Dneska se mi stalo něco zvláštního. Sice maličkost, ale z maličkostí se stává svět, a tak tedy, BUDIŽ PŘÍBĚH O MOKRÉM SEDADLE:
Jela jsem do jazykového kurzu, jako vždycky. Na zastávce jsem klasicky nastupovala do tramvaje, která jela požadovaným směrem.
Když nastupuji, mám tendenci vlézt do dopravního prostředku spíše jeho středem a když vejdu, automaticky jdu doprava, kde bývají sedačky po jedné. Nejčastěji si vybírám tu, která je nejblíže dveřím.
Když chci naopak změnu, musím se soustředit na to, abych šla doleva, nebo abych šla jiným vchodem. Když nad tím nepřemýšlím, sedám automaticky takto.
Není to něco, na čem bych vědomě bazírovala, prostě to patří k mému ,,automatickému stylu nástupu“. Když možnosti nejsou, vlezu si kudykoliv a sednu nebo postojím tam, kde je zrovna možnost.
Když možnost není, zůstanu venku a nechám to ujet, protože mačkat se s hromadou lidí, kor když je teplo, to úplně nesnáším. Přesně cítím kdo jak voní nebo smrdí a když se z toho udělá koktejl, před kterým není úniku, necítím se dobře. Navíc když člověk sečte všechny ty mobily v jejich kapsách… mám ráda svoje vnitřní orgány, nebudu si je přece smažit.
Zpocená těla a mobily, to jsou dva důvody, proč chci auto a proč hromadnou dopravu nepovažuji za zcela ideální, přestože by mi bez těchto dvou těžkostí vyhovovala.
Zase ale na druhou stranu, občas mi někdo v MHD zavoní stejně, jako někdo, koho důvěrně znám a to si pak na něho vzpomenu… To mi umí zlepšit den. Pamatuji si lidi podle vůně i po mnoha letech, hlavně ty, které jsem měla opravdu hodně ráda.
No ale zpátky k tomu nástupu, to jsem se teď nějak zapomněla:
Bylo to na konečné zastávce, takže jsem si mohla sednout libovolně, skoro nikdo tam nebyl.
Šla jsem sice klasicky doprava, ale tentokrát mi prolétlo hlavou, že snad pro dnešek bude lepší změna a sednu si až na to druhé sedadlo.
Usadím se a jedu, žádný problém… Trošku přemýšlím, proč změna, že vlastně jsem si mohla sednout jako vždycky, však to bylo volné… Ale to je už teď jedno. Někdy za pohybu dělám věci podle toho, co mi zrovna prolétne hlavou. Bývají to kolikrát i nesmysly, jenomže se často s odstupem ukážou jako moudrá volba. A někdy zase ne, jenom mi to zpestří den. To je pokaždé trošku jiné.
Na druhé zastávce nějací lidé nastoupili… Nevnímám moc okolí. Poslouchám hudbu, koukám se ven a myslím na lidi, které mám ráda.
Najednou slyším drmolení. Nějaká babička za mnou si stoupla ze sedadla těsně za mnou. Vypadá rozrušeně.
Vypínám hudbu, vytahuji si z uší sluchátka a koukám na ni.. Nerozumím, co se jí vlastně stalo.
Slyším už jen ,,….sem si to sedla, je to vidět?“ – Prostě konec jejího slovního projevu.
Paní přede mnou ho ale slyšela celý. Nabízí babičce balíček kapesníčků: ,,Tady máte, no ale asi vám to stejně moc nepomůže… Nechte si ho celý, mně to nevadí.“
Koukám na ni – Má mokré kalhoty vzadu… Že by se počůrala? – No je starší, mohlo se jí to stát, třeba je nemocná… Však už jsem to neviděla poprvé. To se ten nemocný člověk zarazí, a ani nevíte jak, tak najednou se vás ptá, ,,jestli je to vidět“ a vy pak už jen kryjete, hledáte veřejné toalety, nebo místo, kde by se ideálně mohl umýt a převléci.
… Zní to strašně, ale to je prostě život. Lidé jsou nemocní, umírají, trpí inkontinencí. Bohužel. Neví, že na to stačí dávat magnetoterapii a svěrače jim opět začnou fungovat… No ale to zase odbíhám od tématu 🙂
Tohle se prostě stane hned, ani nevíte jak. V šalině by mě to tedy vlastně ani tolik nepřekvapilo… Tady byl ale důvod jiný.
Stará paní si vzala kapesníčky a hned na další zastávce vystupovala. Měla skaženou náladu a byla trochu dezorientovaná… Já ale taky. Koukám za sebe, ale sedadlo vypadá normálně… Tak o co tedy jde?
Na další zastávce nastoupili další lidé. Za mě si sedla nějaká paní a zase, hned jak usedla, tak nadskočila. Popošla dopředu, zkontrolovala si mokré džíny a byla fakt naštvaná.
A to už mi to došlo. ,,Ty brďo hezká ruská ruleta… To křeslo je fakt mokré?“ (Hurá, ještěže alespoň tak. Inkontinence není žádná sranda.)
Hrabu se v kabelce, hledám kde bych ze svého zápisníku do němčiny vytrhla papír… Ale než stihnu nahmatat černou lihovku, co nosím v kabelce na škrtání čárových kódů, stihlo křeslo skazit den další náhodné ženě.
Ta si pak sedla hned vedle a když viděla, jak za sebe pokládám papír s varováním, naštvaně zasupěla a na další zastávce vystoupila…
No jasně, to by mě ale taky naštvalo. Sednout si na mokré sedadlo, ani nevím od čeho to je a deset vteřin na to je tam varovné upozornění. – To tam sakra nemohlo být rychleji, ještě než jsem se k tomu sedadlu dostala já?
– No jo, pardon, tak rychlá bohužel nejsem. A lidé bývají otupělí, sedají si automaticky. To odchytíte jednoho, on si mezitím sedne, než mu to vysvětlíte, tak už je pozdě a na další zastávce můžete začít znova 😀
Ten kousek cesty už cedule sloužila dobře.
O kus dál vystupuji, musím ještě na poštu… Do kurzu jsem dojela, vše bylo v pořádku, vše jsem zvládla akorát zařídit na čas. A teď se teprve dostanu k té pointě:
Než jsem se vymotala z jazykovky, ujela mi skoro před nosem tramvaj. Tak jsem mávla rukou, však jezdí každou chvilku, co se budu vzrušovat…
Spoj za chvilku přijel. – Nastupuji středem, mířím zase doprava, vidím první křeslo u vchodu.
Ale hlavou mi najednou prolítne ,,Většinou volné nebývá, co když je to TA MOKRÁ POTVORA?? Sednu si radši jinam.“
A šla jsem na druhou stranu, naproti nějakému klukovi. U toho si říkám, jaká jsem paranoidní, že to je přece blbost, co by tady to mokré křeslo dělalo, vždyť kolik těch spojů jezdí, takový nesmysl, po tolika hodinách…
Sedím zády po směru jízdy, takže se mi dělá blbě… Žmoulám větrový bonbon a říkám si: ,,No vidíš, kdybys nebyla paranoidní a sedla si na svoje oblíbené místo, tak teď nemáš kinetozu…“
Když jsem ale asi po půlhodině vystupovala, všimla jsem si, že na tom sedadle je položený složený leták, co tam předtím nebyl.
,,Že by značka? – Že by ta mokrá potvora? Ne.. to je blbost.“
Koukám se dolů pod křeslo… Voda tam nebyla jako posledně, ale vypadalo to vlhké… ,,Ty brďo, takhle to vypadalo i předtím, pod tím mokrým…“ Studuji dál prostor.
Zrak mi padne na křesla před ním. Tam jsem si vzpomněla, že vlastně v tomto spoji jsou křesla červená stejně jako při první cestě a že to jedno, třetí od vchodu, které po cestě ,,tam“ bylo přede mnou, mělo malinkou odřeninu na pravé straně.“
Ta odřenina to prozradila, protože tam byla… BYLA TO TA MOKRÁ POTVORA!
(Chápete? – Já si nepamatuji že mám třeba něco koupit, nebo že někdo něco řekl, nebo že je kočka venku, ale zapamatuji si oděrku v MHD na křesle přede mnou. Záhadný to mozek můj! :D!!)
A já, jelikož jednám nelogicky, jsem se jí stihla vyhnout ne jednou, ale dokonce dvakrát za jedno odpoledne…. Hustý.
Být v této situaci moje maminka, kdyby ještě na Zemi žila, určitě by si na to křeslo sedla dvakrát po sobě. Ta měla vždycky maximální smůlu na tyhle věci. Buď něco ztratila, nebo šlápla do hov., nebo ji někdo okradl, prostě samé radosti… Ale naštěstí jsem to nepodědila, naštěstí…. UF! Vlastně od té doby, co jsem zjistila, že má takovou hroznou smůlu, jsem se hezkých pár let bála, aby to nebylo dědičné. Naštěstí není… To raději podědit ploché nohy, než smůlu.
A přivádí mě to k zamyšlení, proč vlastně někoho blbá ,,náhoda“ stylu mokré sedadlo postihne a někoho ne?
Někteří lidé jsou doslova magnety na všemožné hajzlíky, kteří je jenom využívají.
Někteří lidé jsou zase doslova magnety na smolné a trapné zážitky. Kdy cokoliv se může pokazit, se zásadně pokazí a přesně v tu chvíli, kdy to nejméně chceme a čekáme. Prostě dokonalý příklad Murphyho zákonů v praxi.
A naopak jsou lidé, co mají hodně štěstí… HODNĚ ŠTĚSTÍ, není to náhodou moje původní dlouholetá hláška v mailu? – Asi si ji zase změním zpátky.
Čím to je?
Podle mě jednak rezonancí energií, zadruhé tím, jestli to že si sednu na mokré křeslo, mi něco řekne.
Jsme-li ve světě, který pro nás má sdělení ve všem co nás potká, i v tom malinkém, pak i posazení se na konkrétní křeslo a smůla, jsou jistým vzkazem. Není-li vzkaz či jiná smolná situace adresovaná nám, potom se jí vyhneme a schytá to někdo jiný, komu adresová je. Buď intuitivně, nebo náhodou, říkejte tomu libovolně.
A někdy i ten smolný zážitek nemusí být nutně smolný, kolikrát nám smůla může přinést i něco dobrého. – Třeba se vrátíme domů převléct si mokré kalhoty a zjistíme, že jsme doma stejně něco zapomněli.
… A také je to samozřejmě způsobem myšlení. Považuji-li se za dítě štěstěny, a štěstí očekávám, plus si nestěžuji, ale chválím život, je moje smůla minimalizována.
Než jsem jela na kurzy, děkovala jsem u balení knih Konstruktivní síle Vesmíru za to, že se mám dobře a že se mi ve všem daří. – Možná to byl ten důvod.
A to je moje vysvětlení na otázku, proč někdo má pořád smůlu a někdo naopak pořád kliku. Není to náhoda a dneska tuplem nebyla.
Kam dál:
• Zobrazit celou rubriku ,,Deníček“
• Máte otázku? Ptejte se do ►Mailu◄
• Líbí se vám tyto stránky? Doporučte přátelům adresu https://aluska.org/
• Líbí se vám publikované články? Za pár dní vám může pošta doručit i knihy! – Podrobnosti ZDE
• Používáte Facebook? Pomozte propagovat tento článek a použijte prosím tlačítko ,,To se mi líbí“ níže pod reklamou, děkuji!
• Chcete mít přehled o videoaktivitách Alue na YouTube? – Můžete se přihlásit k odběru: ZDE
.
Elektronický obchůdek: www.kramky.cz/alue
Poslední komentáře
-mariankosnac Symphonic metal. Tam bývá satanismu málo, neblije se,…
-Alue K. Loskotová Je to tak. A Gaga? Šmarja jako jo,…
-sm Je to druh cíleně budované energetické inverze. Nahrát…
-Alue K. Loskotová Zajímavá paní. Neznám. Ale je to všude stejné.…
-sm