Den D, aneb jak mé texty putovaly na korekturu

9.8.2011 v Zážitky 29

Na ten den jsem čekala dva roky. Dva roky jsem tu knihu smolila, dva roky jsem se během smolení snažila přepisovat rukopis do elektronické podoby. Až ten den nakonec přišel.

Bylo 2. srpna 2011 a to byl ten veliký den D. Den, kdy půjdu s tím, co zatím mám, za někým, kdo mi pomůže tomu dát hlavu a patu a kdo mi to pomůže vytáhnout na světlo světa. Ano, mluvím o schůzce s editorem textu knihy a pomocníkem do tisku.

Veliký to den.

Nevím, jestli moje střeva šílela týden dopředu z toho velikého zádrhelu, který nedávno byl, nebo právě z této schůzky, ale chladná jsem vůči tomu rozhodně nebyla. Ani k tomu prvnímu, ani k tomu druhému.

Páni, jak je to úžasný pocit konečně vypálit CD s textem a návrhem obalu a vědět, že to nejde do šuplíku, ale že je to další krok ke splnění mého snu. Vydat knihu je přece můj sen, ale když to pak začne pomalu přicházet, když člověk postupně ukončuje dobu pro psaní a dostává se k přípravám tisku, skoro tomu nemůže uvěřit.

Večer jsem si nastavila budíka, protože poslední dobou mi tělo trochu skáče a vůbec nevím, kdy se ráno probudím. V roce 2008 to bylo standardně v půl sedmé, jak je mladý člověk zblbnutý ze školy. To mi vydrželo asi půl roku a potom jsem se asi rok držela na vstávání na sedmou. Poslední půlrok to byla půl osmá a teď?

Před pár dny jsem trhla rekord. Vylezu z postele, kouknu na hodiny a tam? 10:35! Panebože! Je mi jedno, co všechno jsem si za dobu svého zádrhelu prožila, ale takhle dlouho spát nepotřebuje ani ten nejlínější a nejpřestárlejší lenochod! Však jsem taky za ten den nic nestihla a slíbila si, že se to nebude opakovat.

Takže jsem si pro jistotu nastavila budíka na půl devátou, což byla úplně nejposlednější doba, ve kterou bylo potřeba se vymotat z kutlochu.

Večer jsem usínala stylem: ,,Nejsem nervózní, nejsem nervózní, nejsem nervózní, nejsem nervózní – chrrrrr…”

Je ráno, otevřu jedno oko, potom druhé a hned ve mě hrkne. ,,Kolik je! Kolik je! Kolik je!” Vylezu z postele, kouknu na hodiny. – 6:30! ,,Haha, tak takhle brzo jsi už pěkně dlouho z postele nevylezla, nepočítám-li dny, kdy jedeš na přednášky a to se leze ven z postele v šest ráno. Fujtajbl.”

Zalezla jsem zpátky do postele a zopakovala si: ,,Nejsem nervózní, nejsem nervózní, nejsem nervózní, nejsem nervózní – chrrrrr…”

Za hodinu jsem se probudila znovu a znovu zopakovala ten samý rituál. ,,Který blbec by vstával o půl osmé, když nemusí? – Žádný takový, zalezu hezky zpátky.”

No nakonec jsem se vymotala o čtvrt na devět a to jsem dokonce stihla své ranní čučení do stropu a startování mozkového závitu na verzi: ,,Denní provoz”.

,,Co si mám vzít, co si mám vzít, co si mám vzít?!” Venku 25 stupňů, to nebylo úplně špatné, ale stejně jsem nevěděla, co na sebe. No nakonec jsem to nějak ušmudlala a bylo to.

,,A co takhle nějaký prašule?” Svitlo mi hlavou. ,,Projdeš se po městě a třeba tam něco hezkýho najdeš…. Fajn, vezmem nějaký prašule.”

Už to bylo, když mi najednou koník na zipu peněženky zastávkoval, já s ním cukla a bylo to. – Rozbil se 🙂 – Teda on se úplně sám nerozbil, spíš jsem ho urvala 😀

(Páni, já dostávám i u toho psaní záchvaty smíchu.)

,,Kašlu na tebe, stejně si chci už rok koupit novou,” vysypala jsem drobáky zpátky do kasy a vzala jenom papírovky.

Vymotala jsem se a šla na zastávku autobusu, když mi přes cestu přeběhla kočka. Nebyla černá, ale taková hezounká, barevná.

,,Á? Změna v matrixu,” pomyslela jsem si. ,,Tak to určitě dneska zažiju něco zajímavého.”

A taky že jo! Tolik bláznivin jsem snad za tak krátké cestování ještě nikdy v životě nezažila.

Přelezu z busu do tramvaje a už se vezu. Po chvilce přistoupil nějaký pán, chytl se za tyčku vedle mého sedadla a jelo se dál v klidu, do té doby, než jsem uviděla na ulici něco velice vtipného.

Nějaký obtloustlý snědý pán si šel s igelitkou po chodníku a první si otřel levačkou pravé podpaží, čuchl k ní, potom si otřel pravačkou levé podpaží, čuchl k ruce a zakřenil se v obou případech… takže jeho test byl asi pozitivní. ,,Fakt jsem se spotil, jako čuně,” vyhodnotil v tu chvíli asi jeho mozek na základě jeho výrazu.

Nemohla jsem si pomoci, chytl mě záchvat smíchu a raději jsem se nedívala na toho pána, co stál u mne, protože jsem z něho cítila, že se na mě dívá a že je mu divné, čemu se směju, jestli se třeba neposmívám jemu.

Na další zastáce ten pán, co stál vedle mého sedadla, vylezl a ještě si mě zkoumavě prohlídl přes okénko, než se tramvaj rozjela, dokonce se u mne na vteřinku zastavil. Netvářil se nijak ošklivě, spíš hodně zvědavě a to mě taky pobavilo, takže jsem se smála dalších pět minut, než přišla další sranda.

Zrovna mě přešel první smích a říkala jsem si, že se mě asi někdo ze shora snaží trochu rozptýlit, protože mi bušilo srdce, klepaly se mi ruce a vůbec jsem měla chuť na větrovej bonbon, kterým si vždycky spravím chutě na cestách, ale já jelito jsem si je zrovna ten den zapomněla přibalit do té své taštičky, co mi ušil kamarád. Jsem holt sklerotik a lepší už to nebude.

Koukala jsem z okna a byla zase napjatá. Potřebovala jsem rozptýlit znovu a stalo se!

Do tramvaje přistoupil asi třicetiletý muž v modrých kalhotech a bílé košili. Chvilku seděl vepředu na sedadle, ale potom vstal, chytl se rukama o tyčky na stropě a chvilku si nás tam všechny měřil pohledem, jak tam sedíme na hromádce v tom železném kurníku.

,,Dámy a pánové, věnujte mi prosím svoji pozornost, chtěl bych vám oznámit pro vás něco velice důležitého,” začal ten člověk najednou hlasitě mluvit na naši tramvaj.

,,Sakra, revizor, to budu muset zase hrabat v té rozbité peněžence,” napadlo mě spontánně, ale pak mi došlo, že revizor nehuláká na tramvaj, ale přece ve vší diskrétnosti zahuhlá, že chce lístek. Vzápětí mi bylo jasné, co ten člověk chtěl doopravdy.

,,Rád bych vám všem oznámil,” pokračoval ten muž v řeči, ,,že na Golgotské hoře za vaše hříchy zemřel Pán Ježíš Kristus…”

Co přesně říkal dál, nevím, ale něco o tom, že máme uvěřit, obrátit se na víru a spasit naše duše, protože to jedině nás zachrání… moc jsem ho nevnímala, protože mi mozek zaplavila další vlna vzrušení a já vybuchla v šílený smích, tentokrát dosti hlasitý.

Pán si mě nevšímal a mluvil v klidu dál.

Nikdo jiný, kromě mě, se kupodivu nesmál. Jenom za mnou nějaký pán začal agresivně pokřikovat, ,,ať si týpek vystoupí, zaleze do kostela a nezasmraďuje nám tady vzduch svojí vírou”, což mě pobavilo ještě víc.

Fanatik ujel asi ještě jednu zastávku, vylezl, ale já se smála už celou cestu dál.

Na ulici jsem vytáhla tištěnou mapku a šla pěkně podle čar, které jsem si dopředu nakreslila, abych věděla, kam jít. Bylo to srandovní, ale po cestě do kanceláře jsem podržela dveře nějaké paní, vlezly jsme spolu do výtahu a ona na mě: ,,Aby se s vámi slečno ten výtah nezastavil, aby si nemyslel, že v něm nikdo není.” – Tím jako myslela kompliment, že jsem štíhlá.

Já se zasmála a říkám: ,,Nebojte, to nehrozí, já mám skoro šedesát kilo.”

A paní se trochu zarazila a říká: ,,A vypadáte na ně skvěle.”

Tak jsme se začaly smát, ona vystoupila, já jela ještě jedno patro, ale z výtahu jsem vylezla úplně rudá.

A to jsem si den předtím kladla na srdce, abych netrapasila a držela ten svůj klofák na uzdě, neplácala hovadiny a nedělala nikde ostudu, ale stejně si nemůžu pomoct, stejně mi nakonec vždycky něco ujede. Mám prostě slabou výchovu (respektive skoro žádnou, neboť jsem vždy rostla jako dříví v lese), zato silné kosti a nikdy jsem díky tomu neměla nic zlomeného. Nevím, proč by někomu mělo šedesát kilo přijít hodně, podle tabulek jsem v normě a cítím se skvěle, takže výtah by se se mnou určitě nezastavil…. ale ani neurval.

Jakoupak asi dám přezdívku pánovi korektorovi, když nevím, jestli by mu nevadilo, že tady šířím své dojmy také o něm… budeme mu tedy říkat Sympatický Pan Korektor, neboli SPK. A je to.

Sympatický Pan Korektor už mě čekal ve dveřích. Náhodou, setkání to bylo skvělé, mnohem lepší, než jsem si představovala (A to jsem si představovala hodně skvělé věci.), hezky jsme se domluvili, shodli, vyfasovala jsem dáreček na cestu a odcházela z kanceláře s radostným úsměvem, protože mi nepřímo potvrdil, že mi ho poslalo samo nebe. Já si toho všimla a uvědomuju si to, že když zkrátka dělám něco důležitého s čistým úmyslem a podle vnitřního vedení, vždycky dostanu všechny nástroje a pomocníky k tomu, abych to mohla uskutečnit. Jenom je důležité se nebát, nezalézat nikam pod peřinu před odpovědností, věřit tomu svému vedení a pozorně dbát na znamení a na pomocné ruce, které se mi nabídnou. A teď je ten pomocník SPK, nikdo mi nevymluví, že je to zeshora řízeno, neumím si představit na tuhle práci nikoho lepšího. Fakt ne, ruku na srdce, udělal na mě dojem. Ale radši zaklepu, abych to nezakřikla, když to tak skvěle začalo.

Tím ale bláznivý den neskončil.

Vylezu z budovy kanceláře, ujdu sotva dvacet metrů a u přechodu mě zastaví jakási postarší zubatá paní s otázkou, jestli je ulice, na které stojíme, ta a ta. A já říkám, že to není ta a ta, že je to jiná a ona, že jestli nevím, kde je ta a ta ulice, kterou zrovna hledá.

Tak jsem jí řekla, ať chvilku počká, že vyhrabu svoji mapku, třeba tam ta její ulice bude. – Taky že jo, byla hnedle za rohem té ulice, na které jsme zrovna stály. Na mapku neviděla, neměla zrovna s sebou brýle na čtení, tak jsem jí pěkně prstíkem navigovala po papíru. ,,Uděláte třicet kroků tady rovně, zahnete doleva a jste tam.”

A ta paní se rozsvítila jako vánoční stromeček, že prý jsem moc hodná, že strašně moc děkuje (Tak když už jsem nevychovaná, tak aspoň, že jsem hodná, to je důležité.). Tak to mě lidi zahřálo, že jsem se tuplem usmívala ještě víc, než předtím. Asi chuděrka bloudila už delší dobu, protože fakt vypadala unaveně, ale jakmile tu byla mapka, úplně se rozsvítila a pookřála.

Já bych náhodou byla skvělý skautík, každý den mám na kontě spoustu dobrých skutků, ale tenhle, ten se mi líbil fakt moc, to bych si ještě někdy zopakovala, ale tak často mapky ve složce nenosím. Naopak mám tu blbou smůlu, že když se mě někdo zeptá na cestu, tak nevím, protože si názvy ulic zásadně nepamatuji, chodím po fotografické paměti a v ní se cedulky s názvy ulic nenachází.

Jednou jsem dokonce řekla, že nevím, kde požadovaná ulice je a ten pán odjel a já se otočila a na domě hned za mnou byla cedulka s názvem právě té ulice, kterou pán hledal… takže já na ní stála a ani jsem nevěděla, že je to ona… hm, cítila jsem se fakt trapně a ještě jsem si to po cestě vyčítala, že jsem hrozná, že bych si taky mohla všímat ulic, po kterých denně chodívám.

Rozhodla jsem se projít městem, že najdu teda něco pěkného, co si pořídím, když už tam teda jsem.

U frekventované zastávky ke mně přistoupil jakýsi světlovlasý modrooký mladý muž. Byl mi šíleně nesympatický, takový křivý fujtajbl kruťák, že byste od něho čekali fakt všechno, přestože byl čistý a měl na sobě sako, v ruce černou aktovku.

Určitě najímal holky do bordelu, tyhle fígle jsou všude stejný. První naváže nit hovoru, aby zjistil, jestli je dotyčná dost blbá, anebo zoufalá, aby se zastavila na ulici s nějakým mladým blbcem, co jí nabízí na první pohled něco neseriózního

(Vždycky, když vám někdo něco vnucuje, aniž byste si o to zažádali, nabízí neseriózní produkt a v takovém případě nebrat. Jsou to ty otravné telefonáty do firem i na soukromé mobily, podomní nabízeči čehosi a v neposlední řadě tihle blbci s aktovečkama.), pak se jí zeptá, jestli je plnoletá a už to jede.

A ten týpek na mě: ,,Slečno, vy mi řeknete, co děláte vy a já vám na oplátku řeknu, co dělám já.”

,,Nezajímá mě to.” Odsekla jsem mu a šla dál.

Po dvaceti metrech přistoupil mladý klučina s jakýmsi košíčkem a obrázkem nějakého psa. Na charitu nevěřím, vím, že je to všechno podvod, takže tohle fakt nepodporuji, přestože vím, že ti lidi, co to na ulici nabízejí, tomu upřímně věří a o to víc mi jich je líto.

Zavrtěla jsem hlavou a šla dál, jenomže toho si všiml jakýsi cigán na rohu ulice a začal na mě pořvávat: ,,Slečno, proč mu nedáte aspoň korunu! Zabije vás koruna?!”

,,No jasně, ty blbečku… Nemám s sebou drobný, když se mi rozbil zip na peněžence a budu mu cpát dvoustovku, žejo…” napadlo mě a ignorovala jsem ho.

Nakonec jsem si pořídila pěkný malý kartáč na vlasy, asi bude takový můj cestovní, má dřevěné bodlinky a to já sháním už moc dlouho, všude je jen plast. Prý že pro dlouhé vlasy jsou dřevěné kartáče lepší, protože tak moc neelektrizují a tím se vlas tolik nepoškozuje, takže je zdravější… bohužel ale nečeše tak dobře, jako ten plastový, takže si myslím, že to kudlání to vyváží a nakonec to vyjde nastejno… navíc jak je malý, tak byl sakra drahý… ale to je jedno, líbí se mi a mám z něho radost a to je důležité… taky mám novou gumičku, vypadá suprově 🙂

Chtěla jsem po cestě koupit rovnou novou peněženku, však původně jsem taky tím městem šla kvůli ní, ale kožené výrobky měly peněženky takové, které se mi nelíbily, navíc za 500 a nahoru… no nevím… nic moc, tak jsem to nechala být, vím, kde je taky prodávají a možná i za lepší bakšiš.

Ale ani v drogerii mi lidi nedali na chvilku pokoj. Stojím u stojanu, koukám na hřebeny a najednou projde snědý týpek, zase cigán. Šíleně smrděl, nevím, jak dlouho se nemyl, ale byla to fakt síla. Navíc vypadal, jakoby mu někdo rovnal fasádu, tím chci říct, že nebyl zrovna pohledný. A tento smradlavý mladý muž mě pozdravil a udělal na mě svůdné oči.

Obrátil se mi žaludek a radši jsem nereagovala, nenechám si přece koupi svojí nové dřevěné hračky někým skazit.

Mě nepohoršují pohledy mužů. Jsem na ně zvyklá a lichotí mi, nevadí mi ani starší muži, ani ti, co se někde rýpou v zemi a vykouknou na mě zpod chodníku. Ale uráží mě, když se na mě z půlmetrové vzdálenosti našpulí člověk, který smrdí, jako olomoucké syrečky.

Někdo je holt splachovací. Někdo ze sebe dobrovolně udělá blba před hromadou lidí v tramvaji a je mu to jedno, klidně s nimi jede dál ještě jednu zastávku, někdo zase navštíví drogerii, sídlo to čistoty a tekutého mýdla, obdařený nelibým odérem a ještě se tam špulí na cizí slečny… takové lidi já prostě nechápu a ani je chápat nechci. Trochu jim závidím, že jsou splachovací, já se tomu pořád ještě učím a snažím se taková být, protože moje práce to vyžaduje a vyžadují to vlastně všechny mé projekty. Člověk si nemůže všechno tak moc brát, zbláznil by se… ale stejně jim nerozumím, existuje přece určitá mez, kde je ta splachovací povaha super výhoda a kdy už s tím člověk obtěžuje okolí.

Já se nikdy nechci dostat na tu úroveň, kdy bych byla natolik splachovací, aby mi bylo jedno, že smrdím, nebo že někoho otravuju, když o to nestojí. Naštěstí k tomu mám daleko, přirozeně jsem pravý opak, ale stejně tyhle lidi asi potkávám právě proto, že jim nerozumím… možná je potkává každý, ale tak moc je nevnímá a tak moc jim to nepřijde, možná je to tím, že na to nejsem ani zvyklá, nechodím často městem, alespoň je nad čím přemýšlet a o čem psát.

Mě pořád někdo takhle otravuje, jsem asi takový obličej, nebo přitahuju blbý náhody… nevím, ale v tento den se nakupila spousta těchto zážitků, které mě vždycky šokují.

Nedávno se mnou takhle zastavila tramvaj pozdě večer na zastávce, chlápek přede mnou se zvedl, šáhl mi na stehno a řekl: ,,Pojď pít.”

,,Nejdu.” Odsekla jsem mu a on vystoupil, neřekl ani BŮ.

To byla taky zajímavá chvíle, ale byla jenom jedna, nebylo jich padesát 🙂

Kam dál:

Otevřít rubriku ,,Zážitky – Z cestování” – Zde

Další díla malíře David Delamare – Zde

Máte otázku? Ptejte se do ►Mailu◄

• Líbí se vám tyto stránky? Doporučte přátelům adresu https://aluska.org/

Navštivte chat

Komentáře

Ikona diskutujiciho Babe 2011-08-09 07:28:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

ten pán v tramvaji mě pobavil :D

Ikona diskutujiciho onni 2011-08-09 07:36:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Omlouvám se za off topic, ale mrkejte co se objevilo v nasi krasne CR, dokonce kousek od mista kde bydlim http://www.obecpisecna.cz/index.php?kat=Home&detail=&id=333

Ikona diskutujiciho IrenaT 2011-08-09 08:00:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Dobré zážitky:-)

Ikona diskutujiciho Mieko 2011-08-09 09:54:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Já taky sháním dřevěnej hřeben :D .U plastovejch mi elektrizujou vlasy. Nemám ráda, když se mi všude lepí,když se učešu.

Ikona diskutujiciho Alue 2011-08-09 10:18:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

[4]: Takže zalez někam do větší drogerky, kde chodí hodně lidí, v těch malých mají jenom plast. Už si nepamatuji firmu, mám pocit, jestli to náhodou nebyl Jasmín.

Ikona diskutujiciho Lady Hestia 2011-08-09 10:43:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

takže vydáváš knihu, jo? tak doufám, že se dřív nebo pozdějc dostane i do plzeňskejch knihkupectví, ráda si jí koupím i kdyby na to měly padnout všechny moje úspory 🙂

Ikona diskutujiciho Adri 2011-08-09 11:15:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Víš Alue, mě na tobe štve jedna věc. A sice to, že soudíš lidi podle vzhledu. Už jen proto bych se s tebou nechtěla moc setkat, abys o mě potom nenapsala jak jsem oškliá a jak jsi mě někde potkala. Trocha shovívavosti by ti neuškodila, napsat jak je někdo zubatý a jak někdo vypadá jak kdyby mu srovnal fasádu není moc pěkné a dost to bolí.

Ikona diskutujiciho Veronika 2011-08-09 11:39:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

[7]: s tímto s Tebou souhlasím. Nemám nic proti psaným zážitkům, je to velice hezky napsané i vtipné, spíše mne udivuje,že vůbec někdo, kdo ''VÍ'' se vůbec nad tímto zamýšlí a řeší…a ještě k tomu pokud o sobě říkám, že jsem duchovně založený člověk…pokud někdo může soudit jiné jen podle vzhledu, tak je v tom tolik destrukce, že mi z toho není na dvakrát, ale celkově je mi z toho smutno. Bohužel v tom cítím hodně ega a nadřazenosti. Myslím, že pro to, že někdo o sobě ví, že je hezký a oblíbený nemusí podrážet ty ostatní, kteří na tom zrovna nejsou se svým sebevědomím nejlépe. Aluško, promiň mi moji upřímnost.

Ikona diskutujiciho Adél 2011-08-09 12:37:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho Vesmírná Sestra Khalia 2011-08-09 12:46:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Blahopřeji Ti Aluško ke knížce!!! Můj sen je také= vydat knížku, ale nejsem si jistá, jestli příběhy 15ti letý holky někde obstojí :D Moc se těším až ji uvidím v knihkupectví, už vím na co si budu šetřit! 😉

Ikona diskutujiciho Tammy 2011-08-09 13:25:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Já mám na takové existence taky smůlu a dost mě to nervuje, protože si to moc beru. Taky se snažím si všechno tak nebrat, ale je to běh na dlouhou trať, ikdyž se tomu docela přibližuju. Tak s tím přeju hodně štěstí a hlavně s tou knihou, jsem na ni docela zvědavá.

Ikona diskutujiciho Veronika 2011-08-09 14:10:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

[9]: ano Adél, máš pravdu, když potkám někoho kdo smrdí jak dveře od chlíva, tak přinejmenším se vzdálím od něho co nejdále , ale neřeším nic s ním, ani o něm, ani s nikým se nedělím o zážitek, že jsem potkala někoho takového. Každý jsme tu sami za sebe, pokud si tento člověk vybral tuhle cestu, tak je to jeho věc, myslím, že má každý z nás možnost se v životě prezentovat, tak jak  sám chce. Často se setkávám s lidmi, kteří dělají takzvaně něco na silu – jen pro to, aby zaujali někoho jiného a vypadali v jejich očích co nejlépe, ale opak je pravdou. Je to do slova a do písmene(nahoře HUJ a dole FUJ),ale pokud s těmito lidmi nemusím trávit dnes a denně  , tak proč se tím tak zabývat…?!

Ikona diskutujiciho Lily Addams 2011-08-09 17:41:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Asi si tu knížku koupím. Budou v ní i ilustrace? Lidé jsou zajímavá stvoření. Často se mi stane, že se cizí člověk se mnou začne z ničeho nic bavit. Hlavně poslední dobou, nevím čím to je.

Ikona diskutujiciho Alue 2011-08-09 19:53:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Kniha je samonákladem, takže udávat ji knihkupcům se mi nevyplatí. V zásobě je e-shop, ale budu dávat přednost osobnímu kontaktu, nebo poště. Další podrobnosti o knížce se ale samozřejmě všichni včas dozvíte, není potřeba tlačit na pilu, brzy bude na světě.

Ikona diskutujiciho Alue 2011-08-09 20:00:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

[7]: [8]: Ale prosim vás. Když si člověk upřímně napíše, že se na něho špulil zanedbaný smradlavý cigán, je to normální a pokud máte problém s tím, že mi vadí zanedbávání hygieny a vzhledu, je to vaše věc. Každý může vypadat normálně, když se umyje a učeše, ale odpusťte si soudy na to, jaká jsem, protože přes písmenka to stejně nepoznáte.

Ikona diskutujiciho Clarté 2011-08-09 20:24:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

[13]: Jo, to se mi stává také. Jen tak si jedu šalinou, někdo si za mnou přisedne a začneme se bavit. Bývají to většinou starší lidé a někdy je to moc fajn 🙂 Ale zažila jsem i pár nepříjemností – opravdu nesnáším když mi někdo cizí začne vykládat, jak je to dneska hrozný, že ho bolí záda, že příští týden přijede jeho neteř a další jeho "dramata" ze života. Nevím, co mu na to mám říct a ještě mi kazí náladu, a tak jen pokyvuju hlavou, říkám hmmmm a jsem ráda, když na mě dotyčný přestane mluvit a v lepším případě vystoupí.

Ikona diskutujiciho onni 2011-08-09 20:27:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

(Mi asi hrabe, chystam se Alue zastavat :D)

Ikona diskutujiciho Adri 2011-08-09 20:32:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

[15]: Ale koho zajímá že jsi řekla že nebyl umytý? Já řekla že hnedka musíš psát nám všem tady jak jsi potkala zubatou paní a cikána co vypadal jako by mu někdo srovnal fasádu… Je to hnus, a to jsem tě tak uznávala, promiň.

Ikona diskutujiciho Lily Addams 2011-08-09 22:02:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Alue nikoho nenutí, aby si tu cokoliv četl. Jsou to její stránky, tak si sem může psát, co chce :-)

Ikona diskutujiciho Adri 2011-08-09 22:14:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

[19]: Jistě, něco takového jsem tu čekala :D

Ikona diskutujiciho Jindra 2011-08-09 22:42:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

[Smazaný komentář] Je pravda, že není moc zdvořilý o někom psát, že je zubatej (tlustej, ušatej, hrbatej atd.), ale je mizivá pravděpodobnost, že si to tady přečtou, tudíž to jejich emocím neublíží. A jestli se to dotkne čtenářů se stejným problémem, to už je riziko Alue, musí vědět, co lidi přijmou a co ne. To ale platí obecně, ne jen u tohoto článku. Zas tak bych to nehrotil.

Ikona diskutujiciho Alue 2011-08-10 08:39:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

K pozadím a penisům se přirovnávejte někde jinde. Kdo má problém s mým názorem, ať si ho v sobě vyřeší a nesmrdí v diskuzích s hádkami.

Ikona diskutujiciho Michael 2011-08-10 09:29:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Musím prohlásit že pociťuji jisté zlepšení v chování lidí. Například když jsem dříve uklozl na eskalátoru a spadl jsem na zem, tak lidé po mě schválně šlapali. Nyní když se to stane tak po mě lidé šlapají jen omylem dokonce někteří mě i překračují.

Ikona diskutujiciho Luz 2011-08-10 10:31:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Ten s aktovkou mohl být od nějaké mobilní společnosti, takoví jsou u nás taky. A jsou děsně vlezlí, ale taky to holt nemají lehký: jejich plat závisí na tom, kolika lidem se jim podařilo vnutit smlouvu.

Ikona diskutujiciho Lady Hestia 2011-08-10 10:33:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

[14]: aha tak to jo 🙂 už se moc těším 🙂

Ikona diskutujiciho Farah 2011-08-10 11:45:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

ono ani tak ne na vzhledu, ale  dnesni doba plna stresu a nezdravych navyku tez zpusobuje, ze clovek je jaksi citit nezdrave, ackoliv hygienu dodrzuje. Neda se svitit a kdyz je to intenzivni, ze smradecek jde az do zaludku, tak se proste jde jinam. No ja jsem obdarena nosankem citlivym, dokonce poznam, ze nekdo ma cukrovku nebo co mel k obedu.

Ikona diskutujiciho grey.t 2011-08-10 19:03:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Já na charitu věřim, se školou děláme každej rok světlušky :D

Ikona diskutujiciho Alue 2011-08-10 21:38:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

[27]: Ten byl vážně super 🙂 Takový moula obecný, ale zato měl odvahu a byl silně splachovací, takže nějaké kvality by se na něm taky našly.

Ikona diskutujiciho deny 2011-08-13 19:10:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

aluška, je prostě spisovatelka, musí to trochu okořenit. Ikdyž ta fasáda…

Nový komentář

Ikona moderatora

Moderovaná diskuze: Příspěvky se zveřejňují s časovou prodlevou. Pro účast v diskuzi je třeba, aby byl váš komentář v souladu s obecnými pravidly slušného chování a podmínkami používání stránek