Jednoho krásného večera jsem zjistila, že mě někdo ošklivě podvedl, dokonce veřejně a v přímém přenosu. Nebudu to podrobněji rozebírat, stejně by to moc nikam nevedlo, ale je to nepříjemný pocit, najednou zjistit, že se stala nespravedlnost, že dané slovo neplatí a člověk s tím nemůže nic dělat. Jenom koukat, chodit dokolečka a přemýšlet, jak je to vlastně možné.
Jak jsem přišla domů v dobré náladě, takové zjištění mě zákonitě zklamalo, nečekaná kudla v zádech je vždy nepříjemná.
Chvilku jsem jen tak koukala a přemýšlela, jak se srovnám s pocitem, že se mi stala nespravedlnost.
Sklesle někde smutnit se mi nechtělo, na to nemám náladu a také to bere hodně enegii, tak jsem si hezky pustila Amélii z Montmartru, jelikož je to něžný film u kterého se vždy usmívám, vzala jsem pastelky a začala pracoval na ilustraci pro mou knihu, která bude na obálce a nosím ji v hlavě už dlouho vymyšlenou. Jenom ji zrealizovat.
Laurej mi říkal dopředu, jak celá nepravost dopadne. Řekl mi to tři dny předem, když jsem se ho na to ptala. Taky mi připomněl, ať se s tím smířím a nedělám pak překvapenou. Ale já měla pořád naději a dopadlo by to dobře, kdyby se jelo férově. O podvodech mi Laurej nic neříkal, ale vyšlo to nastejno.
Cítila jsem, jak se na mě v tu chvíli soustředí pohled vyššího vedení. Byli asi zvědaví, jak se se situací srovnám, když jsem ji věděla dopředu. Srovnala jsem se po svém. Hodila jsem to za hlavu a energii, kterou jsem si tím ušetřila, jsem věnovala do něčeho, co je krásné a potřebné.
Poděkovala jsem za předpověď situace a poučená z krátkého zklamání se ponořila do světa barviček. A stvořila jsem… Nebylo sice hotovo za jediný večer, většinou tvořím na dvě etapy, ale prozatímní verze dopadla velmi krásně.
Když padla noc a už se mi zavíraly oči, zalehla jsem spokojená. Vždy jsem ráda, když se mi povede zvládnout nepříjemnou situaci tak, jak si přeji a ne tak, jak člověku kážou klasické emoce a princip oběti. Taky jsem byla ráda, že se obrázek pěkně povedl. Ale stejně jsem si o tom chtěla ještě trošku popovídat, ten pocit zklamání mě úplně nepustil.
,,Laureji?“
Chvilku bylo ticho, a pak se ozval šum křídel. Nejvíc se mi líbí, když mě Laurej hladí před spaním po tvářích. Je úplně jedno, jakou mám náladu, jaká je situace, nebo jestli zrovna nemůžu usnout, ale tohle hlazení mě vždy krásně ukolébá, ztiší a také ujistí, že Laurej je pořád tady se mnou, že nikam za tu spoustu let neodešel na dovolenou, nebo něco podobného.
,,Nebuď zklamaná, já ti to říkal. Ty zkrátka to žádných spolků nepatříš a v budoucnu to nebude jiné.“
,,Já vím. Když já si to teď opravdu přála… Byl to nakonec ale pořádný podvod.“
,,Nemůžeš ale na druhou stranu říct, že za to někdo může, sama si tyto situace vytváříš. Jiní lidé se v myšlení přizpůsobovat umí, ale ty ne, ty si jedeš pořád to své a to se ve spolcích nenosí, lidé to v kolektivech nesnesou.“
,,A to je špatně?“
Laurej se jenom usmál, pohladil mě po čele a odpověděl: ,,Nic není špatně, jsi to zkrátka ty a kdybys byla jiná, nemohla bys dělat to, co děláš.“
,,Já se vlastně přizpůsobovat nikomu ani nechci, když vím, že by to pro mě nebylo dobré.“
,,Mně je to jasné, ale potom se nediv.“
,,Děkuji ti, Laureji. Jsem ráda, že si se mnou o tom povídáš, hned to vidím víc s odstupem.“ A se vzpomínkou, jak to se mnou vždycky dopadalo v různých kolektivech, jsem se odmlčela. Ono to vlastně vždycky vypadalo stejně. Odlišný jedinec se vyšoupne, jedno jestli čestně, či nečestně.
,,Zvláštní je spíš to, že tě někam vůbec vzali a že jsi tam tak dlouho vydržela, ne to, že tě dali pryč.“
,,Víš co, Laureji? Do budoucna už se s konečnou platností na všechny podobné kluby a spolky vykašlu. Nemá to cenu. Výhody jsou minimální, závist maximální, mě to nebaví. Radši si budu dál dělat to svoje.“
,,Neztrácej zbytečně energii, je potřeba ji vkládat rozumně do věcí, které jsou potřeba. A to je hlavně tvé psaní, tvé knihy. Neztrácej optimismus nad malichernostmi všedního života.“
Přikývla jsem už jen v duchu… Jasně. K čemu se zdržovat a být skleslý, když má člověk tolik jiných hodnotných věcí, které chce dělat?
Když si představím, kolik energie denně člověk ztratí nad nesmysly a nedůležitými věcmi, místo aby se soustředil na to co je opravdu důležité… To musí být neuvěřitelné množství nejenom energie, ale i času.
Ještě jsem si vyslechla Laurejovu pochvalu nad mojí novou ilustrací a spokojeně usnula.
Kam dál:
• Otevřít rubriku ,,Zážitky: Andělské bytosti“ – Zde
• Máte otázku? Ptejte se do ►Mailu◄
• Líbí se vám tyto stránky? Doporučte přátelům adresu https://aluska.org/
Poslední komentáře
-Kuník V tom kontrastu je vždy dobře vidět jak…
-sm Aluśko, to je tak úžasně zajímavé, já mám…
-Eva Nějací skeptici mi můžou ukradení, jedu si po…
-Mariňák Přihlásila jsem se na kurz v rámci TČM,…
-Lucie