Aluška.org: Věděním ke svobodě

Ještě než se dáte do čtení, předešlu malou nápovědu pro ty, kteří by nemuseli znát neobvyklé slovo v nadpisu. ,,Jarabák” je pseudoslovo a označuje se jím opeřené zvířátko, tedy ptáček 🙂

Malé krmítko bylo u mě vždy středem pozornosti. Většinou ho navštěvovaly jen sýkorky, výjimečně zvonci a velmi vzácně dlask.

Zrodil se nápad vylepšit ideu výkrmu ptactva zdejšího, takže se pořídilo krmítko nové. V porovnání se starým je to palác, protože zatímco původní krmítko je prostě jen malá chajdaloupka upevněná na plotě, nové krmítko má okrouhlý tvar, šest vchodů a vypadá jako nějaká stavba v Japonsku.

Semínka se tu sypou elegantně středovým uzavíratelným otvorem ve střeše, kam se toho vleze hodně, takže ptáci mají luxusně řešené zásobování.

Kde jsem něco podobného splašila? Dejme tomu, že jeden ťong za hranicemi to prodával za nějakých 700kč.

Domeček má červenou střechu, krásné dřevo… stačilo ho jen přelakovat, připevnit na kovovu nohu a zapíchnout do trávy.

Pak stačilo jenom číhat u okna, jak se ptáčci s novým domečkem seznámí.

Prvních pár hodin nic, teprve potom začaly první sýkorky nalétávat a zkoumat domeček. Některým se v něm vyloženě líbilo, protože pobíhaly v dřevěné stavbě pořád dokolečka a z každého východu vykoukly a zase zalezly. Bylo to tak roztomilé! – A pak že zvířátka nemají duši, že necítí. Prdlajs.

Byly to koňadry, to jsou naše objevitelky, odvážná rodinka zvídavých strávníků.

Po nich se osmělily i modřinky, které nyní hnízdí z domečku, jak jsem psala minule. První sledovaly své příbuzné a když viděly, že je to parádní atrakce a zároveň výkrmna, začaly dělat nálety také.

Bylo ale poznat, že hodně jarabáků změně příliš neholduje, například zvonci chodili pořád na staré krmítko, dokud tam bylo co vyzobávat, ale pak se nakonec taky přestěhovali pod novou firmu.

Neuvěřitelný je ale fakt, že ačkoliv jsem se bála, že krmítkový palác nebude mít u opeřených kámošů úspěch, stal se nejenže pravý opak, ale zároveň, jakoby tato změna vyzařovala nějakou energii… zkrátka a dobře mi sem teď chodí spousta ptáků, které ani neznám. Prostě nejsou zdejší, nejsou to domácí strávníci a vypadají úplně jinak. Snažím se je zkoumat a naučit se jejich jména, někde vyčíst co jsou zač… Úplně mě štve, když vidím nějakého opeřence a nevím, jak se jmenuje. Chci je znát všechny.

Dokonce – a to potěší hlavně ty z vás, kteří sledovali záchranu dlaska a jeho zpětný návrat do přírody – na krmítko začali pravidelně létat dlaskové. Jeden sameček, přesně ten, kterého jsem vypustila, ale tentokrát si našel partnerku a létají sem spolu.

Určitě tu někde mají hnízdo, za pár měsíců třeba budou létat ve skupince jako sojky minulý rok… jen si to představte, malí dlaskové a všichni budou chodit na oběd ke mně.

A budou to moji noví kamarádi, protože tatíka jsem dala dohromady já a on si to očividně pamatuje.

Nedávno tu zase kočka chňapla nějakého ptáčka, to už je v pořadí druhý… hrozně mi kazí skóre, protože teď když jsem já dva ptáčky zachránila a ona dva ptáčky sežrala, je to 2:2.

Co se stalo jednou, už se nikdy nemusí stát. Co se ale stalo dvakrát, to se stane i potřetí.

Nemyslete si, samozřejmě jsem skočila do pantoflí a vzala ji sprintem, ale utekla mi přes zamčený plot, takže jsem jí ho nemohla sebrat.

Štve mě to, určitě by ho šlo spravit… Čičmund jeden… A to se u mě cpe masíčkem jako neuvázaná, chce dvakrát přidat a pak mi sežere kamaráda. To je nefér.

A dobře věděla, že udělala něco zlého, protože se potom několik dní neukázala. Naštěstí to ale pro mě nebylo takové trauma jako na poprvé, to jsem totiž slyšela nářek té malé sýkorky a po zvuku jsem tu vražedkyni načapala ve křoví. Když mě viděla, chňapla toho chudáčka a utekla. Opravdu to nemůžu dostat z paměti, ačkoliv se o to snažím.

Bála jsem se, aby to tentokrát nebyl dlask. Úplně mi z té představy bylo blbě od žaludku.

Ne, že bych neměla jiné opeřence taky ráda, ale přece jen on má u mě takové speciální místo. Tak jako se strašně směju, když vidím kosa pobíhat po trávníku (Protože mi jeho chování přijde neuvěřitelně vtipné, nemůžu si pomoct.), tak se roztékám dojetím, když vidím svého dlaska, jak se u mě cpe na krmítku a ještě si našel manželku.

Je to neuvěřitelné, ale on asi věděl, že se o něj bojím a druhý den se mi přišel ukázat.

Prostě sedl na krmítko, já jsem na něj koukala z okna a povídali jsme si. Jiní ptáčci uletí, když vás slyší mluvit, ale on ne. Poskakoval po palácovém krmítku, zobkal co viděl a když jsem na něho mluvila, nakláněl rozkošně hlavičku a prohlížel si mě.

Rozjímali jsme spolu dlouho a pak se stalo něco, co mi vážně připomíná lidi.

Najednou přilétla jeho manželka. – Jen tak obkroužila krmítko a zase zajela do lesa. Mimochodem je krásná, vypadá jako samec, akorát je více dohněda, popelavější, méně výrazná.

Tak jsme si povídali dál a ona potom přišla znovu, přiletěla na krmítko, něco řekla svému manžílkovi po dlaskovsku a pak odletěli spolu…. bylo to jako: ,,Co tady děláš tak dlouho, mazej dom!”

Neuvěřitelné….. 🙂

A ještě něco bonznu:

U sousedů se líbí holubům hřivnáčům veliká tůje, tak si tam začali nosit z lesa větvičky. Bylo úžasné je sledovat, ale poslední zprávy naznačují, že sousedka je poťapaná a honí je smetákem, takže si to chudáci u ní s hnízděním rozmyslí.

To je fakt hrůza, jak někdo může bránit ptákům v zakládání potomstva? Já se div nepřetrhnu, aby je k sobě nalákala a on existuje někdo, kdo je odhání? To nikdy nepochopím.