Aluška.org: Věděním ke svobodě

odkaz na první článek pro ty, kdo ho nečetli 🙂

Hned zrána jsem vyrazila sama do mokrého lesíku. Zalezla jsem tam pěkně pomaličku a s dobrými myšlenkami, aby mě přijali. – Nesu jim přece dáreček… tak aby mi ho neomlátili o hlavu… 🙂 – Šla jsem tiše a kromě svých andělů jsem se tam cítila docela opuštěná. Monžá proto, že mi ještě moc nevěřili. Nicméně, les mě pozval dál a dovolil mi předat můj dáreček. Cestou ke stromu jsem byla vedena podivnými branami. Když jsem byla na místě, přivítali jsme se, chvíli jsem s ním rozmlouvala a pak mu položila tu moji pozornost k nohám.
Sklonila jsem hlavu, spojila ruce a najednou BUM! – Přesně do dlaní mi přistála veliká kapka ze stromu. Rozlilo se ve mě teplíčko a klídek, jakoby mi tímto děkoval. Celá spokojená jsem se vydala zpátky s dobrou náladou z příjemného zážitku.
Najednou cítím, že u mě někdo je. Zpozornila jsem. – ,,Ne, tohle nejsou andělé.”
Cítila jsem, že mě z každé strany doprovází jedna bytost. Řekly mi, že jsou jakési ,,průvodkyně dobrých lidí”. Pomocnice ,,Strážce tohoto lesa.” A tak jsme rozvinuly debatu. Byly to dvě mladé ženy. Zelené šaty, kaštanově hnědé, dlouhé vlnité vlasy, zelené oči, věnečky z listí na hlavě.. měly i vlečky… (dokonce jsem jednu z nich nakreslila. Chtěla jsem vám to sem dát, protože se mi strašně moc povedla, ale kvůli již zmíněnému problému se skenerem si asi budete muset počkat.)

Když jsme se přiblížily k okraji lesa, kde čekala silnice, rozloučily se se mnou, že dál musím jít sama. Prý zrovna kvůli té betonové cestě. Nemají ji rádi. Nechtějí se k ní moc přibližovat. – A tak jsme se rozloučily a já šla zpět sama. (tedy i se svými anděly. Ty bych v tom lese nenechala :D)

Poznámka dne: Malá kačka mě strašně štve, v neděli jsme navštívili ZOO, kde jsem čokrla jednomu dravýmu ptákovi velký pírko skoro zpod zadku. 🙂

zde je pokračování.. 🙂