Jak jsem pozvala svoji duši do kina

23.4.2011 v Zážitky 9

Sedí si marodek v posteli a tu ho napadne šáhnout po knížce, kterou už dlouho neměl v ruce…

Tato knížka už se tu na webu jednou mihla v zážitku Nerozesmívej mě pořád, nebo neusnu, ale záměrně pořád tutlám její název. Ani v tomto článku se ho nedovíte, knížečku doporučím, až ji dočtu a jsem zhruba v půlce, takže si počkáte.

Nimrala jsem se v ní asi hodinku a užívala si její atmosféru…

Jsou na světě zkrátka knihy, které když čtu, otevírají něco v mém nitru. Jak to říct? Je to takové zklidnění, ztišení, smíření. A v takovém rozpoložení mi do četby často zasahují andělé, což se stalo i dnes.

Po hodince četby jsem byla unavená a přestávala jsem knížku vnímat. Vždycky jsem přečetla odstavec, pak jsem se nad ním zamyslela a jak jsem se zamyslela, najednou jsem vůbec nevěděla, kde jsem to skončila?

Je to moje typické chování nejen u četby, ale také u rozhovorů. Někdo něco říká, já poslouchám, najednou on vysloví něco moc zajímavého, já si to vezmu, začnu nad tím hlouběji uvažovat a mezitím mi klidně uteče i deset minut dalšího hovoru, takže když se zase vrátím vědomím zpátky, vůbec nechápu, o čem je řeč.

A když se zeptám, vypadám potom jako úplný blb.

A tak jsem zamyšleně dolouskala kapitolu, otočila list s nadpisem nové a najednou – kde se to ve mě vzalo?

Prostě jsem bezmyšlenkovitě knížku založila a zaklapla.

Zarazila jsem se, protože takové věci nikdy normálně nedělám. Za normálních okolností si přece řeknu, že už číst nechci a zavřu knihu z vlastního rozhodnutí, ale tohle bylo jako nějaký automatický tik.

Upřela jsem oči na obal, pohladila ho a najednou mě napadlo, že to možná bude znamení, takže jsem zvedla hlavu ke stropu a povídám:

,,Ale.. já bych si ještě docela ráda četla!”

A najednou mi v hlavě zaznělo: ,,Ne.”

,,Ne?” zasmála jsem se. ,,No tak ne, no.”

Bylo to takové stručné a jasné, nevím, kdo mi odpověděl, ale Laurej bývá sdílný poněkud více.

A odložila jsem ji na noční stolek s tím, že to nehodlám zkoumat, proč intuitivně knížku zavírám.

Ležím na zádech a tu mě napadla taková pitomost… říkala jsem si, že by to mohlo fungovat, tak jsem ji zkusila.

Zavřela jsem oči a představila si velikou místnost, kde je promítací plátno a před ním mnoho křesel. (Červeně polstrovaná. 🙂 )

Posadila jsem se zhruba doprostřed, abych měla nejlepší výhled na plátno a rozhlédla se po místnosti. Vidím několik set křesel, ticho, prázdno.

,,Hmmm, možná bych mohla do své představy někoho pozvat, abych tu neseděla sama.”

Najednou se křesla začala obsazovat sama od sebe. Asi dvě třetiny celé místnosti byly jenom bílé zářivé postavy, asi andělé, ale zbytek byli lidé, které znám. Nevím proč, ale do mé představy se vmísilo strašně moc lidí, které bych za normálních okolností do vizí nepozvala.

A upřímně řečeno, některé z těch lidí zase až tak moc neznám a ani je třeba nemám ráda, takže proč je zvát do kina?

Ale byli tam, objevili se mi v hlavě, tak jsem je tam nechala. Koneckonců jsme všichni jedno a když se přišli podívat, tak ať, je to přece jenom pokus v mé mysli.

Kdybych chtěla, mohla jsem si představit bachaře a všechny je povyhazovat, no jéje, to by byla sranda! – Můžu si to představit ještě jednou a udělat to, ale to už nebude zapadat do záměru, se kterým jsem si to celé představila.

Vedle mě se posadili dva lidé, které mám nejraději. – Vzala jsem je za ruce a podívala se na plátno přede mnou.

Když se místnost zaplnila a všichni jsme tam tak tiše seděli, trochu jsem představu prodýchala a poprosila svoji duši, své nitro, aby mi na plátno přede mnou promítla sebe samu. Třeba jaká je, nebo nějaké sdělení, které by mi chtěla předat.

Potom jsem to znovu nechala plynout.

Počkala jsem, co mi může asi má duše říci, nebo jak se asi projeví?

Nesnažila jsem si nic násilím modelovat. Vymodelovala jsem plátno a místnost, lidé a andělé přišli sami, ti se mi tam nachomýtli přirozeně a stejně přirozeně jsem chtěla vnímat i film na plátně.

První jakoby jel projektor, ale nic se neukázalo, jen semtam taková ta špinavá čmouha, která bývá, když se přehrávají staré pásky. Bytosti v křeslech mlčely a dívaly se dál se zájmem.

,,Hm, asi potřebuje trošku více času,” pomyslela jsem si a čekala taky.

Potom se na plátně objevila odpočívávací čísla.

3… 2… 1… a? – Nic. Zase ta flekatá běloba.

Zasmála jsem se, že si ze mě moje vlastní představa dělá srandu, tak mě napadlo zkusit to odstartovat ještě jednou.

Tentokrát jsem odpočítávací čísla na plátno promítla já, třeba to moji dušičku popožene.

3… 2… 1…. – Povedlo se!

Vidím tmavé nic a hvězdy. Na plátně se ukázal Vesmír, prolétáváme prostorem, všude hvězdy, hvězdy, hvězdy a nic.

,,To není moc originální,” utrousila jsem z hlediště. ,,Přece jsme sem nepřišli na Star Wars!”

Najednou vyjely znaky. Zdálky malé, jakoby se přiblížily v 3D prostoru, ukázaly se a zmizely. Byla to čísla.

4…. zmizela… 5 …. zmizela… 0, potom zmizela taky.

Zasmála jsem se. ,,A hele, moje čísla! Žeby se to přece jen povedlo?”

Najednou se místo čísel přiblížila zajímavá postava. Vypadala nazlátlá, jako soška. Byla to žena s dlouhými vlasy a krásnými šaty. Objevila se stejně jako čísla, ale když stála uprostřed plátna, najednou se z podoby sochy změnila.

Její barva se proměnila z kovové zlaté na živoucí bytost. Začala se hýbat.

Najednou ženuška vytáhla odkudsi flétničku, začal tančit po plátně a hrát krásnou melodii.

Hlediště propuklo v nadšení a já taky.

Postavička udělala spoustu poskoků, otoček a líbivé melodie byly moc chytlavé, ještě teď si je pamatuji.

Potom schovala flétničku a vytáhla housličky. Hudba se změnila, ale byla stejně krásná, jako s flétnou.

Tancovala rychle, ladně, rytmicky. Pěkně jí vlály vlasy, šaty a smála se. Taková podoba duše mi odpovídá, přestože kdybych měla sama něco vymýšlet, asi bych to zformulovala jinak. Roztančená víla, to mě ale vážně odzbrojilo.

Potom se hudba změnila, trošku zpomalila. Housličky zmizely a ozvala se harfa.

Víla zbystřila a zpomalila tanec.

Tak jsem si seděla ve svém vysněném hledišti a dívala se, jak moje duše tančí v podobě víly v krásných melodiích.

Říkala jsem si, že hraní na flétnu mě vždycky naplňovalo… vlastně kdybych mohla, tak od rána do večera skotačím u podobných skladeb, jen mé hudební znalosti nestačí na takovou parádní houslovou serenádu… hrát na housle, to by se mi líbilo.

Když víla dotančila, začalo hlediště povykovat… ale ne jako fanoušci na fotbale. Byl to takový hukot radosti, protože zásadně netleskám a v mém hledišti tím pádem taky tleskání nechci. Není to dobrý rituál. Proto jsme prostě povykovali a hvízdali.

Víla na plátně se uklonila, řekla: ,,Není zač, Aluško,” a zmizela.

Otevřela jsem oči a šla se zase věnovat své denní činnosti… ačkoliv jsem potom už na vizi nemyslela, objevila se mi víla na plátně ještě asi dvakrát v hlavě a tančila dál.

….. Je to zajímavý pokus, zkuste ho taky 🙂

Kam dál:

Další obrázky víl

Zobrazit celou rubriku ,,Zážitky – Vesmírné Dění”

Komentáře

Ikona diskutujiciho Renata 2011-04-23 10:30:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Já mám, Aluško, kino každý den ve spánku. Úžasné příběhy, záblesky minulých životů, thrillery, horory, nejstrašnější porna i romantické slaďáky a setkání s blízkými ze světla. Nedávno takhle za mnou přišly i moje dvě kočky z dětství  - zářily!

Ikona diskutujiciho Jindra 2011-04-23 13:23:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Pěknej článek a místy i docela vtipnej. Star Wars nemají chybu. Jinak já mám sny při téměř každým spánku, odpoledním i nočním. A velmi často si aspoň útržky pamatuju. Mám svoje sny rád. Děsivý jsou jen velmi zřídka a i tak si to hned po probuzení zracionalizuju a neděsí mě to. Párkrát to byl zážitek, že mně bilo srdce jako o závod, klepal jsem se chvíli po probuzení, ale stejně to nevnímal jako probém. Většinou je to spíš nějak zajímavý nebo bláznivý. Občas se v tom snu vyřeší problém, kterej mám i ve skutečnosti a pak najednou vnímám, že to pomohlo odblokovat a i v reálu už to působí menší napětí. V bdělým stavu se mi ale podobný věci nepodaří nasimulovat, nemám takovou představivost nebo nejsem tak duchovní, abych viděl víly nebo skřítky. Ale rád o tom čtu. Opět doporučuju knihu Pravda mezi nebem a zemí. Kdo ještě nezná.

Ikona diskutujiciho Bo 2011-04-23 14:11:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Alue, prečo si myslíš , že tlieskanie nie je moc dobrý rituál? Ja rada tlieskam i povykujem, tak vyjadrujem radosť a spokojnosť, hurá podarilo sa, juj! Všimni si malých detí, ony automaticky zaťapkajú rúčkami keď sa im niečo páči.

Ikona diskutujiciho Veronika 2011-04-23 15:39:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Proč je tleskání špatný rituál?

Ikona diskutujiciho Deine 2011-04-23 19:15:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Wow, povedený článek 🙂 zajímavé. Mám jeden dotaz… když sis představovala tu místnost, byla to normální představa, nebo ses do toho uměla vžít jako do snu (to se mi třeba nikdy nepovedlo :))? A vnímala jsi sama sebe jak to říct… z ICH formy? Třeba já sebe v představách vidím jakoby z pohledu třetího tak by mě to zajímalo 😉

Ikona diskutujiciho Michael 2011-04-23 21:23:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Jen bych si přál aby mě Aluška příště pozvala do toho kina. XD

Ikona diskutujiciho Týna 2011-04-24 16:02:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Ahoj zeptej se mě na můj názor na tvého/tvojí oblíbeného/ou blogera/ku 🙂

Ikona diskutujiciho Leen 2011-05-02 17:51:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Já nevím, jestli někdy mluvím sama se sebou, nebo jestli je ten "druhý hlas" moje duše. Je pravda, že mi často nadává :D

Ikona diskutujiciho Daveee 2011-05-09 20:15:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Já mám bujnou fantazii jen ve snnech, kdy vidím útržky zítřejší budoucnosti, ale jinak ti závídím, že se dokážeš tak soustředit, já nevydržím dělat jen jednu věc a soustředit se na ní a za to svůj mozek proklínám… 😉

Nový komentář

Ikona moderatora

Moderovaná diskuze: Příspěvky se zveřejňují s časovou prodlevou. Pro účast v diskuzi je třeba, aby byl váš komentář v souladu s obecnými pravidly slušného chování a podmínkami používání stránek