, co by v něm chtěly zažít… ještě mě nenapadlo, proč jsem ho slyšela….
A najednou jakoby někdo plochu na které ležím naklonil a já jakobych klouzala dolů. Napadlo mě: JUPÍÍÍÍ!!!! 🙂 ( je zajímavý, že se to nepřeruší, když na to myslím a raduju se. Mám to na sto pro nacvičený z minulých životů. ) Chtěla jsem vidět astrál… s rizikem, že se to přeruší, jsem otevřela oči. Vidím svůj pokoj, moje astrální tělo se zase napůl vznášelo v mým těle jako vždycky mě to hodilo zpátky, ale naštěstí se mi povedlo bezva zjištění. Svoje astrální tělo jsem neviděla. Ono je vážně neviditelný i když je vaše vlastní. Pak jsem se zase vykulila ven z těla, zase otevřela oči, zase mě to hodilo zpátky. Pak už mě to házení přestalo bavit. Vykulila jsem se zase ven a zamířila k rohu. Vyčetla jsem, že by se člověk měl naučit s Astrálním tělem zacházet, než někam bude cestovat. Ale mě to nedělalo žádný problémy. Chvilku jsem jen tak levitovala, pak chodila, bylo to prostě nádherný jako vždycky, ale dneska jsem z toho opravdu něco pořádnýho měla. 🙂
Pak si říkám: ,,Vzhůru do nekonečna a ještě dál!” 🙂 pootevřela jsem oči, to mě koplo do těla, zase jsem je zavřela, chvilku zůstala na místě a proletěla skrz zeď. To bylo něco. Cítit jak mnou projíždí. Kolem sebe jsem nic necítila. A když jsem chtěla zkusit další novou věc, hodilo mě to zase zpátky, ale bohužel už natrvalo. Chvilku to se mnou zmítalo a já se snažila zase vylézt, ale bohužel nic. Probral mě skřek mojí andulky. Tím mě šíleně naštvala. Pořád ječela a ječela. Prudce jsem vstala a můj žaludek začal dělat kotrmelce, až jsem byla celá zelená. Odnesla jsem toho řvouna do vedlejší místnosti.
Ale byla jsem strašně mimo. Bylo mi špatně, hlava bolela, prostě skoro stejně, než jsem si vůbec lehla. A tu jsem pocítila amok na čokoládu. Měla jsem štěstí, dneska mi dala Aneta obrovskou čokoládu od její mámy za to, že jsem jí upletla náramek, což mi udělalo neskutečnou radost. 🙂 miluju čokoládu. A tak jsem se do ní pustila. A po chvilce už mi díky ní bylo mnohem líp. Spláchla jsem to pořádnou dávkou vody a spokojeně šla dělat domácí úkoly. Když jsem začala, vzpoměla jsem si ale na můj zážitek. A tak si říkám krinda pána, vždyť tohle je rarita! Mě se to povedlo ve dne! A najednou jsem ucítila andílka a ten mi něco řekl a já, aniž bych si to uvědomila, jsem to okamžitě řekla nahlas. ,,Byl to dárek!” A tak říkám ,,Jo? Hele to je bezva, takovej dárek mi můžeš dávat častěji.” A moc jsem mu za to děkovala. A tak moc mě to dostalo, že jsem si začala zpívat a na nepříjemný stavy zapoměla. 🙂 I počáteční deprese byla ta tam. Ještě ta hlava a teplota by mohla ustoupit a byla bych v sedmým nebi. 🙂
Pak jsem si vzpoměla, že včera večer, když jsem si zase povídala se svým strážným andělem, jsem mu řekla, že mě mrzí, že už jsem dlouho necestovala, že bych to chtěla zase prožít, že mám strach, že mám s AC utrum. A on řekl ,,Chápu tě, něco s tím uděláme. ” No, a jak vidíte, udělal. 🙂

Komentáře

Nový komentář

Ikona moderatora

Moderovaná diskuze: Příspěvky se zveřejňují s časovou prodlevou. Pro účast v diskuzi je třeba, aby byl váš komentář v souladu s obecnými pravidly slušného chování a podmínkami používání stránek