Aluška.org: Věděním ke svobodě

Zdravstvujtě! Tak jsem zpátky… začala jsem psát tento článek potom, co jsem si dost početla… koukám, že hodně lidí tu na mě dost nadává a nesouhlasí… v mojí jistotě a víře v sebe samu hledají aroganci. V mojí snaze pomoct hledají hru na svatou… moji lásku k andělům zašlapují a přisuzují mi deprese… (jo mimochodem já spím 8-9 hodin denně a spím velice měkce, ale kvalitně…) teď už se tomu směju, dřív by mi to velice ublížilo a celý den by zčernal. Ale to já nechci, já chci mít hezký den… – joa jinak plánuju si to tu zpacifikovat… (pacifikace – paci/ruka fikace/fikat/řezat – tedy paci mi ufik :D) tím myslím doslova paci ufikávat, budu blokovat IP adresy, takže pár lidí se může s nadávkama na mém blogu rozloučit 🙂

A chtěla bych se zeptat hadích jazyků a všech: Opravdu byste chtěli číst stránky holky, která mění své uvědomění podle toho, kdo jí co napíše a kdo jí jak vynadá? Dnes už málokdo je skutečně pevný a drží se svého vlastního poznání, protože lidé nemají odvahu. A vám se to ještě nelíbí, že mám odvahu vše psát odvážně od srdce? Tak takové lidi já tu s dovolením nechci, co si neumí vážit pevných názorů a upřímného srdce.

Tak jsem se vrátila z výletu mimo ČR a koukám… klíče jsou pryč… no normálně bych to sem vůbec nepsala, ale to, jak jsem se k tomu celému postavila by vás asi mohlo zajímat…

Nechala jsem si svůj svazek klíčů píchnutý ve dvířkách mého stolu, kam zamykám své sešity… nechtěla jsem ty klíče ztratit… když jsem odcházela, přejela jsem ještě pro kontrolu svůj pokoj pohledem, vyfotila si ho fotografickou pamětí, abych potom lépe našla to, co bych mohla hledat a na kousek papíru jsem napsala ,,Klíče máš ve stole.”

Po návratu jsem si hned všimla, že klíče jsou fuč… začala jsem je hledat, ale bylo jasné, že když nejsou tam, kde jsem je dala, musel je dát jinam někdo jiný… okamžitě jsem věděla, že ty klíče mi sebrat jeden nejmenovaný člen naší rodinky, který už mi jednou klíče sebral, nepřiznal se a po asi půl roce je nenápedně vrátil zpět na místo, kde je šlohl… dobrá, budu jmenovat, mamčin novopečený manžílek Michal.

Nechtěla jsem dělat scény, to nemám zapotřebí. Ale pro jistotu jsem ještě jednou vše prohledala, poptala se bráchů a pak až jsem zamířila dolů do obýváku, kde ležel s vyvaleným obrovským pupkem u televize Michal a mamka mu seděla na boku… první co mě napadlo, bylo: ,,No, teď jak je mamka lehká, si to může dovolit, sedat někomu na pánev… :)” – A zeptala jsem se po klíčích… samozřejmě že mamka se velice podivila, na očích měla napsáno, že skutečně nic neví… ale Michal ten se vybarvil… víte když mám nějaký problém, nebo něco sháním, nebo cokoliv, vždy mluvím na mamku, ne na něj a on se na mě nikdy nedívá, nikdy mě nezdraví, nikdy se mnou nemluví, nikdy mi neodpovídá… nenávidí mě, ale já to neřeším… nic od něj nepotřebuji.

Jakmile jsem se zmínila o klíčích, Michal vyjel jako čertík z krabičky a tím svým popuzeným vysokým tonem řekl: ,,Tak ti je asi někdo ukradl!” Aniž by odtrhl zrak od televizní obrazovky… pak ještě cosi zaprndal… tedy najednou reagoval… normálně, když by se ho to netýkalo by dělal, že tam nejsem, jako vždy… takže jeho reakce a hluboká gestikulace, které jsou mu cizí, ho vlastně prozradily…když jsem viděla, že se nepřizná, nechala jsem to být a šla si vytvořit nový svazek klíčů…. náhradní klíček od školní skříňky mám, klíč od stolu mám od bráchy, protože on má stejný stůl a klíček nepoužívá…a klíče od baráku jsem vzala ty společné… koneckonců ty chybět nebudou… když mi Michal ukradl klíče, tak mi z nich může ten od baráku oddělat a používat ho pro své soukromé účely, tak jako ten společný…a taky že to asi dělá, protože společný klíček nikomu nechybí…

Na chvilku mi bylo mamky líto… konečně jednou po dlouhé době se mi dívala do očí a nelhala, dokonce na mě nebyla zlá… to mě zahřálo u srdce a zamrzelo mě, že musí žít s někým, kdo nesnáší její děti, krade jim věci a nepřizná se ani jí samotné… je to smutný…

noale proč to píšu?

Protože procesy, které nastaly v mé hlavě byly zajímavé… nejdřív jsem se uklidila do pokojíčku, kde jsem v mysli jen nadávala a nechápala, proč mi zase ukradl klíče, co z toho pořád má? … U bráchy byl na návštěvě kamarád, a když jsem mu to řekla, měl hned odpověď na to, proč mi ty klíče sebral, protože on sám žije doma s podobným magorem: ,,Aby tě nasral.” -To mi přišlo asi jako jediná reálná odpověď.

Když kamoš odešel domů a já seděla na posteli, přemýšlela jsem nad tím, jak to vyřešit… koneckonců by bylo lepší mít ty původní klíče, nebyl tam totiž jen klíč od stolu, skříňky a domu… první mě napadlo, že bych Michalovi sebrala jeho klíče a až by celej rudej vlítl ke mě do pokoje, řekla bych mu jeho tonem hlasu: ,,Tak ti je asi někdo ukradl… na co by mi přece byly tvoje klíče?” – A pěkně bych se na něco usmála, aby pochopil, že mu právě, a naprosto vědomě, lžu do očí a aby mi ty klíče vrátil… nebo bych řekla: ,,Nejsou klíče, nebude škola.” a tak dlouho bych do školy nechodila, až by se klíče vrátily… já stejně do školy chodím z donucení, nic mě nedrží ani ve škole, ani doma… to byla moc hezká myšlenka, pěkně se mi ta situace představovala, tohle se mi líbilo… ale pak mi došlo právě to důležité…

,,Kdybych mu vzala jeho klíče, budu jako on a tak nízko přeci neklesnu… jéééj… nad čím já to tady dumám? Obyčejná hmota… klíče mám náhradní tak co? Přece nebudu vydírat zloděje jeho vlastními zbraněmi? To dělají bioroboti… já ne! A navíc je tu velký zákon vesmíru, který nesmí být nikdy porušen… ten zákon mluví o kradení… vesmír nerozeznává, jestli někomu vezmeš něco hmotného, nebo jestli mu bereš svobodu, nebo jestli jsi mu něco slíbil a nedodržel to… vše je energie a vesmír to tak bere… vše je prostá krádež a vesmír ti tvé činy několikanásobně vrátí.

A tohle mě zahřálo u srdce… znáte takový ten pocit, když jako na něco úžasnýho příjdete, cítíte že je to skutečně velice dobré, a pak máte ze sebe radost? – jo, to byl přesně ten pocit, který se ve mě rozlil… a je to fakt.

Proč bych se měla namáhat a někomu něco brát, když vesmír se postará za mě a já budu mít dál čísté triko, bez následků z krádeže, kterou bych měla na zádech já? A ještě z toho celého budu mít radost? Vždyť to bych musela sundat věneček andílka, kdybych skutečně ukradla Michalovi jeho klíče… to přeci nejsem já… vesmír je dokonalý, já se smířím a počkám si, jak se mu jeho chování vrátí… nebudu přeci vyvolávat další špatnosti jen proto, že jsem stará šťouralka… z vesmíru jsem vzešla, on se o mě postará, on je spravedlivý. Juch! A Míšo, polib tedy prcinu, ty klíče si třeba dej k večeři, já už je nepotřebuju, mám náhradní! che ché! A příště až mi zase někdo něco udělá, ani mě nenapadne se hádat, nebo mstít… vesmír se postará, co se budu vzrušovat…”
A dnes ráno, když jsem přisedla k počítači a četla ty vaše nadávky, občas jsem se zasmála od srdce a říkám si, že vesmír vám ty vaše hadí jazyky stejně jednou utne, co já se budu rmoutit nad lidskou zlobou? Vždyť já tu jsem pro jiné věci a co potřebuji, to mám…

Takže to je to důležité, co jsem chtěla připomenout… připomínám vám jeden z pěti základních zákonů vesmíru a radím: Neserte se s lidma, všechno se vrátí… to dobré i to zlé, akorát mnohokráte znásobeno… co vy se budete furt s něčím párat? Ještě byste na to doplatili 🙂

Jo, jinak dneska jsem se měla výborně… ráno jsem vstala o hodinu dříve, protože jsem strašně zblblá z posunu času… tak jsem tu hodinku využila na dobrou snídani… po cestě do školy mě málem odfoukl vichr z hor, semtam jsem musela dokonce zastavit a zavřít oči, protože se proti mě vyřítil tak šílený proud vzduchu, že se nedalo jít dopředu.. tak jsem často jen stála a cítila, jak mi písek a listí naráží do obličeje a jak to dobře štípe… spolužáci mě viděli rádi, k obědu byl karbanátek…. hmmm… bezva, konečně taky něco pořádnýho českýho, po té vařené zelenině a kyrbisovém oleji 😀

Ehm… brácha… nikdo jiný se mi pod tento článek nehodil 🙂

…

Btw: IP jsou bloklý… bylo toho míň, než jsem čekala, uklidit po těch dvou holkách… ani nevíte, jak se mi ulevilo, že mi tu už nebudou nadávat… 😀

5.11.2008

Víte, jak to dopadlo? Před pár dny Michal strašně vyřvával, že mu někdo ukradl dvě stovky (nevím jistě, jestli to byly zrovna dvě stovky, ale to jsem zaslechla ve svém pokoji, možná to bylo víc, když tak vyváděl… protože ječel na celej barák, až se otřásal v základech…) a pak začal strašně nadávat na nějakýho chlapa z práce… že ho seřve přes telefon a blá blá blá… tak jsem se jen tiše pousmála a poděkovala vesmíru, že se tak dobře postaral…

Mimochodem klíče se zničehonic objevily v mojí malé taštičce, ve které nosívám toaletní potřeby, když cestuji. Neměla jsem vybalené věci z výletu, protože jsem si na to pár dní nenašla čas a ty klíče se tam najednou objevily…

Takže ačkoliv mi Michal ty klíče potají vrátil, vesmír se stejně postaral… ale vyšla jsem z toho v dobrém, nyní mám své klíče, plus náhradní svazeček… 🙂