Aluška.org: Věděním ke svobodě

Chtěla jsem jít ke svému stromu už pár dnů, ale pořád mi do toho něco na poslední chvíli lezlo. Nevycházel čas. Teď když panují taková vedra, nedá se chodit po lese, aniž by se člověk uvařil ve vlastní kůži. Proto raději vyrážím navečer před soumrakem. A když člověk čeká na určitou dobu, vždy se najde něco, co mu překazí plány.
A tak jsem často večer usínala s myšlenkou na M., která na mě v lese pořád čeká.

(Pozn. Strom s webovým jménem ,,M.“ byl čtenářům představen poprvé v článku ,,Není nic lepšího, než usnout v lese pod oblíbeným stromem“ )
Až se na mě usmálo štěstí v den, kdy měly přijít večer silné bouřky. Voda mi však nevadí, hlavně že vyšel čas. Sbalila jsem vodu, ručník a vyšla do lesa bosky.

Tato návštěva byla ale velice zvláštní. Když chodím bosky, nikdy se mi nestává, že by byla nějaká nehoda, ale přímo na chodníku, u kterého roste velký modřín, se mi zapíchla do nohy suchá jehlice. Hned na samém začátku cesty a pěkně hluboko. Vytáhla jsem ji, ale hrot se pod kůží zlomil, zůstal mi hluboko v noze a jen rukou nešel ven.
Říkala jsem si, že to bude asi nějaké špatné znamení… Ale co by se mi mohlo stát špatného? Proč bych se měla vracet, když se k M. už tolik dnů těším?
Bolest nebolest, šla jsem dál. Krev z toho stejně netekla, tak co (To mám asi dáno z výchovy. ,,Co je? – A teče z toho krev? No vidíš, neteče, takže jdeme dál, nic to není…)

Po chvíli mi přeběhlo přes cestu černé kotě. Zprava doleva. Sice nádherné, ale trochu mě zamrazilo. Předtím nehoda pod modřínem, teď černá kočka přes cestu… To už mi přišlo hodně divné a ptala jsem se sama sebe, co se asi děje?

Šla jsem kousek za tím koťátkem a našla i jeho dva sourozence. Jedno kořátko mourované, tmavé s bílýma ponožkama a druhé, to bylo naprosto dokonalé. Bílé, s delší srstí, střapané a velké bledě modré oči. Sedělo u cesty a koukalo tak nevinně… Úplně jsem se u něj roztékala, měla jsem chuť si ho vzít s sebou, ale to nejde.. Morist by ho rozcupoval na kaši, navíc co bych dělala se dvěma kočkama? Jedna už mi tak dává dost zabrat. Člověk nesmí mít velké oči… Šla jsem přesto dál.

Už jsem si říkala, že opravdu tuším nějaký průšvih ve vzduchu, ale vyloženě se ve mně probudila uvědavost a chtěla jsem vědět, proč se mě někdo snaží zastavit? Rozhodla jsem se do toho jít a zkusit si tu nebezpečnou hru zahrát, abych zjistila, co bude na jejím konci. Prostě jsem si nemohla pomoct, zvědavost je totiž typická blbá vlastnost mladých lidí. – To co se ale nakonec stalo, by mě ani ve snu nenapadlo.

Ke svému stromu, k milované M. jsem už dorazila v pořádku a bez nehod.
Chvíli jsem u ní jen stála, posílala jí energii jako vždy, trochu jsme rozmlouvaly. Objala jsem ji, polila si nohy, přitulila se… Mezitím pár metrů okolo mě prošla srna. Naprosto v klidu… Viděla mě jak se hýbu, i jak ji sleduji, ale nebála se. Zvláštní… Nějak jí nefungoval program strachu.

Nakonec jsem si sedla na své místo pod M.
Z jedné strany stávám s politýma nohama a z té druhé strany pod ní sedávám. Mám to dobře vymyšlené…
Vytáhla jsem ze své tašky (stálí čtenáři vědí ,,žebradlo“) podlouhlý kus kůry.
,,Drahá M., mám na tebe nezvyklou prosbu. Já vím, že to není tvoje povinnost mi plnit každý rozmar, ale pokud je to možné, chtěla bych se spojit s Alfan. Potřebuji si u ní nabrat energii a zatím nemám možnost se k ní dostat fyzicky. Tento kousek kůry mám u sebe už více než pět let, je přímo od ní. Třeba by nám mohl v napojení trošičku pomoci?“
,,Ukaž mi ji?“ M. vystrčila tvář z kmene, prohlédla si kůru a pokývala hlavou. ,,Ano, tohle půjde.“ Ukázala mi jak mám dát ruce, na co myslet a souhlasila, že mi udělá prostředníka.

V tuto chvíli možná neví ani stálí čtenáři, tedy vysvětlím: Alfan je bytost ze zážitků, které zde na webu dostaly název ,,Strom, který čekal 30 let“. Byly tu popsány v roce 2008 a jsou to nejstarší články v rubrice zážitků s přírodními bytostmi, které mám dostupné aktuálně na webu.

Na světě existuje strom, ke kterému jsem byla přivedena za zajímavých okolností a kterého lidé zasadili 25. září. Ano, na moje narozeniny. Je na něm umístěna kovová cedulka s datem, bez jakéhokoli jiného nápisu. Existuje důležité poselství, úkol a důležité pouto mezi námi. Z bezpečnostních důvodů používám pro ni jméno, kterým jsem tento strom sama nazvala a lokaci nikde neuvádím.
Potřebovala jsem si za Alfan znovu zajít, ale nešlo to hned… Proto spojení na dálku.

Vzala jsem kůru od Alfan mezi obě dlaně, spojila okolo ní bříška prstů a následovala pokyny.

M. mě objala svojí energií, položila své jemnohmotné ruce na moji hlavu a řekla mi, ať se uvolním a vizualizuji si strom i Alfan, jak nejlépe dovedu.
To nebyl problém. Její obličej, vzhled, dlouhé vlasy, podoba stromu, jeho kůra… Vše mám nesmazatelně v paměti, také jsem u ní svého času strávila mnoho a mnoho hodin a dostávala se do jiných světů. Na Alfan nelze nikdy zapomenout.

Po chvíli se z čisté vizualizace stalo spojení a Alfan se mnou začala komunikovat. Pozdravila mne, a opravdu měla radost, že se opět spojujeme. Už jsme to přes kůru totiž zkoušely večer předtím, ale nešlo to tak dobře, protože v posteli prostě nemám k dispozici pořádný strom, který by mi udělal médium. U M. to ale fungovalo naprosto perfektně.
Alfan mi poté začala posílat to, co potřebuji. Předtím mě ale upozornila, že cesta k ní je nezbytná a že to co mi může dát na dálku, je poměrně málo na to, jaké jsou tady ve skutečnosti možnosti… Souhlasila jsem. ,,Prosím, pošli co můžeš, budu šťastná a vděčná za cokoliv.“

Kůra, kterou jsem držela v dlaních, po chvíli skoro pálila. Hodně se zahřála, přestože přicházející bouřka ochladila okolní vzduch a mně v lese bylo po chvíli chladno. Kůra od Alfan přesto úplně žhnula. Šla z ní energie, která mi hladila ruce a vpíjela se do mé bytosti. A tak jsem v bosých nohách cítila teplé spojení se zemí, do dlaní mě hřála energie od Alfan, která putovala z dálky a na zbytek těla mi byla zima. Úplně mi z těch protikladů běhala husí kůže i na hlavě. Nepříjemné to však nebylo, naopak.
Po zhruba deseti minutách se mi její energie dostávala i skrz páteř a proplétala se do hlavy. Cítila jsem to jako velmi slastný a hladivý pocit v bedrech a poté přímo v páteři, v kostech… Něco úžasného.

Když jsem ale byla v nejlepším, ucítila jsem něčí přítomnost a v nose mi zavoněl kůň.
Otevřela jsem oči a rozhlédla se, ale nikde nikdo. Bylo to divné… Zase jsem je zavřela, ale vůně koně tu byla pořád…

Znovu otevřu oči, znovu se pořádně dívám a vidím, že skutečně spoza kopce ke mně směřují dva jezdci na koních, kteří si vybrali málo používanou lesní stezku, která vede kousek od M. a tedy i ode mne… Někdy jsem jako čuchací pes, cítím koně dřív, než ho vidím.

Zase jsem zavřela oči a soustředila se, abych neztratila svoje spojení, ale už to tak nešlo, lidé jsou zkrátka moc rušiví a všechno umí parádně pokazit jen svojí přítomností. Na vyrušení okolních vlivů si do lesa beru hudbu 432 hz do uší a měla jsem ji i v tuto chvíli, ale nebylo mi to moc platné. Vibrace koních kopyt kousek za mými zády se prostě ignorovat nedala. Už jsem se těšila, až koníčkáři konečně odejdou…

Intuice mi říkala: ,,DÁVEJ POZOR na ty koně!“

Ale v tu chvíli nebylo dávat pozor na co, nechtěla jsem navíc být vědomě přítomna těm jezdcům, chtěla jsem zpátky do svého vnitřního světa a ne aby na mě čučeli, jak tam sedím a něco držím v rukou…

,,Já tady byla dřív, co se budu nechat rušit, že jo.“ – Za pár vteřin mne okolnosti vyvedly z omylu.

Snažila jsem se znovu navázat na své spojení, když tu zprava slyším řev koně, řev člověka, dunění… A v tu chvíli se čas úplně zpomalil.
Otvírám oči, otáčím hlavu doprava a vidím splašeného hnědého koně, jak s vyvalenýma očima utíká ne po cestičce, ale skrz les, přímo mezi kmeny a přímo na mě.
Byl to nádherný pohled, ale poměrně smrtonosný. Zády přitisknutá na M. jsem se ale cítila v bezpečí, tak jsem věděla, že nemám nic dělat.

Dívala jsem se mu do očí a nedělala jsem opravdu vůbec nic. Ani bych nic moc nestihla, byl ode mne asi 20 metrů a běžel na plné pecky. Zůstala jsem tiše sedět opřená o M. a jen jsem pomalým pohybem ruky vypnula svoji hudbu (síla zvyku), zatímco jsem v duchu doufala v inteligenci a shovívavost toho obrovského zvířete.
Zajímavé je, že jsem vůbec necítila strach, ani jsem se nelekla… Jakoby mi bylo úplně jedno, co se stane. Jen jsem tam byla a čekala, co se bude dít dál.

Protože zachovat klid bývá v těchto situacích nejlepší. Jednou už se na mě splašili hned tři koně, protože se lekli psa který tam neměl co dělat a stejný přístup ,,nedělat vůbec nic a být v klidu“ měl efekt, že přede mnou těsně uhnuli. Když se jim člověk nemotá pod kopyta, tak mají oči, vidí a uhnou… To mi prošlo hlavou i v tu chvíli.

Kdybych byla rychlejší, mohla jsem možná vstát a snažit se někam utéct, ale kam, když nevím, kam ten kůň nakonec zahne?

Kůň směřoval přímo na M. a těsně u nás si vybral její levou stranu, u které za normálních okolností stávám, ale teď jsem seděla na její pravé straně. Takže minul její kmen jen o desítky centimetrů, mně se ani nedotkl.
Zadunění kopyt za mými zády… A pak už jsem jen viděla koňský zadek, jak valí ven z lesa po cestě… A za ním běží lidé.

Holka, kterou předtím shodil ze svých zad, přišla skoro ke mně. Mrskla svojí jezdeckou helmou do země kousek přede mnou… Pak si to rozmyslela, vrátila se k ní, zvedla ji a jala se pronásledovat koně. Nic jí kupodivu nebylo… Ani nevím, jestli si mě všimla.
Hned za ní stará paní. Minula mě jen o krok ,,No do prdele!“ a následovala tu holku… A za nimi volal cyklista svoji omluvu. Protože kůň se lekl jeho velkého psa, ta holka to nezvládla, tak ji shodil, otočil se a utíkal zpátky…

Tak jsem seděla dál u M. a jen tiše sledovala, jak mi buší srdce… Uf.. Tak tohle bylo dost těsné i pěkně nebezpečné. – Sem tedy vedla obě znamení. Tohle tedy byla ona nebezpečná hra.. Ale poslední dobou je hraju nějak moc často, příště se radši zastavím hned u zabodnutého trnu a půjdu zpátky, kdoví co by se na mě splašilo příště.
Jen co jsem teď jednu nebezpečnou hru dohrála, pouštím se do druhé, která končí splašeným koněm… Tohle léto jsem opravdu hazardér. V lásce, ve znameních, i na procházkách… A co z toho? Nene… Už raději nebudu příště zvědavá, kam mne to či ono zavede.

Měla jsem štěstí, že jsem byla ,,schovaná“ přímo u M., v hlavě se mi poté objevilo pár scénářů. Stačilo, aby kůň nevyhnul a bylo to… Nebo abych neseděla u M., ale stála u ní. Už by se změnila strana kmene a už to mohlo vypadat jinak.
Přesto mě ale těší moje absolutní absence strachu v těchto situacích.. Není tam… Asi proto, že jsem si už zvykla na kdeco. Je tam jenom adrenalin…

Cyklista i koníčkáři si všichni běželi a jeli svojí cestou. (Chápete, ten kůň stál jánevimkoliktisíckorun, kdo by se ohlížel na to, že ten kůň právě málem někoho zabil… Všichni valili za tím koněm, co by ztráceli slovo na nějakého člověka tam… ) Nereagovali ani na moji poznámku ,,Člověk si jde do lesa za klidem a najednou tady má jak národ, tak i splašeného koně.“
Jen cyklista trochu zabručel a jel si dál po svém…

Tento prožitek mi nadobro pokazil celou meditaci, takže jsem se vrátila duchem zpět k Alfan, poděkovala jsem jí a uctivě se rozloučila. Pohladila jsem na rozloučenou i M., poděkovala jsem jí za ochranu před koněm (tak nějak tuším že tu hrála roli) a vydala jsem se zpět, to už mi nad hlavou hřměla bouřka.
Ještě jsem po cestě potkala tu starší ženu s její větou ,,No do prdele“. Teď se pro změnu usmívala a jak mě míjela, zahlásila mi, že ,,S koněm je to nakonec dobrý.“ … Hm, víte, mně to bylo v tu chvíli úplně jedno. Já byla prostě ráda, že mě nekopl do hlavy. Kůň nekůň… Řekla bych jí to, ale paní na kole nezastavila, tak mi ta odpověď zůstala viset v hlavě.

Jen co jsem přišla domů a umyla si nohy, strhl se šílený déšť, tak to vyšlo skoro na minutu.

Ještě večer, když jsem dolovala z nohy ten velký trn, mi to vrtalo hlavou, jak jsou znamení přesná a jak to skvěle funguje. A měla jsem na to přemýšlení dost času, protože šel strašně blbě ven.

Otázka je, jak to mělo být? Je to správně, když se rozhodnu hrát nebezpečnou hru, zjistit o jaké nebezpečí vlastně jde, a pak se z toho zpětně poučit (když to náhodou přežiju)? Anebo ta znamení okamžitě poslechnout a jít zpět domů, ale nevědět o co šlo? Přece se mi nic nestalo, tedy to nebyl můj osud… Hm? PROBLÉM JE VOLBA.

Správnější bude, znamení poslechnout okamžitě a nehrát si s nimi, protože i mistr tesař se někdy utne. Zatím mi tyhle hry vycházejí, občas se téměř bez postihu projdu po tenkém ledě a dostanu se i tam, kam vůbec nemám. V podstatě někdy až nestydatě fixluji. Protože mám ochrany a obyčejné štěstí (Ono si vždycky sedne na toho největšího vola), ale jednou se může stát, že nebudou vidět konečné hranice, nebo že si štěstí sedne na nějakého vola vedle mě a já se pak nebudu stačit divit.

Tedy když člověk intuitivně cítí, že mu trn, takhle bolestivě a hnusně zapíchnutý do nohy, říká že nemá nikam chodit, prostě je lepší se otočit a toho koně neriskovat.
Tady by to nebyl problém, horší ale je, když hrajete nebezpečnou hru, ve které figuruje láska. A ta je slepá, tam se hranice stírají a už je to náročnější. Člověk do toho vidí blbě, rozmazaně a když nechce, tak pro změnu nevidí vůbec nic… Jak tam hraje roli lákavé zakázané ovoce, jooo, to jsou nejhorší a zároveň nejkrásnější nebezpečné hry ze všech. Oproti tomu je splašený kůň ,,Člověče nezlob se“ pro školčata. Tam se totiž hraje o všechno… No, ale to se dostávám někam, kam nechci. Zůstanu tedy u starého dobrého závěru: PROBLÉM JE VOLBA… A pozor na znamení.

Později se mi stalo, když jsem zase byla u M. že jsem nějak vycítila vhodný čas se zvednout a jít už domů… A na kraji lesa jsem zase potkala koníčkáře. Uhnula jsem na bok cesty a doufala, že tentokrát bude klid.

Vedli čtyři koně. První prošel v klidu, ale ten druhý se přede mnou zastavil a hleděl na mě… Dlouze a fascinovaně. Jakoby nevěděl, co si má o tom, co právě vidí, myslet… A nemohli s ním hnout, on si mě prostě prohlížel, jakoby něco věděl… Jakoby tušil co jsem zač. Ale to dělají jenom někteří koně, jiní projdou v klidu. Zvláštní.

Kam dál:

• Otevřít rubriku ,,Zážitky: Přírodní bytosti“

• Otevřít rubriku ,,Nehmotné Bytosti Osobně“

• Máte otázku? Ptejte se do ►Mailu◄

• Líbí se vám tyto stránky? Doporučte přátelům adresu https://aluska.org

• Líbí se vám publikované články? Za pár dní vám může pošta doručit i knihu! – Podrobnosti ZDE

• Používáte Facebook? Pomozte propagovat tento článek a použijte prosím tlačítko ,,To se mi líbí“ níže pod reklamou, děkuji!

• Chcete mít přehled o videoaktivitách Alue na YouTube? – Můžete se přihlásit k odběru: ZDE