Aluška.org: Věděním ke svobodě

V mém aktuálním bydlišti byla od začátku poměrně velká koncentrace duchů. Snažila jsem se pravidelně vykuřovat a vyhánět je, ale duchům se prostě úplně vyhnout nedá. Zaprvé vyhledávají lidi co je slyší, protože chtějí řešení a pozornost, zadruhé popadala spousta destruktivních struktur z lidí co to stavěli (to nejhorší jsem čistila dva měsíce), pak mi různé duchy nosily domů návštěvy a občas jsem měla pocit, že snad nějaký duch ani nešel cíleně na mě, ale jenom procházel domem. Jakoby v něm byl otevřený portál. Což je divné, protože tam přede mnou nikdo nebydlel a já jsem rozhodně nic neotevírala.

Po letech jsem z toho už byla špatná. Vyhodím je dneska, za týden přijde zase někdo. Technika na odsávání zlých duchů nebyla dlouho v provozu, pokazila se v ní nějaká součástka a mezitím se mi děly opravdu hrozné věci.

Například jsem si v klidu spala a najednou mi do ucha promluvil elektronický hlas. Jako když na vás mluví ženský kyborg. Jazyk byl zcela neznámý a nepřipomínal mi nic, co bych slyšela na této planetě. Nevím co říkal, ale byla to dlouhá věta. Jak mě to vytrhlo ze spaní a pak kyborg domluvil, poslouchala jsem dál, co se bude dít. Na chodbě jsem po chvilce slyšela  lehké kroky. Duch tedy opustil moji ložnici a odešel do přízemí. Minimálně půl hodiny jsem čekala, než mi přestane mlátit srdce. Bylo mi z toho fakt zle.

Jindy se mi stalo, že si v pohodě spím a najednou mě vzbudilo dupání na schodech. Po schodech, směrem nahoru do patra k mé ložnici, něco šlo po dvou nohách, dupalo to jako kdyby to mělo váhu stovek kil.
Jak jsem na duchy celkem zvyklá a neřeším je, toto mě vyděsilo opravdu strašně, protože jsem jako malá měla kazetu s nápisem ,,psychotronika očima bible“ a tam byl tento druh entity popsaný. Hlavní hrdina co vyprávěl svůj životní příběh, měl toto doma, když byl v nejhorším. Otevřel nebezpečné portály když se napojoval na destruktivní místa a dostaly se k němu síly, které nedokázal ustát a strašně onemocněl.
Hrozně jsem se toho bála a modlila se, aby to neprošlo zdí do mého pokoje. Kroky dupaly po chodbě a pak zmizely. Neobtěžoval mě schválně, očividně jenom někam procházel… Další hodinu jsem hrůzou nespala. Nikdy by mě nenapadlo, že se mi toto projde doma. Mně! Která nikdy nevyvolává žádné zlé duchy!

Jindy si tak vesele spím, najednou se proberu (moje vyšší Já spustilo alarm, to se stává) a byla jsem ve změněném stavu vědomí, protože jsem přes zavřené oči viděla svůj pokoj jakoby byl den (přitom byla noc). Padl mi zrak na dveře, které byly otevřené. V tu ránu mezi futry proběhla ve velké rychlosti černá bytost vysoká asi dva metry na výšku těch futer, skočila na mě a začala mě škrtit. Chtěla jsem ji odstrčit, ale měla jsem paralyzované ruce. Došlo mi že jsem v astrálním světě a fyzické tělo nemám aktivované. Tak jsem vysunula astrální ruce, tu bytost jsem drapla a snažila se ji ze sebe strhnout. Měla ale hroznou sílu. Snažila jsem se řvát ať vypadne (protože to geniálně funguje), ale nic se neozývalo, takže jsem to vysílala jako myšlenku abych ji oslabila a snažila se co nejrychleji probrat. Nakonec jsem ji odtrhla a když se mi to podařilo, probrala jsem se a mohla se normálně hýbat.

Naprostý vrchol byl večer, kdy jsem si v klidu ležela v posteli a chystala se usnout. Vůbec jsem nespala. Bylo to krátce poté, co jsem si zhasla a necítila jsem únavu, tak jsem jenom ležela na zádech s rukama pod přikrývkou a přemýšlela.
Najednou mi na čele přistála teplá malá ruka s hlasitým PLESK.
Ta ruka měla asi poloviční velikost jako moje ruka. Jakoby patřila pětiletému dítěti, nebo nějakému skřítkovi – absolutně nemám potuchy, co to bylo.
Lekla jsem se tak strašně, že bych s tím prudkým nádechem klidně polkla vlastní jazyk. Vystřelila jsem, rozsvítila lampičku a zařvala: ,,Ať jsi kdo jsi, TÁHNI Z MÝHO DOMU!“
Pak jsem asi dvě hodiny nespala. Neslyšela jsem to odejít. Nic se neozývalo.
A ten další nadcházející týden bylo usínání taky krušné. Nemohla jsem se ubránit myšlence, kdy mi zase ta cizí ruka pleskne o čelo.

Nejvíc mě na tom vyděsilo to, že se to vůbec stalo. Vždycky jsem se uklidňovala tím, že duchové na nás nemůžou, že jsou v jiné dimenzi a my jsme masití, takže pokud nespíme a nejsme ve změněném stavu vědomí, tak jsme před nimi v bezpečí, stačí se jenom nebát a nevšímat si jich, případně jít vykouřit dům.
Možná to byla hodná bytost, když měla teplou ruku… možná…?? Nemyslím si, že by někdo, kdo je dobrý, udělal něco, z čeho by mě mohli druhý den vynést nohama napřed v pytli.
Asi to tak úplně nebyla pravda, hlavně když si uvědomím, že už odmala vnímám hlazení po hlavě, když mluvím se svými průvodci. A to také nemusím být ve změněném stavu vědomí… Jenomže toto bylo jiné. Je rozdíl cítit éterický dotek, i když rozeznáváte jednotlivé prsty, nejsou to masité prsty. Oproti tomu je ruka, co vám pleskne o čelo, něco úplně jiného.
Nebo to už neplatí pro mě… zkrátka to byl strašný šok.

Odprosila jsem borce, co té technice rozumí, aby vadnou součástku vyměnil a rozjel mi ten vysavač na duchy. Popsala jsem mu svůj úžasný zážitek s rukou a do týdne byl aparát na odsávání zlých duchů opět v provozu. Ten den jsem oslavila, byly to moje Vánoce. Hurá. Už žádní hnusáci v domě.
Nedá se to nikde koupit, není to komerčně prodávaný výrobek – přísahám že kdybych mohla, tak vám řeknu kde to koupíte, nebo to začnu vyrábět a nabízet, ale bohužel to nejde. Nebo zatím nejde. Je to ale zařízení, které vytvoří pole o určitém průměru, do kterého když vstoupí destruktivní bytost, tak ji zařízení odsaje do jiné dimenze a zavře za sebou vrátka. Takže se ta bytost nemůže vrátit zpátky. Často to udělá ránu, jako kdyby něco spadlo na střechu, pokud to vezme silnou bytost. Saje to i parazity z aurického pole a mnohokrát mi to v minulosti zachránilo zadek.
Jenomže někdy jsou ty bytosti chytré a buď si na svého člověka počkají mimo dosah ochranného pole a pak na něho skočí když z toho pole zase vystoupí, nebo zkrátka do toho pole nevkročí, protože ten portál cítí.
Dobré bytosti tímto polem projdou, pro ty je neškodné. Takže propustí skřítky, víly, duchovní průvodce a jim podobné. Je to nastavené jenom na frekvenci hnusných, které to vystřelí pryč.

Od té doby mám doma svatý klid. Už je to rok nebo dva a nic na mě už nesahá, nic mi tu nedupe, nic nemluví, nikde žádné divné stíny a já konečně spím klidně a cítím se trochu jako normální člověk.
Ale dneska se mi stala další podivná věc, akorát zásadní rozdíl je v tom, že to bylo příjemné. Váhala jsem nad tím, jestli to mám vůbec někam psát, ale nakonec jsem si uvědomila, že co si nenapíšu, to dřív zapomenu, nebo se mi ztratí podrobnosti a já si svoje zážitky minimálně potřebuju archivovat.

Dneska ráno si spím, bylo asi osm. Najednou mě ze spaní probudil zvuk šustění oblečení, přesně jako když někdo jde. Zajímavé je, že jsem neslyšela žádné kroky, ale podle šustění jsem věděla, že za mnou do ložnice někdo potichu přišel. I jsem to v tom polospánku mimosmyslově cítila. Byla jsem na toho návštěvníka naladěná a věděla jsem že mě chce políbit, ale nevěděla jsem, kdo to je.
Jak jsem byla zpitomělá, nedošlo mi, že nemohl přijít žádný žijící člověk, když je všechno zamčené a já se okamžitě vzbudím, i kdyby několik pater pode mnou jenom někdo strčil klíč do zámku.
Byla jsem úplně vláčná a neřešila jsem to. Jak se to šustění blížilo ke mně, překvapila mě jedna věc. Místo abych se probrala úplně, tak jsem cítila, jak se propadám do změněného stavu vědomí, jak se propadám zpátky do spánku, přestože moje mysl byla dbělá, poslouchala to šustění a věděla jsem, že u mě někdo je. Doslova fyzicky jsem si všimla, jak mi přepl mozek na nižší hladinu aktivity a to bylo neobvyklé. Jakoby mě ten duch nějak uspával, nebo ovlivňoval.

Mohla jsem určitě otevřít oči, ale byla jsem tak hrozně unavená a nechtělo se mi. Bylo mi to prostě jedno.
Neviděla jsem nic, ale věděla jsem že se nade mnou návštěvník sklání. Najednou mě políbil přímo na rty.
Bylo to opravdu podivné, protože to vůbec nebylo jako když se vás dotkne něco fyzického. Byly to éterické rty. Teplo a tlak.
To byla ta chvíle, kdy mi konečně došlo, že to není člověk. Že to není ctitel. Že to není chlap.
Nedělala jsem nic a jenom jsem to sledovala. Vjem rtů pak pomalu zmizel. Otevřela jsem pak oči a neviděla jsem nic. A nechápala jsem to.

Vstala jsem a byla jsem neobvykle svěží… takový polibek života. Žádná rozespalost, rozlámanost, žádné napětí ve svalech co se musí protáhnout. Jakoby mě to nabilo energií. Asi jsem to potřebovala, den předtím jsem byla hrozně unavená.

© Alue K. Loskotová, www.aluska.org 2021