Jak moc mi vlastně Aluška.org mění život?

26.6.2011 v Aluška.org 20

Jak moc mi vlastně Aluška.org mění život?


,,Alue je tady? A mohu ji vidět?” Slyším čísi hlas z vedlejší místnosti, záhy se ve dveřích objeví hlava: ,,Alu, můžeš prosím tě na chvilku? Někdo by tě rád poznal.”

Záhy se setkávám s paní, která mi vděčně tiskne ruce, oči jí září štěstím a pěje ódu na moji práci.

,,Konečně vás poznávám…”

Ocitnu se na přednášce, přednášející mě představí a 90% publika uznale kývá hlavou, že vědí, co jsem zač. Po přednášce se tradičně vytváří okolo mě hlouček. Ach, ta rezonance… lidé, kteří jsou mi od pohledu nejsympatičtější, za mnou sami dojdou, aniž bych je musela oslovovat já a navazují rozhovory.

,,Alu, představ si, kámoška za mnou došla, že prý objevila nádherné stránky a ukázala mi je. – Byly to ty tvoje! A když jsem řekla, že tě znám, málem jí vypadly oči z důlků!”

,,A hele, Alue, obdivovaná mojí přítelkyní, vítej…” – zasloužím si vůbec něčí obdiv?

Tyto situace se poslední dobou dějí poměrně často. Jak je to možné? Copak je těch lidí opravdu už tolik?

Po pravdě řečeno se to stupňuje, už to nejsou výjimečné zážitky. Je jich tolik, že jsem si začala na ně zvykat. Po pravdě řečeno ze začátku člověk fakt neví, jak se má v takových případech zachovat.

Stalo se to někomu z vás?

Nechají si vás zavolat a vy se skoro bojíte přijít, protože vůbec nevíte, kdo vás chce vidět… skrytě už ale tušíte, proč. A jste nervózní, protože pokud si vás někdo nechá zavolat, má očekávání. – Naplníte je vůbec?

Nebo sedíte v místnosti, kde probíhá přednáška. – Když sedíte vepředu, cítíte na sobě pohledy a bojíte se pomalu i podrbat na nose. Když sednete dozadu, hlavy se na vás otáčí a vy přemýšlíte, jestli se máte pokaždé usmát, nebo zamávat, nebo radši dělat, že se na vás nikdo nekouká? Co je správné?

Ještě před dvěma lety bych se smála, kdyby mi někdo říkal, že se začnou v mém životě dít tyhle věci. Proč zrovna v mém? Co by se muselo stát, abych k tomu takhle došla?

A dneska se to děje, samo od sebe.

Jedno setkání od druhého, jeden vděčný obličej vedle druhého, jejich otázky a věty… ať už reaguji úsměvem, šokem, nevšímavostí, otázkou, nebo smíchem, je to úplně jedno, všichni se mi zarývají do hlavy. Jsou to zvláštní vzpomínky, které nesmažu. Mají speciální význam.

Když vidím čísla na TOPlist počítadle webu, nebo o sobě náhodou najdu nějaké zvěsti (ať už zlé, nebo dobré) na internetu, pořád ještě mám jakýsi umělý dojem, že jsem malá čudla ve velikém rybníku, že můj píseček je malý, že mě čte malá skupinka lidí, kteří hledají někoho, kdo by jel na jejich vlně, protože si třeba se svým okolím nerozumí tak, jak by si asi přáli.

Ale potom se začnou dít tyto věci a člověk zjistí, že ten rybníček nebyl tak velký, jak si asi myslel, že evidentně čudla roste a že těch lidí není jen pár desítek, že je to trochu jinak.

A teď je otázka, jestli se bojím, nebo těším na to, jak to bude dál? – Vlastně tak trochu obojí.

Ten rybníček se pomalu zmenšuje, co mi to asi přinese? Fakt nevím.

Ze svého dětství nejsem zvyklá být středem něčí pozornosti. Nejsem zvyklá na to, že někoho zajímají moje názory, moje osobnost, nebo koníčky.

,,Jsi malá a blbá,” mi vlastně říkalo moje okolí jako dítěti. A já jsem jako dítě věřila tomu, že když budu starší a moudřejší, tak si mě jednou někdo třeba bude vážit… jenomže pojmem ,,někdo” je myšlen třeba můj budoucí muž, nebo pár dobrých přátel, které pořád hledám.

Uznání nacházely pouze moje kresbičky, ať už jsem byla malá, nebo pubertální… ty ano, ale jak je to vůbec možné? – Kresby, které tvořím, jedna od druhé, jsou velmi rozdílné, jde tam vidět vývoj, nedokonalosti, spousta chyb, umělost, strnulost, neproporčnost, špatně zvolené stíny. Nereálné tváře, nebo motivy… Na světě jsou kvanta lidí, kterým se svým kreslením nesahám ani po kotníky a přece to byla první věc v mém životě, která vzbuzovala uznání.

“Jednou z tebe bude slavná malířka”, říkali mi už ve školce… nikdy jsem tomu nevěřila a nevěřím tomu ani dnes.

Ano, obrázky jsou to krásné, rozkošné. Jsou to obrazy mojí duše, každý v sobě nese zážitek a emoci, na základě kterých vznikl. Jsou to střípky mého nedokonalého nitra, ale proč sklízely vždycky takové uznání a nadšení, vážně nechápu.

Podobně je to s těmi mými stránkami.

Po pravdě řečeno dost vážně nechápu, kde se to všechno ve mně bere a proč se zrovna tohle ode mě líbí tolika lidem, proč to není někdo jiný. Dostávám otázku a hned vím odpověď, napadá mě myšlenka a hned vím článek, vidím člověka, s nějakým problémem a hned vím, jaké bych na to napsala pojednání pro ty, kteří to mají podobně.

Mám emoci a hned vidím v hlavě obraz, který chci vytvořit, který ji vystihne. Potkám nehmotnou bytost a hned vím, jak ji budu kreslit.

Někdy se dívám na svůj odraz v zrcadle a říkám si, jak je to zvláštní, být mnou a jaké by to asi bylo být někým jiným…

Zvláštní je, že když své dílo nemůžu ukázat dalšímu člověku, nemám z něj takovou radost. Něco krásného nakreslím, ano, to mě vnitřně obohatí, ale když tu kresbu nikdo neuvidí, postrádá pro mě význam. Stejné je to u psaní. Vytvořím myšlenku nebo báseň, jsem ráda, když se podaří, ale když si ji nikdo nepřečte, radost po chvilce mizí. Je to snad potřeba tvořit pro jiné lidi hezké věci? Asi ano. Ale proč je tak moc zásadní?

Ale kolik je takových lidí, kteří dělají podobné věci a úspěch nepřichází. Kdo o tom všem rozhoduje? Tvůrce sám snad?

Moje stránky odstartovaly revoluci v mém společenském životě. Už když začínaly a nebylo toho (podle mého názoru) na nich moc zajímavého, trousili se z vod internetu lidé, kteří mě chtěli poznat.

A skutečně mě poznávali, začalo to, když mi bylo 14 let. První srazy… některé skončily jako přátelství, z mnohých byly moje první lásky, některé velmi hluboké.

Moc mi to pomáhalo, nebyla jsem sama.

Dneska? Lidé, se kterými se vídám, které miluji, nebo bez kterých bych nechtěla být, ti všichni jsou s tím svázaní. Jeden mě pozná v obchodě, jiný na ulici, dalšího přitáhne jiný kamarád, některé lidi si sama vylovím a chci je poznat. A ti nejdůležitější ze všech si mě našli sami.

Nechtěla být mít svůj život, kdyby v něm neexistovaly ty moje profláknuté stránky. Kde by byli moji přátelé a kde by byly všechny ty moje mlaďoučké lásky?

Někdo vidí mezi virtuálním světem internetu a reálným životem rozdíl. – Já už ten rozdíl nevidím. Potkávám na vlastní oči lidi, které jindy potkávám v podobě čísla, či komentáře, osobně. A svede nás dohromady údajně virtuální svět.

Ta hranice je velmi tenká. Dokud jste malinká rybička ve velikém rybníku, tato hranice existuje. Ale jakmile ten rybníček přerostete za určitou mez, obě reality se vám slijí dohromady v jednu. Začnou se navzájem významně ovlivňovat, otázka je jen, jestli v dobrém, nebo ve zlém. To už je na vás, jaký tomu dáte směr.

V mém případě je to dílo beze sporu dobré, nemůžu říct, že bych se cítila špatně, nebo že by mi to nějak ubližovalo. Pravda, některé věci to bere, ale mnohem více to dává.

Abyste něco získali, musíte jiné pustit, praví jeden ze zákonů vesmíru… a je to skutečně tak skvěle zařízeno.

Reality už jsou nenávratně slité dohromady. Co vytvořím v onom pomyslně virtuálním světě, se ke mně oklikou vrátí.

,,Četla jsem váš článek o slunci, a teď, když vás konečně vidím, bych se ráda zeptala…”

,,Ano ano, já vím, však už toho mám u tebe hodně načteno…”

,,Jak nedokonalé?? Vždyť mechový skřítek byl naprosto dokonalý!”

A jaké jsou ty největší perly?

Když za vámi přijde neznámý člověk, představí se vám internetovou přezdívkou, která vám něco málo říká a začne vám povídat svůj příběh o tom, jak jste mu zasáhli život a co se začalo dít. Někdy jsou to příběhy opravdu dojemné.

Ruku na srdce, ačkoliv ve vodách internetu je mnoho lidí, kteří jsou na mě za moji práci opravdu hodně zlí, jakmile se s lidmi vidíte osobně, nikde ty pomlouvačné jazyky nevidíte. Setkala jsem se pouze s jedním a ten se mě stejně bál, takže nic z toho zla, které občas někdo přes klávesnici vychrlí, v osobním životě najednou mizí.

Nezažila jsem, že by za mnou někdo přišel a řekl mi, že po přečtení mých stránek má psycho, nebo že mu to ublížilo. Tato zpětná vazba mi dává jistotu, že to dělám dobře. Ti lidé jsou důležití i pro moji sebereflexi.

Postupem času si začínám čím dál tím víc uvědomovat, že stejně tak jako jsem se zažrala do této činnosti já, stejně tak se do ní zažralo mnoho jiných lidí, aniž bych si to hned uvědomila. Museli mi to sami ukázat.

Když si přečtete někde pod článkem komentář, nebo když čtete v mailu pochvalnou ódu, vůbec vám to nedocvakne tak, jako když se za vámi nahrne skupinka lidí a řeknou vám to do očí.

Celý význam věci, má úplně jinou úroveň, jinak se vás vnitřně dotýká. Když nevidíte jenom ikonku a přezdívku, ale vidíte ty lidi celé, jejich tváře, oči, jak mluví, jak na vás reagují. Uvědomujete si, že jsou skuteční a že jejich štěstí a vděk je skutečný, že to nejsou plané řeči, co denně čtete v e-mailu. Uvědomujete si, že jsou to právě oni, reální lidé, jako vy a že následky vaší spontánní práce, které mnohdy nepřikládáte takový význam, má ve skutečnosti vliv obrovský.

Mnohdy totiž lidé vzpomínají na články, které jsem sepsala jen tak z pohnutky, nepřiložila jsem jim význam. Pouze jsem se snažila například rozebrat myšlenku, která mě na základě čehokoliv napadla… takové uvolnění hlavy… a věřili byste, že jsou lidé, kteří v tom najdou nějaký hlubší smysl pro sebe, vyvodí z toho závěry a něco pro sebe díky tomu změní k lepšímu? Mnohé články vůbec za tímto účelem napsané nejsou, a přesto ten účinek mají.

Jak je to možné?

Postupem času se spíš než objevováním světa zabývám objevováním sebe sama. Každý z nás je vlastně takový malý vesmír, každý máme nějaký svůj svět. A ten můj svět – nevím, jestli to taky tak máte – mě nepřestává překvapovat. Často nechápu, co odkud beru a jak to dělám, ale funguje to.

Sám sobě výzkumníkem.

Jenom lidské tělo samo o sobě je pro mě neuvěřitelná věc. Ano, jsem tu výsadkář na jeden pokus, nemám minulé životy a ve spoustě věcí prostě na jiné lidi nestačím. Neumím počítat, nerozumím fyzice a nikdy ani nebudu. Dodneška se prohlížím, fascinují mě svaly pod kůží, fascinují mě chloupky, které mi rostou na břiše, líbí se mi moje ruce, zkouším, jak všelijak pohnu prsty u nohy a nikdy mě tohle sledování neomrzí… ale co jsou všechny divukrásné taje lidského těla ve srovnání s mozkem a sílou mysli. Neuvěřitelné! A co se stane, když otevřete potenciál, který v sobě má skrytý každý? – To už je síla, pro to ani neznám správné označení, dostatečně ohromující slova v češtině asi nejsou.

Nepřestává mě život tady udivovat, a ačkoliv ne vždy je zrovna jednoduchý, nebo šťastný, jsem fakt ráda, že tady jsem a že žiju zrovna tento svůj malý vesmírek. Líbí se mi v něm.

Kolik hodin práce mi vlastně vzala tahle moje spisovatelská vášeň? Šílené hodiny, to nebudu raději ani počítat. Ale co všechno mi to dává?

Společnost, přátele, uplatnění, náměty, růst… určuje to můj způsob života, pomáhá mi to utvářet si o sobě obraz, ukazuje mi to, jak sama sebe vidět.

Někdy mám pocit, jako bych šla po cestě, které se říká život vedle nějakého hezkého zvířátka, říkejme mu třeba kočička. A to zvířátko představuje mé koníčky, moji práci, moje webové stránky. – Věřili byste, že mě ta kočička nese, když zrovna nemůžu a že mi dá všechno, co potřebuji, když mi něco chybí? – Zázračná kočička. Takovou by si měl pořídit každý.

A není to pohádka, není to přitažené za vlasy, vážně to takhle vidím… Nehmotné bytosti, pouhá víra v ně, co všechno to člověku dává? Vyléčíte s tím strach ze tmy, máte ochranu, když jdete v noci sami městem, máte oporu, když je vám smutno, máte rádce, když si nevíte rady, máte přátele, když si o ně poprosíte a máte lásku, když o ni požádáte. – Je to snad málo? Copak vám tohle něco jiného poskytne? Ani náhodou.

Kam dál:

Další aluščiny kresby – ZDE

Otevřít rubriku ,,Aluška.org – Ze Zákulisí”

• Líbí se vám tyto stránky? Doporučte přátelům adresu https://aluska.org/

Navštivte chat

Své dotazy směřujte do E-mailu ◄

Komentáře

Ikona diskutujiciho Aran 2011-06-26 08:16:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Ahoj Alue,

Ikona diskutujiciho Farah 2011-06-26 08:31:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Moc pekne napsane, mam dve veci:

Ikona diskutujiciho Nelča 2011-06-26 09:17:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Jsi prostě už celebrita, no 😉

Ikona diskutujiciho Haaanííík-Batty Lady 2011-06-26 10:29:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Krásná kresba. Já kreslit vubec neumím 🙂

Ikona diskutujiciho hel 2011-06-26 10:31:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Přeju ti, aby to, cos napsala v posledním odstavci, ti někdo opravdu poskytl..někdo hmotný..a nejen náhodou:)

Ikona diskutujiciho ok 2011-06-26 11:03:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Ad Gilrén, jsem si říkal, "Aluš nakreslila rybniční vílu, to bude nějaká kaprožena":) ale to zjevení, to je teda mazec 🙂 Vzlášť ty oči 🙂 Aluš ty oči jsou takhle reálný? No já se určitě těším na pokračování…

Ikona diskutujiciho ok 2011-06-26 11:08:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Aluš, zkus ve článcich psát víc o náplni jejich práce, ať ti o tom klidně popovídají. Pochybuju, že jsem sám koho to zajímá 😉

Ikona diskutujiciho Falpea 2011-06-26 11:11:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Někdy i ta – na první pohled – nejmalichernější věc, může mít obrovský a hluboký význam…

Ikona diskutujiciho Alue 2011-06-26 11:15:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

[7]: Práci mají vesměs všichni podobnou, akorát pracují s jiným materiálem, proto je to zbytečné popisovat.

Ikona diskutujiciho Bo / ena 2011-06-26 16:43:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Alue, prajem ti to co ti praje hel.

Ikona diskutujiciho goodgeneration 2011-06-26 20:10:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Nevím jak ostatní, ale já se tady cítím jako doma :-D Něco, jako bych seděl u krbu s nohama na stole a jen tak zíral do zdi. Jednoduše na mě z monitoru sálá pohoda a klid. Možná právě díky vytvoření takovéto atmosféry (i když pouze ve virtuální realite :-P) berou lidé tyto stránky útokem :-)

Ikona diskutujiciho Boikana 2011-06-26 20:32:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Na té fotce jsi ty…takové krásné dlouhé vlasy… A ta barva(skoro slintám:-)). Ta kresba je taky krásná, zvlášť ten kůň. Koně jsem se  naučila krelit dobře, ale abych takhle stínovat neumím a dokopat se k milionu pokusů, abych se to naučila se mi necgce:-)

Ikona diskutujiciho baarel 2011-06-26 21:23:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

jen doufám že popularitu zvládneš a i kdyby né, tak co jsi tady vytvořila pro "hledající" je obdivuhodné, držím ti palce

Ikona diskutujiciho Mieko 2011-06-26 21:35:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

[11]:  Já mám zase pocit, že sedím v lese u potůčku. Prostě pohodička…. :D

Ikona diskutujiciho Ivča 2011-06-26 21:55:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Pomáháš tápajícím, házíš záchranné lano. Tím se prolíná Tvůj vesmír s vesmíry ostatních. Jen tak dál. Vždyť všichni jedno jsme a čím více z nás si to uvědomí, všem nám bude dobře :).

Ikona diskutujiciho cico 2011-06-26 23:54:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

pozdravujem

Ikona diskutujiciho Světlana 2011-06-27 10:27:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Ahoj Alue,moc ráda sem k Tobě chodím na návštěvu. V něčem jsi mi hodně blízká , v něčem hodně vzdálená a vždy si tady najdu nějaké hezké počteníčko či pokoukání. Děkuji Ti za tyhle stránky!

Ikona diskutujiciho Mia 2011-06-27 15:40:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Milá Alue,i mě jsi změnila život…dívám se do slunce,mluvím se stromy a každý den,když jsem v práci,jdu se za Tebou podívat a těším se,co nového jsi napsala…pod "lavicí" čtu ukázky z Rafaelovy školy a vůbec jsem moc ráda,že jsi mi prozářila dny svými barvami…Maluješ vlastně víc než jen obrázky..maluješ šipky na své cestě životem a my cupitáme za Tebou…tají se až dech nad Tvým záběrem a je na nás tě podpořit…Jsi s námi a my s tebou,dá-li se to tak říci…

Ikona diskutujiciho AChantall 2011-06-28 20:56:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Toto všetko si zaslúžiš….a najkrajšie je na tom, že si sa pomaličky ale isto vypracovala sama 🙂

Ikona diskutujiciho Pavel 2011-07-07 21:00:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Hezké, hezké ;-)

Nový komentář

Ikona moderatora

Moderovaná diskuze: Příspěvky se zveřejňují s časovou prodlevou. Pro účast v diskuzi je třeba, aby byl váš komentář v souladu s obecnými pravidly slušného chování a podmínkami používání stránek