II. / Vílí pohádka, Maličkosti tvoří svět – pokračování (doporučuji)

11.10.2009 v Nezařazené 0

Auramel stála uprostřed mýtinky a velkýma modrýma očima sledovala Kleo, jak k ní pospíchá a za ní její malý bratr. Jak se tak k sobě blížily, proletělo Kleo hlavou: ,,Vypadá jako z nejvyššího království, má dokonale vypilované chování… uvidíme, jak dlouho bude trvat, než ji bratříček zkazí a začnou tropit lumpárny spolu.” Vzpomněla si na všechny ty legrační situace, do kterých se víly občas dostávají.

Kleo se zastavila dva krůčky před Auramel. Chvilku se na sebe hezky usmívaly. Nebyly si navzájem vůbec cizí. Všechny víly jsou stále ve spojení s vědomím vesmíru a cítí, že všichni jsme uvnitř jedno a to samé světélko.

Příjemné ticho přerušil Klein bratříček, který tentokrát zatahal za sukénku Auramel, které sahal sotva do pasu.

,,Déva říkal, že ti máme povědět, jak to tady chodí… že jo, Kleo?”

Kleo se jen usmála, vzala do ruky pramínek svých kaštanových vlasů a schválně počkala, co bratříček vymyslí.

Ten byl rád že dostal prostor a v klidu pokračoval:

,,Jo tak asi pětkrát do úplňku se kousek od nás chodí pást jeleni. To jsou takový vobrovský hnědý zvířata s parohy, co všechno snědí. Veverky chodívají sbírat oříšky za úsvitu, takže na jeleny si dej pozor a kdyby tě náhodou ráno probudilo lechtání pod nosem, tak buď v klidu, to ony si veverky takto hrají, jsou to nezbedy. A v tamtom pařezu bydlí starý jezevec. Je to dobrák, ale taky hrozný bručoun, moc ho neškádli, on už taky není nejmladší a nemá moc na srandičky náladu. Minule když jsem ho zatahal za ocásek, začal tak dupat a funět, že si málem rozdupal…” – To už ale raději zasáhla Kleo při myšlence, co ještě na sebe její malý bráška vyzradí, aby si pak Auramel nemyslila, že jediné co tu dělají je tahání jezevců za ocásky a učení veverek neplechám. Raději mu dala ruku před pusu, přitáhla si ho blíž k sobě a pokračovala za něj:

,,Bylo by dobré dbát na to, aby tvá mýtinka nebyla příliš nápadná. Třeba támhle popros, aby keře vyrazily do výšky, nebo aby se květinky držely u země a nerostly moc vysoko k nebi.”

Úsměv se z Aurameliny tváře vytratil a nahradilo ho překvapení a starost: ,,Co mi to tu povídáš? Proč by výška keřů měla schovávat krásu květin? A proč bych měla květiny držet při zemi?”

,,Aby to jeleni všechno nespásli, že jo?” – Zahuhlal malý vílí klouček přes Kleinu dlaň.

Kleo odpověděla: ,,Jeleni mají možná krásné a silné rostliny rádi, ale tvé záhonky nechají být, o to je už všechny poprosil lesní déva. Také máme vlastní kouzelný pyl, který sypeme na své květinky a který dává zvířátkům svojí vůní najevo, že tyto květinky by měli nechat. V lesích máme jiná místa, kde roste tráva, která je určená pro zvířátka. A všechna zvířátka ráda naše prosby plní, protože ví, že vše má své zákonitosti a potřeby lesa respektují. Vědí, že v chaosu se těžko žije. Vše co tu běhá lítá a skáče je vědomé, všichni slyší a poslouchají tvá slova. Žijeme v souladu a v míru, jenže po této zemi chodí jedno boží stvoření, které zapomnělo slyšet, vidět, cítit a myslet. Brzy má přijít doba, kdy si tyto krásné bytosti vzpomenou jak žít a jak myslet, ale tato úžasná doba zatím nenastala. Jsou to lidé. Jejich cítění je otupělé, a jejich myšlení líné a pomalé, zaměřuje se jen na hmotu a na hromadění toho co má kdo rád, ačkoliv jsou to pro nás hrozné věci. Vidí krásnou rostlinku a hned ji utrhnou a vůbec nepřemýšlí nad tím, že tato rostlinka mohla být krásná ještě tolik dní, možná měsíců, ale když ji utrhnou, brzy uvadne a skončí na hromadách toho všeho, co lidé už nechtějí a odhazují. Všechno co se jim líbí chtějí hned vlastnit i za cenu zkázy jejich milované věci, nebo dokonce i bytosti a to je hrozné. Dokonce trhají hezké houby, i když je nebudou jíst, protože jsou jedovaté. Jako třeba muchomůrky. Máme tu v lese veliké vílí kruhy z červených vzrostlých muchomůrek, které se dodnes vzpamatovávají z jednoho lidského nájezdu. Tolik nám dalo práce muchomůrky odprosit, aby se nezlobily a znovu krásně vyrostly. Uvnitř lesa máme krásy, které jsou schované před lidským pleněním. Tam pouštíme jen velice málo lidí, před jinými je schováváme. Je velice jednoduché schovat i nápadné nádherné místo před lidským otupělým zrakem, ale pokud jsi na kraji lesa, měla by sis i tak dávat pozor, protože tvé místo bude na očích více lidem a ne vždy stihneš včas svoji mýtinku před lidským okem schovat. Někoho přilákají tvé krásné rostliny a všechny ti otrhá, nebo hůř, vyryje je i s kořeny a někam odnese a tobě zbude v zemi jen důlek po nejmilovanější pomněnce a bolavé srdíčko. Mnoho lidí sem nechodívá, ale občas se jich tu pár objeví. Jestli nechceš, aby všechnu tvou práci zničili podupali a ukradli, měla bys svoji mýtinku nechat po obvodu zarůst křovím, nebo rostlinky držet při zemi.

Lidé jsou líní, nač by se prodírali keři, když nevědí, jestli jim to za to stojí. Prosím poslechni moje rady a neriskuj.”

Při těch slovech se v Aurameliných očích zaleskly slzičky. Cítila, že z Kleo nemluví závist ani přílišná opatrnost, ale vlastní zkušenost. Bylo jí smutno při představě, že by jí někdo vyryl a ukradl pomněnky. Měla je také moc ráda a chtěla je na svoji mýtinku pozvat, aby se zamodrala jejich malými krásnými kvítky.

Pohladila Kleo po tváři a odpověděla: ,,Drahá Kleo, velice ti děkuji za rady a poučení, děkuji také tvému bratříčkovi za snahu mi pomoci, ale doma mě učili opaku. Učili mě, abych dávala květinám ze sebe vše, abych je nechala růst do nejkrásnějších podob, aby zářily všemi možnými barvami. Učili mě, že právě takové květiny dělají největší radost božskému vědomí, protože od toho tu květiny máme, bez nich by byla země smutná a holá. Nechci mít mýtinku napůl pustou, nebo s malinkými kvítky jen kvůli hamižnosti bytostí, které zapomněly, kde je jejich domov. Necítila bych se tu potom jako doma, na vše každý potřebuje nějaký čas, aby si zvykl. I přes vaše rady, já chci mít mýtinku nádhernou a plnou květin, i když je na kraji lesa, nechci ji zakrývat keříky.”

Po jejích slovech zavládlo mezi nimi ticho. Jen stromy šeptaly.

Kleo se usmála: ,,Rozumím ti, chápu tvé rozhodnutí. Budu se starat o malé stromečky kousek od tebe. Přeji ti, aby se ti zde dařilo a abys svého rozhodnutí nikdy nemusela litovat. Kdybys potřebovala cokoliv, stačí na nás jen pomyslet.”

Po těchto slovech se obě uklonily, hezky se na sebe usmály a každá šla svojí cestou.

Auramel se o své místečko starala opravdu svědomitě, jak se na takovou milou vílu sluší a patří. S Kleo vycházela moc dobře, stejně jako se všemi jinými obyvateli lesa, ať to byla zvířata, nebo jiné nehmotné bytosti. Dny plynuly jako po másle, chladný začátek jara se přehoupl v příjemné a teplé léto. V tu dobu už byla Auramelina mýtinka plná pomněnek, mezi kterými vykukovaly jiné květinky, některé rostly pěkně do výšky a jejich květy měly barvu sluníčka. Její mýtinka skutečně vypadala jako z jiného světa. Jeleni její královstvíčko obcházeli obloukem, veverky ji každé ráno vesele pošimraly pod nosem. Také na jezevce Auramel myslela. Občas poprosila bytosti, které se staraly o vítr, aby mu navály čerstvé listí k doupátku, aby měl vždy příjemně měkké doupátko.

Vše šlo hladce a pokojně, až se jednoho slunného odpoledne objevil na obzoru nějaký chlapec.

Auramel zrovna v tu chvilku zpívala semínkám v zemi písničku, aby dostala energii a pořádně vyrazila, když tu ho spatřila.

Najednou si vzpomněla na Kleiny slova, když tenkrát přišla, aby se postarala o mýtinku. Polilo ji nervozní horko. Vyslala naléhavou myšlenku ke Kleo, která jakmile ji zachytila, ihned se rozeběhla k Auramel.

Po chvilce už stála na mýtince a za ní se zpoždění její bratříček, který byl jako vždy všude a u všeho.

,,Co se děje, Auramelko? Semínka nechtějí růst?”

Auramel zavrtěla hlavou a beze slova ukázala tím směrem, odkud přicházel nějaký chlapec.

,,Ajéje…”

Poznamenal malý Klein bratříček a šlo vidět, že má taky trošku strach, protože také zažil tu dobu, kdy Kleo díky lidem přišla o svoje nejmilejší květiny.

Chlapec pomalu vycházel kopec, z dálky šlo vidět, že docela funí. Naši tři kamarádi stáli na mýtince, ztuhle ho sledovali a čekali, co bude.

,,Možná jsem tě měla poslechnout, Kleo. Teď zaplatím za svoji tvrdohlavost.”

,,Neboj se, možná si tvých květin ani nevšimne.” Odpověděla Kleo, ale cítila, jak se z Auramelina energetického obalu pomaloučku vytrácí záře… dostala strach a začala z ní odcházet energie.

Když byl chlapec pár desítek metrů od Aurameliny mýtinky, stalo se přesně to, čeho se všichni báli.

,,Jé hele! To jsou hezký kytky! To bude mít mamka radost, až jí k svátku nějaký donesu!”

Jakmile to řekl, vesele si vykročil přímo na mýtinku, už si vyhrnoval rukávy.

Auramel stála jako opařená, s kamenným výrazem ve tváři, jen se jí po tváři skutálela slzička.

Kleo ale byla pohotovější. ,,Auramel dělej, poprosíme nějakého motýla, aby ho odlákal! To půjde!”

,,Už je pozdě. Je moc blízko.” Zahuhlala Auramel.

V tu ránu se vzchopil Klein bratříček. Udělal pár kroků vpřed a začal volat:

,,Hej ty! Běž pryč! My nechceme, abys nám tu trhal květiny! Je to náš domov! A jestli se přiblížíš, tak…. tak….” Došla mu slova. Chlapec šel dál, jakoby nic.

,,Tak dělejte něco! Přece ho nenecháme udělat to znovu!” Kleo na bratrův křik začala tahat Auramel za ruku. ,,Pojď, ustoupíme mu! Nestůj tady!”

Auramel se ani nehla. Vycítila, kam chlapec míří jako první. Rozeběhla se, postavila se před svoji nejkrásnější rostlinku, roztáhla ruce, zavřela oči a zašeptala: ,,Ten chlapec chce trhat květiny. Motýl by ho zaujal jen na chvíli. Lesní zvěř poprosit nemůžeme, ta se lidí bojí. Kdybychom vyvolali vítr jako znamení, neuvědomil by si ho. Nikam neuteču, nebudu se schovávat. Zůstanu tady. Sama jsem to ztropila.”

Při těch slovech Kleo klesly ruce. Mlčela a smutně sklonila hlavu.

To ale nestačilo k tomu, aby ztratil naději i Klein malý bratříček.

Už neztrácel čas tlacháním, ten kluk už byl hodně blízko. Rozeběhl se přímo ke starému pařezu. Vlítl do jezevcovy nory a začal ho šťouchat do čumáku, aby ho probudil. ,,Jezevče! Máme tady člověka! Chce nám uškodit, chce zničit plody Aurameliny práce! Pomoz nám! Zadupej! Zafuň! Postraš ho!”

Ale s jezevcem to nijak zvlášť nehlo. Zamžoural a spal dál.

To malého vílího špunta dopálilo. ,,Tak bude to? Dělej!” A při těch slovech jezevce zatahal za uši. Ten sebou trochu škubl a šlo vidět, že se začíná probouzet.

Klein bratříček vykoukl rychle z jezevcovy nory. ,,Ach ne! Ten kluk už je na mýtince a míří rovnou na Auramel!”

To už ho veškeré slušné chování opustilo. Vyskočil jezevcovi na hlavu a kousl ho do ucha.

To už starého šedivého spáče rozzuřilo. Začal bručet, funět, dupat. Začal se ohánět co mu síly stačily, ale to už byl malý vílí klučina venku z nory.

Jezevcovo běsnění bylo tak hlasité, že ho i ten lidský kluk slyšel. Jeho dychtivá ruka se zastavila těšně u Aurameliny květiny.

Ztuhl a začal se vyvaleně rozhlížet, odkud to přichází. Bál se medvědů, ačkoliv ze školy věděl, že v našich lesích medvědi nebývají. I tak to ale mohl být klidně kanec a to už by mu byly všechny květiny světa ukradený.

Najednou se zdálky ozvalo:

,,Petře! Co to děláš?” – Na kopci se začala objevovat druhá lidská postava.

Kleo zpozorněla: ,,Ne! Další člověk! A ještě k tomu holka! Ty trhají květiny ještě raději než kluci! Jsme ztracení!” Při těch slovech rezignovala a sedla na bobek.

Dívka běžela do kopce za svým bratrem, až za ní zlatavé vlasy vlály.

,,Jen chci mamce dát něco k tomu svátku!” Zavolal klučina, znovu se rozhlédl, ale to už jezevec ustal ve své zuřivosti, takže bylo ticho. Chlapec se sehnul, že si tedy konečně natrhá květiny, ale v tu chvíli ho plácla přes ruku jeho sestra.

,,Opovaž se.”

Najednou nastalo ticho.

Auramel to už nevydržela a opatrně otevřela oči. Těsně nad ní se tyčili dva obrové. Takový z toho dostala šok, že ani nepískla. Jen vykulila oči a čekala, co se stane.

,,Copak nevíš, že ničit jejich domovy je špatné?”

Chlapec se na sestru ušklíbl: ,,Ségra, ty pořád ještě věříš těm pohádkám, co nám vykládala babička, než umřela? Prober se. Jsi o dva roky starší a věříš na takové hlouposti.”

Při těch slovech se zase otočil ke květinám.

Dívka ho chytila za ruku: ,,Přede mnou to dělat nebudeš.”

,,Prosimtě zklidni se. Stejně tady nikdo není.” Odpověděl chlapec a snažil se vymanit ze sevření své sestry.

,,Ne?! – A kdo je teda tamhle?!” Řekla dívka a ukázala prstem přesně tam, kde stála zcepenělá Auramel.

Ta se v tu chvíli trošku probrala a zasněně pravila: ,,Ona mě vidí.”

,,Já nic nevidím. Vymýšlíš si.” Řekl podrážděně chlapec.

,,To že něco nevidíš neznamená, že to neexistuje. Já ji vidím. Tady nic trhat nebudeš.” Řekla dívka a dupla si.

,,Stejně by jsi mi nedala pokoj a celou cestu domů bys mi to vyčítala… za to mi těch pár kytek teda fakt nestojí. Umíš zkazit každou legraci.”

,,Já nekazím legraci a hlavně neničím domovy malých lesních stvoření.”

,,Jo jasně. Počkej doma, řeknu mamce, že zase blázníš!” Při těch slovech se chlapec otočil a nasupeně odcházel.

Dívka se za ním dívala s výrazem vítěze.

,,Ehm… halo?” – Řekla Auramel.

Při těch slovech se k ní dívka otočila, klekla si řekla: ,,Promiň malá vílo, že jsme ti málem uškodili. Bratra už tu znovu neuvidíš, slibuji ti to.”

Auramel se očividně ulevilo, skoro všichni slyšeli, jak jí ze srdce spadly dva balvany.

,,Děkuji ti, zachránila jsi moji práci. Jmenuji se Auramel. Támhle vzadu ta hezká hnědovlasá víla co před chvilkou málem zkolabovala se jmenuje Kleo a ten maličký tam u té nory v pařezu je její bráška, kterému nikdo zatím neříká jinak, než ,,Klein bráška”, protože on si ten špunt ještě nestihl vymyslet jméno. Chce ho mít dokonalé, takže otálí.”

Při těch slovech se Kleo s bratříčkem vzchopili a přišli se také přivítat…

Bylo to tenkrát úplně poprvé v dějinách tohoto lesa, kdy se přírodní bytosti setkaly s láskou a pochopením člověka. Prožili spolu úžasné odpoledne i večer. Krásná dívka byla velice pozorná a od toho dne navštěvovala Auramel a její mýtinku velice často. Po čase si získala důvěru i jiných obyvatel lesa. Příběh o této dívce je vyrytý kouzelným písmem do nejstaršího stromu v hlubinách lesa, kde sídlí veliký déva, tehdejší i současná nejváženější bytost v těch místech.

V listí tamních stromů se šušká, že ta dívka byla jediný člověk, který měl tu čest vidět lesního dévu na vlastní oči. Jediný důkaz, který zbyl, je tento nádherný příběh.

Komentáře

Nový komentář

Ikona moderatora

Moderovaná diskuze: Příspěvky se zveřejňují s časovou prodlevou. Pro účast v diskuzi je třeba, aby byl váš komentář v souladu s obecnými pravidly slušného chování a podmínkami používání stránek