Aluška.org Věděním ke svobodě 2020-01-22T18:02:20Z https://aluska.org/feed/atom/ https://aluska.org/wp-content/uploads/2019/01/ALUSKA.ORG-logo-vicezare-150x150.png Alue K. Loskotová http://www.aluska.org <![CDATA[8 Tipů jak snížit váhu spirituálními metodami]]> https://aluska.org/?p=14460 2020-01-18T09:58:31Z 2020-01-22T23:54:21Z Žádné rady ohledně zdravé stravy, nebo cvičení. Dnes to budou spirituální tipy, které vám pomohou snížit váhu.



Nikdy se nesnažte ,,zhubnout”.
Vaše mysl se vždy snaží získat zpět to, co předtím ztratila. Pokud něco ztratíte, pravděpodobně si to najdete znova. A protože se vaše mysl bude cítit nejistá ohledně toho že může znovu ztratit váhu, bude se snažit přístě nabrat více. Proto změňte způsob, jakým to vyjadřujete a přemýšlejte o tom. Snižte svou váhu, zbavte se nadměrné zatěžující  hmotnosti, ale nikdy to neberte tak, že váhu ztratíte.

Využijte sílu ubývajícího měsíce.
Ubývající měsíc nám pomáhá se osvobodit, nebo něco omezit. Takže začněte se snižováním váhy během ubývajícího měsíce. Tehdy bude začátek snazší.

Využijte sílu červeného světla.
Potřebujete dvě nebo tři červené žárovky. (Nepoužívejte červený laser.) Poté si lehnete a necháte jedno červené světlo svítit na solar plexus a jedno zespodu na chodidla (nebo pro každou nohu jednu žárovku zvlášť). Světlo má dopadat na holou kůži.
Relaxujte takto asi patnáct minut denně a u toho si představujte, že už máte tělo po kterém toužíte.

Pokud máte opravdu velkou nadváhu, po patnácti minutách se otočte na břicho a umístěte lampy tak, aby jedna byla nad solar plexem a druhá nad pánví. Relaxujte dalších patnáct minut.

Vyhoďte odpad.
Vyhoďte odpad z vašeho domova a pracoviště. To zahrnuje běžné odpadky, ale také věci, které nepotřebujete, nebo jsou rozbité a zbytečně se skladují. Zbavte se nepotřebných krámů které vám zabírají místo a udržujte svůj domov i své pracoviště čisté a hezké. To, jak to u vás doma vypadá, má přímý vliv na vaši náladu, ovlivňuje to váš stres (nebo naopak vyvolává klid) a to má vliv na vaše stravování i motivaci k pohybu během dne.

Odpusťte všem.
Protože je potřebné vyhodit všechny svoje odpadky, nemůžeme zapomínat ani na ty vnitřní, emoční. Smutek, nenávist, pocit viny a všechny destruktivní emoce jsou naše vnitřní odpadky, naše vnitřní zatěžující nadváha. Zahoďte je odpuštěním sobě, všem ostatním lidem a už se k nim nevracejte ve vzpomínkách.

Smějte se.
Když se usmíváme a smějeme, náš metabolismus funguje lépe. I když se necítíte v úplné pohodě, vyberte si úsměv jako svou vědomou volbu. Úsměv na tváři přinutí mysl, aby se zabývala příjemnými myšlenkami. Doslova tím přeprogramujete své vnitřní nastavení. Nejen, že snížíte svou váhu, ale i váš život bude šťastnější. Zkuste si to teď hned a uvidíte, že se budete cítit okamžitě lépe

Využijte sílu tance.
Využijte tanec jako svobodné vyjádření své nálady. Neberte ho jako povinné cvičení, ani neřešte, jestli jste v tančení dobří. Tančete jak se cítíte a prožijte radost z pohybu.

Vizualizujte si, že běžíte.
Běh pomáhá snižovat hmotnost, ale v mnoha případech nadměrné tělesné hmotnosti, nebo při špatné technice běhu (či ortopedických problémech) může být nebezpečný… Takže si jen představujte, že běžíte. Udělejte to jednou až třikrát denně, šest až patnáct minut. Udělejte svou vizualizaci tak živou, jak jen dokážete.

Pokud skutečně chodíte běhat, vizualizaci proveďte těsně před výkonem nebo těsně po něm. Dosáhnete tak lepších výsledků. I při vizualizaci běhu bude váš metabolismus fungovat lépe, stejně tak vaše srdce.

© Alue K. Loskotová, www.aluska.org 2020



]]>
4
Alue K. Loskotová http://www.aluska.org <![CDATA[Pohádka: O staré křivdě a síle odpuštění]]> https://aluska.org/?p=14449 2020-01-22T18:02:20Z 2020-01-21T23:54:14Z – Neodpustím – řekla. – Budu si to pamatovat.

– Odpusť, – prosil ji Anděl. – Odpusť a bude ti lehčeji.

– Ani za nic, – stiskla umíněně rty. – To odpustit nejde. Nikdy.

– Chceš se snad mstít? – zeptal se Anděl polekaně.

– Mstít se nehodlám. Nad to se povznesu.



– Toužíš po nějakém krutém trestu…?

– Nevím, jaký trest by byl dostatečný.

– Všichni musejí platit za svá rozhodnutí. Dříve nebo později, ale zaplatit musejí všichni… – řekl potichu Anděl. – To je nezvratné.

– Já vím.

– No tak odpusť! Zbav se té zátěže. Vždyť teď už jsou ti, co ti ublížili, daleko.

– To nemůžu. Ani nechci. Pro ně žádné odpuštění není.

– Dobře, je to tvoje věc, – povzdechl si Anděl – Kde chceš uchovávat tu křivdu?

– Tady a tady, – dotkla se hlavy a srdce.

– Jen buď prosím tě opatrná, – žádal ji Anděl. – Jed křivdy je velmi nebezpečný. Může jako kámen táhnout ke dnu a dokáže jako zuřivý plamen spálit všechno živé.

– Ten Kámen je Paměť a ta zuřivost je Ušlechtilá zuřivost, – přerušila ho. – Ty jsou na mojí straně.

A tak se křivda usídlila tam, kde řekla: v hlavě i srdci.

Byla mladá a zdravá, zařizovala se v životě, žilami jí proudila horká krev a plíce naplno vdechovaly vzduch svobody. Pak se vdala, měla děti, přátele. Někdy se na ně samozřejmě zlobila, ale zase odpouštěla. Jindy se rozzlobila a pohádala a pak zase oni odpouštěli jí. V životě ji potkalo leccos. Na svou křivdu se snažila nevzpomínat.

Uběhlo mnoho let, než znovu uslyšela to nenáviděné slovo: „odpustit“.

– Podvedl mě muž. S dětmi se ustavičně hádám. Peníze mě nějak nemají rády. Co mám dělat? – zeptala se staršího psychologa. Pozorně jí naslouchal, mnohé si upřesňoval, bůhví proč ji stále žádal, aby mu vyprávěla o svém dětství. To ji zlobilo, převáděla řeč do současnosti, ale on ji znovu vracel k jejím dětským létům. Zdálo se jí, že nakukuje do tajných zákoutí její paměti, že se snaží uvidět a vytáhnout na světlo tu dávnou křivdu. Ale to ona nechtěla, kladla mu odpor. Jenže ten hloubavý doktor na to stejně přišel.

– Musíte se očistit, – shrnul to nakonec. – Vaše křivdy se rozrostly. Přidaly se k nim další, pozdější, přilepily se jako polypy na korálový útes. Ten útes blokuje proud vaší životní energie. Proto máte v osobním životě problémy, proto vám nevycházejí peníze. Útes má ostré okraje, ty zraňují vaši jemnou duši. Uvnitř útesu se usadily a všelijak propletly různé emoce, ty vám otravují krev samým balastem a tím k sobě přitahují další, podobné.

– Nojo, něco takového já cítím, – přikývla žena. – Občas jsem nervózní, jindy zas propadnu depresi, pak bych zas nejraději všechny pozabíjela… Dobře, mám se očistit. Ale jak?

– Odpusťte tu první, tu nejhlavnější křivdu, – poradil jí psycholog. – Zmizí základna a útes se rozpadne, rozplyne.

– Ani za nic! – vzplanula žena. – To je spravedlivý hněv, vždyť to všechno se mi stalo! Mám právo cítit se ukřivděná!

– Chcete mít právo, nebo štěstí? – zeptal se jí psycholog. Ale žena mu neodpověděla. Prostě vstala a odešla. Svůj korálový útes si odnášela s sebou.

– Uběhlo několik dalších let. Žena znovu seděla v ordinaci, tentokrát už u lékaře. Ten prohlížel snímky, listoval ve výsledcích laboratoře, mračil se a kousal se do rtu.

– Co je se mnou, pane doktore? – nevydržela žena.

– Máte příbuzné? – zeptal se lékař.

– Rodiče zemřeli, s manželem se rozvádím, mám děti a vnuky. Ale proč se ptáte na příbuzné?

– No, víte, je tam nádor. Tady – ukázal jí lékař snímek lebky. – Podle laboratoře to vypadá, že je maligní. Vysvětluje to ty časté bolesti hlavy, nespavost, že se rychle unavíte… Nejhorší je, že jak se zdá, je to novotvar s tendencí k rychlému růstu. Zvětšuje se, což je špatné.

– Tak to musím na operaci? – ptala se a krev jí stydla představou, co hrozného ji čeká.

.. to ne, – a lékař se zachmuřil ještě víc. – Tady mám vaše kardiogramy za poslední rok. Máte velmi slabé srdce, bohužel. Je tam nějak podivně stísněné, nedokáže pracovat na plný výkon. Takže operaci by nemuselo vydržet. Proto musíme nejdřív léčit srdce a teprve pak…

Nedořekl a žena pochopila, že ono „pak“ nemusí vůbec nastat. Buď nevydrží srdce, nebo ji zabije nádor.

– Krevní obraz taky není nic moc. Máte nízký hemoglobin, vysoké leukocyty… Předepíšu vám léky, – řekl. – Ale sama na sobě taky pracujte. Musíte organismus dostat do nějakého relativního pořádku a zároveň se morálně připravovat na operaci.

– Аle jak?

– Kladné emoce, dobré vztahy, kontakt s blízkými lidmi. Třeba se zamilujte, proč ne? Prolistujte si album, zavzpomínejte na šťastné dětství.

Žena se jen křivě uchechtla.

– Zkuste všem odpustit, zejména rodičům, – pohlédl na ni pozorně lékař. – Člověku se tím udělá lehko na duši. Měl jsem v praxi případy, kdy právě odpuštění způsobilo zázrak.

– Neříkejte? – zeptala se ironicky žena.

– Představte si, že ano. Medicína má hodně různých pomocných nástrojů. Kvalitní péče například… Nebo starost. A taky odpuštění se může stát lékem, dokonce bezplatně a bez receptu.

Odpustit. Nebo zemřít. Odpustit, nebo zemřít? Zemřít, ale neodpustit? Je-li volba otázkou života a smrti, je třeba se jen rozhodnout, na kterou stranu se dívat.

Bolívala ji hlava. U srdce cítila tlak. «Kde chceš uchovávat tu křivdu?». «Tady a tady». Teď ji to tam bolelo. Asi se tam křivda moc rozrostla a chtěla by ještě víc. Řekla si, že se zbaví své paní a sama ovládne celé tělo. Hloupá křivda nechápe, že to tělo nevydrží, že zemře.

Vzpomněla si na ty, kdo jí tak ublížili. Na ty hlavní, v dětství. Otce a matku, kteří buď pracovali nebo se hádali. Neměli ji rádi tak, jak by si bývala přála. Nic jí nepomohlo, ani jedničky, ani čestná uznání, ani plnění veškerých jejich příkazů, ani protesty, ani otevřená vzpoura. Nakonec se rozešli a každý měl novou rodinu, kde pro ni nebylo místo. V šestnácti ji zapsali na průmyslovku s internátem, strčili jí do ruky lístek, kufr s oblečením a tři tisíce pro první dobu… Od té doby byla samostatným člověkem. A tenkrát se také rozhodla: „Neodpustím!“ Nosila tu křivdu v sobě po celý život, zapřisáhla se, že s ní také umře… a jak to tak vypadá, to se jí splní.

Ale měla děti, byla tu vnoučata, kolega v práci, který se neobratně snažil se jí dvořit… nechtělo se jí umřít. A taky – proč by měla umírat tak brzo? „Musím odpustit“, rozhodla se. „Aspoň to zkusím.“

– Rodiče, všechno vám odpouštím,- řekla nejistě. Slova zazněla uboze a nepřesvědčivě. Vzala tedy tužku a napsala: Vážení rodiče! Milí rodiče! Už se na vás nezlobím. Všechno vám odpouštím.

– V ústech měla hořko, srdce se jí sevřelo a hlava bolela ještě úporněji. Ale přesto stiskla tužku pevněji a vytrvale, znovu a znovu psala: «Odpouštím vám. Odpouštím vám.». Žádné ulehčení nepocítila, jen její podráždění se zvýšilo.

– Tak ne, – pošeptal jí Anděl. – Řeka vždycky teče jedním směrem. Oni jsou starší, ty jsi mladší. Oni tu byli dřív, ty až potom. Tys je neporodila, to oni tě přivedli na svět. Oni ti dali možnost tady být. Tak buď vděčná!

– Já jsem vděčná, – řekla žena. A opravdu jim chci odpustit.

– Děti nemají právo soudit své rodiče. Rodičům nemáš co odpouštět. To ty je musíš žádat o odpuštění.

– Za co? – zeptala se. – Copak já jsem jim udělala něco špatného?

– Sobě jsi udělala něco špatného. Proč jsi v sobě přechovávala tu křivdu? Z čeho tě bolí hlava? Jaký kámen nosíš na prsou? Co ti otravuje krev? Proč se tvůj život nevalí jako řeka, ale všelijak protéká ubohými stružkami? Chceš mít právo, nebo zdraví?

– Copak to všechno je kvůli tomu, že jsem cítila rodičovskou křivdu? To mi tak ublížilo?

– Varoval jsem tě, – připomněl jí Anděl. – Andělé vždycky varují: nehromaďte, nenoste v sobě, neotravujte sami sebe pocitem ublíženosti a křivdy. Kvasí a bobtná ve vás, otravuje všechno živé kolem sebe. Varujeme. Ale když se člověk rozhodne si svou křivdu uchovat, nesmíme mu bránit. Až když se rozhodne odpustit, musíme mu pomoci.

– A můžu ještě rozbít ten korálový útes? Nebo už je pozdě?

– Nikdy není pozdě to zkusit, – laskavě řekl Anděl.

– Ale vždyť oni už dávno umřeli! Nemám koho prosit o odpuštění, jak to mám udělat?

– Jen pros. Oni tě uslyší. Možná taky, že neuslyší. Konec konců, neděláš to pro ně, děláš to pro sebe.

– Milí rodiče, – začala. – Odpusťte mi prosím vás, jestli jsem ve všem nebyla tak akorát… A vůbec všechno mi odpusťte.

Nějakou chvíli mluvila, pak ztichla a zaposlouchala se. Žádné zázraky nevnímala. Srdce naříká, hlava bolí, nic zvláštního necítila, všechno bylo jako vždycky.

– Sama sobě nevěřím, – přiznala se. – Tolik let… je to dávno.

– Zkus to jinak, – poradil jí Anděl. – Staň se znovu dítětem.

– Jak?

– Klekni si a oslov je, jako když jsi byla malá: tatínku, maminko.

Žena trochu zaváhala, pak si klekla. Přitiskla dlaně k sobě, obrátila tvář vzhůru a řekla: „Maminko. Tatínku.“ A ještě jednou: „Maminko, tatínku.“ Oči se jí rozšířily a začaly se zalévat slzami. A znovu: „Maminko, tatínku… to jsem já, vaše dcerka… odpusťte mi… odpusťte mi!“ Otřásala se vzlyky a slzy se jí hrnuly po tvářích. A celou dobu jen opakovala: „Odpusťte, odpusťte mi, neměla jsem právo vás soudit. Maminko, tatínku…“.

Bylo potřeba nemálo času, než proud slz vyschnul. Úplně vysílená seděla na podlaze a opírala se o gauč.

– Jak je ti? – zeptal se Anděl.

– Nevím. Nic nechápu. Zdá se mi, že jsem úplně prázdná.

– Opakuj to každý den, čtyřicet dnů po sobě, – řekl jí Anděl. Jako léčebný proces. Místo chemoterapie.

– Dobře. Ano. Budu to čtyřicet dnů opakovat.

V hrudi jí cosi pulzovalo a zalévalo ji horkými vlnami. Možná to byly úlomky toho útesu.
A poprvé po velmi dlouhé době ji z ničeho nic přestala bolet hlava…

Z knihy Marty Foučkové – Jsem
převzato z: https://www.adaline.cz/leciva-pohadka-o-krivde-a-odpusteni/



]]>
25
Alue K. Loskotová http://www.aluska.org <![CDATA[Kam odejdu po smrti? Bude tam moje rodina?]]> https://aluska.org/?p=14422 2020-01-13T09:09:32Z 2020-01-20T23:54:04Z Jaká je skutečná podstata lidské bytosti? Kam odcházíme po smrti fyzického těla? Jak vypadá místo, kde se jednou všichni sejdeme? Je karma skutečná a je tu každý z nás dobrovolně? ….. O tom si můžete počíst v dnešním výběru z e-mailové poradny.



Dotaz:
Ahoj Alue,
četla jsem, že posmrtný život je ten oficiální život na tomto si pouze řešíme své chyby a činy, nebo duchovně rosteme,  taky že se sejdeme se svými blízkými lidmi a dají se obejmout.. Ale zajímalo by mě pár věcí, a to jsou například vztahy.

Co když mám přítele, můžeme spolu dále žít i “nahoře”? Nebo co když se mi někdo líbí, cítím k němu lásku, ale nejsme spolu… Můžu se s ním jako duše s duší bavit a navazovat vztahy i když jsem duše a ne člověk?

Taky by mě zajímalo, jestli to “nahoře” nějak vypadá? Prý si můžeme představit a vytvářet své místo ale já nechci na tom mém místě žít odděleně ale nějakým způsobem bydlet s rodinou, jestli to vůbec jde. Jsou nahoře vůbec emoce? :”(

Jako tady každý vypadá jinak, tak je nahoře taky něco jako vzhled?

A ještě jedna otázka by mě zajímala a to je ta, jestli si můžu vybrat, že zůstanu jako duše a až se mně bude chtít tak půjdu sem na zem, nebo je to povinnost? Co když se sem nebudu nějakou dobu chtít vrátit, je to rozhodnutí na mně?

Předem děkuji, mám v tom zmatek a věřím že ty to víš Alue♥
A. 16 let


Odpověď:

Ahoj,
Na Zem jsi přišla zcela dobrovolně s konkrétním záměrem a úkolem (Každý z nás tu má úkoly, ale ne každý je splní). Nejsi tu povinně, ani za trest. Za tvé činy tě nikdo netrestá a za nic nepykáš (Ani za minulé životy. To si vymysleli lidé, co odmítají přijmout zodpovědnost za své chyby a potřebují to svádět na něco imaginárního, nebo na jiné lidi).

Máš ale za úkol dodržovat určité mechanismy podle kterých se řídí tento svět, my tomu pro zjednodušení říkáme ,,Zákony Vesmíru”. V kostce jsou to zákony dobra a jsou o běžné lidské dobrotě a o dobrém charakteru.

Nesmíš nikomu ubližovat, nikoho omezovat, nikoho zabít, nesmíš přát druhým lidem zlo ani jim škodit, nesmíš být zlomyslná, krást, podvádět, chovat se bezohledně atd. Za své fyzické tělo ručíš a máš povinnost chovat se k němu šetrně, hodně spát, kvalitně jíst a starat se aby bylo zdravé.

Pokud tyto mechanismy dodržuješ a jsi hodná, ve výsledku se ti povede dobře. Máš také vyšší potenciál splnit svůj úkol, kvůli kterému jsi se narodila. To jak myslíš a jak se chováš, takové máš energie (Slyšela jsi o auře? – To co vyzařuješ, barvy a energie, může mít různou frekvenci a ta frekvence se mění podle toho, jak se chováš, nebo jak jsi na tom zdravotně. Může být velice silná a konstruktivní, nebo slabá a destruktivní – o tom rozhoduješ ty svými činy)

Naopak porušování Zákonů vesmíru (když jsi zlá) vede k tomu, že tvé energie jsou destruktivní, díky tomu máš pak v životě smůlu, jsi nemocná, rychleji stárneš, nebo máš duševní potíže (deprese). Není tady žádný soudce nad námi, který by nás dělil na hodné a zlé a pak nás trestal. Každý člověk je zcela svobodný a sám si rozhoduje o svém osudu i o svém zdraví tím, jak se chová k sobě a ke svému okolí.

Tvoje skutečná podstata je nehmotná, nejsi své tělo, jsi duše. To už víš. Pokud máš takové hluboké a složité otázky, určitě jsi už slyšela i o tom, že člověk existuje přes více různých dimenzí, že má energetická nebo éterická těla. Někdo říká sedm, někdo jiný devět, ale smysl je pořád stejný.

Vůbec se netrap tím, kam půjdeš po tomto životě. Vrátíš se sama k sobě, do svého vlastního zdroje, protože to co jsi teď, je pouze malá část z tvé skutečné bytosti, která sestoupila dolů do hmotné úrovně bytí a po smrti těla se tato část zase vrací zpátky. ,,Posmrtný život”, ,,smrt” nebo ,,nebe” je jiný nepřesný název pro návrat do svého vlastního Zdroje, návrat do vyšší dimenze, návrat sám k sobě.

V této vyšší úrovni bytí kam se vracíš, máš úplně jiné vlastnosti, než tady a je hodně těžké si to představit. Ale zkus si představit prostor, kde může být cokoliv na co pomyslíš. Prostor, kde neexistuje čas, nejsou tam nemoci ani zlo. Můžeš se přesouvat po celém vesmíru pouze svou myšlenkou a jsi schopná cítit vše, na co zaměříš pozornost. To znamená, že s dušemi dalších lidí se setkáváš ve chvíli kdy si to přeješ a kdy na ně pomyslíš. Zvířata mají duši, takže můžeš potkat i je. Nejste omezení časem ani prostorem.

Jsi nehmotná dokonalá bytost, takže nemusíš jíst, spát, nestárneš, nepotřebuješ žádné věci, nepracuješ. Jsi věčná. Vše víš a jsi kompletní tak jak jsi. Máš přístup k veškerému vědění vesmíru, neznáš strach, zlobu ani bolest. Tvoje podoba může být jakákoliv, protože nejsi fyzická bytost a nejsi proto definovaná žádným tělem. V podstatě jsi něco jako bohyně, každý člověk je ve své skutečné podstatě bůh sám pro sebe. Nejsi tam od nikoho oddělená, jsi součást obrovské rodiny a všichni se tam nahoře známe.

Člověk je nejdokonalejší bytost v celém vesmíru, ale tady na Zemi se většina lidí chová jako banda volů, protože při vtělení zapomněli na to kdo jsou a proč sem přišli. Celá místní hra je o tom, nenechat se strhnout proudem, neučit se destruktivní programy chování a myšlení, nenechat si nabulíkovat, že po smrti nic není a na co se nedá sáhnout, to neexistuje.

Na tvoje otázky také částečně odpovídá tento článek: Všem dobrým lidem: Brzy přejdeme do Zlatého věku, máme pro vás pokyny jak vyhrát nad systémem

s pozdravem
Alue

© Alue K. Loskotová, www.aluska.org 2020



]]>
22
Alue K. Loskotová http://www.aluska.org <![CDATA[Ženy, které tráví hodně času v přírodě, žijí déle]]> https://aluska.org/?p=14442 2020-01-15T09:08:53Z 2020-01-19T23:54:51Z Mohou být lidé žijící v přírodě zdravější? Výzkum provedený v roce 2016 ukázal, že úmrtnost žen žijících v oblastech, kde je vyšší podíl zeleně, je skutečně nižší. Vědci z Harvardské školy veřejného zdraví se v rámci celostátní studie zabývali přibližně sto tisíci žen. Ty, které žily v oblastech s nejvyšší úrovní zeleně – to znamená, že měly zeleň ve svém okolí v dosahu nejdále 250 metrů, vykazovaly o dvanáct procent nižší úmrtnost v porovnání se ženami, které žily v prostředí na zeleň chudém. Konkrétně byla zjištěna o třináct procent nižší úmrtnost na rakovinu, o pětatřicet procent byla nižší úmrtnost na onemocnění dýchacích cest a o jednačtyřicet procent bylo méně úmrtí na onemocnění ledvin.



Proč příroda prodlužuje život
Při výzkumu byl brán v úvahu životní způsob žen, ale také některé demografické faktory, jako jsou věk, původ, rasa, konkrétní místo bydliště, příjem a existence nebo neexistence škodlivých návyků. Na základě veškerých informací pak byly shromažďovány základní údaje. Konkretizovaly se projevy ochranného vlivu zeleně. Byla zjištěna kombinace některých dalších faktorů vstupujících do hry. Mezi ně patřily nižší úroveň deprese, vyšší společenská angažovanost, vyšší fyzická aktivita a nižší úroveň znečištění životního prostředí.

Právě úroveň znečištění vzduchu škodlivinami, stejně jako hlukový a světelný smog jsou v oblastech s vyšší mírou zeleně nižší. Rostliny snižují hladinu oxidu dusičitého a polétavých částic. Ženy tu dýchají čistší vzduch, což upevňuje zdraví plic a také v menší míře zažívají stres. Existuje nejspíš více důvodů, proč pobyt v prostředí bohatém na zeleň může zmírňovat depresi. Lidé žijící ve více zelených oblastech chodí například častěji ven. To znamená, že se více vystavují slunečnímu světlu, které pomáhá vytvářet v lidském těle vitamín D. Je známou skutečností, že nízká hladina vitamínu D je spojena s depresí.

Výzkum ukázal, že v oblastech s větším množstvím zeleně ženy trávily více času s přáteli a byly společensky aktivnější. Také to jsou důležité faktory snižující pocity osamělosti a deprese. Je známo, že pobyt venku ve volné přírodě posiluje pocit vnitřní pohody. Některé výzkumy dokonce naznačují, že i pouhé obrazy přírody mohou vést k posílení dobré nálady.

Také cvičení je lék a čím fyzicky aktivnější člověk je, tím lépe se bude cítit a bude také zdravější. Zelené přírodní prostředí lidi stimuluje, aby si více užívali venkovních aktivit – chodili na procházky, jezdili na kole nebo se věnovali jiným fyzickým aktivitám. Studie ukázala, že ženy, které žijí v zelenějších oblastech, jsou fyzicky aktivnější.

Využívejte zeleň
Jestliže žijete v oblasti s bohatým zeleným porostem, je to pro vás dobrá zpráva. Využijte této šťastné okolnosti v zájmu zlepšení svého zdraví. Choďte ven, dýchejte čistý vzduch, najděte si přátele, se kterými budete pořádat výšlapy do širšího okolí.

Trávíme spoustu času v dopravě a u monitoru počítače, což omezuje naši fyzickou i sociální aktivitu. Přitom právě socializace, jak potvrdila další ze studií na toto téma, brání vzniku úzkostí a depresivních stavů.

Vědecký pracovník Peter James zdůraznil, že ho ohromila skutečnost, jak výrazně konstruktivní vliv má blízkost přírody na lidské fyzické i duševní zdraví Byli jsme překvapení, nakolik silná je souvislost mezi životem v oblastech s bohatou zelení a snížením úmrtnosti. A to nebylo vše. Ohromilo nás to, jak kladně se blízkost přírody odráží na psychickém zdraví.“

Doktorka lékařských věd Elizabeth Pegg Fratesová se obrací k těm, kdo v místech s hojnou zelenou vegetací nežijí: „Pokud tohle štěstí nemáte, zvažte možnosti výsadby některých stromů, keřů či rostlin blízko svého domova. Pokud žijete ve vysoce urbanizované oblasti, zkuste se zapojit do místní politiky, najděte stejně uvažující lidi a snažte se dosáhnout vyšší míry „zazelenění“ místa, ve kterém žijete. Vyhledávejte co nejčastěji více zelené prostředí, využívejte městských parků a vybírejte si dovolenou v oblastech s hojností vegetace.“


připravila Aluška.org v roce 2020
zdroj: https://www.health.harvard.edu/blog/time-spent-green-places-linked-longer-life-women-2017030911152



]]>
2
Alue K. Loskotová http://www.aluska.org <![CDATA[254. Dotazník: Můžou duše zemřelých narušovat chod restaurace a způsobit její krach?]]> https://aluska.org/?p=13812 2020-01-12T10:59:14Z 2020-01-18T23:54:49Z Napadá-li Vás nová otázka do příštích dotazníků, položte ji směle do diskuze….. Děkuji!
Dotazníky nejsou určeny k recenzím na zboží, posuzování osob, webů a hudebních skupin. Nenahrazují poradnu, s osobními problémy se prosím obracejte na e-mail.

1. Ochrana pred sikanou, resp.ochrana pred zlym clovekom ktory zavidi a skodi?
Pokud je to školní šikana, nejjednodušší a nejvíce efektivní je se šikanátorovi postavit a pořádně mu nabančit, nebo mu oplatit to co dělá stejnou měrou. Ono ho to pak přejde. Školní šikanátor je v zásadě primitivní srab, který spoléhá na to, že se ho druzí bojí a nedovolí si na něho… Mezi dospělými je to složitější, to by se musely vědět souvislosti. Nejvíc to bývá v zaměstnání a tehdy je nejjednodušší odejít jinam.



2. Zaujima ma konkretne – ta rada od duba ci buka – proste rada od stromu – ako na to?
V podstatě se dá použít jakýkoliv základní postup pro meditaci v přírodě a spojení se stromem. Kdo není na spontánní jednání, může se řídit například tímto návodem: Jak správně nasávat energii ze stromů?
Když se spojení podaří, v závěru postupu je možné se stromem mluvit a na něco se ho zeptat. Záleží na tom, jak je člověk citlivý a jak dobře se během návodu dokáže vyladit. Samota a naprosté soukromí je nutnost.

3. Chtěla bych se zeptat, co se dá dělat proti zápachu z úst. Omlouvám se, jestli to tu už zaznělo.
Zápach z úst VŽDY ukazuje na nemoc, zdravému člověku z pusy nesmrdí (pokud dodržuje obvyklou rutinní hygienu). Záleží proto na tom, odkud nemoc jde. Buď smrdí zkažené zuby, zánět v ústech, nebo zánět žaludku a střev. Nebo mohou být čepy v mandlích. Lidem, kteří mají crohnovu nemoc, nebo zažívací problémy, smrdí z pusy jinak, než lidem co mají pokažené zuby a parodontozu, nebo její prvotní fázi, což je zánět dásní… Podle toho je buď potřeba vyléčit zuby, nebo zažívací ústrojí. Čepy v mandlích se můžou dělat i od zanícených osmiček, nemusí to být pokaždé chronická angína.
Co tedy dělat proti zápachu z úst – vyléčit se. Jak, záleží na tom, jakou nemoc dotyčný člověk má.

4. Ráda bych věděla, jaké jsou praktické možnosti ochrany před lidmi, kteří pomlouvají.
Proti pomluvám je jediná spolehlivá ochrana ignorace. Pokud je to v blízkém okolí, přerušit kontakt. Pokud je to šikana na internetu, nečíst to a nemyslet na to. Chce to ze začátku cvik a pevnou vůli, potom se člověk ideálně dostane do stavu, kdy je mu to upřímně ukradené a je mu jedno co kdo kde plácá. Naroste mu hroší kůže.
To, že někoho lidé pomlouvají znamená, že dotyčný člověk je něčím zajímavý a je lepší než ti, kteří ho pomlouvají. Pokud je člověk úspěšný nebo slavný, je to odvrácená strana tohoto úspěchu, se kterou se prostě musí smířit. Nežijeme v růžové cukrátkové zemičce, kde jsou všichni hodní a přející.

5. Je možné, že nějaká místa jsou prokleta pro podnikání? Spolupracujeme s jedním krásným historickým hotelem, ale neustále se mění majitelé, pořád se jim něco rozbíjí a pak nemají na platby (které samozřejmě chybí v práci nám, děláme GASTRO servis a vybavení), zaměstnanci dávají výpověď nebo do práce nechodí, poté majitelé zkrachují…. někteří se udrží rok, jiní jen pár měsíců. Měla jsem možnost kamarádit se slečnou, která tam pracovala a ta mi vlastně taky sama řekla, že ji místo přijde prokleté. Že prý několikrát když zavírala hotel, zažila i nějaké zážitky s duchy a prý i její kolegyně…. P.S. hotel i restaurace jsou opravdu nádherné.
Energie a zejména historie místa určitě může mít vliv a právě duchové jsou schopní ovlivňovat elektrické přístroje, zapínat, vypínat, nebo vyřadit z provozu. Nevím, co se na tom místě stalo, ale pokud se tam pohybují nějaké duše, asi to nebude nic veselého. Lidé se na podobných místech podvědomě necítí dobře a i to je může z tohoto místa odhánět.
Zdeněk Pohlreich by ti řekl, že je to naprostá kravina, žádní duchové nejsou a že je všechno o tom, jak se podnik vede. Místo může být zastrčené, zapadlé, lidi ho nenajdou, reklamní cedule chybí nebo jsou blbě umístěné nebo mají bramborový design, lidi o podniku neví, nebo nemá dobrou pověst, jídlo stojí za prd, interiér nemusí být příjemný. Přístroje můžou být zastaralé, v zásuvkách může být přepětí, personál může být gramlavý, do práce nechodí protože nedostal výplatu… těch možností, proč se tam nikomu nedaří, je strašně moc. Často nový majitel neodstraní chyby předešlého majitele (neví o nich) a přenáší si tím starý problém dál, proto taková řada krachů. Co položilo předešlého, ho položí taky.
Vsadila bych na kombinaci obou variant, přítomnost duchů nedělá nikomu dobře, lidi jsou tam nervozní, to zvyšuje riziko poruch a snižuje morálku personálu. Ale bude v tom ještě kombinace špatného místa, zastrčenosti, nedostatku strávníků. Pokud se totiž v podniku něco porouchá a to rozhodí kasu tak, že není na náklady, tak to znamená, že se tam lidi moc nehrnou a peníze navíc nejsou. Všude se občas něco podělá, nečekané výdaje zná každý a na to je potřeba mít rezervu. Když podnik nemá rezervu, tak nemá zákazníky a když podnik nemá zákazníky, existují pro to zjistitelné a napravitelné důvody.
Osobně nejsem fanda svádění osobních problémů nebo krachu podniků na duchovno, protože to znamená odmítání zodpovědnosti za problém, nepřiznání chyby, nezjišťování a neřešení příčin. Duchové se dají vyhnat, destruktivní energie se dají přemazat, samo o sobě to dobře vedený podnik nepoloží. Anketa mezi místními, kteří se nebojí upřímně zkritizovat, nebo říct že ani neví že to tam je, by určitě pomohla najít zakopaného psa.
Často když slyším, že nějaký podnik nenese a chybí strávníci, tak ve chvíli kdy tam jsem, vím přesně co mi jako zákazníkovi vadí. Blbě se to pak ale sděluje vedení (Málokdo se upřímně zeptá ,,Co ti vadí na mém podniku?” A chce slyšet pravdu), nebo vedení dobře myšlenou kritiku odmítá s různými ,,důvody proč to nejde spravit nebo přestěhovat”. Proto si běžný zákazník nechá svůj dojem pro sebe, už nepřijde a podnik krachuje…

5+1. Mám dvě nastavení svého vnímání, jedno je když jsem v klidu a soustředím se na sebe a na relaxaci, dokážu vnímat dobře vnitřní hlas a energie a jemné signály těla. A druhé nastavení je když na něčem pracuju a nemusí to být vždycky příjemná práce, trochu stres a adrenalin, nebo taky mi tento stav naskakuje při učení – jsem víc v hlavě než v těle a jemné vnímání se vypíná, často se i odpojím od těla a zapomenu že např. se hrbím a bolí mě za krkem z toho soustředění – výhoda je ale v tom, že se dokážu perfektně soustředit na práci a zvládnu toho v tomto stavu hodně, ale bohužel tělo tím trochu trpí. Nedaří se mi oba stavy nějak spojit, tzn. vnést větší pohodu a vnímavost do intelektuální práce (bylo by to na úkor výkonu, klesla by soustředěnost). Je to vůbec možné dosáhnout? Asi to nemají všichni lidé stejně. Jak ty vnímáš svůj stav při práci a při odpočinku, je tam nějaký rozdíl, nebo jsi po celý den zhruba ve stejném naladění?
Nikdo není celý den ve stejném naladění. Nálada a vnímavost se liší podle toho, co člověk potřebuje řešit. Máš jiné nastavení venku při procházce v přírodě kdy bloumáš a jenom si pro sebe přemýšlíš, jiné nastavení když pracuješ a potřebuješ odvést perfektní výkon, jiné nastavení když potkáš člověka co ti leze na nervy a má blbé kecy… Jednou jsi unavená, jindy nervozní, pak zrelaxovaná nebo veselá… Být celý den ve stejném rozpoložení a ve stejné náladě je podobně nereálné, jako myšlenka, že člověk musí být celý život a celý den šťastný. To není nikdo, jedině blázen. Celý den ve stejné náladě může být tak jedině stroj, která žádné nálady ani nemá 🙂 Vždyť stejnou náladu po celý den nemá ani pes, ani morče, dokonce ani rybička tak jak by mohl člověk?
Pokud pracuješ u stolu a hrbíš se když zapomeneš na správnou polohu zad, tak máš asi špatnou polohu. Buď musíš zvýšit stůl, nebo snížit křeslo. Když máš správný posed a dobrý výhled na monitor nebo dobrý úhel nad papírem, tak nemáš důvod se hrbit. Nebo na to blbě vidíš a shrbováním se zaostřuješ pohled. Sedíš moc vysoko, nebo máš práci moc nízko. Taky můžeš mít blbé křeslo. Nedávno jsem koupila jedno, co na mě bylo moc tvrdé, nepřizpůsobilo se mi a tlačilo mi záda do nepřirozené pozice. První mě z toho začaly bolet záda, tak mi začala mrtvit ruka. Úplně mi to bloklo páteř mezi lopatkama. Zbavila jsem se ho, koupila znovu starý extra měkký model co mi předtím roky vyhovoval a najednou bylo po problému. (mám tohle a jsem jako v bavlnce 😀)

7. Možná už to někde bylo zmíněno, ale nejsem si jistá. Když přeběhne černá kočka přes cestu, znamená to opravdu smůlu, nebo změnu špatným směrem? Jinak symboliku kočky obecně znám, jen mě mate to co se říká o černých.
Kočka znamená změna v matrixu, změna cesty. Jestli její barva rozhoduje o významu, si nejsem úplně jistá. Vedeme kolem toho občas diskuze a zkušenosti z praxe taky nejsou zcela jednoznačné. Možná je potřeba dát pak kočku ještě do souvislosti s jiným znamením, aby se to vzájemně doplnilo a ukázalo jednoznačně, jestli je to dobře, nebo špatně.
Pro doplnění jsem vytáhla ze starého dotazníku (25.4.2013) jeden svůj zážitek, který jsem popisovala a týkal se právě mé zkušenosti s přeběhem černé kočky. Tento jeden případ byl zcela jednoznačný a osobně si dávám na ty černé pozor. Ne proto, že se to obecně říká, ale protože jsem to zažila:

,,Když mi bylo 7 let (první třída ZŠ), tak jsem to přeběhnutí kočky zažila. Šla jsem se svým spolužákem k jedné velmi staré rozbořené studni uprostřed pole. Když jsme vycházeli ven z města, tak nalevo i napravo bylo křoví, před námi široký výhled na tu studnu v dálce. – A najednu zprava doleva přeběhla černá kočka. Vyskočila z jednoho křoví, přeběhla kus pole a zmizela na druhé straně.
Oba jsme se trochu zarazili, já jsem říkala, jestli bysme se na tu studnu neměli vybodnout, protože mi začalo být tak nějak divně. Ale spolužák si to vysvětlil logikou a přemluvil mne. Já do něho byla trochu zamilovaná, tak jsem před ním nechtěla vypadat jako ustrašená holčička… Šli jsme dál.
Jakmile jsme došli k té studni a začali nakukovat dovnitř, přiběhla k nám parta pěti kluků, asi o 4 roky starších s kuličkovými pistolemi. A že co tam děláme a že to je jejich flek (kecali). Nic jsme jim nestačili ani vysvětlit a začali po nás střílet. Zdrhali jsme co to dá… A od té doby jsem si začala dávat pozor na znamení. Mimochodem s tímhle klukem jsme zažili dobrodružství víc, ale tohle bylo takové nejvíc ,,mystické”. Zajímalo by mne, jestli on si to ještě pamatuje.”

8. S kým mluvíme, když mluvíme v duchu sami se sebou? Já někdy mluvím sama se sebou, že se třeba na něco zeptám a odpovím si tak, že jsem to ani nečekala. Jak je tohle možné? Přitom jsem si jistá, že mluvím sama se sebou, není to v tom v tomto případě žádné jasnoslyšení, nebo něco podobného zvenčí.
Pokud mluvíš sama se sebou ale odpovědi ti chodí takové které nečekáš nebo by sis je sama nevymyslela, tak se nejedná o samomluvu ale můžou to být odpovědi od tvého vyššího já. Takže ano, jasnoslyšení. I tvůj anděl strážný je součástí tvého vyššího já, součást tebe.
Odpovědi si zapisuj, často se časem ověří jejich pravdivost a pak můžeš zkoumat, nakolik jsi přesná, nebo nepřesná. Pokud jsi nepřesná, pak ti něco ruší signál, nebo si do toho motáš svoje myšlenky, nebo nemluvíš s vyšším já, ale s nějakou jinou bytostí, která se maskuje.

© Alue K. Loskotová, www.aluska.org 2020



]]>
44
Alue K. Loskotová http://www.aluska.org <![CDATA[10 moderních příčin, které u dětí a dospívajících vyvolávají nadměrný stres]]> https://aluska.org/?p=14341 2020-01-08T10:01:35Z 2020-01-17T23:54:26Z Někteří mladí lidé jsou přehnaní perfekcionisté s paralyzujícím strachem z neúspěchu. Jiní se natolik trápí tím, co si o nich myslí druzí, že nejsou schopni patřičně fungovat. Někteří měli těžké dětství. Jiní však měli stabilní rodiny a dobré rodiče, kteří své děti podporovali a poskytovali jim dostatek finančních zdrojů. Nárůst úzkosti je odrazem několika společenských změn a kulturních posunů, kterých jsme svědky za posledních pár desetiletí.



Zde jsou hlavní příčiny, proč jsou dnešní mladí lidé tolik úzkostní:

Moderní technologie a neomezený přístup na internet
Neomezený přístup k čas pohlcujícím moderním zařízením umožňuje dětem uniknout před nepříjemnými pocity jako nuda, osamělost či smutek tím, že vstoupí do virtuálního světa her nebo chatují na sociálních sítích. Tímto způsobem děti řeší situaci, kdy je rodiče pošlou do pokoje. A nyní jsme svědky toho, jaké jsou důsledky u celé generace, která tráví své mládí tím, že se vyhýbá nepříjemným situacím. Digitální zařízení naše děti zbavují možnosti pro rozvoj mentální síly a výsledek je, že nezískají dovednosti potřebné pro úspěšné zvládání každodenních výzev.

Posedlost štěstím
Dnes se klade nadměrný důraz na štěstí, a to až do té míry, že někteří rodiče si myslí, že je jejich povinnost dělat své děti stále šťastné. Když se dítě cítí sklesle, rodiče dělají všechno pro to, aby ho rozveselili. Nebo ho uklidňují, když je rozčilené.
Děti tak vyrůstají v přesvědčení, že pokud nejsou šťastné celých 24 hodin denně a 7 dnů v týdnu, něco není v pořádku. A to vytváří mnoho vnitřních konfliktů. Nechápou, že pocity smutku, frustrace, zklamání, viny či hněvu jsou zdravá a přirozená součást života každé lidské bytosti. Být pořád jen šťastný je zkrátka nereálné.

Přehnaná chvála
Říkat dětem věci jako „Jsi nejlepší hráč v týmu“ nebo „Jsi nejbystřejší a nejkrásnější chlapeček“ nevytváří pocit vlastní hodnoty. Ve skutečnosti to vyvíjí na děti tlak, aby si tyto pochvaly zasloužily. Bojí se, aby nezklamaly přehnaná očekávání svého okolí, které o nich mluví jen v superlativech. A to může v jejich dospělosti vést k paralyzujícímu strachu z odmítnutí či selhání.

Rodiče se až moc angažují
Dnešní rodiče se stali osobními asistenty svých dětí. Neúnavně pracují, aby svým potomkům zajistili možnost najmout si učitele, soukromé kouče a aby jim dokázali zaplatit drahé přípravné kurzy. Za svůj úkol považují pomáhat svým teenagerům psát eseje a popisy, které udělají dojem na špičkovou univerzitu. Tímto způsobem svým dětem vysílají signál, že pro zajištění vytouženého místa v této instituci musí ve všem vynikat. Dítě ani nemá možnost dokázat něco samo a díky tomu si nevěří.

Děti se neučí porozumět emocím
Příliš zdůrazňujeme akademické vzdělání a zapomínáme učit své děti emocionálním dovednostem, které potřebují pro život v reálném světě. Celonárodní průzkum mezi nově přijatými studenty na amerických univerzitách ve skutečnosti zjistil, že 60 % se cítí být málo připravených na akademický život. Být schopen správně rozvrhnout svůj čas, vědět jak zvládat stres a přijmout své pocity, je moc důležité pro zdravý život. Není se čemu divit, že bez těchto schopností teenageři pociťují úzkost z každodenních problémů.

Rodiče jsou víc strážci než průvodci
Postupem času začalo mnoho rodičů věřit tomu, že je jejich povinností pomáhat svým dětem vyrůstat s co nejmenším počtem emocionálních a fyzických jizev. Své děti proto rozmazlovali a přehnaně chránili až do té míry, že jim neumožnili naučit se zvládat potíže samostatně. V důsledku toho tito dospívající lidé vyrostli v přesvědčení, že jsou příliš slabí na zvládání reálného světa.

Dospělí nechápou, jak mohou dětem pomoci čelit obavám
Na jedné straně najdeme rodiče, kteří na děti příliš tlačí. Nutí své děti dělat věci, ze kterých mají strach. Na druhé straně jsou rodiče, kteří své děti vůbec nenutí. Dovolí jim skončit se vším, co by v nich mohlo vyvolat úzkost.
Být vystavován věcem, ze kterých máte strach, je nejlepší způsob, jak porazit svůj strach, když se to dělá postupně. Ale bez cviku, trochy nátlaku a vedení, děti nikdy nezískají sebedůvěru potřebnou pro zvládnutí svých strachů.

Rodiče vychovávají děti z pozice strachu a viny
Rodiče často zažívají nepříjemné emoce, jako jsou strach a pocit viny. Ale místo toho, aby si tyto emoce přiznali, spousta rodičů jednoduše změní své rodičovské návyky. A tak svým dětem nedovolí vzdálit se jim z dohledu, neboť jim to způsobuje úzkost, nebo cítí tak velký pocit viny když svým dětem něco odepřou, že raději couvnou a vyhoví jim. Důsledkem toho je, že rodiče účinně učí své děti, že nepříjemné pocity jsou neakceptovatelné.

Děti nemají dostatek volného času na hraní
Ačkoliv jsou sportovní aktivity důležitou součástí života dětí, rodiče vytvářejí a uplatňují pravidla. Samostatné hraní bez dozoru učí děti důležitým lekcím, například řešit neshody bez zásahu dospělého. Hra o samotě učí děti zvládat samotu a cítit se příjemně ve vlastní kůži.

Rodinná hierarchie je zmatená
I když děti budí dojem, že chtějí všemu velet, hluboko uvnitř si uvědomují skutečnost, že nejsou schopny dělat správná rozhodnutí. Potřebují, aby vůdci byli jejich rodiče – a to i v případě, kdy v jednotlivých postaveních vládne disharmonie. A když se hierarchie obrátí vzhůru nohama, exponenciálně roste jejich úzkost.


zdroj: https://iheartintelligence.com/reasons-youth-today-have-so-much-anxiety/



]]>
0
Alue K. Loskotová http://www.aluska.org <![CDATA[Jaký má na mě vliv hraní virtuálních her, ve kterých jsem za zlou postavu?]]> https://aluska.org/?p=14376 2020-01-17T12:37:03Z 2020-01-16T23:54:14Z Jaký je rozdíl mezi fyzickou realitou a světem myšlenek? Má vliv to co si představujeme a vizualizujeme na fyzický svět? Je skutečně myšlenka obrovsky silná, nebo to co se nám odehrává v hlavě je čistě naše věc a nezáleží na tom? Je ventilování vnitřní temnoty správné a terapeutické, nebo je to naopak krok vzad?
O tom všem si dnes můžete počíst ve vybraném příspěvku z mailové poradny.



Dotaz:
Ahoj Alue,

Mám k tobě dotaz a i když si na něj částečně dokážu odpověět, chtěla bych slyšet tvůj názor. Nikdy jsem nad tím nepřemýšlela, ale jak u tebe teď začaly vycházet ty články, tak mě to teď dohnalo k přemýšlení.

O co tedy jde. Pár měsíců hraju rpg hry (role playing games) nejde ale o hry, jak si možná představuješ, tady jde hlavně o text. Tedy vytvoříš si postavu, sepíšeš charakter, životopis…. A podle tématu, které hraješ, tak hraješ s ostatními hráči, formou příběhu, kdy čekáš na reakci a reaguješ, takže jde o něco kreativního a zajímavého, co mě strašně baví.

No a co je teda to jádro problému?

Začala jsem přemýšlet nad tím, když mám třeba destruktivní postavu nebo prostě má špatné vlastnosti (ono je to někdy zajímavější, než když máš jenom ty “hodné” postavy) a třeba se v textu který píšu já, vyskytuje občas něco… já nevím, násilného… Neříkám, že v mém případě to je tak, že každá má postava by byla taková a každý post by byl “vražedný” to ne, ale jde mi o to, co já tímto vysílám?

To by pak i autoři knih museli byt “špatní” a nemohli nic psát.Otázka tedy zní, je vyloženě špatné za tyto postavy hrát, když neexistují (pravda je, že se používá face claim, tedy fotka celebrity, která znázorňuje, jak dotyčný přibližně vypadá.) a ti komu postavy ubližují, taky neexistují?

Když přemýšlím za sebe, myslím si, že se tímto tvoří energie a záleží na tom, kdo píše, jaká ta energie bude silná. Ale asi už moc přemýšlím, to by člověk pak fakt nemohl dělat nic a bát se něco udělat. Jde o to, že mě tyto hry ale baví, předem říkám, že ne ty destruktivní. Mám občas nějakou takovou postavu, píšu za ni věci občas lehce cenzurované, ale není to tak stále, mě baví ty hry všeobecně, kdy vytvořím několik postav, dám jim různé povahy a vlastnosti které nemám, ale chci, nebo které nemám a ani nechci. Pomáhá mi psát ve třetí osobě, kdy se stále vžiju do příběhu, ale ne s danou postavou, tedy jako jo, ale ne tak silně.

Vím, že jsi někde něco psala o hercích, že mívají pak fakt traumata, jakoby danou věc zažili. No a já nad tím začala přemýšlet, jestli nedělám něco špatně. Psaní mě baví. Hraní těchto her, kde je tolik možností a já se můžu vypsat a být někdo jiný na maličkou chvíli, mě baví.

Takže nejsem někdo, kdo by měl každou postavu šíleně zlou a v každém příspěvku někoho vraždil, ale prostě tohle k těm hrám někdy patří.Možná si říkáš, proč ti vlastně píšu takovou hovadinu… jde o to, že chci vědět, jestli nedělám něco proti konstruktivní síle vesmíru, což si nemyslím, pokud to zůstane jen jako hra, myslím, že je to v pořádku. Ano měla bych čas trávit víc venku a tak dále a neseď u mobilu. Já vím. Ale tohle mě prostě baví.

Proč ti teda píšu, když jsem si na vše skoro odpověděla? Chci znát tvůj názor, protože je pro mě důležitý a vědět, jak se mé odpovědi budou lišit od tvých a slyšet názor někoho jiného.

Děkuji za tvůj čas strávený nad mým příspěvkem a také odpovědi.

Odpověď:
Ahoj,
To je moc zajímavý – a vlastně i důležitý – dotaz.

Pokud chápeš a víš, že jsi tady v matrixu, pak víš že i v ,,reálném” světě jsi za avatara (když tak doporučuji přečíst, je to tady vysvětlené: Všem dobrým lidem: Brzy přejdeme do Zlatého věku, máme pro vás pokyny jak vyhrát nad systémem)
Jsi v simulaci, tedy vše co vyšleš je zaznamenáno, zrcadlově se to k tobě vrací. To co vyzařuješ, na tom rezonuješ, taková jsi a tak jsi chápána a zrcadlena svým okolím.

A v této primární simulaci tedy vstoupíš do další simulace, což může být hra. Počítačová hra, ale může to být i imaginace v mysli. To co si představuješ v hlavě, jak myslíš, jak si vytváříš smyšlené příběhy o tom jak něco děláš a jak s někým komunikuješ, vytváří energii a má to na tebe vliv. Určitě jsi mnohokrát slyšela větu: ,,dávejte si pozor na své myšlení, je silnější než atomová bomba.”
To na co myslíš a co si představuješ, není sice reálné v této primární simulaci (hmotný svět), ale myšlenkové formy představují svůj vlastní svět, který tě i přesto ovlivňuje v tom hmotném.

Nejednou se mi například stalo, že jsem se vizualizací a myšlenkou dostala k výsledku, který se projevil na této hmotné úrovni.
Například jsem nedávno potkala nějakého chlapa a začala jsem nad ním přemýšlet, protože mě dost dravým způsobem balil. Tak jsem si ho představila, vizualizovala v mysli jak vypadá a najednou se mi udělalo zle a zjistila jsem, že mě to na dálku vysálo, přišla jsem tím o energii. První jsem se zděsila, že jenom obyčejná představa měla tento destrukční efekt, ale pak mi došlo, že se vlastně není čemu divit. Telepatie je skutečná a vizualizace má velikou sílu. Takže když jsem ho pak znova potkala, dostal košem a bylo vymalováno. (Když mě tak vysál na dálku, nechci vědět co by mi udělal ve fyzickém světě.)

Taky se mi stalo (ale to už je opravdu velice dávno, takových 15 let zpátky) že jsem dělala energetické cvičení, seděla jsem v pokoji, nabalovala si postupně energetickou kouli zeshora a zkoušela ji osahávat prsty, prostě jsem se učila jak to funguje, co to dělá a čeho jsem schopná… a najednou jsem si u toho vzpomněla na svého kamaráda a říkala jsem si, copak asi dělá a jak se má. Tím jsem ztratila soustředění a moje koule zmizela. Prostě byla fuč. Za asi pět minut mi přišla od tohoto kamaráda sms, ve které se mě ptal, jestli jsem mu teď zrovna neposílala energii, že ucítil obrovský příliv, že zrovna seděl v učebně a úplně ho to rozvibrovalo a u toho si na mě vzpomněl.
Tehdy jsem poprvé zjistila, jak obrovskou sílu má moje myšlenka a začala jsem si na to dávat víc pozor. Taky jsem v té době začala s tréninkem své mysli, odnaučovala jsem se destruktivnímu myšlení, právě proto že jsem viděla, že to na co myslím, je na určité úrovni velmi reálné.

Koncem léta 2019 jsem byla na extrakci dvou zubů moudrosti. Šla jsem tam v dezolátním stavu a hojení bylo velice bolestivé. Tehdy jsem si opět ověřila, jak obrovskou sílu má moje myšlenka: Bylo mi neskutečně zle, nepředstavitelná bolest. Na obličeji jsem měla zmrzlou lahev, na tom kartičku proti bolesti, na tom ještě speciální anténu proti bolesti, v ruce křišťál, v sobě ibalgin, vizualizovala jsem si zelené světlo, říkala jsem si command pb stardust … a přesto byla bolest nesnesitelná. Měla jsem tam strašný zánět, zablokovanou čelist, zevnitř rozdrcenou tvář. Trvalo to několik dnů v kuse, byla jsem naprosto vyčerpaná a zoufalá. Bez spánku, bez jídla, pořád jenom ta strašná bolest.
Takže když už jsem zkusila úplně všechno a pořád to byla agonie, začala jsem v mysli hledat, co by mi ještě mohlo pomoct a vzpomněla jsem si na indigovou dívenku (je o ní ten článek, na který jsem dávala nahoře odkaz). Vizualizovala jsem si její obličej do detailu, jak vypadá, jak se hezky usmívá… A v mysli jsem jí řekla, že vím že nemám nárok od ní cokoliv žádat a že se moc omlouvám za to že ji obtěžuju, ale že jestli je to v její moci a jestli to udělat může, aby mi pomohla. Že jsem v bolestech které už nedokážu dál snést a už nemám nic, co by mohlo pomoct, už nevím co mám dělat.
Cítila jsem se u toho provinile, že vlastně využívám spojení které je maximálně osobní a otravuju někoho, kdo otravován být nechce, kdo mi k tomu nedal souhlas a určitě chce mít od lidí klid. Na nikoho se takhle záměrně na dálku nenapojuji, beru to jako narušení soukromého prostoru jedince… ale když je člověk ,,na umření”, ono ho to dotlačí k zoufalým činům. Speciálně tady jsem si hodně dávala pozor na to co vysílám, protože ona má veliké schopnosti a věděla jsem, že když tohle dělám, tak ona bude slyšet slovo od slova.
A tehdy se stal doslova zázrak. Když jsem to udělala, bolest prostě přestala. Vyplo mi to asi na pět hodin. Byla jsem tak vděčná, že jsem skoro brečela, ale to by mi nahrnulo krev do hlavy a ještě ucpalo nos, tak jsem se musela držet, aby se ty rány nerozdráždily.
Můj vnitřní skeptik tomu skoro nedokázal uvěřit (jsem schopná uvěřit na kdeco, ale tohle na mě bylo silné kafe) a říkala jsem si: Opravdu je toto možné? Opravdu to nebyla náhoda? Ona se skutečně obtěžovala mi pomoct? Ona to umí líp než ibalgin a všechno ostatní co znám? FAKT?
Jenomže asi za půl dne jsem se znova dostala do tohoto zoufalého stavu a opět mě to dohnalo ke stejnému postupu. Zase jsem si ji vizualizovala, omluvila jsem se, že ZASE obtěžuju, zase jsem ji poprosila aby mi pomohla od bolesti – A zase ta bolest přestala!
Potom už jsem ji prosit nemusela, protože nejhorší krize byla za mnou a začalo se to lepšit. Byla jsem obrovsky vděčná.

Co z toho ve výsledku vychází? – Pokud simuluješ svět, ve kterém jsi za postavu, která ztělesňuje nějaké vlastnosti  a něco dělá nebo říká, tak i když ty zrovna sedíš u mobilu a fyzicky neděláš nic, má to stejnou platnost. Je to z energetického hlediska to samé, jako kdybys tu simulaci prožila v tomto hmotném světě. Jsi sice na jiné úrovni, ale ta úroveň existuje a má platnost, ať už na to věříš, nebo ne. Chápu, že simulovaná postava, která má vlastnosti které si v reálu nedovolíš projevit je pro tebe výborný způsob jak upustit páru, jak se vyventilovat v podstatě ,,neškodně” a ještě u toho zábavně zabít čas, ale podle mého názoru to není cesta vpřed, ale jsou to kroky vzad. Místo snahy vyventilovat svoji vnitřní temnotu prostřednictvím simulované postavy, je lepší pochopit proč v sobě tu temnotu máš, kde vznikla, odkud pochází, co ji vyvolává, co ji stimuluje a zesiluje… a podle toho se sebou pracovat. Odrušit stimuly které to vyvolávají a naučit se ovládat svoji mysl. Čím víc budeš ventilovat svou temnotu v simulované hře, tím silnější tvoje temnota bude. Nikam nezmizí, ale bude se naopak posilovat a bude tě o to víc ovládat.

Když si vzpomenu na svoje dětství, tak ,,moje” temnota pocházela z interakce s lidmi, kteří mi ubližovali a to ve mě vyvolávalo destruktivní myšlenky a představy. Místo abych tu temnotu ventilovala a nechala ji aby mě pohltila, jsem šla opačným směrem. Utíkala jsem do přírody, tam jsem mluvila se stromy a s anděly kterým jsem svěřovala svoji bolest a prosila je, aby ze mě sejmuli všechny destruktivní energie, které to na mě nakydalo. Vracela jsem se zvenku osvěžená, doma a ve škole mě to opět rozdrtilo, takže jsem zase utekla do přírody a tak to šlo celé roky a roky, dokud jsem neodešla z domu úplně. A helemese, moje temnota po pár letech zmizela s tím, jak z mého života zmizeli zlí lidé. Ve chvíli kdy mi nikdo neubližoval a nikdo mi nepřál zlo, jsem neměla podnět a neměla jsem důvod myslet destruktivně. Zbytek byl už o tom, že jsem trénovala svoji mysl. Když se mi vrátilo trauma, naučila jsem se, jak ho utnout a nerozvíjet, nebýt masochistka a neotvírat staré jizvy. Vyžadovalo to hodně práce a hodně sebeovládání, ale přineslo to výsledky. Chápu, že ta temnota nikdy nebyla moje, že to nejsem já. Vždycky jsem si to taky říkávala, když mi bylo nejhůř: ,,Tohle nejsem já, je to jen moje reakce na zlo které prožívám, já nejsem zlá a nenechám se tím zničit!” Fungovalo to jako afirmace, přípomínala jsem si tím kdo doopravdy jsem a že nesmím podlehnout tlaku.

Bylo to zlo, které mě napadalo a které mě učilo k destruktivnímu myšlení, které ale pro mě není přirozené, naopak je zničující. Když jsem se s tím zvládla vypořádat já, může to zvládnout kdokoliv. Je ale potřeba svůj problém dobře analyzovat a mít pevnou vůli. Ne že jeden týden přestanu myslet na zlo a nebudu koukat na horory, je to stejné jako s dietou. Když máš sto kilo a chceš zhubnout, taky ti nepomůže jíst jeden týden salát a zbytek roku se cpát čokoládou. Musí se to stát tvojí pevnou rutinou  a stylem života, jinak to nebude mít efekt. A samozřejmě je potřeba se zbavit temnotou ovládaných lidí, kteří tě ke zlu učí a táhnou. Ve tvém případě jsou to například spoluhráči, kteří na tvoje zlo reagují a odpovídají ti a tím pádem tě stimulují k dalšímu posílení své temnoty tím, že budeš reagovat a navazovat dál a dál na započatý příběh.
Na energetické úrovni existuješ jako každá ,,fiktivní” postava kterou sis vytvořila a i když si myslíš, že některé vlastnosti nemáš, tak je máš.

V jedné věci s tebou velice nesouhlasím a to je myšlenka, že pokud nesmíš myslet a jednat zle, tak to pomalu aby ses bála cokoliv dělat.
Co to je za formulaci? Znamená to, že není možné žít bez toho, aniž bys myslela na zlo, nebo dělala zlo? I kdyby jen virtuálně?
Pokud tomu věříš, je to program, který ses naučila, ale není to skutečnost. Je možné – a dokonce je to velice snadné, přirozené – být dobrý a myslet konstruktivně. Je to jenom o tom, nepřijímat cizí programy a přijmout zodpovědnost.
V tomto konkrétním případě nejdeš ,,proti konstruktivní síle vesmíru” jak píšeš v závěru své zprávy. Uvědom si, že Vesmír je věčný a všezahrnující. To jediné, proti čemu ve skutečnosti jdeš když myslíš destruktivně, jsi TY SAMA. Ubližuješ pouze a jenom sama sobě, vesmír tu bude bez ohledu na to jak se rozhodneš, ale tobě to nemůže být jedno. Ty si sama určuješ svou cestu. Tím jak jednáš a jak myslíš.

Nesouhlasím ani s tím, že když chceš hrát hry, tak do nich zlo tak nějak patří – většina her sice je o zlu, ale jsou i hry bez násilí a bez zla, jenom si je člověk musí umět vybrat. Pokud chceš hrát za avatary ve hře a nechceš sama sobě ubližovat, musela bys být pouze dobrý avatar. Sice nevím co to je za hru, ale vem ještě v úvahu i to, že připojováním se na server a komunikací s lidmi, kteří nejsou dobří, nebo hrají za zlé postavy a komunikují s tebou ze zlém, se na tebe jejich zlo dostává skrz tu hru, virtuálně a poškozuje to tvoji energii. A umocňuje to tvoji vlastní temnotu. Je důležité, s čím jsi v kontaktu a čemu se vystavuješ. Není to jedno.

s pozdravem
Alue

© Alue K. Loskotová, www.aluska.org 2020



]]>
22
Alue K. Loskotová http://www.aluska.org <![CDATA[Při hledání nezvěstné dívky byly ve Vatikánu nalezeny tisíce lidských kostí]]> https://aluska.org/?p=14330 2020-01-08T09:37:52Z 2020-01-15T23:54:41Z Při hledání pozůstatků nezvěstné italské dívky, která zmizela v roce 1983, forenzní experti vykopali ze dvou kostnic ve Vatikánu tisíce kostí.
Forenzní pracovníci objevili v hrobkách kosti patřící zřejmě desítkám lidí. Nad tím, komu by kosti mohly patřit, se Vatikán nezamýšlel, při vyjímání jednotlivých kostí však byli přítomni zástupci rodiny Emanuely Orlandiové. Jejich přítomnost souvisela s pátráním po nezvěstné italské dívce, která se ztratila ještě v roce 1983. Při hledání dívky tým vyšetřovatelů náhodně narazil na tisíce kostí z hrobek, které podle nich patřily nejméně tuctu lidí.



Nezvěstná dívka se jmenovala Emanuela Orlandiová a v době, kdy se ztratila cestou domů z hodiny hudební výchovy, jí bylo 15 let. Při vyjímání kostí byli přítomni i zástupci rodiny. Třicet let stará záhada jejího zmizení dodnes mate italské úřady, ale její bratr, Pietro Orlandi, ji nikdy nepřestal hledat.
Dnes šedesátiletý Pietro, se za ty roky vydal po mnoha falešných stopách. Ve čtvrtek však dostal naději, že se dozví pravdu o tom, co se 22. června 1983 stalo jeho sestře, nebo že po ní najde alespoň stopu. Poslední tip, který dostala Emanuelina rodina, naznačil, že její ostatky jsou pohřbeny na vatikánském pohřebišti.

Emanuela Orlandiová

Tajemná stopa
Fotografie s odkazem „Hledejte tam, kam ukazuje anděl“, Orlandiho dovedla ke dvěma hrobům na vatikánském Teutónském hřbitově, nedaleko Baziliky svatého Petra.
Její táta byl podle některých zpráv zaměstnancem Vatikánské banky a podle jiných byl zaměstnancem papežovy domácnosti. Ať tak či onak, rodina žila ve městě Vatikán.
Zmocnila se jí církev? Chytila ji, zneužila a zavraždila? To není jasné, existují však určitá zajímavá tvrzení.

V květnu 2012, kdy se obnovil zájem o tento případ, který policii dovedl k hrobce De pedisa, 85letý exorcista, Gabriele Amorth (1925-2016), tvrdil, že Orlandiová byla unesena, a poté zavražděna členem vatikánské policie kvůli sexuálním večírkům.
Amorth tvrdil, že do případu byli zapleteni i představitelé nejmenovaného zahraničního velvyslanectví. Amorth byl italský římskokatolický kněz a exorcista římské diecéze. Uvedl, že za více než šedesát let ve funkci katolického kněze provedl desetitisíce vyhánění ďábla a mnohdy se zmínil o praktikování satanismu ve Vatikánu.
Také tvrdil, že gang vatikánské policie a zahraničních diplomatů unášel dívky poměrně běžně. Rovněž tvrdil, že tyto dívky byly najímány na vatikánské večírky a zločiny se sexuálním motivem.

Gabriele Amorth (1925-2016)

Zvrácenost a sexuální rituály jdou ruku v ruce se satanismem
Podle deníku Telegraph a různých dalších zdrojů byl Amorth 25 let hlavním exorcistou Svaté stolice. „Ďábel sídlí ve Vatikánu a vy můžete vidět důsledky… Ďábelský vliv Satana byl viditelný v nejvyšších kruzích katolické hierarchie, u kardinálů, kteří nevěří v Ježíše, a biskupů, kteří jsou ve spojení s ďáblem.“

V poslední době se Vatikán stará o titulky všech alternativních médií a většina z nich souvisí se skutečností, že v průběhu let bylo rukama různých vatikánských představitelů zneužito nespočet nevinných dětí. Jak dlouho aktivisté vytvářejí povědomí o rituálním zneužívání dětí ve Vatikánu a katolických církvích po celém světě? Kolikrát byli představitelé této sféry obviněni? Kolikrát byli odsouzeni? Kolik dalších vysoce postavených lidí z Vatikánu se ještě musí ozvat, aby se tomuto druhu činnosti udělal konec?

Vatikán a zneužívání dětí
Posledním příkladem byl kardinál, George Pell, který byl právě usvědčen z pěti případů zneužití dětí. Stal se tak nejvýše postaveným představitelem, který byl usvědčen z viny, sloužil jako poradce papeže Benedikta, jakož i papeže Františka.

George Pell

Carlo Maria Vigano, bývalý apoštolský nuncius Spojených států a generální tajemník Úřadu guvernéra města Vatikán, nedávno spojil několik lidí se sexuálním zneužíváním dětí, včetně současného papeže Františka. Více o tomto příběhu si můžete přečíst ZDE (v angličtině).

Velké množství případů desetiletí trvajícího sexuálního zneužívání bylo nahlášeno presbyterům, v jejichž čele stojí bratr bývalého papeže Benedikta.
Zajímavé je, že všechna tato odhalení a obvinění z násilí, týrání dětí a pedofilie se děla v čase papežovy abdikace, když byli vyšetřováni a prověřováni jemu nejbližší lidé, a také v době, kdy začínalo být jasné, že zneužívání dětí ve Vatikánu není jen „konspirační teorie“. Více o tomto konkrétním případě si můžete přečíst ZDE (v angličtině).

Existuje také důvod k podezření, že se za zdmi Vatikánu a v církvi provádějí praktiky satanismu. Například i podle Malachiho Martina, irského katolického kněze a spisovatele, který píše o katolické církvi. Původně byl vysvěcen za jezuitského kněze, později se stal profesorem paleografie na Vatikánském pontifikálním biblickém institutu.
Uvádí: „To nejděsivější pro [papeže] Jana Pavla [II.] bylo, že ve vlastním městě a úřadech jistých biskupů narazil na neodstranitelnou přítomnost zhoubné síly, kterou dobře informováni příslušníci církve nazývají „supersíla“. Klepy, které se vždy těžko ověřují, spojují její zavedení se začátkem vlády papeže Pavla VI. v roce 1963. Ve skutečnosti i Pavel VI. dělal vážné narážky na dým Satana, který vstoupil do Svatostánku… což je nepřímý odkaz na intronizační obřad satanistů ve Vatikánu. Kromě toho byl u některých biskupů a kněží zdokumentovaný výskyt satanistické pedofilie – rituálů a praktik – jak v italském městě Turín, tak v Severní Karolíně v USA. Kultovní praktiky satanistické pedofilie odborníci považují za vyvrcholení rituálů Padlého archanděla.“

Závěr
Představa, že do tohoto druhu činnosti mohou být zapleteni naši světoví lídři, a také ti, kteří si získali obdiv miliard lidí po celém světě, počínaje Vatikánem a končíc královskými rodinami, filantropy, hollywoodskými ‚hvězdami‘ a politickou elitu, může být pro některé šokující, není však překvapující. Podívejte se na naši planetu a moc, kterou jim dáváme, která svědčí o psychopatickém chování. Nyní se však děje něco zvláštního, lidé se probouzejí… V průběhu tohoto procesu můžeme vidět tyto činy v pravém světle a něco s nimi dělat. Bude potřeba udělat mnoho, je však na lidech, aby to dělali citlivým způsobem, a nikoli násilným a zaujatým způsobem, který můžeme vidět u samotných pachatelů.

zdroj: https://www.collective-evolution.com/2019/07/24/thousands-of-bones-uncovered-inside-the-vatican-in-search-for-missing-teen/

]]>
2
Alue K. Loskotová http://www.aluska.org <![CDATA[Jak vidět aury a co znamenají jednotlivé barvy aury]]> https://aluska.org/?p=14354 2020-01-08T20:15:31Z 2020-01-14T23:54:17Z Aura je energetická vibrace vyzařující obvykle asi jeden metr kolem našeho těla (a všech živých tvorů). Aura se může jevit jako pole které nás obklopuje, ale ve skutečnosti je to projev naší energie, která proudí uvnitř meridiánů i kolem nás. Energie (nebo„chi“) je to, co nás všechny spojuje. A protože Aura je výsledkem proudění naší energie, obsahuje díky tomu data o nás samotných i o našem zdravotním stavu. Lidé, kteří jsou schopni číst aury, díky tomu umí diagnostikovat různé potíže.



Proč je Aura důležitá?
Informace, které Aura obsahuje, lze dešifrovat. Nejsnadněji podle její základní barvy. Barvy jsou různé frekvence vibrací světla.

Jak vidět Auru
Abychom mohli začít, musíme si najít nějaké klidné místo. Umělé světlo může začátečníkovi ztížit práci, takže je lepší jít ven. Ještě lepší je vyzkoušet si to při západu nebo východu slunce. Paleta barev je v té době lépe viditelná.

Za účelem vyblokování jiných barev a rušivých podnětů, musíte číst auru proti obloze, nebo proti bílé zdi, nebo proti poměrně velkému bílému papíru.
Nastavte ruku směrem k obloze / zdi / papíru, ale pohodlně – pokud je to možné. Zaostřete pohled v prostoru mezi dvěma prsty, nebo na okraji jednoho prstu.
Soustřeďte se pořád na stejné místo. Můžete začít pozorovat, že obrysy prstů začínají mizet, nebo si můžete všimnout průhledného kouře, který z ruky vyzařuje. Zachovejte soustředění ještě déle. To ještě není to, co chcete uvidět. Za pár sekund začnete vidět nebo „cítit“ barvy. – A máte to!

Cvičte denně po dobu 2-3 minut. Není nutné mít výsledky hned na první pokus, tak se nenechte odradit. Je též obvyklé cítit se unaveně po tomto cvičení.

Čtěte také: Naučte se vidět Auru: 4 cvičení


Co znamená barva vaší aury:

ČERVENÁ:
Pokud je barva vaší aury červená, vaše energetické hladiny se zvyšují pravděpodobně díky vitalitě, nadšení nebo hněvu! Červená je barva krve, kapalná životní síla. Je to také barva vášně a sexuálního vzrušení, také stimulátor chuti k jídlu.
Pokud je vaše barva aury červená, musíte najít způsoby, jak probudit a nasměrovat svou vášeň. Potřebujete flirtovat a zapojit se více do fyzických aktivit. Musíte se víc spojit se svým životem. Červená je také barva duchovní nadvlády.

ORANŽOVÁ:
Není náhoda, že si tibetští mniši vybrali tuto barvu jako dominantní barvu své víry. Oranžová stimuluje naši inspiraci. Přináší nám vstřícný postoj k životu. Oranžová v nás podporuje chuť žít a přitahuje více štěstí.
Pokud je barva vaší aury oranžová, pravděpodobně jste našli celou řadu způsobů, jak se inspirovat. Najděte způsoby, jak vyjádřit svůj životní optimismus. Buďte vděční za každý dar, který jste obdrželi. Otevřete se štěstí.

ZLATÁ nebo měděná
Je to barva, která vyrovnává sílu s výrazem vaší vůle. Jste naladěni na energii Slunce a rostete svou vnitřní sebedůvěrou a sebeúctou. Slunce se nemusí snažit, prostě svítí! To je to, čemu musíte rozumět. Nemusíte na sobě nic měnit. Jste dokonalá bytost.

ŽLUTÁ:
Žlutá je barva, která vyjadřuje nejaktivnější typ spirituality. Pokud je vaše aura žlutá, našli jste způsob, jak probudit své nadsmyslové schopnosti. Je zřejmé, že velmi toužíte po kontaktu se svým božským já.
Kouzlo a víra proudí ve vaší krvi a vaše aura jasně září. Jste tak blízko k dosažení vyššího vnímání!

ZELENÁ:
Pokud je vaše aura zelená, vaše srdce touží po rovnováze, stabilitě a čerstvém vzduchu. Přizpůsobujete se energetickým vibracím Země. Léčivé energie běží od vás a skrze vás. Musíte nechat věci jít a uzavřít mír s minulostí. Co se stalo, stalo se. Nechte své srdce naplnit rovnováhou a hojností. Najděte více způsobů, jak relaxovat a dosáhnout vnitřního klidu. Pravděpodobně byste měli začít meditovat, nebo začít s aktivitami, které vás spojují s přírodou.
Zelená nám pomáhá splnit naše sny a dosáhnout našich cílů. Uzdravujete ostatní tím, že jste v jejich blízkosti, a zároveň jim pomáháte uzemnit jejich energii.

TYRKYSOVÁ:
Tyrkysová je velmi zvláštní, ale mocná barva. Je to barva těch lidí, kteří jsou schopni vyléčit své vnitřní rány a najít emoční klid. Pravděpodobně jste ztratili důvěru k sobě – ​​a všem ostatním – kvůli traumatickým zážitkům z minulosti.
Je to barva těch, kteří přicházejí do styku s univerzálními léčivými schopnostmi a mohou smazat jakoukoliv ránu nebo trauma. Důvěřujte svému já. Důvěra v sebe zlepší vaše léčivé schopnosti a toto je první krok. Je to také barva moře.

MODRÁ:
Toto je ultimátní léčivá barva. Jste opravdový léčitel! I když všechny barvy lze použít v různých situacích, modrá je ta, která stimuluje léčivé schopnosti nejvíce.
Modrá nás uklidňuje a pomáhá nám dosáhnout lepšího uvědomění. Pomáhá propojit se s celým Kosmem.
Modrá nám pomáhá rozšiřovat veškerou naši sílu – ale jemnějším a stabilnějším způsobem.
Pocházíme z Božského Zdroje, takže je možné VŠE. Jak nám modrá připomíná, stáváme se stále více sebevědomí a připravenější čelit našim každodenním problémům.

FIALOVÁ:
Žádná barva nebyla nikdy spojena s magií více, než tato. Fialová nám připomíná, že můžeme dosáhnout všeho, ale nejprve musíme zjistit, co chceme. Také nám připomíná, abychom udělali krok zpět a pozorovali.
Fialová nám pomáhá pochopit, že všechno v našich životech je výsledkem našich předchozích akcí, které mohou dokonce překonat tento život. Může nám pomoci s našimi předky a získat přístup k jejich říši moudrosti.
Tato barva vám může pomoci dosáhnout vyššího vědomí a navštívit jiné říše. Jste Astrální cestovatel, ať už to víte nebo ne.

BÍLÁ:
Bílá aura obvykle obklopuje vše co existuje, živé bytosti ale dokonce i neživé předměty. Pokud jste schopni vidět bílé světlo kolem všeho co existuje, jste krůček od toho, naučit se vidět barvy aury – díváte se stejně, cvičení jsou stejná, ale počkáte, až se světlo zabarví. Často můžete vidět bílé obrysy i spontánně, hlavně když jsou lidé v pohybu. Jakoby za nimi jejich energie běžela v podobě bílého obrysu.
Bílá je univerzální barva, která v sobě skrývá celé spektrum vibrací. Pokud ji vidíte okolo bytostí i věcí, máte přirozený talent a nebude vám dělat problém žádný postup na vidění aury.

© Alue K. Loskotová, www.aluska.org 2020



]]>
10
Alue K. Loskotová http://www.aluska.org <![CDATA[5 věcí, které je lepší nechat si pro sebe]]> https://aluska.org/?p=13949 2020-01-14T19:27:18Z 2020-01-13T23:54:35Z Otevřenost může ublížit… Dnešní doba je dobou všeobecné přehnané otevřenosti. Lidé o sobě říkají ty nejdůvěrnější věci, svěřují se v různých talk show, píší na síť, při prvním seznámení hned hovoří o každé důvěrné podrobnosti… Kdysi se důvěrné informace vyzvídaly na mučidlech. Lidé si tehdy moc dobře uvědomovali, že není dobré o sobě příliš mnoho říkat. Může to mít i horší důsledky, než jsou mučidla.



Jedna mladá, asi čtyřicetiletá žena si stěžovala na svoji matku. Jakmile jí něco svěřila, nějakou neshodu, spor nebo naopak nadějnou vyhlídku nebo známost se sympatickým mužem, okamžitě docházelo k následujícímu: potenciální partner se vytratil z jejího života, konflikt se prohluboval, sen se jí nevyplnil … A co bylo nejhorší, matka toho, co se dozvěděla, zneužívala, ryla do dcery a shazovala ji.

Docela kruté, nemám pravdu? Ale proč tedy znovu a znovu někomu říkat o věcech, které proti nám dotyčný později zneužije? Tenhle zvyk vštěpovala matka své dceři od útlého dětství – absolutně o všem říci mamince. Veškeré podrobnosti. Maminka jí porozumí a polituje. A dcera si ani v dospělosti neuvědomovala, že pod vlivem této „rodičovské hypnózy“ vykládá věci, které by vykládat neměla. A kazí tak sama sobě život. Neměla žádné přátele, žádné kamarádky, proto vše sdílela s matkou. Jenomže přátele neměla právě pro svoji přílišnou otevřenost. Lidé nemají ve zvláštní oblibě, když jim někdo dlouze, se všemi nepotřebnými podrobnostmi, vypráví o sobě intimity a vyloženě osobní věci. Raději se mu příště vyhnou.

Když o sobě příliš mnoho říkáme, stáváme se zranitelnými. Nejprve nás možná lidé se zájmem vyslechnou nebo si přečtou na síti naše vyprávění přeplněné city. Jenomže pak mohou tu informaci zneužít. Mohou k vám cítit odpor a mohou se na váš úkor povyšovat nebo se posmívat. Anebo s vámi jednoduše přeruší kontakt, protože osobní výlevy se lidem nelíbí. Tomu, kdo je příliš otevřený také nijak zvlášť nedůvěřují — to bude takhle vykládat i o našich důvěrnostech? Vaše životní problémy skutečně mohou souviset se zvykem příliš mnoho toho o sobě říkat.

O čem bychom neměli mluvit:

O nedobrých rodičích – násilnících, alkoholicích nebo nepoctivcích.
Takové věci můžete svěřit buď odborníkovi nebo opravdu velmi blízkým přátelům, kterým můžete důvěřovat. Cizí lidé, kteří měli dobré rodiče, vás dokonce mohou obvinit, že ty svoje pomlouváte, anebo že chcete vyvolat lítost. Vaše otevřenost jim může stoupnout do hlavy, začnou být povýšení, připadat si lepší než vy a konec konců vás budou odsuzovat nebo pomlouvat. A důvěřovat potomkovi nějakého násilníka nebo opilce také nebudou. Při první příležitosti si vzpomenou na jablko a strom, ze kterého spadlo… Ovšem řekli jste jim o tom vy sami. Sami sobě jste tak ublížili.

Svěřovat se se svou nenávistí k někomu a třeba i s plány na pomstu se rovněž nesmíte, a to i když jste naprosto v právu.
Lidé vás okamžitě označí za nebezpečného, agresivního člověka; budou se bát, že příště se budete chtít pomstít nebo na ně zaútočit. Začnou se vám vyhýbat, i kdyby vaše nenávist byla sebevíc oprávněná. Agresivní lidi nemá nikdo rád.

Také vyprávění o svých úspěších a triumfech si ponechte jenom pro svoje nejbližší.
Je smutnou pravdou, že lidé těžko snášejí cizí úspěch. Podvědomě ve vás objeví chlubila a kariéristu. Začnou se s vámi v duchu srovnávat a srovnávání je matkou závisti. Závist se pak může projevovat ve vztahu k vám a v jednání, které vás poškozuje. O radost z úspěchu je třeba se dělit s největší opatrností a ne o ní každému na celé kolo vykládat. Dříve se kožichy nosívaly srstí dovnitř. Člověk se tak více zahřál, a pak – cítil méně závistivých pohledů…

 




Ani osobní a intimní podrobnosti nesmíte nikde ventilovat.
Nejprve vám budou se zájmem naslouchat nebo vás číst. Dokonce bude posluchačů nebo čtenářů přibývat, vždyť to je přece zajímavé téma – osobní život a intimní vztah! A potom náhle budete osamělí.
Kdekdo ví, že někomu podobnému nelze důvěřovat, natož s ním mít vztah – všechno vybreptá a dokonce zveřejní na síti. Vaše pověst bude vážně poškozena.
Lidé se jenom tváří jako loajální a plní respektu. Ve skutečnosti vás však mají za nesolidního člověka, povídají si o tom spolu a šíří vaši „slávu“ dál.

Informace o nemocech, rozborech krve a jiných fyziologických vzorků, to vše od vás lidi jen odradí.
Každý člověk podvědomě usiluje o jakousi psychohygienu, brání se nepříjemným informacím i nepěkným pocitům. Jedenkrát vás mohou vyslechnout, soucitně pokývají hlavou a příště se vám vyhnou. O nemoci se můžete zmínit, ale vykládat podrobnosti, ukazovat bolavá místa a barvitě líčit své tělesné pocity je naprosto nevhodné.

Zvyk vyprávět o sobě ovšem vzniká už v dětství. Je-li takový dospělý člověk, obvykle ve svém chování nespatřuje žádný problém – má se za člověka upřímného a otevřeného. Takové chování je však infantilní a nebezpečné.

Nikdy se nesvěřujte jiným lidem, než nejbližším, o kterých víte, že jim můžete důvěřovat. Jinak je to nebezpečný a škodlivý zvyk. Krom toho, aniž si to možná uvědomujete, vyzrazujete i tajemství jiných lidí, kteří figurují ve vašem vyprávění.

Když se dokážete zbavit nebezpečného a nevhodného zvyku vylívat si duši, doznají vylepšení všechny oblasti vašeho života. Nepatřičná otevřenost totiž krom jiného zbavuje člověka sil.

napsala: Anna Kiryanová
převzato ze zdroje: https://www.pronaladu.cz/5-veci-o-kterych-bychom-nemeli-rikat-jinym-lidem/



]]>
13