Aluška.org: Věděním ke svobodě

Hned po svém úspěchu se dvěma bedličkami (článek se jmenuje ,,Nejlepší dárek od lesních přátel” a najdete ho v rubrice zážitků s lesními bytostmi – ZDE ) jsem se rozhodla vypravit do lesa znovu.

Možná vám to příjde divné, ale já ještě nikdy nebyla v lese sama s úmyslem trhat houby. Vždycky jsem byla na procházce a většinou jsem nikdy žádné houby nenašla.

– Nicméně po včerejšku se jsem cítila, jakoby mě někdo zval a nějaký hlásek říkal: ,,Běž na houby… běž na houby…”

Složila jsem si do kapsy plátěnou tašku ,,Govinda butik”, stáhla vlasy do culíku a vyrazila.

Venku byla dost mlha a pěkná kosa, takže jsem si nědělala moc velké naděje, že něco najdu. – Právě proto jsem si vzala tašku a ne košíček, aby se pak lidi nesmáli, že jdu naprázdno z lesa 😀

A představte si, já vlezu do lesa a napravo něco upoutalo můj pohled… říkám si ,,Co to tam v dálce na mě svítí? – Že by houba? – Těžko… takhle u cesty by ji už dávno někdo sebral, to je blbost.” – Nebyla! 😀

Šla jsem tam a přede mnou se tyčilo 5 obrovských bedel, dvojnásobně větších než ty co jsem našla včera! 😀 – Mno já málem padla na zadek. Nadšeně jsem vytasila tašku a všechny bedly jsem drze sbalila. – Potom jsem se vrátila zpátky na cestičku po které jsem chtěla původně jít a hned nalevo ode mě byl houbař! 😀

– Asi se rozkřiklo, že včera nějaká blondýnka nesla bedličky, myslím, že to dokonce byl jeden děda, kterýho jsem včera potkala… já mu ty obrovský bedly vyfoukla přímo pod nosem a on to vůbec nevěděl! chi chi 😀

Slezla jsem z cesty a vydala se přímo do prudkého kopce. – V domnění že starým dědům se do kopců nechce, takže to tam nikdo neposbíral. – BINGO! 😀 – Šla jsem úplně intuitivně a sbírala jsem jednu bedlu za druhou!

Vždycky jsem popošla, rozhlédla se a kde jsem cítila že mám jít, tam jsem šla. A vždycky tam byly bedličky 😀 – Taška byla za chvilku skoro plná a já jsem se musela smát pod vousy: ,,A já si myslela, že vůbec nic nenajdu!”

Šla jsem mimo cesty po hřebeni kopců v mlze a každou chvilku juchala: ,,Bedla! Bedla! Bedla!” – Koukám, že se mi asi v mlze hledají houby líp než za normální viditelnosti.

– ,,A další! Cha chá! A pak že nerostou!!”

Šla jsem vesele dál do míst, kde jsem cítila, že už dlouho nikdo nešel a kam mě to táhlo. Okolo mě pobíhaly různé šedivé malé stíny a jiskřičky. – To si mě asi hlídali skřítci, možná to byli právě oni, kteří mi ukazovali, kam jít.

Najednou se přede mnou v mlze zjevily dvě veliké srny. – Ztuhla jsem a s otevřenou papulou na ně koukala. Srnky se taky ani nehly, asi jsem byla zajímavá. – Po několika minutách ale usoudily kdoví co jsem zač a svižně odcupitaly.

Chvilku jsem se ještě koukala jejich směrem. Když jsem se probrala, koukla jsem pod sebe, že si na chvilku položím svůj bedlový lup a najednou deset centimetrů před mýma nohama byla další bedla! :O

Mno já na ni zírám… jakoby ty srnky chtěly, abych na ni nešlápla 😀 – A jak už to bývá, o pár metrů dál jsem potkala další.

Když už jsem se začala hodně vzdalovat, začala jsem si říkat, abych se nezatoulala moc daleko… ,,Mno kdybych zabloudila, můžu chroustat ty bedly co mám v tašce” – Komická představa 😀

A tak jsem si řekla, že udělám ,,čelem vzad”, ale najednou napravo ode mě v dálce něco velkýho přeběhlo. – strašně jsem se lekla a rychle se tam koukla, ale místo stínu na mě bliklo oslnivé světlo, které ale rychle zhaslo.

Chvíli jsem stála jako opařená. V tak prudkém kopci přece nemůže jet auto, když pode mnou není žádná silnice! – Tak jsem si řekla, že mám asi tím směrem jít, asi se mě snaží někdo nalákat. – Ušla jsem pár kroků v domnění, že snad narazím na další houby, ale uslyšela jsem nad sebou ťukání. – Přímo nad mou hlavou lovil datel červíky ve stromu. – Aha, tak to mi chtěli ukázat… chvíli jsem pod ním stála a mluvila si pod vousy, ale s datlem to ani nehlo. Vůbec se na mě nedíval a mlátil zobákem do stromu jako v tranzu. Ale pocit že mám jít dál nepolevil, a tak jsem šla… sice s obavou jestli se zvládnu vrátit, ale šla jsem.

Zdruba za dvacet minut, během kterých jsem stihla pokořit dalších 5 bedel, objevila se pode mnou široká rozbahněná cesta, která vedla jakoby okolo kopce.

Šla jsem po ní a u toho různě pobíhala doleva a doprava: ,,No fakt! Je to bedla!”– Vždycky jsem uviděla nějaký podezřelý tvar a byla to houba 😀

To už ale taška byla fakt těžká, co vám mám povídat, ty bedly byly teda urostlý.

Šla jsem cestou pořád dál a dál, ale nějak jsem to tam nepoznávala… začala jsem si říkat kdoví kam jdu, ale najednou se pode mnou objevila hromada hub… zase jsem po nich podezřívavě pokukovala a přemýšlela, jestli mám z toho prudkýho kopce slézt, co když to jsou zase bedly… mno ale kdo se pak bude škrábat nahoru? – Nakonec mi něco řeklo že mám jít, tak jsem šla. Bedly to nakonec k mému zklamání nebyly, ale pak mi došlo, proč mě lesík zlákal slézt dolů z té hlavní cesty. – Objevila jsem se na pěšince, kterou jsem dobře znala a hned jsem po ní vylezla z lesa.

Šla jsem po silnici a moje nacpaná taška plná bedel už nebudila pozornost, protože to nešlo poznat… najednou se uprostřed silnice objevil jakýsi chlápek, už zdálky šlo vidět jak mu zpod svetru kouká obrovský pivní břich… stál tam a upřeně mě sledoval… bylo to docela nepříjemný. Modlia jsem se, aby zalezl, abych okolo něho nemusela jít, protože se po chvílce úplně bez ostychu podrbal v rozkroku… eeee… naštěstí když jsem od něj byla asi pět metrů, vyjelo z výjezdu od nějakého domu auto a on do něho vlezl… pak mi došlo proč mu nebyla jen v tom svetru zima, já narozdíl od něj jsem byla zahřátá z chůze a ještě pořádně nabalená… on byl totiž celej strašně červenej, nos, uši, celej obličej… podle mě byl opilej 😀 A dost. – To vysvětluje to drbání v rozkroku… ani nevíte, jak jsem si oddechla, že zalezl do auta 😀

Bedel je strašně moc, tak jsem zvědavá, jak si s nimi poradíme, ty včerejší skončily jako bedlové řízečky, chutnaly úžasně, v životě jsem tak dobré bedly neměla 🙂