Aluška.org: Věděním ke svobodě

———————————————PÁD ANDĚLŮ———————————————————-

Jakmile řeknu: ,,Nebesa vedou člověka tak, aby dosáhl své původní dokonalosti.“,ihned samozřejmě vyvstane otázka, jak vlastně se původní dokonalost ztratila. Proč všechno nezůstalo stejně krásné jako na počátku? Jaký to má smysl? Co to znamená pro konečný cíl procesu vývoje světa tedy i pro smysl každého individuálního života?
Všichni jste slyšeli o ,,pádu andělů“ nebo jinak řečeno o odvrácení se mnoha andělů od světla. Tímto způsobem se dostaly na svět temné síly a jejich prostřednictvím i lidský hřích. Temnotou prožíváme utrpení, jehož smyslu se chcete dobrat. Aby bylo možné všem souvislostem lépe porozumět, pokusím s je přiblížit krok za krokem.

NUDA A PÝCHA
Dílo se dařilo, všechno bylo nádherné a radostné. Avšak nyní se stalo něco překvapivého: někteří andělé pocítili dlouhou chvíli. Začali se sami na sebe dívat s odstupem, přemýšlet o svém konání a ptát se: ,,Co tady vlastně dělám?“. Pozorovali se, začali na sebe pohlížet kriticky a pochybovat o tom, co dělají. Tak vzniko jakési sebeuvědomění, anděl jako by se rozdvojil – jedna bytost v něm se naivně a s chutí účastnila veselých radovánek, ale druhá vše kriticky pozorovala a došla k závěru: ,,To je příliš dobra, a pořád totéž, chybí tady nějaká výzva, nenaplňuje mě to, tohle přece nemůže být všechno.“ Andělé se přestali v ráji s jeho stálým chvalozpěvem cítit dobře.
Nejdříve se jenom distancoval sami od sebe, ale tím ovšem nepřímo i od Otce. To bylo první vykročení z všeobjímající jednoty Boha, první odloučení se od něj – tdy první semínko hříchu.
Tito andělé do jisté míry vlastně opakovali totéž, co dělal Otec, když – zpočátku zasněně zahleděn do sebe – procitl a žačal přemýšlet, až dospěl k závěru, že už nechce být sám. Takže andělé mají tuto schopnost od Otce a nedělají nic jiného, něž co do nich on vložil.
Ovšem to přirozeně vede u tvůrce k něčemu jinému než u jeho výtvorů, které neumějí svoji nespokojenost tvůrčím způsobem proměnit v nějaké dílo. Když se začnou nudit, má to za následek znechucení a zpupnou pýchu.
Začátkem hříchu byla tedy nuda. Z nudy vznikla rozmrzelost, pak následovala pýcha, poněkud přezíravý postoj k těm, kteří tuto rozmrzelost nesdílejí, a tím pocit nadřazenosti nad ostatními, povýšenost a přehnané sebehodnocení. Důsledkem toho pak byla potřeba souhlasu a obdivu. A s tim jde ruku v ruce podceňování výkonu tvůrce, tedy postoj: Já bych to dělal jinak, uměl bych to lépe, zasloužím si vyšší postavení.

HŘÍCH, NIKOLIV NEMORÁLNOST
Počátkem hříchu tedy nebyla závist a nepřejícnost, k tomu nebyl v ráji žádný důvod, neboť ráj byl dokonalým domovem pro všechny tvory; vládl zde mír a harmonie. Počátkem nebyla ani neposlušnost, vždyť neexistovaly žádné příkazy a zákazy, které by bylo možno porušovat. Počátkem nebyla ani povolnost vůči svodům zvenku – ještě neexistovaly svůdci. Počátkem hříchu byla nuda, a na té není nic nemorálního. Andělé ji neprožívali jako protivenství vůči Bohu, nýbrž jako něco, co se jim přihodilo. A jestliže z toho vyvodili důsledky, věřili, že jsou zcela v právu.

Od počátku tedy byl z hlediska nebes mezi hříšným a nemorálním jednáním zásadní rozdíl. Hřích znamená vzdálenost se Bohu, odvráceníse od světla. Historie zná mnoho svatých, kteří porušili mnohá platná morální pravidla, aniž by se jen na okamžik odvrátili od BOžiho světla, například král David. A jistě známe lidi, kteří žijí velice morálně, jsou považování za vzorné a perfektní, a přitom se k Božímu světlu vůbec nepřiklonili. Jistěže jsou mezi morálkou a hříchem souvislosti. Hřích může vést k nemorálnímu jednání a naopak: Dlouhotrvající nemorální chování může vést k odloučení od Boha. Přesto však mějme na paměti, že jde o dvě odlišné věci. Pád andělů nebyl porušením morálky, nýbrž hříchem. Andělé věděli, že jsou dílem Božím, ale přestali se na svého tvůrce dívat s vděčností a radostí, začali se zabývat sami sebou a to se jim zdálo dostačující. Změnilo se jejich vnímání a vnitřní postoje. Začali na sebe hledět vlastníma očima a posuzovat se podle své úlohy, svých vnitřních pocitů. Protože cítili nespokojenost, nudu, pýchu a přezíravost, došli k negativnímu postoji. To způsobilo mohutný otřes. Dosavadní řád byl zničen. Od této doby začaly existovat bytosti, které působí opačným směrem, mají zcela odlišné úmysly. Existuje protichůdná síla, která ale nevytváří rovnováhu, nýbrž polaritu světla a tmy, mocenský boj. TÍm vznikl také předpoklad vývoje, věci se myhly dát do pohybu. Od tí doby se už anděl nenudili jako dřív, žačalo se dít něco napínavého, velké kosmické drama.

OMEZENÁ MOC TEMNÝCH SIL
Že mluvíme o ,,pádu“ andělů, když šlo o jejich odvrácení se od Boha, má následující důvod: Je známo, že existuje devět chórů neboli řádů andělských, z nichž vždy tři tvoří hierarchii: Andělé, Archandělé, Síly – Mocnosti, Knížata, Panstva – Trůnové, Cherubíni, Serafíni. Od světla se odvrátili všichni andělé kromě nejvyšší – Serafínů. Potom ovšm velmi zeslábli, neboť světelná energie je zdrojem jejich žiota. Výše postavení andělé se nemohli udržet na svých původních pozicích a padali níž, až na úroveň Mocností, kde se teprve zachytili.
,,Pád andělů“ má tedy za následek oslabení jejich moci. Ta podléhá moci andělů, kteří zůstali ve světle. To znamená, že padlí andělé ice mohou způsobit mnoho špatného, ale nikdy nemohou definitivně zvítězit. V boji mezi světlem a ,,menším světlem“ (neboť úplná tma by neměla žádnou energii a byla by tedy bezmocná) má více světla převahu a z hlediska dlouhodobé perspektivy je vždy vítězem.
Pozitivní síly nají navíc i početní převahu, asi v poměru 2:1. Jestliže se tedy člověk ocitne v působení temných sil, neni třeba zoufat. Jakkoliv zlá se momentální situace jeví, nakonec se vše v dobré obrátí.

A jaká byla reakce Otce Matky a Syna? Jak vznikla hmota?