Konečně se dostávám k tomu hlavnímu, proč vlastně celou sérii píšu. A to jsou ,,léky“, které mi byly po této extrakci předepsány. Nevěřila jsem vlastním očím, jak je něco takového vůbec možné. Já vždycky věděla, že antibiotika jsou hnus, ale je rozdíl o tom slyšet a je rozdíl to opravdu držet v ruce a vidět na vlastní oči.
Bylo asi půl jedenácté večer, sedím na posteli a říkám si, že teď už mi konečně slehly všechny hormony, opadly injekce, konečně mi to myslí a jsem schopná činit zodpovědná rozhodnutí. Mimochodem mi došlo, proč si lidi kolikrát v nemocnici nechají líbit takové věci, nebo ženy u porodu, proč jsou tak bezbranné… když jste napumpovaní adrenalinem a ve strašné bolesti, tak vůbec nejste schopní pořádně myslet a dokonce i když si přečtete větu pětkrát po sobě, tak vám vůbec nedojde do mozku její význam a pak odsouhlasíte klidně amputaci hlavy a u toho si myslíte, že je všechno v pohodě… Takže zásadně nedělat důležitá rozhodnutí pod adrenalinem, extrémním stresem a v silné bolesti.
Otevřu znova to úžasné balení antibiotik a čtu… No málem mi vypadly oči z důlků. Jakto, že jsem si tak strašně závažných a důležitých věcí vůbec nevšimla, i když jsem je hledala?? Však jsem ten letáček četla alespoň 3x v ordinaci a nic takového tam nebylo napsané!
Dostala jsem antibiotika DALACIN C Clindamycinum. Chtěla jsem si ulehčit práci a dát vám sem seznam nežádoucích účinků z internetu (elektronický opis příbalového letáku) a helemese, on se ten seznam liší a příbalový leták který na internetu najdete, je cenzurovaný a ty největší dardy tam (určitě záměrně!!) nejsou vůbec napsané. Takže skenuji svůj originální příbalový leták a dobře se podívejte, co je tam proboha napsané. Tohle skutečně předepisují lidem! LIDEM!
Zdůrazňuji, že veškeré zdraví a veškerá imunita sídlí ve střevech. Jakmile těžce onemocní střeva, končíte. Těžký zánět střev a srůsty, to je fakticky vedlejší účinek smrt. Postupný, bolestivý a strašlivý.
Sedím si tak v ložnici a hlavou mi šrotí. ,,Takže. Můžeš dostat takový zánět, až se ti udělají srůsty ve střevech. Ty srůsty – i kdybys nakonec vyléčila ten zánět – budou po zbytek tvého života bránit normálnímu pohybu střevního obsahu – to znamená trvalý zánět. Crohnova choroba. Můžeš skončit s vývodem z břicha! A tys to chtěla původně brát ty de**le!“ Úplně jsem se opotila při té představě. Držela jsem v ruce něco, co mě klidně může zabít.
Příbalový leták doslova i píše, že se antibiotikum musí hodně zapíjet, aby nedošlo k podráždění jícnu. Takže to samé, co naleptává jícen, naleptává i střeva a od toho pak můžou být ty srůsty…
Dále je tam napsané, že můžu dostat nekrózu kůže. Ve velkém rozsahu. Normálně mi odumře kůže zaživa a sloupe se! To se mám nechat dobrovolně zmrzačit a znetvořit? Já, která si každý den natírám bioolejíček, abych byla krásná do sta let? To jako vážně?
Máte pocit, že přeháním? – Napište do googlu ,,TOXICKÁ EPIDERMÁLNÍ NEKROLÝZA“ a dejte hledat mezi obrázky. Varuji vás, je to velice drastický pohled na velice znetvořené lidi. Tohle ten ,,lék“ skutečně může udělat. Obrázky sem nedám, jsou až příliš brutální a ukazují až moc krve a utrpení.
Hned na přední straně je věta:
,,Používání antibiotik může vést ke vzniku závažné infekce tlustého střeva. Informujte proto okamžitě svého lékaře, jestliže máte průjem během léčby nebo 3 týdny po léčbě, zvláště je-li stolice hlenovitá, nebo krvavá.“
Tento účinek je vypsaný mezi ČASTÝMI účinky hned na třetím místě (výskyt u 1-10 ze sta). Pokud si to tedy od oka zprůměrujem a použijeme stejný princip jako u složení potravin – vepředu nejvíc, vzadu nejmíň – dostaneme se na obludně vysokou pravděpodobnost. To už není jeden poškozený ze sta, ale hádám tak 5-8 ze sta.
O kousek dál: ,,Tento přípravek byl předepsán výhradně vám. Nedávejte jej žádné další osobě. Mohl by jí ublížit a to i tehdy, má-li stejné známky onemocnění jako vy.“
Tahle věta se tváří, jakoby doktor věděl, že zrovna vy ten lék snesete. Ale je to naprostá hloupost. Mně žádné testy nedělali aby zjistili, jestli to snesu!! Doktorka mě ten den viděla poprvé v životě, zeptala se mě jestli beru nějaké léky, jestli vím o alergiích a to je celé. Nikdo mi nedělal testy jater, krve, ledvin, srdce, aby zjistil jestli jsem v riziku, nebo nejsem. Dostala jsem to předepsané úplně od oka, naprosto bez jakýchkoliv hlubších analýz. Jak ten doktor může vědět, že nemám nemoc, která se s tím nesnese? Však o ní ani nemusím vědět, nebo to nemusím ani považovat za nemoc. Nikdo mě pořádně neprohlížel, ani podrobně nezpovídal. Ale do příbalovky si klidně napíšou, že vy to můžete, ale nikdo jiný už ne.
Udělalo se mi úplně blbě při představě, že bych si vzala jen jedinou tobolku toho sajrajtu… takže já se tady piplám, pořád lupu nějaké vitamíny, čistím střeva, jím jenom základní potraviny, pomalu všechno bio, mažu se biokosmetikou, opiplávám se jak nejlíp můžu, investuju do svého zdraví maximum a pak si mám všechnu svou péči kompletně podělat takovým hnusem – a kvůli čemu? Kvůli jednomu zubu, co mi narostl blbě… Kvůli jednomu zubu se mám nechat poškodit do konce svého života? Jako vážně?
Byla jsem fakt naštvaná a říkala si, že bych se hodně divila, kdyby takový hnus skutečně někdo pozřel a že už dávno někdo nedal výrobce k soudu za takové nebezpečné ,,léky“. Toto přece nemůžou dávat lidem, to je nějaké sci-fi! Mám to tady přímo napsané a stejně tomu nedokážu uvěřit. To je snad zlý sen… Je to tak jedovaté, že to ani nesmím hodit do kýblu, ale odevzdám to v lékárně. S poznámkou, aby si to strčili do… za klobouk
Rozhodla jsem se z těchto závažných důvodů, že převezmu plnou zodpovědnost za svůj další osud na sebe a spolehnu se výhradně na své vlastní schopnosti. Protože to je něco, v čem se vyznám a vím co od toho čekat. Ponesu si zodpovědnost za případné komplikace způsobené nějakou mojí chybou a raději půjdu do tohoto teoretického rizika a pooperačních komplikací, než abych riskovala svoji smrt na tyto ,,léky“. Za mě tohle není lék a není to použitelné léčivo naprosto žádným způsobem. Možná tak na potkany ve sklepě by to mohlo být dobré.
V hlavě jsem sčítala, co všechno jsem si vyléčila bez doktorů a když jsem to všechno sečetla, došlo mi, že doléčit – už rozřízlý otevřený – zánět bude oproti tomu brnkačka. A tak jsem si nasadila intenzivní rozpis léčby podle sebe, celý týden jsem se skoro vůbec nehýbala a prolívala se jedním lektvarem za druhým.
Kopla jsem do sebe jeden Ibalgin 400 když jsem už jela odpoledne po extrakci domů a rána byla čerstvá. Pak už jsem si další nevzala, protože se to dalo vydržet, když člověk dodržoval klidový režim. Léčila jsem se přirozeně. Nemůžu jmenovat všechno, ale součástí mého rozpisu bylo koloidní stříbro 540 ppm a čisté horské mumio v koňských dávkách.
Nebyla to sranda. Díra jako do kanálu, občas krvácela, hlavně byl problém vyjít schody, nebo zatopit, kvůli nošení půlmetrových klád z tvrdého dřeva. Kdybych nebyla naposilovaná, tak nevím nevím, protože se stačilo trochu zadýchat, trochu zatnout a okamžitě strašná bolest. Čerpala jsem tedy z naposilované výdrže, kdy se do určité zátěže nezadýcháte a nerozpumpuje se vám krev do hlavy. Tak jsem nosila pomaličku po jednom polínku, pak už jsem si to nechala nanosit od chlapů. První týden jsem žila na tekutých protejnech od Ketodiet, na normální jídlo nebylo vůbec pomyšlení a neměla jsem sílu vařit. Kupodivu jsem naprosto nic nezhubla, ani jsem necítila hlad, ani mi to nevadilo. Ležet celý den v posteli mě nudilo, tak jsem sepisovala články.
Věděla jsem, že rozpis léčby který jsem si naordinovala já, je nejenom bezpečný, ale určitě o hodně silnější. Jediný fígl byl v tom, všechno pečlivě dodržet a nebylo toho málo. Antibiotika Dalacin C jsou podle vyjádření doktorky ,,slabší“, takže stejně nezaručují vůbec nic a klidně bych mohla dostat komplikace od zánětu i kdybych je brala… a že skutečně jsou takové případy.
První dva dny snesitelné bolesti a spíš úleva, že je zub pryč a už to bude v pořádku… Měla jsem dost podrážděný trojklanný nerv, vepředu na tváři se mi udělal modrák od toho tlaku a šíleně mě bolela sedmička. Díra po osmičce ani ne, ale sedmička, která dostala největší nářez od toho tlaku a navíc byla ještě pět dnů vychýlená ze své pozice, takže jsem nemohla skousnout, musela jsem mít pořád pootevřenou pusu. Pátý den v sobotu, si sedmička začala sedat zpátky za naprosto šílených bolestí, ale v pondělí už jsem mohla zkousnout, to už jsem měla týden léčby za sebou.
Třetí den jsem prodělala léčebnou krizi. Což je u nemoci normální, že se dostane na dno a pak už se jen lepší. Poloseděla jsem v posteli (spaní bylo hrozné, nemůžete si lehnout, musíte pořád sedět kvůli bolesti a aby to tolik neoteklo) a bolest nečekaně prudce zesílila. Třestila mi celá hlava a obracel se žaludek. Začala jsem být neskutečně slabá, malátná, viděla jsem rozmazaně, pak dvojitě, začala jsem mít závratě a zastřené vědomí… Ale když jsem neomdlela při extrakci zubu zaživa, tak tohle mě snad nezkolí. V životě jsem ještě neomdlela, maximálně jsem se netrefila do futer.
Zvýšila jsem tedy nárazově už tak koňské dávky svých lektvarů na několikanásobek a prolívala se v co nejmenších přestávkách kombinovaně vším nejsilnějším co bylo. Po půlhodině to úplně odlehlo, začala jsem být zase normální a pak už se to nevrátilo. Antibiotika zůstala nedotčená, štítila jsem se jich jenom dotknout přes to uzavřené platíčko. Přesně podle svého hesla ,,radši zdechnu bio“.
Desátý den jsem už měla zánět pryč a začala jsem řešit steh, který mi blbě zarostl do tváře a tam zhnisal. Takže jsem to – spíš omylem – natrhla, hnis ze šití vyjel ven a bylo to fakt nepříjemné. Tělo začalo pro změnu bojovat se stehem.
Ještě do noci jsem se vrtala ve tváři a snažila se ho mermomocí vyndat. Kdykoliv jsem se usmála, tak se mi ta debilní šňůrka zatrhla do tváře. Byla jsem z toho zoufalá a šíleně mi to vadilo… Nakonec jsem musela přemluvit sebe samu, ať vydržím do první kontroly, která měla být shodou okolností další den. Tak jsem si spočítala, že dalších 12 hodin ještě s tím pitomým stehem přežiju. Neměla jsem na to vhodné nůžky, všechno bylo tupé a kdykoliv se za ten steh zatáhlo, zpod dásně se ozývalo křup křup, jakobych si tam trhala tkáně. No fuj… Nic. Kašlu na to. Přežiju to. Nejsem chirurg, nemůžu prostě umět všechno a mít na všechno vybavení.
Na kontrole mi druhý ven opět velmi ochotná a hodná doktorka vystřihla ten steh. Byla to vteřina, ani to nebylo cítit a jakmile tu pitomou šňůrku dala pryč, cítila jsem obrovskou fyzickou úlevu, celé moje tělo úplně zavrnělo blahem, bylo to hodně zvláštní.
Zkontrolovala mi ránu, řekla že to mám perfektně zahojené, krásně otevírám zeširoka pusu, zánět je pryč a pozor na díru aby se tam nedostalo jídlo. Nenapadlo ji ptát se, jestli jsem ty prášky skutečně brala… Měla jsem chuť se jí zeptat, jestli vůbec ví co předepisuje, ale připadalo mi to zbytečné. Každý doktor je držený ve svěráku danými standardními lékařskými postupy a v podstatě není na jeho vůli, co předepíše. Má omezený výsek možností a když nebude poslouchat, tak na kobereček a komise. To moc dobře známe… Brala jsem to tak, že paní je tu od řemesla a já jsem tady od hojení. Ta umí to a ta zase tohle.
Poděkovala jsem za vysvobození (předtím jsem si připadala jak sumec co mu zůstal háček v hubě) a odešla z ordinace téměř v euforii, že to mám za sebou a že jsem to přežila bez poškození svého organismu.
Rada pro vás, kromě toho abyste nedělali unáhlená rozhodnutí? – Čtěte pozorně co berete. Protože když se vám pak něco stane, žít s tím po zbytek svého života budete jedině vy a nikdo jiný. Ve skutečnosti za vaše zdraví nesete zodpovědnost jen vy, i když byste raději věřili něčemu jinému. Od toho podepisujete informovaný souhlas před operací, tak jako jsem ho podepsala i já. I případné užívání nějakého léku je opět na vaše triko.
Ráda bych pod tímto článkem otevřela diskuzi na téma nebezpečných léků. Co nejhoršího vám kdo kdy předepsal a jak jste se s tím popasovali? A má vůbec pacient, co zodpovědně čte příbalové letáky, na vybranou?
pokračování příště
Poslední komentáře
-Michaela Babička ví moc dobře. Taky jí přece bylo…
-Alue K. Loskotová Mě se líbí jak lidi vůbec nechápou tvárnost…
-sm Děkuji za nádherný článek.
-Pavel Mne sa to točilo hneď ako som to…
-mariankosnac