Aluška.org: Věděním ke svobodě

Dopoledne jsem seděla v koutku, četla knížku a tu se mi najednou objevila před očima vize…

Seděla jsem v lese v jakémsi krmelci na dřevěném roštu, koukám před sebe a najednou ke mě zleva přišla neznámá bytost.

Byl to vysoký muž v zeleném kabátu, dlouhé vlnité hnědé vlasy na ramena a usmíval se.

,,Ahoj, můžu si přisednout?“

Jenom jsem přikývla a zeptala se ho rovnou: ,,Co potřebuješ?“

Upřel na mě zelené oči a řekl: ,,Dneska s tebou potřebuji mluvit, ale ne takto přes vize. Přijdi za mnou do lesa, mám pro tebe důležité úkoly.“

,,Dobře,“ přikývla jsem. Měla jsem sice v plánu jít do města a zabývat se přízemním nákupem bot, ale tyhle věci se mi nestávají zrovna každý den, takže botky musely počkat.

,,Mám něco přinést?“ zeptala jsem se.

,,Ne, dary nejsou potřeba, hlavně mi přines sama sebe,“ zasmál se muž. ,,Hlavně přijdi. A ne zítra, ne za týden. Přijdi dnes, co nejdříve to bude možné na toto místo.“

A výjev zmizel.

Hned po obědě jsem se sebrala a vyrazila do lesa. Pravda je, že mi neřekl, kam přesně mám jít, ale intuitivně jsem tušila, kde asi bude to místo, které se mi dnes dopoledne ukázalo.

,,Myslíš, že trefíme?“ Houkla jsem na Laureje za svými zády, protože jsem opravdu nevěděla, kam přesně jít, věděla jsem jenom směr.

,,Samozřejmě, že trefíme.“ Zasmál se Laurej a poplácal mě po rameni. ,,Copak? Snad nepochybuješ?“

,,Ále…“ zabručela jsem. ,,Když vezmu v úvahu svůj dezorientační nesmysl, tak je to klidně možné.“

,,Však bytosti nás navedou, co se bojíš….“

Prošla jsem domečky a dorazila k poli, za kterým se rýsovaly krásné zalesněné kopečky. Přes pole vedla cesta, kterou lemovaly stromy.

Když jsem se zastavila a sundala ze sebe mikinu, moc se mi zalíbila jedna bříza, tak jsem k ní hned šla a pohladila ji po kmeni, ať kouká, kdo chce.

Usmála se na mě její déva a pak se začaly usmívat i ostatní stromy, tak jsem zkrátka šla a postupně v duchu pozdravila každý zvlášť a ještě spiklenecky mrkala. Bylo to legrační 🙂

Zanořila jsem se do houští a vyhrabala se na širokou lesní cestu. Nebudete tomu věřit, ale chlapík v bagru zrovna projížděl okolo a čučel na mě jako na zjevení u pramene… nevím, co na mě viděl. Vlasy stažené do drdolu a moje triko s vílou a zelené třičtvrťáky alá zálesák, nejsou nic světoborného, aby na to někdo takhle čučel.

Za traktoristou byl ještě buldozer. Nechápu, co tam v tom lese nacvičovali, ale asi upravovali cestu, která byla po zimě a jaře rozrýpaná, jinak nevím, co dělá traktor a buldozer v lese.

Obešla jsem je a zamířila cestou, na kterou mě intuice navedla. V jedné části lesa jsem začala cítit, že je potřeba zbystřit, takže jsem šla po okraji a dívala se na její pravou stranu. Hledala jsem to místo, které bylo v mé vizi, protože tam mě ten zelený mužík má čekat.

Najednou ze zatáčky vyjel buldozer a úplně mi pokazil chvíle rozjímání. Sešla jsem z cesty a šla raději po stezce od srnek, než ho slyšet hlučet za svými zády.

Najednou jsem to našla!

Zpoza kopečku se dole po pravé straně objevil přesně ten krmelec, který jsem viděla dneska! Okolo všude rostly sasanky, malé pěkné květinky a krmelec to byl opravdu luxusní. Střecha, potom patro z prken a potom přízemí z prken.. takový domeček a v přízemí byla jablíčka pro zvěř, která krásně červeně svítila na dálku.

Když jsem to uviděla, zatajil se mi dech, vypadalo to fakt nádherně, jakoby to tu pro mě někdo vykouzlil.

Nechtěla jsem, aby chlápek s buldozerem viděl, že se motám pod kopcem okolo krmelce, tak jsem místo obešla a šla chvíli dál, než se mi jeho zvuk ztratil z doslechu. Na podobné věci potřebuji klid a přítomnost někoho dalšího je naprosto nevhodná.

Za deset minut jsem se pokoutně ke krmelci vrátila.

Už z dálky jsem ho viděla. Stál tam ten zelený mužík, smál se na celé kolo, mával na mě a volal: ,,No copak je, Alue? Tady jsem, nepoznáš naše místo?“

Byla jsem ticho, ale na tváři se mi objevil úsměv.

,,No jo, ty ses lekla toho buldozeru, stačilo přece počkat.“ Smál se mi, ale on má co říkat, je neviditelný a jemu nikdo nic neřekne.

Když jsem konečně stála vedle něho, pozdravili jsme se a on pokynul rukou jako správný kavalír: ,,Tak prosím,“ ukázal na patro pod stříškou.“

,,Díky,“ hodila jsem na prkna bundu, potom tašku a na řadě jsem ještě byla já.

,,Chceš pomoc?“

,,Ne díky, to zvládnu sama,“ vyskočila jsem nahoru. Přitom mě napadla myšlenka, co by asi můj společník řekl tomu, kdybych prohlásila, že na patro nevyskočím? Těžko by mě vysazoval, když nemá hmotné ruce. Je to vtipná představa, někdy to na něho vyzkouším.

Na krmelci se sedělo jako v pokojíčku. Takový hezký malý špinavý dřevěný domeček, pode mnou jablíčka a okolo les a sasanky. Co může holka jako já chtít víc?

,,Soustřeď se,“ zaťukal mi na rameno můj společník.

Zavřela jsem oči, aby mě nerozptyloval pohyb lesa a soustředila se na to, co mi chce říct.

,,Přejdeme tedy k naší věci…“ začal mluvit, když viděl, že mu konečně věnuji plnou pozornost.

,,Vzhledem k tvé úmluvě s elementárními bytostmi jsme se rozhodli, že je čas, abys nám vrátila službu.“

,,Službu? Jakou?“ Nechápala jsem.

,,Měli bychom pro tebe pár úkolů, které by bylo dobré udělat. Šlo by vlastně o tvoji i naši dobrou vůli. Přejeme si, abys poznala a pojednala o bytostech z určitých míst v tomto okolí.“

,,Aha? Hm, to je zajímavé…“

,,Nikomu jinému tyto úkoly svěřit nemůžeme.“

,,Proč ne? Copak tady široko daleko nikdo nevěří na skřítky a na víly?“

,,To sice věří, jenomže je nemusí vidět, nemusí je slyšet, nemusí je umět namalovat, ale hlavně mu nevěnuje pozornost tak moc lidí.“

,,Ó, takže je to pro mě vlastně čest.“

,,Ano, to je.“

,,Dobrá… a když odmítnu?“ Zkoušela jsem ho pečlivě.

,,V tom případě se nic nezmění. Původní dohoda platí bez ohledu na to, jestli odmítneš.“

,,Hm, dobře, ale nebudete mě posílat každý den na desetikilometrovou tůru? Abych to zvládla.“

,,Z toho nemusíš mít strach, nebude toho tolik a všechna místa zatím znáš.“

Chvilku bylo ticho.

Přijmout tuhle nabídku bylo pro mě takové zvláštní. Bytosti přece nemusí uzavírat nějaké dohody.. prostě si řeknou a ty to uděláš, nebo ne… tady to ale probíhá jinak. Tajemně si mě pozve, pak mi nabídne dohodu… jakobych byla nějaký rytíř kulatého stolu, či co.

,,Dobře, souhlasím. Dáme se do toho. Jaké mám úkoly?“

,,Zatím jsou tři. První je navštívit malou vodní nádrž nedaleko odtud.“

,,Ten malý rybníček?“

,,Ano, přesně ten.“

,,To je odsud dvě hodiny.“

,,Však tam nemusíš jít dnes, uděláš si na to čas.“

,,Dobře, co tam mám udělat?“

,,Poznáš a nakreslíš bytosti, které v tom rybníčku žijí.“

,,A které by to měly být?“

,,Vodní rusalky a potom bytosti, které žijí na břehu v rostlinách.“

,,Aha.“

,,Vytvoříš články a seznámíš s nimi ostatní lidi.“

,,Dobře… a dál?“

,,Potom půjdeš ke studánce.“

,,K té, jak jsem byla včera?“

,,Ano, přesně tam. Víla, která se o pramen stará se už na tebe moc těší. Předpokládám, že tam zajdeš jako první.“

,,No uvidíme, uvidíme.. podle toho, jak to vyjde.“

,,Hlavně si na tyhle úkoly nechej speciální čas, protože na tohle je potřeba klid, nejen na kreslení.“

,,To dá rozum… ještě je další určené místo?“

,,Vydáš se nad skalní rokli a popíšeš skřítky, kteří žijí nahoře v mechovém podrostu. Znáš to tam.“

,,To ano, znám, je to nádherné místo… fajn, takže to by měly být asi čtyři, nebo pět článků.“

,,Ano, to jsou ty, které by měly lidi seznámit s bytostmi. Ale ocenili bysme, kdybys k tomu přidala i proces tvorby, zážitek, rozhovor.“

,,Když budu mít co napsat, tak napíšu.“

,,A mimochodem, já se jmenuji Máleus.“ Usmál se zelený mužík. ,,O mě bys měla napsat taky.“

,,Prý že toho nebude hodně,“ zasmála jsem se. ,,A pročpak? Copak?“ rýpla jsem si.

Máleus si povytáhl oděv a zalaškoval: ,,Napíšeš o mé velikosti, jak jsem úžasný a co všechno znám a jak jsem krásný!“

Nahodila jsem ksicht a začala se smát: ,,Ty si trochu hodně věříš!“

Potom jsme se ale znovu vrátili k normálnímu hovoru, protože dělat blbosti můžeme přece i potom.

,,Je to všechno?“

,,Ne, ještě není, musíme uzavřít tu dohodu.“

,,Verbální nestačí?“

,,Bylo by lepší ji zpečetit.“

,,Ale nemusím se nikam řezat, jako ve filmech, že ne?“ Zarazila jsem se.

,,Ne, to nemusíš,“ zasmál se Máleus. ,,Jenom mi dej kousek své energie.“

Vizualizovala jsem u srdce bílou energetickou kuličku do dlaně a podala mu ji. Máleus ji vzal, přidal ke své, kterou vytvořil spolu se mnou, akorát v zelené barvě. Když je spojil, znovu je rozdělil na dvě, ale teď už stejné světle zelené barvy a jednu mi vrátil do dlaně. Oba jsme ji potom nechali splynout se svojí bytostí a tím se dohoda uzavřela přes energetické spojení.

,,Budeme se potřebovat znovu setkat, až pokročím v úkolech?“

,,Nebude to nutně potřeba, teď jsme propojení, takže na mě stačí pomyslet.“

,,Dobře.“

,,Sejdeme se, až uzraje čas a budeš mít hotové to, co je potřeba.“

Potom jsme si začali povídat o věcech osobních. Máleus mi dal ještě několik jiných úkolů a poradil, jak řešit zádrhely, nad kterými jsem si posledních pár týdnů marně lámala kebuli, za což má mé upřímné díky a uznání. Hezky mi to provětralo závity, protože když se něco vyvíjí mimo moji kontrolu, mám pořád potřebu se v tom rýpat.

Vyprovodil mě až skoro k městu, protože vlastně celý úsek lesa byl pod jeho rukou.

Když mu vyzařování města začalo být nepříjemné, rozloučil se se mnou, podal mi ruku a zmizel.

Tím ale podivný den neskončil. Nebudu popisovat podrobnosti, ale ještě ten samý den jsem se setkala s člověkem, který vypadal stejně jako lesní mužík, měl stejné vlasy, oči a dokonce i podobnou přezdívku, takže jsem vedle něho měla pocit, že pořád sedím v lese s Máleusem.

A já se divila, proč mě ten chlapík zelený poslal zpátky mezi lidi tak důrazně… prostě řekl, že nadešel čas, že mám ještě něco potkat, tak abych to stihla a hotovo. Vypakoval mě z krmelce a šli jsme.

Opravdu nevím, co je tohle za znamení, nebo jestli si ze mě bytosti udělaly srandu, ale navlékli to na mě dokonale. A já se ještě divila, proč tak naléhá, abych přišla zrovna dnes.

Mimochodem o této úmluvě mi dovolil psát, raději jsem se ho zeptala, takže teď to víte.

Můžete se tedy letos těšit na zajímavé články, tentokrát budou dělané na výslovné přání, protože nehmotné bytosti neskrývaně chtějí být poznané.

Během hovoru v krmelci se stala velmi zajímavá věc. Často se mi stává, že se mě nebojí zvířata, tak jak by měla. Když jsem se posadila na prkna vedle Máleuse a začali jsme mluvit, na stříšku přiletěl nějaký ptáček a začal zpívat. Krmelec nebyl příliš velký, seděla jsem na kraji a stříška byla jen dvacet centimetrů nad mojí hlavou. Ten ptáček očividně věděl, že tam jsem.

Tiše jsem poslouchala, jak poskakuje nad mojí hlavou a zpívá. Najednou se na mě přišel podívat. – Jen přiskočil na okraj střechy, pověsil se vzhůru nohama a začal si mě ze stříšky prohlížet.

Zkrátka se těsně u mě objevila jeho hlavička.

Ztuhla jsem a koukali jsme na sebe. On párkrát pípnul a různě se natáčel, jakoby na mě něco zkoumal.

Po chvilce přeskočil na strom o pár metrů dál, zapózoval, zazpíval a potom odletěl.

Byl to nádherný brhlík lesní, sameček.

Poděkovala jsem Máleusovi, protože mi bylo jasné, že toto překvapení přichystal on.

Další víly – zde