Aluška.org: Věděním ke svobodě

Dnes ráno jsem šla do školy… všude mokro… docela chladno… já na uších sluchátka, v nich znějící Nightwishe… najednou jsem si vzpomněla na moji návštěvu v Rakousku a na víly z Aniččiné zahrádky… Najednou takový zvláštní pocit a na levém rameni se mi objevila jedna z nich. Jedna z těch maličkých bílých víl, s křídly jako vážka…

Její přítomnost mě velice potěšila a můj obličej se z mírného úsměvu (který mám pořád, aniž bych si to uvědomovala), protáhl ve veliký, spokojený… takový obličej, jakokdyž máte něco za lubem, těší vás to a nikomu to neřeknete…

Přidala jsem do kroku a začala si s ní povídat:

,,Tak ty jsi za mnou přišla? Ty jsi hodná…”

,,To víš… proč jsi mě vlastně zavolala?”

,,Byla jsi to přeci ty, kdo se mě v Rakusku ptal, jak žiju… tak ti to chci ukázat… víš… vyprávění není to samé, jako skutečný zážitek… navíc.. teď ty, i tvé společnice patříte mezi mé přátele… chci se s vámi setkávat…”

Koukám, víla byla poněkud nervozní…

,,Copak se děje?”

,,Mě se tady nelíbí…” řekla víla, nasadila smutný obličejík a schovala se mi do závoje zlatých vlasů…

,,Já vím, jak to myslíš.. mám úplně stejné pocity… podívej se… všude beton… a všude lidi, kteří jdou a mračí se na všechny a na všechno… a podívej se na to nebe…”

– Obě jsme zvedly hlavy k nebesům.

…Všude Chemtraily… pěkně nás tu práškují…

,,A kam to jdeme?”

,,Jdeme do školy. Ale dnes to bude dobré, úterý je oddechovka a navíc na 5. a 6. hodinu je tělocvik, ze kterého jsem pro dnešek uvolněná… i to patří k mému životu.. bohužel…”

Začaly jsme se blížit k budově gymnázia…

Víla opět znervozněla…

,,Já tam nechci… ale zároveň jsem zvědavá…”

,,Prosím, zůstaň tu se mnou ještě chvilku… však já tě pak po chvilce pustím zpátky k Aničce do zahrádky…”

,,Aluško, já přeci mohu odejít kdykoliv si budu přát.” Řekla víla a pěkně se na mě usmála.

,,Cítíš to, že? Ta energie je strašná…” řekla jsem, a vzápětí jsem znervozněla, protože jsem ucítila na hrudi silný tlak destruktivní energie… to by mi nemělo dělat… a rychle jsem začala nahmatávat, jestli jsem si nezapomněla doma zase svoji obranu proti těmto věcem… díkybohu, měla jsem ji u sebe… pěkně u solar plexu pod tričkem… uf… možná jsem to tentokrát ucítila, protože mi na rameni seděla víla, která tu energii vnímala… a já umím velice dobře přenášet a prožívat pocity a vjemy energií druhých lidí, či bytostí…

,,Bojíš se?”

,,S tebou se Aluško nebojím.”

,,Jo? To je fajn já se s tebou taky nebojím.”

Ale protože jsem viděla, že maličká bílá víla je i přesto poněkud rozrušená z toho, co vidí, chtěla jsem ji udělat radost…

,,Spustíme trošku energie… co říkáš…”

– A otevřela jsem nad námi světelný tunel, ze kterého nás zalila nádherná zlatavá energie… začalo mi být krásně, jako vždy, když na sebe tuto energii pošlu…

To se maličké víle líbilo… na mém rameni poskočila a zaradovala se:

,,To je krásné! To se mi líbí! Ty jsi šikovná… jééé…”

– ,,Posaď se, víluško, už jsme tu…” – Utišila jsem ji, schovala jsem si svůj spokojený úsměv z její radosti a vešly jsme spolu do budovy gymnázia…

Tunel energií jsem uzavřela a jako vždy, zamířila jsem rychlým krokem ke stříňkám a u toho jsem si bedlivě prohlížela tváře každého z kolemjdoucích.

Ani tady to pro zářivou vílu nebylo dobré…

,,Proč sem chodíš, když je to tu tak hrozné?”

,,Musím. Nutí mě mamka.”

,,A to nejde, prostě odejít?”

,,Zkus jen domyslet ty následky, maličká… ne, zatím ještě vydržím. Ale už to nebude dlouho.”

Převlékla jsem se… zamířila do učebny chemie… část hodiny u mě víla zůstala, potom odešla… – uviděla jsem vizi, jak se objevila na kameni v Rakouské zahradě, kde už na ni čekaly ostatní víly a ona začala rychle ukazovat a vyprávět… pak přišla na začátek druhé hodiny, aby se ještě podívala, jak to vypadá tam… doprovázela mě celý den až do chvíle, než jsem se vrátila domů… dostala jsem od ní pusu na tvář a zmizela…