I. / Vílí pohádka, Maličkosti tvoří svět (doporučuji)

9.10.2009 v Nezařazené 0

Slovo úvodem:

Začátek následujícího textu, který sahá zhruba do půli třetí strany, byl napsán před několika měsíci v Rakousku za pošmourných večerů a pozorování záplav. Celý zbytek pohádky je dopisovaný nedávno, přičemž jsem ještě v polovině děje přesně nevěděla, jak to dopadne. Nápady ale přišly v tu pravou chvíli. První část textu je nejvíce upravovaná, vypilovaná. Měla jsem obavu, aby barvitý začátek čtenáře nenadchnul a konec utopil, ale dala jsem to už přečíst několika lidem a ti si něčeho takového vůbec nevšimli. Začátek stejně dobrý jako konec, což mě těší. Vzhledem k rozsáhlosti pohádky, rozhodla jsem se ji rozdělit do dvou částí, ačkoli jsem zprvu nic rozsekávat nechtěla, protože nesnáším ty děje, kdy v nejnapínavější části utne a objeví se text ,,pokračování příště.” – a vám je jasné (pokud to běží v televizi), že příště už u toho jako na potvoru sedět nemusíte. Tady se ale není čeho bát.

Také bych chtěla poukázat na veselou slovní hříčku, které jsme si všimli při následném opravování překlepů, a to je věta: ,,A dnes to bude, deska přijde.” Správné znění neobsahuje ,,deska”, ale slovo ,,dneska”. – Nakonec se věta ještě poupravila na ,,A teď to bude, dneska přijde.” – Tím se vypouští záhadná deska a aby v jedné větě dvakrát nebyla zmíňka o dnešku, objevuje se slovo ,,teď”.

Při pohledu na větu s deskou, napadla mě náhle i parodie, kdy namísto krásné víly projde světelnou branou dubová deska, která rozmlátí na co přijde, nebo druhá verze, celý les se o záhadnou desku popere. – Konečné verze parodie se ale nedočkáte. Musíte se spokojit s originálem.


VÍLÍ POHÁDKA

Maličkosti tvoří svět


Slunce zrovna pomaličku vycházelo zpoza hor. Jeho jemné květnové paprsky postupně osvětlovaly nedaleký starý les, který se začal probouzet. Světelné paprsky se opatrně dotýkaly stromů a květin, které se chystaly na pozdrav nového rána otvírat své květy.

Jarní dny na tomto místě byly vždy překrásné. Kde jinde než právě tady by se měl odehrávat náš příběh?

Ale dnešní východ slunce byl jiný. Ne každý z nás tenkrát pocítil takový rozdíl mezi tímto a jinými rány, zato bytostní, kteří se probouzeli se svými květinami to cítili ve vzduchu.

Dnes, přesně za rozbřesku se na malé mýtince na kraji lesa měl dít malý zázrak, který všechny rostlinky a bytosti očekávaly se zatajeným dechem.

Mohutný lesní déva, nejstarší a nejváženější obyvatel lesa, vystoupil na malinkou mýtinku. Jeho tvář porostlá vousem a mechem byla klidná, ale uvnitř cítil stejné nadšení jako všichni okolo.

Sledoval východ slunce, mizící ranní mlhu a očima vědomého si prohlížel místo, kde se to mělo stát.

Po chvilce za sebou ucítil něčí přítomnost. Neohlížel se. Věděl, že akt stvoření potřebuje pro své uskutečnění klid, přesto se rozhodl tyhle dva nechat, ať přihlížejí.

Několik metrů za jeho zády se za nevelkým kamenem totiž schovávala maličká víla, kterou neustále za sukénku tahal její malý bratříček, který měl jako vždy pusu plnou otázek.

Malá víla původně neměla v plánu brát bratra s sebou. Byla to její malá tajná výprava. Tak malá, jako víla sama. Nemohla ale odolat své zvědavosti, které tyto malé rozverné bytosti mají andělsky mnoho. Rozhodla se proto jít na malý zázrak podívat. Bráška se na ni ale nalepil a postavil si hlavu, že jde taky, aniž by měl ponětí, kam vlastně jde.

Malá víla ho tedy nechala, ale on byl jako vždy velice zvědavý, o co tu kráčí, protože Velkého dévu viděl v životě dvakrát. Jednou při jeho vlastním narození a podruhé při velkém svátku lesa. Věděl, že on skutečně vychází z hlubin lesa zřídka. Vždy je tam kde má být a přesto se ukáže jen málokomu.

,,Kleo?” – Tahal vílu pořád za podolek šatů. ,,Proč jsme tady? Déva říkal, že” – ,,Pšššt” – Kleo dala bráškovi ruku před pusu a odpověděla: ,,Buď tiše, vím, že u tohoto bychom neměli být, ale… jistě mi dáš za pravdu, že to byl dobrý nápad. Až všem budeš vykládat, co jsi viděl, určitě tě pak pozvou na medovou rosu.”

Při těch slovech se malému špuntovi zatočila očka a v hlavě mu hrálo jen ,,Pozvou tě na medovou rosu.” Tu měly všechny malé víly nejraději.

Kleo se znovu podívala přes kámen na dévu na mýtince, který se ale ani nehnul. Majestátně stál a vyčkával. Potom se opět otočila na bratra, podívala se do jeho zvědavých očí a řekla:

No a teď proč jsme tady… Tato mýtinka ještě nemá svoji vílu. Pamatuješ? Ta původní šla před rokem sloužit do středu lesa za její šikovnost. A od té doby tohle místečko strádá. Občas sem někdo zajde a postará se, ale nikdo zde nemůže být věčně, vždyť každý z nás má své úkoly a svá místa, kde máme povinnosti. A nevím jak ty bratříčku, já neumím milovat stejně moc dvě místa naráz. Vždyť každé stvoření má stejný nárok na lásku a stejné je to i s rostlinkami. Někoho tu potřebujeme. A teď to bude, dneska přijde. A my budeme u toho, až sem vesmír k nám pošle z jiných dimenzí novou vílu, bude to ona, kdo vdechne svoji lásku tomuto místu.”

Kleo zazářily oči štěstím. Takovou ji její bráška neznal. Kleo rozhodně není moc velký řečník, ale tato slova v něm zanechala veliký dojem.

Oba zaráz vykoukli znovu zpoza kamene a dokonce s těmi samými blaženými úsměvy.

,,Tak takhle je to!” Myslel si malý vílí klouček pro sebe. ,,To budou všichni koukat, až jim budu vyprávět, kde jsem dneska ráno byl!”

Hrdě se narovnal při představě, jak na něho všichni vyvaleně koukají, až jim bude líčit, kde dneska ráno byl a co viděl! Hned se cítil veliký a nejchytřejší

Potom oba zmlkli a napjatě pozorovali východ slunce společně s dévou, který celý jejich rozhovor slyšel. Stromy mu ho pošeptaly, a to je právě ten důvod, proč se v lese nikdy nic nezatají. Víly jsou zvědavé a stromy šeptavé…

Ve chvíli, kdy se první paprsek slunce dotkl malého kvítku uprostřed mýtinky, začala ta velká podívaná.

Lidskému oku by jistě ušlo, že právě v tento okamžik se přesně uprostřed malé mýtinky otevřel tenký světelný kužel. Byla to energetická brána, skrze kterou měla nyní možnost projít jedna malá součást vesmírného stvoření, duše přírodní bytosti.

Všechny stromy okolo mýtinky ztichly. Nehnuly ani lístečkem, zato pozorně sledovaly a přesto se po celém lese nesl jejich šepot, tentokrát ale mnohem tišší než obvykle. To aby všichni kdo poslechli a nešli se podívat, měli ponětí co přesně se děje.

Mohutný lesní déva se s láskou zadíval do světelného mostu mezi tímto a jiným světem. Cítil, kolik lásky a energie z něj proudí. Byla to životadárná energie, která zahřála na pohled a dodala sílu každému. Spokojeně si oddechl. ,,Tak se to povedlo.”

A skutečně. Kousek nad zemí se začala objevovat postava. Její jemné zelenkavé vyzařování změnilo odstín světelné brány, kterou právě přicházela.

Když za okamžik vyšla ze světla asi patnáct centimetrů vysoká vílí slečna, celý les zatajil dech úžasem. ,,Je nádherná…” – Jen Kleo za kamenem špitla: ,,Ale já jsem stejně hezčí.”

Nově příchozí světelná bytůstka si trošku protřepala vážčí křidélka, upravila vlnité zlatavé vlásky a začala se rozhlížet po svém novém domově. Na její tváři byl mírný spokojený úsměv.

Mohutný déva přistoupil k maličké víle. Vypadal se svojí výškou vedle ní jako obr. Proto si nejdříve klekl, ale pak se ještě více sehnul, aby si viděli lépe do tváře. Zadíval se malé bytůstce do jejích pomněnkových očí a zachvěl se štěstím a radostí.Viděl v jejím srdíčku nadšené a vysoce konstruktivní vyzařování, které ho ujistilo, že z vesmíru přišla skutečně úžasná bytůstka.

Déva promluvil: ,,Vítej mezi námi, krásná vílo z vesmíru. Nechť je pro tebe od dnešního dne tvůj nový domov rájem, stejně tak jako je rájem pro nás všechny. Jaké jméno ti andělé v tvém království dali? Jakpak ti budeme říkat?”

Malá víla se rozzářila štěstím při tak přívětivých slovech. Trošku se uklonila a odpověděla: ,,Jmenuji se Auramel. Pocházím z velice malé přírodní říše, kde jsou jen překrásné květy, světelné bytosti a kde neznáme tmu, jen nekonečné světlo a štěstí.”

Při těch slovech se velký déva rozzářil štěstím ještě více, protože to místo znal ze svých snů. Chvilku se odmlčel a pokračoval svým hlubokých a přesto medovým hlasem: ,,Znáš svůj úkol zde, a proč jsi byla poslána ze svého domova sem?”

,,Ano, přišla jsem pomoci malé mýtince, která volá po opatrovnici. Velice ráda tento úkol přijímám. Budu toho místo bezmezně milovat a pečovat o něj tak dlouho, jak bude třeba..…”

,,Správně milá Auramel, celé toto překrásné místo, od tohoto majestátného dubu až po nedaleký vykotlaný pařez nyní svěřuji do tvých rukou, aby jsi přinášela květinám a všem stvořením na louce světlo a mnoho dobré energie, které budou ku prospěchu nejen tomuto místu, ale i naší milované matičce Zemi.”

Při těchto slovech opatrně vstal, ještě jednou se na malou vílu usmál a rozloučil se: ,,Přeji ti mnoho štěstí a radosti při plnění tvého úkolu.”

Auramel se uklonila a poděkovala.

Veliký déva se potom otočil a odcházel pomalu zpět do hlubin lesa.

Když míjel kámen, za kterým vyvalovali údivem oči Kleo s jejím malým bratříčkem, prohodil jen tak do vzduchu: ,,Někdo by ji měl trošku zasvětit, jak to tady chodí, aby potom neměla pocit, že skočila do neprobádaných vod.” – Na tuto větu Kleo zareagovala jako kouzelným proutkem. Pochopila dévovu prosbu mířenou k ní, okamžitě vyskočila zpoza kamene a zamířila k Auramel. Kousek za ní vyběhl i její bráška.

Déva se spokojeně zasmál pod vousy a odešel. Věděl, že do maličké Kleo smí vložit svoji důvěru.


— Pokračování pohádky si můžete přečíst ZDE —

Komentáře

Nový komentář

Ikona moderatora

Moderovaná diskuze: Příspěvky se zveřejňují s časovou prodlevou. Pro účast v diskuzi je třeba, aby byl váš komentář v souladu s obecnými pravidly slušného chování a podmínkami používání stránek