Ten večer jsem strávila asi 20 minut na balkóně, koukala jsem na hvězdy na obloze a hledala UFO. Viděla jsem spoustu letících těles, buď UFO, nebo družice, těžko říct… Před pár dny jsem dokonce viděla meteor, byla to taková oranžová prskavka, která potom náhle zhasla. Velmi pěkné… Když se chvilku dívám na hvězdy a jdu spát až potom, tak potom lépe a rychleji usnu a teď jsou hezké teplé večery, tak se snažím to dělat jako rituál, pokud možno každý večer. Zalehla jsem potom do postele a intenzivně myslela na astrální cestování. Říkala jsem si, že dneska v noci vystoupím, že to moc chci.
Nevím, jestli jsem první spala, měla normální sen a pak se probrala do polospánku, nebo jestli jsem přímo v prvním polospánku vyšla ven z těla, vůbec si to nepamatuju. Ale najednou nastal moment, kdy jsem věděla, že ležím ve svém těle a stačí jen málo a vysunu se ven. Myslela jsem na to, že chci ven, ale nešlo to. Nebyla jsem si jistá, které tělo teď ovládám lépe, jestli mám aktivní motorické funkce, nebo ne.
Tato fáze je zrádná, protože pokud byste pohli omylem fyzickým tělem, stav se zruší a nepoletíte nikam. Musíte se první pokusit pohybovat pouze silou vůle a zatínat svaly je až ta druhá, riskantní možnost. Tak jsem si řekla, že to risknu a zatla jsem svaly břicha a nohou. Zvedla jsem nohy nahoru, šlo to ztuha, ale nadnesly se obě dvě nohy a to už jsem věděla, že jsou to nohy astrální, fyzické by se totiž zachovaly jinak. Vyslala intenzivní myšlenku ke svému strážnému andělovi. Řekla jsem mu telepaticky: ,,Laureji rychle pojď sem, chytni mě za nohu a vytáhni mě ven, dokud je ještě čas, dneska letím ven za každou cenu!“
V tu chvíli jsem viděla své astrální tělo. Bylo modré, poloprůhledné a jeho nohy byly vystrčené do vzduchu, zatímco zbytek ještě ležel v tom spícím fyzickém. Klasicky se skulit na zem do klubka mi nešlo, holt člověk si musí umět poradit, i když to jde ztuha.
Najednou jsem ucítila dvě teplé lidské ruce, jak mě chytají za kotník nohy, kterou jsem ,,podávala“ do prostoru a pak mě jemný ale dostatečně silný tah vyšoupl z těla ven. Intenzivně jsem v tu chvíli myslela na setkání se svým andělem, ne jenom aby mě tahal za nohu, ale chtěla jsem se s ním skutečně potkat. Telepaticky jsem vysílala myšlenku, že chci s Laurejem v astrálu zůstat, že tam nechci být bez něho, že chci abychom se setkali a mohli spolu mluvit. Toto mé přání mě vystřelilo rychle směrem nahoru do vzduchu, ani jsem nestihla registrovat, jak jsem prolítla stropem v ložnici.
Letěla jsem dlouho směrem nahoru v nicotě, neozývaly se žádné zvuky. Bylo to tiché a klidné. Až jsem se náhle objevila na místě. Seděla jsem uvnitř auta jako spolujezdec a na místě řidiče seděl Laurej. Měl podobu muže okolo třicítky (nebo víc? těžko říct, když andělé nestárnou) měl polodlouhé rovné vlasy na ramena, světle modré oči a byl celý oblečený v bílém. Normální volná košile a kalhoty. Okamžitě jsem ho poznala a byla si jistá tím, že je to skutečně on.
Velmi radostně jsme se přivítali. Konečně jsme měli pořádnou možnost se ,,jakoby fyzicky“ sejít a domluvit se z očí do očí. Konečně jsme oba byli ve stejné dimenzi a mohli se vidět velmi jasně a vnímat čistě jeden druhého.
Laurej mě přivítal tak, že jsme se na chvilku oba mentálně přemístili mimo to auto, do mlžného světlého prostoru, kde okolo nás pravotočivě vířila duhová energie. Jemně mě hladil, pak držel za ruce a řekl mi, že skutečně je můj anděl strážný, že mě doprovází odmalička, že mě hluboce miluje všemi druhy lásky která existuje, a to vše bez ohledu na to co se v mém životě děje, co řeším, co dělám, jak vypadám, kolik mi je, nic z toho pro něj není důležité a nemá to na něho vliv. A bude mě milovat vždycky, i kdyby se ode mě odvrátil celý svět, že na něho se mohu vždy spolehnout a vždy se o něho můžu opřít, tak jako to vždycky bylo.
Neřekla jsem na to nic, byla jsem jednoduše tak moc ráda, že ho vidím. Nebylo co dodávat.
Poté jsme se znova přesunuli a seděli spolu v tom samém autě. Začali jsme mluvit o matrixu, ve kterém mám aktuálně inkarnaci. Mluvili jsme dlouho a věděla jsem, že jakmile se vrátím zpátky do těla, bude nutné tento zážitek rychle zapisovat, protože mi matrix začne okamžitě promazávat paměť, abych z toho rozhovoru nemohla čerpat vědomosti, což se později skutečně stalo. O každou vzpomínku z tohoto setkání jsem musela bojovat tím, že jsem se snažila neustále držet maximální pozornost a po návratu do těla jsem si v mysli neustále přehrávala všechny detaily a všechny útržky a lovila každou vteřinu… Velmi jsem se soustředila na všechno, co mi řekne.
Mluvili jsme také o tom, jak funguje Laurejovo ,,andělství“. Vysvětloval mi jak fungují jeho podoby, jeho andělská křídla, co znamená, když je zjeví v konkrétní podobě, nebo s konkrétními křídly a co má na to vliv. Zkoušela jsem ho pohladit po zádech abych je našla, protože při rozhovoru se mnou je neměl. Ani by je neměl kam dát, když jsme oba seděli v autě. Měl je, ale tady v astrálu nebyly vidět, protože Laurej měl podobu člověka.
Mluvili jsme o vymanění se z matrixu a o tom, jak ho setřást. Laurej poté řekl, že auto ve kterém sedíme, je ještě mezi-dimenze, do které matrix částečně vidí a má na ni vliv – těžko tento výrok vysvětlit, když to člověk nezažil, ale v dané situaci a v dané úrovni vědomí, to dávalo perfektní logiku. – Takže jsme si společně řekli, že z ní přejdeme dál, abychom měli větší volnost. Symbolickým přechodem skrz dveře toho auta jsme prošli do další dimenze, kde jsem ucítila intenzivní pocit svobody. Najednou jsem cítila, že tam na nás už matrix nemůže a že nás odtud ani neslyší. Velmi se mi ulevilo, jakoby ze mě spadla nehmotná deka.
Byli jsme v přírodě uprostřed rozlehlé louky. Venku byl západ slunce, teplo a foukal mírný vánek. Koukala jsem na pěkné veliké oranžové sluníčko na horizontu.
Vyskočila jsem na střechu auta, sedla si, koukala do krajiny a smála se a radovala. Laurej vystoupil také ven přes dveře řidiče a měl také radost, že spolu můžeme trávit čas napřímo ve společné dimenzi. Poté jsme opět začali mluvit o důležitých věcech, které jsem potřebovala probrat. Všechny ale nejsou uveřejnitelné a navíc si opravdu velkou část obsahu nedokážu vybavit. Neskutečně mě to štve. Okamžitě po návratu do těla jsem měla částečnou ztrátu paměti a nepodařilo se mi všechny vzpomínky obnovit.
Není náhoda, že jsme se s Laurejem objevili zrovna v autě, protože je to hodně silná symbolika. Já jsem nebyla na místě řidiče, ale řidič byl můj průvodce, já byla spolujezdec. To jsou ty moje typické metody, kdy si nechávám radit, hledám znamení a spíš dělám to co se chce zeshora, než to co bych chtěla já. Protože kdykoliv jsem si v minulosti dělala co jsem chtěla (snažila se o ,,normální život“), byl z toho jeden průšvih za druhým, pořád jsem padala do nějakých pastí a nástrah. Až jsem nakonec předala volant rozumějším silám. Musela jsem přijmout fakt, že nemůžu žít normálně a že se musím zcela přizpůsobit ne okolnímu světu, ale vedení zeshora a tomu co je potřeba, abych mohla naplnit svůj osud. Bez toho to nejde. Na rozdíl ode mě, duchovní vedení ví dopředu jaké jsou nástrahy, co se chystá v budoucnosti a dokáže podle toho směřovat. Laurej mi tím prakticky ukázal, kdo sedí u volantu mého života. Že jsou to moji ochránci a průvodci, moje místo je spolujezdec, ten kdo sleduje cestu, hlásí značky, dívá se ze které strany co jede a spolupracuje. Kdo četl knihu Anděl strážný, vzpomene si ještě na druhý typ této symboliky, což byl zjevený bílý Pegas na obloze, který mě nesl životem. Vtip je v tom, že já neovládám toho Pegase, ale ten Pegas mě nese a já se musím hlavně udržet a nenechat se ničím srazit z jeho hřbetu. A už to samo o sobě je šíleně náročná práce a obrovská výzva. Ani nemusím řídit a mám toho kolikrát plné brejle.
Když jsme se radili o mé aktuální inkarnaci, objevila se na místě celočerná kočka, spíše koťátko. Připomínala britku, byla drobná a velice přítulná. Laurej mi to ani nemusel složitě vysvětlovat. Chápala jsem hned, že tato kočka, i v když je v astrální dimenzi, je také můj duchovní průvodce. Seděli jsme tedy u auta a hladili černé koťátko spolu. Přesto mi kočičku Laurej představil, jako moji ochranu.
Je to skutečně tak, jak jsem si to myslela i psala nedávno na web, že černá kočka je můj duchovní průvodce a ochránce. Zejména ochránce proti matrixu. Laurej mi vysvětlil, že dokud se ke mě černá kočka lísá, jsem v bezpečí a je to dobré, ale běda jakmile o černou kočku přijdu, tehdy budu na ráně. Byla jsem vděčná, že mám v matrixu po ruce hned dvě černé kočky a mají mě obě rády, i když teď černou kočku přímo doma nevlastním. Není to náhoda, že mám blízký vztah se sousedovic kočkou odnaproti, která mi už předtím nejednou dělala průvodce a ochránce, tak jak Laurej zdůrazňoval.
Už jsem si dřív kladla otázku, jestli moje vědomí o tom, co vlastně sousedova kočka představuje a jakou službu pro mě dělá (že mě chrání), pochází z mé předešlé zažité zkušenosti, nebo mi to ta kočka řekla telepaticky sama. Co je zač, mi totiž došlo tehdy, kdy jsem ji začala mít upřímně ráda, začala jsem ji vyhledávat tak jako vyhledává ona mě a když jsem ji poprvé vzala do náruče a viděla, jak je číča blažená, jakoby na to čekala a jak se tulí. Nedávno by se mnou byla ochotná jít i do domu, ale to jsem nedovolila kvůli morčátkům. Jinak bych ji k sobě pozvala…
Můj první domácí kočičák byl Tomík. Byl černý s bílou náprsenkou a bílýma tlapičkama. Byl to moc hodný mírný kocourek, hodně si se mnou hrával a nikdy mě neškrábnul. Když mu byly asi dva roky, přejelo ho auto, u toho jsem naštěstí nebyla, to mi bylo tak 7. Pak jsme kvůli alergii v rodině kočku neměli, ale chodily za mnou kočky venku na ulici. Nesměla jsem je hladit kvůli alergenům, abych je nepřinesla domů. Když jsem zákaz porušila, okamžitě se na to přišlo. Po opuštění domova jsem skoro hned dostala nového ochránce, to byl Morrisst. Přejelo ho auto. Po něm mi zbyl asi rok Divočák, ten se krví nakazil FIP, byl utracený na veterině. Po těchto zkušenostech jsem prohlásila, že už si nikdy v životě žádnou kočku nepořídím, protože na tohle nemám nervy a zlatý morčata, přes ty auta nejezdí, a ty se netoulají… I když je to stejně blbost, nikdy jsem si totiž žádnou kočku nepořídila a přesto jsem měla dvě. Kočky chodí samy od sebe a nemám takovou povahu, abych cpala zvíře do útulku, když vím že se o něj dokážu postarat.
A přesto konstruktivní síla vesmíru zařídila, abych i teď měla po ruce černou kočku a ne jednu, ale dokonce dvě. Ta sousedova má přezdívku ,,Koule“, je jí minimálně sedm let, je velice moudrá, dává si pozor na auta (hurá, konečně, taky proto se dožila vysokého věku) a když jsem viděla že mě chrání, začala jsem o to víc sekat latinu a dávat pozor, aby se jí fakt nic nestalo, aby mě před ničím nemusela zachraňovat. Nadvědomě vím, že by přede mnou byla první na raně a tomu se snažím zabránit.
Laurej mi zdůrazňoval, abych se měla na pozoru, že má na mě teď matrix hroznou pifku a hraje se o hodně. Doslova použil slovo ,,pifka“. Měla jsem z toho smíšené pocity, ne moc dobré. Neposlouchá se to dobře a to míň jsem byla ráda, že jsem se sem vrátila. Že tomu budu muset čelit.
Byla jsem tam s Laurejem hodně dlouho a najednou střih – přeneslo mě to zpátky do těla. Na nic jsem nečekala a hned jak jsem cítila, že se začínám usazovat v těle (je to trošku houpavé, jako když se list zastaví těsně nad zemí a pomalu na ni dosedá), soustředila jsem se na ideální okamžik a hned jak jsem ucítila příležitost, jsem vyslala intenzivní myšlenku, že se teď hned vracím zpět na to místo, zpátky za Laurejem. Skutečně jsem se obratem, silou vůle, vytáhla ven z těla a letěla jsem zase nahoru. Probrala jsem se zase vedle Laureje a koukám, že spolu zase sedíme v tom autě. Byla to modrá škodovka.
Laurej byl překvapený že jsem to tak rychle stihla zpátky, ale samozřejmě mile. Řekla jsem, že je mi s ním dobře, že se nehodlám tak snadno vracet do matrixu a když už jsme začali řeč na tomto místě, tak s ním hodlám strávit co nejvíce času a ať využije tento prostor navíc, který jsem získala a řekne mi ještě další věci, které potřebuju vědět.
Laurej mě znovu vzal ven mimo to auto. Opět jsme byli v té dimenzi s loukou a západem slunce. Černé koťátko už tam čekalo. Hned jak mě vidělo, ke mě přiskočilo a začalo se znova otírat. Vždycky se mi otřelo o ruku, popošlo kousek, spokojeně zavrnělo a pak se zase vrátilo pro další pohlazení. A takhle pořád dokolečka… Asi je to i jeden z důvodů, proč nemám averzi na slovo čarodějnice, protože ta je klasicky vyobrazená s černou kočkou na rameni. Proč asi… protože ta černá kočka je průvodce a zároveň ochránce kouzelné ženy. Černá je právě proto, že ze všech barev nejsilněji odstraňuje destruktivní energii. Nemám ponětí, jestli to takhle funguje u všech lidí co jsou mi nějak spirituálně podobní, zkrátka to takhle mám.
Znovu jsme se bavili o matrixu, mých plánech a o tom jak to udělat a na co pozor. Jedna z vět, která mi dost jasně utkvěla v paměti bylo, když mi Laurej řekl, že ,,mi matrix může ublížit víc, než komukoliv jinému. Ale dokud mám u sebe černou kočku, tak to se mnou bude dobré“. Cítila jsem v tu chvíli, že je to hluboká pravda a nebylo mi z toho připomenutí vůbec dobře.
Už mi to bylo řečeno mnohokrát, snad stokrát, ale když mi to takhle důrazně řekl Laurej, nějak to na mě víc dolehlo. Není divu, že se tady nedá žít normálně.
Laurej pak řekl, že je možné dosáhnout toho co chci, že je to v mé cestě, ale že si musím dávat veliký pozor na matrix a jeho metody. A že Laurej bude samozřejmě u mě a bude mi ve všem pomáhat.
Byli jsme tam ještě dlouho, poté mě to vrátilo zpátky do těla. Sotva jsem se stihla rozloučit, když mě to tahalo pryč. Cítila jsem, jak se usazuju v těle a rovnou jsem u toho přepadla do krátkého snu. V tom snu jsem byla ve své posteli, měla jsem své bdělé vědomí a chtěla jsem vědět kolik je hodin. Na nočním stolu stály jiné hodiny než mám doopravdy. Otočila jsem je obrazovkou k sobě a byl na nich čas půl páté ráno, digitálně. U toho jsem si říkala, že je to dost a že hned vstanu a budu to zapisovat. Protože pokud znova usnu, tak z toho budu ráno vědět houby. Pak jsem měla další krátký sen, který byl úplně obyčejný, ale nemohla jsem si ho vychutnat. Rychle jsem z něj vystoupila, protože jsem celou dobu musela pořád myslet jenom na Laureje a na všechno co mi řekl.
Byli jsme jako dva celoživotní partneři, sehraní jako Bob a Bobek králíci z klobouku. Velice jsme si rozuměli a kdybych mohla, už bych se nevrátila, zůstala bych tam s Laurejem už napořád a cestovali bychom skrz různé dveře po vesmíru. I s kočičkou, to je perfektní maskot.
Když jsem vyšla ven z toho snu a podařilo se mi konečně pořádně probudit, probrala jsem se naprosto čilá a psychicky vzrušená v posteli. V mysli jsem si několikrát přehrála to co jsem zažila a přemýšlela, jestli to risknu a znova usnu, nebo to začnu teď psát. Nakonec jsem rozsvítila a zjistila, že je teprve čtvrt na tři ráno a že ten jiný čas v tom snu bylo asi další znamení, na které musím teď dávat pozor. Opatrně v čase 04:25, něco se tehdy asi stane.
Nakonec jsem vstala a šla zážitek sepisovat. Nechtěla jsem riskovat, že by se mi vykouřil z hlavy. Takže jsem do tří do rána seděla v pracovně a sepisovala všechny klíčové momenty a myšlenky.
Pak jsem si šla znova lehnout, ale vůbec mi to nešlo. Seděla nebo ležela jsem na posteli s očima vytřeštěnýma do prostoru a pořád jsem měla hodně co zpracovávat a nad čím přemýšlet. To množství dat a ten zážitek byl zkrátka tak koncentrovaný, že mě to nenechalo v klidu. Myslela jsem si, že když to jako vždycky vyplivnu do textu tak se uklidním a budu spát, ale houby. Byla jsem z toho pořád úplně vykulená.
,,Problém“ takového astrálního cestování je dost i v tom, že když se po takovém zážitku vrátíte do matrixu a znova osídlíte fyzické tělo, najednou si uvědomíte, že skoro nežijete, že je to tady ploché, šedé, nudné, tvrdé, tupé a na houby v porovnání s tím, kde jste byli a co jste měli na dosah. A chcete se tam co nejdříve vrátit.
Pomyslela jsem na Laureje a hledala ho třetím okem v prostoru. Byl tam v mžiku, bílá světelná postava jako vždycky, stál u postele. Už nevypadal jako člověk.
Říkám mu, že nemůžu spát, že to byla fakt jízda.
Laurej se zasmál a řekl, že to bylo super, že to musíme zopakovat, že mě zase vytáhne za nohu, když mu ji podám. Ale když mluvil, bylo to v porovnání s astrálem, jako když se snažíte slyšet a rozumět co říká člověk pod vodou. Bubly bubly bubly šum šum…
,,Tady je to na houby, ani se pořádně nedá pokecat,“ stěžovala jsem si. Laurej se zasmál.
,,Prosímtě, udělej tamto ,,něco“ co děláváš, abych mohla usnout,“ poprosila jsem ho.
Laurej přikývl a natáhl ke mě ruku. V místě třetího oka jsem ucítila tlak, jak mi přiložil na čelo ukazováček. V tu chvíli se mi úplně zklidnilo myšlení. Ještě jsem stihla poděkovat, říct ať v tom pokračuje, že to výborně funguje a takhle hned usnu. A usnula jsem.
Nevím, jak to přesně Laurej dělá, co to je za metodu a nemám na to název. Ale perfektně funguje.
© Alue K. Loskotová, www.aluska.org
Poslední komentáře
-***** Myslím si že zrovna telekineze je velmi nepraktický…
-Alue K. Loskotová Noo já zkoušel dřív třeba telekinezi, ten nejjednodušší…
-Albiii To jsem mluvil o hudbě a velkých produkcích.…
-sm děkuji za skvělý článek ❤
-zuzi