Aluška.org: Věděním ke svobodě

…. Zpět na začátek článku ….

… Posadila jsem se na koberec a před sebe jsem do jeho vláken naznačila kruh.

Potom jsem je v duchu zavolala: ,,Prosím tímto všechny víly, skřítky a jiná maličká stvoření, aby ke mě přišli do tohoto kruhu. Budu se vás snažit vidět fyzickým zrakem, ne pouze v hlavě.”

… Chvilku se nic nedělo, pak se ale v kruhu objevila Aiko. Po ní přišel skřítek z fontánky a ze všech stran se začala scházet přede mě malá zlatá světýlka…

Měla jsem radost, že nakonec vyslyšeli moji prosbu a přišli. Už jsem se chtěla dát do práce, když tu najednou mě vyrušil čilý shon u dveří. – Jemnohmotní z ostatních místností taky slyšeli moji prosbu a teď se hrnuli ve skupince jede přes druhého ke kruhu, div se nezabili, jen aby to náhodou nezmeškali…

Když jsme konečně byli kompletní, upravila a rozostřila jsem svůj zrak a snažila se ty malé nezbedy postřehnout. Ale nějak mi to nešlo, přitom vnitřním zrakem jsem viděla úplné rojení… přestala jsem se snažit. – Zadívala jsem se na kruh v koberci a povzdechla si: ,,Achjo… jak jen vás mám začít vidět…” … ,,Nemáte někdo nějaký nápad?” – Malý skřítek z fontánky, který ležel na zádech navrhnul: ,,A co takhle se pomodlit?” – Najednou rojení ustalo, všechna malá stvoření se zastavila a koukla na mě. ,,Pomodlit?” Zeptala jsem se překvapeně. Skřítek odpověděl: ,,Ano, k Bohu.” – ,,Ke Stvořiteli!” zajásala malinká víla za ním. – ,,K Vesmíru!” – Zavískla další víla a maličkou zářivou ručičkou ukázala k nebi. – ,,Ano, ano! Pojďme se pomodlit! Poprosíme Vesmír!” Zajásali všichni sborově v radostném očekávání. Při pohledu na jejich nevinné tvářičky jsem si řekla, že to bude asi jediný dobrý nápad. Souhlasila jsem.

Všichni bytostní se posadili naproti mě do stejné polohy, sepjali ručičky, zavřeli očka a čekali. Taková výzva ke společné modlitbě mě úplně strhla. Sepla jsem tedy taky ruce, zavřela oči a chvilku jsme si vychutnali ten okamžik prosté, upřímné a posvátné události. Nikdo ani nešpitl a já tedy proluvila: ,,Drahý Vesmíre, děkuji Ti velice za vše, co jsi mi daroval. Děkuji Ti za to, že mohu žít nyní v lidském těle v krásném domě s hodnými lidmi, vílami a skřítky. Vím, že mě celý život provázíš, vím, že jsi všudypřítomný, a proto jsem si jistá, že mě uslyšíš a vnímáš i v tuto chvíli. Drahý Vesmíre, dnes jsem zatoužila po sledování víl fyzickým zrakem. Bohužel samotné se mi nedaří. Proto tě prosím, ve spojení s mými maličkými kamarády, kteří tu sedí se mnou, aby jsi mi pomohl. Prosím otevři důležitou cestičku, abych mohla spatřit víly…” – ,,Velice rád ti pomohu.” – Ozvalo se mi v hlavě. – Poděkovala jsem tedy Vesmíru za jeho pomoc, otevřela jsem oči a rozostřila zrak znovu…

A skutečně! Celý kruh se rozzářil a já semtam zahlédla malinkou postavičku, nebo světélko, které chvilku nepočkalo a létalo z jadnoho místa kruhu na druhé, jako světluška.

Po chvilce jsem už ani nemusela koukat bokem, nebo rozostřovat či přivírat oči. Malinké světlušky se okolo mě míhaly navzdory gravitaci.

… Když jsem se jich už vynadívala dosytosti, poděkovala jsem jim: ,,Drazí domácí skřítkové a víly, děkuji, že jste vyslechli moji prosbu a přišli do tohoto mého kruhu a pomohli mi s mým záměrem Vás vidět. Rozpouštím nyní tohle sezení. Děkuji vám, můžete se vrátit ke svým rostlinkám a fontánkám.” – Smazala jsem kruh v koberci. – Světlušky se rozutekly všemi směry, jen uprostřed kruhu stála jedna víla, která jakoby neslyšela, že představení skončilo. Stála a s očima široce rozevřenýma a s pusou dokořán na mě užasle hleděla. – Chvilku jsem ji pozorovala, pak jsem zničehonic uviděla skutečně svýma očima, jak tato víla rychle vzlétla a vznášela se mi nad pravým ramenem. Vypadalo to jako velká, bílá, zářivá jiskra, s křídlami vážky. ,,Viki!” zazvonilo mi v uších. ,,Cože?” Ztuhla jsem. ,Viki! To jsem já! Já jsem tvá víla!” – Zůstala jsem sedět jak opařená. Měla jsem vyvalený oči jako sova, zírala jsem před sebe do nekonečna a říkala si, jestli nejsem vážně už dneska přetažená a jestli si to nevymýšlím… Maličká víla přeletěla nad mé levé rameno, sedla si na něj, podepřela si ručkama bradu a zabručela nakvašeně. ,,Ona o mě pochybuje.” – Přestala jsem čučet do prázdna a podívala se na ni. ,,Ty jsi vážně Viki? Vážně patříš ke mě?” ,,Jo.” zabručela víla a podívala se na mě. ,,Fakt seš Viki, jo?” – Zeptala jsem se opatrně. Bohužel, myšlenka, že se ke mě přifaří maličná víla byla až moc krásná, než abych jí jen tak uvěřila. – Viki to asi dost vadilo. ,, Co pořád pochybuješ? Vždyť jsi mě před chvilkou viděla, jak okolo tebe poletuju, no ne?” – a máchla rukou tím směrem, kterým jsem ji předtím zahlédla. – Mlčela jsem. Viki ale ve snaze ujistit mě vzlétla a zastavila se mi před obličejem v úrovní očí, takže jsem si ji mohla lépe prohlédnout.

V tu chvíli jsem jí už začala věřit. Viki ale moje počáteční nedůvěra trošku rozhodila. ,,Jestli budeš pořád takhle nedůvěřivá ke mě a sama k sobě, tak od tebe uletím!”

Její slova mě zahřála u srdce… ach… maličká sladká víla mi nadává… to je tak krásný… nastavila jsem jí dlaň a hřejivě se na ni usmála. ,,Už ti veřím, Viki.” – Maličká víla se usmála a nechala se polechtat na bříšku.

Rychle jsem vzala svůj zápisník, abych mohla začít zaznamenávat své zážitky, ale Viki měla radost, že se mi dneska mohla představit a chtěla si povídat… ,,Jsi ráda, že jsem přišla?” Zeptala se Viki s tázavým pohledem. Do toho jejího obličeje jsem se úplně zamilovala! – ,,To víš, že jsem ráda, že jsi tu.” Ujistila jsem vílu s úsměvem a psala dál…

Pochvilce se Viki ozvala zase: ,,Něco bych si dala.” – Olízla se a pohladila si bříško. ,,A jéje!” – napadlo mě, aby Viki nebyla mlsná jako já! Ty by bylo!

,,A co by sis dala, Viki?” – ,,Vodu.” Zamručela zasněně. – Uf, to se mi ulevilo, že nemám mlsnou vílu…

A tak jsme si to spolu zamířily k ledničce s demižony chlazené vody… když jsem nalévala do skleničky, přišel zrovna jeden z našich velkých domácích skřítků za mnou do kuchyně… když uviděl moji vílu, překvapeně pravil: ,,Jé? Viki? Co ty tady děláš?”- ,,Já jsem ode dneška její víla!” Opověděla Viki hrdě. ,,No potěš teda.” konstatoval skřítek s humorem…

Když nad tím tak přemýšlím, tak vlastně Viki se mnou už pár dní byla. Přišla ten den, kdy jsme s Nufem a s Laurejem jeli do Karviné přednášet. Laurej tenkrát totiž vytvořil v dlaních žlutý obláček energie a z něj vyletěl nádherný žlutý zářivý motýl. Laurej mi ho pak daroval na dlani. – Ten motýlek pak okolo mě od té doby poletoval. – To byla Viki! – Od té chvíle jsem cítila silnou přítomnost víly okolo sebe. Dnes už chápu, že Viki ke mě přišla s pomocí Laureje. Zůstala nekolik dní v podobě zlatavého motýla a seznamovala se se mnou potajmu, dokud neuznala, že chce zůstat. A dnes se mi představila! – Nemusím se jí na to ptát. Tohle vím úplně jistě. Byla to Viki, o tom není pochyb.