Aluška.org: Věděním ke svobodě

Nadešel víkend, kdy moji spoluobyvatelé odešli cosi zařídit a mě nechali doma…

Sobota

Jen co se za nimi zaklaply dveře, ucítila jsem naše domácí skřítky. V tu ránu mi bylo jasné, že tu nebudu sama, ale že si užijem bezva víkend.

…

Do vaření svého oběda jsem se dala už po desáté hodině dopolední. Skřítci se mi smáli, že jsem žrout, ale já na ně udělala ksicht a dala se do toho.

Výsledek mého snažení chutnal a vypadal skvěle, ale bylo toho moc, takže mi půlka ještě na talíři zbyla a tu jsem později zdlábla ohřátou na večeři.

Když jsem pobíhala po kuchyni, jeden skřítek neustále dělal randál a druhý mi pořád šťouchal do koše a zavíral ho.

Ale když jsem si pak ke stolu nesla oběd, pokoušela jsem pro změnu já je, protože skřítci u nás doma zatím obědy nedostávají… dělala jsem jim pořádné chutě. – Skřítkům to bylo docela jedno. Řehtali se. Zato víly na květinkách se zvědavě na mě dívaly. A protože to tu je jak v pralese, měla jsem k obědu docela slušné obecenstvo…

…

Když jsem měla uklizeno, dala jsem se do výroby levitované vody. Jedna várka pro nás na pití a druhá do fontánek v zasedačce. – Předím mě ale chytla žízeň… vytáhla jsem z ledničky modrý demižon, ale uvnitř nádoby se vytvořil podtlak a nešel mi otevřít. Zkoušela jsem to i různou látkou, ale nic. – Když už jsem měla ruku celou červenou, začala jsem mrčet, že ,,Mě to nejde otevřííííít…”

V tu ránu jsem si vzpomněla na naše veliké domácí skřítky. – Zavolala jsem na ně přes celý dům: ,,Pomoooc!” – V tu ránu se dostavili dva zelení mužíci. Ani jsem jim nemusela říkat, co od nich potřebuji. Stejně mě celou tu dobu z povzdálí sledovali a vsázeli se, jestli to dám, nebo nedám. – Stoupli jsem si všichni tři k demižonu, který stál na lince. Já ho chytla první a skřítkové na moji ruku dali své ruce… odpočítali jsme: tři, dva,jedna….teď! – A víčko demižonu se odšroubovalo skoro samo! – ,,Díky.” – Byla jsem jim vděčná za učínnou pomoc, ale zároveň mě napadlo: ,,Aspoň k něčemu jsou ti nezbedové dobří.” – Oni to samozřejmě slyšeli a začali se řehtat.

Pak ale zazlobili nanovo, protože když jsem otevřela kohoutek na odtékání vody u levitační mašiny, tak z něj nevylezla ani kapka. – ,,Co to?” – ,,Vždyť je tam nalitých pět litrů!” – Vzala jsem mašinu a naklonila ji, stejně nic. – Tak jsem kohoutek zavřela a znovu pustila – a? – najednou voda tekla! – Stála jsem jako opařená a brblala, že si země už i levitačka střílí a ze zasedačky se ozval zas ten známý smích.

…

Když už bylo vše hotovo, roztopila jsem kamna, protože čtyři zurčící fontánky mi k radosti nestačily. Pohled do chladných kamen mi prostě vadil. – Napěchovala jsem je vším co hoří a po asi hodinovém zápolení, kdy se skřítci zase vsázeli jestli to chytne nebo ne, přestaly kamna čadit a začal v nich zpívat oheň.

Vítězoslavně jsem usedla do prostředního, nejpohodlnějšího křesla, které na mě už čekalo, protože zbylá dvě zasedli skřítci.

,,Tak co, ušatá?” – Pokusil se jeden o konverzaci. – ,,Sám seš ušatej.” Odověděla jsem mu, načež se druhý skřítek začal bouřlivě řehtat, jak jsem ho pěkně utřela 😀

… Sáhla jsem po knížce ,,Léčení s vílami” od Doreen Virtue a říkala si, jestli mě ti dva vůbec nechají v klidu si číst, protože jsou velice hluční už jen tím, když sedí v těch proutěných křeslech a neustále v nich rupou. – Kupodivu nechali. Jen víla z cikasu, který stojí těsně vedle mě si opět sedla do středu listu, ze kterého měla nejlepší výhled na mou knížku a začetla se se mnou…

… Tahle víla je vůbec nějaká zvědavá… včera jsem přečetla jinou knížku od Doreen, opět o vílách a to ji přečetla vážně celou na posezení se mnou a přišel se podívat i jiný skřítek… zkrátka je asi zajímá, co o nich lidé píší.

… Vždycky jsem se na cikasovou vílu podívala… ona mi přestala číst přes rameno, zakoukala se mi do studánek těma jejíma velkýma zelenýma očima a četlo se dál… jednou jsem na ni koukla a vidím, že si sedí spokojeně na listu, v levé ruce má něco žlutého, pravou rukou ulamuje, strká si to do pusy a žvýká až se jí uši hýbou. – Pohled na cpoucí se vílu mě udivil a pobavil. ,,Co to žereš, prosimtě?” – ,,Já nežeru. Já jim.” Pravila víla s předstíranou vážností a nacpala si do pusy další sousto. ,,A co to máš?” – ,,To co ty.” Pravila víla s úsměvem. – Otočila jsem hlavu na druhou stranu, kde na stole ležel balíček otevřených Besipek. ,,Aha? To je to žluté…” Napadlo mě, jak jsme s Laurelem spásali v Karviné anýz… já si nasypala hrstku do dlaně, Laurej položil ruku na tu moji, zkopíroval si energetický otisk anýzu na mé ruce a už měl vlastní verzi jemnohmotného anýzu. ,,Ať slouží!” – Každý uzobával ze své dlaně a bylo nám bájo… – tahle víla to zřejmě umí taky.

– Vzala jsem jednu Besipku, otočila se zpátky k víle, strčila si ji do pusy a napodobila její výraz při jezení, až se mi i ty uši zahýbaly. – Víla vykulila oči, upustila svůj oběd, padla na záda a začala se smát.

…Najednou se za cikasem objevil znenadání Laurej. ,,Čááu,” ozvalo se od skřítků rozvalených v křeslech, kteří na chvilku odtrhli pohled od plápolajícího krbu. Maličká cikasová víla, která měla v puse už zase sousto, přestala žvýkat a překvapeně na Laureje koukla.

,,Nazdárek Laureji, sedni si.” – Načež se Laurej zakřenil: ,,Nemám kam, Aluško.” – ,,No jo, křesla obsadili skřítci,” došlo mi. ,,Tak si sedni sem.” – A přišoupla jsem Laurejovi židličku… Laurej si sedl, zavřel oči a spokojeně rozjímal…

Pak mě ale napadlo, že chudák Laurej je tam nějak bokem, přisunula jsem mu tedy židličku blíže do našeho kruhu. U toho jsem pošoupla bez varování křeslo i s jedním ze skřítků. – Lekl se, zabručel a vyvalil na mě oči. – Začala jsem se smát, otočila se a posunula ještě o kousek Laurejovi židli, načež mě skřítek za mnou žertovně pleskl přes záď.

Dělala jsem jakoby nic a šla raději přiložit do krbu. U toho jsem přemýšlela, jak se asi moji noví domácí kamarádi jmenují… od skřítků se ozvalo zamyšlené zabručení a vtipy ve stylu ,,Budulínek”. – ,,A já jsem Aiko!”ozvala se ostýchavě víla z cikasu. – Sedla jsem zpátky do křesla: ,,Aiko? Skutečně se jmenuješ Aiko?” – Víla se usmála a spokojeně pokývala hlavou…

…. Pokračování článku …..