Jak to dopadá, když člověk hraje nebezpečné hry

24.8.2013 v Zážitky 18

Chtěla jsem jít ke svému stromu už pár dnů, ale pořád mi do toho něco na poslední chvíli lezlo. Nevycházel čas. Teď když panují taková vedra, nedá se chodit po lese, aniž by se člověk uvařil ve vlastní kůži. Proto raději vyrážím navečer před soumrakem. A když člověk čeká na určitou dobu, vždy se najde něco, co mu překazí plány.
A tak jsem často večer usínala s myšlenkou na M., která na mě v lese pořád čeká.

(Pozn. Strom s webovým jménem ,,M.“ byl čtenářům představen poprvé v článku ,,Není nic lepšího, než usnout v lese pod oblíbeným stromem“ )
Až se na mě usmálo štěstí v den, kdy měly přijít večer silné bouřky. Voda mi však nevadí, hlavně že vyšel čas. Sbalila jsem vodu, ručník a vyšla do lesa bosky.

Tato návštěva byla ale velice zvláštní. Když chodím bosky, nikdy se mi nestává, že by byla nějaká nehoda, ale přímo na chodníku, u kterého roste velký modřín, se mi zapíchla do nohy suchá jehlice. Hned na samém začátku cesty a pěkně hluboko. Vytáhla jsem ji, ale hrot se pod kůží zlomil, zůstal mi hluboko v noze a jen rukou nešel ven.
Říkala jsem si, že to bude asi nějaké špatné znamení… Ale co by se mi mohlo stát špatného? Proč bych se měla vracet, když se k M. už tolik dnů těším?
Bolest nebolest, šla jsem dál. Krev z toho stejně netekla, tak co (To mám asi dáno z výchovy. ,,Co je? – A teče z toho krev? No vidíš, neteče, takže jdeme dál, nic to není…)

Po chvíli mi přeběhlo přes cestu černé kotě. Zprava doleva. Sice nádherné, ale trochu mě zamrazilo. Předtím nehoda pod modřínem, teď černá kočka přes cestu… To už mi přišlo hodně divné a ptala jsem se sama sebe, co se asi děje?

Šla jsem kousek za tím koťátkem a našla i jeho dva sourozence. Jedno kořátko mourované, tmavé s bílýma ponožkama a druhé, to bylo naprosto dokonalé. Bílé, s delší srstí, střapané a velké bledě modré oči. Sedělo u cesty a koukalo tak nevinně… Úplně jsem se u něj roztékala, měla jsem chuť si ho vzít s sebou, ale to nejde.. Morist by ho rozcupoval na kaši, navíc co bych dělala se dvěma kočkama? Jedna už mi tak dává dost zabrat. Člověk nesmí mít velké oči… Šla jsem přesto dál.

Už jsem si říkala, že opravdu tuším nějaký průšvih ve vzduchu, ale vyloženě se ve mně probudila uvědavost a chtěla jsem vědět, proč se mě někdo snaží zastavit? Rozhodla jsem se do toho jít a zkusit si tu nebezpečnou hru zahrát, abych zjistila, co bude na jejím konci. Prostě jsem si nemohla pomoct, zvědavost je totiž typická blbá vlastnost mladých lidí. – To co se ale nakonec stalo, by mě ani ve snu nenapadlo.


Ke svému stromu, k milované M. jsem už dorazila v pořádku a bez nehod.
Chvíli jsem u ní jen stála, posílala jí energii jako vždy, trochu jsme rozmlouvaly. Objala jsem ji, polila si nohy, přitulila se… Mezitím pár metrů okolo mě prošla srna. Naprosto v klidu… Viděla mě jak se hýbu, i jak ji sleduji, ale nebála se. Zvláštní… Nějak jí nefungoval program strachu.

Nakonec jsem si sedla na své místo pod M.
Z jedné strany stávám s politýma nohama a z té druhé strany pod ní sedávám. Mám to dobře vymyšlené…
Vytáhla jsem ze své tašky (stálí čtenáři vědí ,,žebradlo“) podlouhlý kus kůry.
,,Drahá M., mám na tebe nezvyklou prosbu. Já vím, že to není tvoje povinnost mi plnit každý rozmar, ale pokud je to možné, chtěla bych se spojit s Alfan. Potřebuji si u ní nabrat energii a zatím nemám možnost se k ní dostat fyzicky. Tento kousek kůry mám u sebe už více než pět let, je přímo od ní. Třeba by nám mohl v napojení trošičku pomoci?“
,,Ukaž mi ji?“ M. vystrčila tvář z kmene, prohlédla si kůru a pokývala hlavou. ,,Ano, tohle půjde.“ Ukázala mi jak mám dát ruce, na co myslet a souhlasila, že mi udělá prostředníka.

V tuto chvíli možná neví ani stálí čtenáři, tedy vysvětlím: Alfan je bytost ze zážitků, které zde na webu dostaly název ,,Strom, který čekal 30 let“. Byly tu popsány v roce 2008 a jsou to nejstarší články v rubrice zážitků s přírodními bytostmi, které mám dostupné aktuálně na webu.

Na světě existuje strom, ke kterému jsem byla přivedena za zajímavých okolností a kterého lidé zasadili 25. září. Ano, na moje narozeniny. Je na něm umístěna kovová cedulka s datem, bez jakéhokoli jiného nápisu. Existuje důležité poselství, úkol a důležité pouto mezi námi. Z bezpečnostních důvodů používám pro ni jméno, kterým jsem tento strom sama nazvala a lokaci nikde neuvádím.
Potřebovala jsem si za Alfan znovu zajít, ale nešlo to hned… Proto spojení na dálku.

Vzala jsem kůru od Alfan mezi obě dlaně, spojila okolo ní bříška prstů a následovala pokyny.

M. mě objala svojí energií, položila své jemnohmotné ruce na moji hlavu a řekla mi, ať se uvolním a vizualizuji si strom i Alfan, jak nejlépe dovedu.
To nebyl problém. Její obličej, vzhled, dlouhé vlasy, podoba stromu, jeho kůra… Vše mám nesmazatelně v paměti, také jsem u ní svého času strávila mnoho a mnoho hodin a dostávala se do jiných světů. Na Alfan nelze nikdy zapomenout.

Po chvíli se z čisté vizualizace stalo spojení a Alfan se mnou začala komunikovat. Pozdravila mne, a opravdu měla radost, že se opět spojujeme. Už jsme to přes kůru totiž zkoušely večer předtím, ale nešlo to tak dobře, protože v posteli prostě nemám k dispozici pořádný strom, který by mi udělal médium. U M. to ale fungovalo naprosto perfektně.
Alfan mi poté začala posílat to, co potřebuji. Předtím mě ale upozornila, že cesta k ní je nezbytná a že to co mi může dát na dálku, je poměrně málo na to, jaké jsou tady ve skutečnosti možnosti… Souhlasila jsem. ,,Prosím, pošli co můžeš, budu šťastná a vděčná za cokoliv.“

Kůra, kterou jsem držela v dlaních, po chvíli skoro pálila. Hodně se zahřála, přestože přicházející bouřka ochladila okolní vzduch a mně v lese bylo po chvíli chladno. Kůra od Alfan přesto úplně žhnula. Šla z ní energie, která mi hladila ruce a vpíjela se do mé bytosti. A tak jsem v bosých nohách cítila teplé spojení se zemí, do dlaní mě hřála energie od Alfan, která putovala z dálky a na zbytek těla mi byla zima. Úplně mi z těch protikladů běhala husí kůže i na hlavě. Nepříjemné to však nebylo, naopak.
Po zhruba deseti minutách se mi její energie dostávala i skrz páteř a proplétala se do hlavy. Cítila jsem to jako velmi slastný a hladivý pocit v bedrech a poté přímo v páteři, v kostech… Něco úžasného.

Když jsem ale byla v nejlepším, ucítila jsem něčí přítomnost a v nose mi zavoněl kůň.
Otevřela jsem oči a rozhlédla se, ale nikde nikdo. Bylo to divné… Zase jsem je zavřela, ale vůně koně tu byla pořád…

Znovu otevřu oči, znovu se pořádně dívám a vidím, že skutečně spoza kopce ke mně směřují dva jezdci na koních, kteří si vybrali málo používanou lesní stezku, která vede kousek od M. a tedy i ode mne… Někdy jsem jako čuchací pes, cítím koně dřív, než ho vidím.

Zase jsem zavřela oči a soustředila se, abych neztratila svoje spojení, ale už to tak nešlo, lidé jsou zkrátka moc rušiví a všechno umí parádně pokazit jen svojí přítomností. Na vyrušení okolních vlivů si do lesa beru hudbu 432 hz do uší a měla jsem ji i v tuto chvíli, ale nebylo mi to moc platné. Vibrace koních kopyt kousek za mými zády se prostě ignorovat nedala. Už jsem se těšila, až koníčkáři konečně odejdou…

Intuice mi říkala: ,,DÁVEJ POZOR na ty koně!“

Ale v tu chvíli nebylo dávat pozor na co, nechtěla jsem navíc být vědomě přítomna těm jezdcům, chtěla jsem zpátky do svého vnitřního světa a ne aby na mě čučeli, jak tam sedím a něco držím v rukou…

,,Já tady byla dřív, co se budu nechat rušit, že jo.“ – Za pár vteřin mne okolnosti vyvedly z omylu.

Snažila jsem se znovu navázat na své spojení, když tu zprava slyším řev koně, řev člověka, dunění… A v tu chvíli se čas úplně zpomalil.
Otvírám oči, otáčím hlavu doprava a vidím splašeného hnědého koně, jak s vyvalenýma očima utíká ne po cestičce, ale skrz les, přímo mezi kmeny a přímo na mě.
Byl to nádherný pohled, ale poměrně smrtonosný. Zády přitisknutá na M. jsem se ale cítila v bezpečí, tak jsem věděla, že nemám nic dělat.

Dívala jsem se mu do očí a nedělala jsem opravdu vůbec nic. Ani bych nic moc nestihla, byl ode mne asi 20 metrů a běžel na plné pecky. Zůstala jsem tiše sedět opřená o M. a jen jsem pomalým pohybem ruky vypnula svoji hudbu (síla zvyku), zatímco jsem v duchu doufala v inteligenci a shovívavost toho obrovského zvířete.
Zajímavé je, že jsem vůbec necítila strach, ani jsem se nelekla… Jakoby mi bylo úplně jedno, co se stane. Jen jsem tam byla a čekala, co se bude dít dál.

Protože zachovat klid bývá v těchto situacích nejlepší. Jednou už se na mě splašili hned tři koně, protože se lekli psa který tam neměl co dělat a stejný přístup ,,nedělat vůbec nic a být v klidu“ měl efekt, že přede mnou těsně uhnuli. Když se jim člověk nemotá pod kopyta, tak mají oči, vidí a uhnou… To mi prošlo hlavou i v tu chvíli.

Kdybych byla rychlejší, mohla jsem možná vstát a snažit se někam utéct, ale kam, když nevím, kam ten kůň nakonec zahne?

Kůň směřoval přímo na M. a těsně u nás si vybral její levou stranu, u které za normálních okolností stávám, ale teď jsem seděla na její pravé straně. Takže minul její kmen jen o desítky centimetrů, mně se ani nedotkl.
Zadunění kopyt za mými zády… A pak už jsem jen viděla koňský zadek, jak valí ven z lesa po cestě… A za ním běží lidé.

Holka, kterou předtím shodil ze svých zad, přišla skoro ke mně. Mrskla svojí jezdeckou helmou do země kousek přede mnou… Pak si to rozmyslela, vrátila se k ní, zvedla ji a jala se pronásledovat koně. Nic jí kupodivu nebylo… Ani nevím, jestli si mě všimla.
Hned za ní stará paní. Minula mě jen o krok ,,No do prdele!“ a následovala tu holku… A za nimi volal cyklista svoji omluvu. Protože kůň se lekl jeho velkého psa, ta holka to nezvládla, tak ji shodil, otočil se a utíkal zpátky…

Tak jsem seděla dál u M. a jen tiše sledovala, jak mi buší srdce… Uf.. Tak tohle bylo dost těsné i pěkně nebezpečné. – Sem tedy vedla obě znamení. Tohle tedy byla ona nebezpečná hra.. Ale poslední dobou je hraju nějak moc často, příště se radši zastavím hned u zabodnutého trnu a půjdu zpátky, kdoví co by se na mě splašilo příště.
Jen co jsem teď jednu nebezpečnou hru dohrála, pouštím se do druhé, která končí splašeným koněm… Tohle léto jsem opravdu hazardér. V lásce, ve znameních, i na procházkách… A co z toho? Nene… Už raději nebudu příště zvědavá, kam mne to či ono zavede.

Měla jsem štěstí, že jsem byla ,,schovaná“ přímo u M., v hlavě se mi poté objevilo pár scénářů. Stačilo, aby kůň nevyhnul a bylo to… Nebo abych neseděla u M., ale stála u ní. Už by se změnila strana kmene a už to mohlo vypadat jinak.
Přesto mě ale těší moje absolutní absence strachu v těchto situacích.. Není tam… Asi proto, že jsem si už zvykla na kdeco. Je tam jenom adrenalin…

Cyklista i koníčkáři si všichni běželi a jeli svojí cestou. (Chápete, ten kůň stál jánevimkoliktisíckorun, kdo by se ohlížel na to, že ten kůň právě málem někoho zabil… Všichni valili za tím koněm, co by ztráceli slovo na nějakého člověka tam… ) Nereagovali ani na moji poznámku ,,Člověk si jde do lesa za klidem a najednou tady má jak národ, tak i splašeného koně.“
Jen cyklista trochu zabručel a jel si dál po svém…

Tento prožitek mi nadobro pokazil celou meditaci, takže jsem se vrátila duchem zpět k Alfan, poděkovala jsem jí a uctivě se rozloučila. Pohladila jsem na rozloučenou i M., poděkovala jsem jí za ochranu před koněm (tak nějak tuším že tu hrála roli) a vydala jsem se zpět, to už mi nad hlavou hřměla bouřka.
Ještě jsem po cestě potkala tu starší ženu s její větou ,,No do prdele“. Teď se pro změnu usmívala a jak mě míjela, zahlásila mi, že ,,S koněm je to nakonec dobrý.“ … Hm, víte, mně to bylo v tu chvíli úplně jedno. Já byla prostě ráda, že mě nekopl do hlavy. Kůň nekůň… Řekla bych jí to, ale paní na kole nezastavila, tak mi ta odpověď zůstala viset v hlavě.

Jen co jsem přišla domů a umyla si nohy, strhl se šílený déšť, tak to vyšlo skoro na minutu.

Ještě večer, když jsem dolovala z nohy ten velký trn, mi to vrtalo hlavou, jak jsou znamení přesná a jak to skvěle funguje. A měla jsem na to přemýšlení dost času, protože šel strašně blbě ven.

Otázka je, jak to mělo být? Je to správně, když se rozhodnu hrát nebezpečnou hru, zjistit o jaké nebezpečí vlastně jde, a pak se z toho zpětně poučit (když to náhodou přežiju)? Anebo ta znamení okamžitě poslechnout a jít zpět domů, ale nevědět o co šlo? Přece se mi nic nestalo, tedy to nebyl můj osud… Hm? PROBLÉM JE VOLBA.

Správnější bude, znamení poslechnout okamžitě a nehrát si s nimi, protože i mistr tesař se někdy utne. Zatím mi tyhle hry vycházejí, občas se téměř bez postihu projdu po tenkém ledě a dostanu se i tam, kam vůbec nemám. V podstatě někdy až nestydatě fixluji. Protože mám ochrany a obyčejné štěstí (Ono si vždycky sedne na toho největšího vola), ale jednou se může stát, že nebudou vidět konečné hranice, nebo že si štěstí sedne na nějakého vola vedle mě a já se pak nebudu stačit divit.

Tedy když člověk intuitivně cítí, že mu trn, takhle bolestivě a hnusně zapíchnutý do nohy, říká že nemá nikam chodit, prostě je lepší se otočit a toho koně neriskovat.
Tady by to nebyl problém, horší ale je, když hrajete nebezpečnou hru, ve které figuruje láska. A ta je slepá, tam se hranice stírají a už je to náročnější. Člověk do toho vidí blbě, rozmazaně a když nechce, tak pro změnu nevidí vůbec nic… Jak tam hraje roli lákavé zakázané ovoce, jooo, to jsou nejhorší a zároveň nejkrásnější nebezpečné hry ze všech. Oproti tomu je splašený kůň ,,Člověče nezlob se“ pro školčata. Tam se totiž hraje o všechno… No, ale to se dostávám někam, kam nechci. Zůstanu tedy u starého dobrého závěru: PROBLÉM JE VOLBA… A pozor na znamení.

Později se mi stalo, když jsem zase byla u M. že jsem nějak vycítila vhodný čas se zvednout a jít už domů… A na kraji lesa jsem zase potkala koníčkáře. Uhnula jsem na bok cesty a doufala, že tentokrát bude klid.

Vedli čtyři koně. První prošel v klidu, ale ten druhý se přede mnou zastavil a hleděl na mě… Dlouze a fascinovaně. Jakoby nevěděl, co si má o tom, co právě vidí, myslet… A nemohli s ním hnout, on si mě prostě prohlížel, jakoby něco věděl… Jakoby tušil co jsem zač. Ale to dělají jenom někteří koně, jiní projdou v klidu. Zvláštní.

linka

Kam dál:

Otevřít rubriku ,,Zážitky: Přírodní bytosti“

Otevřít rubriku ,,Nehmotné Bytosti Osobně“

Máte otázku? Ptejte se do ►Mailu◄

• Líbí se vám tyto stránky? Doporučte přátelům adresu https://aluska.org

• Líbí se vám publikované články? Za pár dní vám může pošta doručit i knihu! – Podrobnosti ZDE

• Používáte Facebook? Pomozte propagovat tento článek a použijte prosím tlačítko ,,To se mi líbí“ níže pod reklamou, děkuji!

• Chcete mít přehled o videoaktivitách Alue na YouTube? – Můžete se přihlásit k odběru: ZDE

Přispějte na stránky Aluška.org

Komentáře

Ikona diskutujiciho Martin 2013-08-24 08:59:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

osud osud… Poslední dobou mě to slovo umí pěkně vytočit.

Ikona diskutujiciho Farah 2013-08-24 09:39:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Zdravim 🙂 v te zvedavosti se uplne poznavam, taky bych si rict nedala a moje zkoumajici duse by me donutila i pres ta znameni jit dal, abych teda videla PROC a CO 😉 Hrozna to vlastnost, no uz me to taky parkrat mohlo stat zivot, taky si jdu a uz jenom ve meste zpoza autobusu pri sve vysce vidim velke kulovy a najednou: TRAM (OO..moje vykulene oci prekvapenim) VAJ!!! ANDELICKU, DEKUJU za vcasne zastaveni behem kroku a okamzitemu zpetnemu chodu…ufff. Tak uz mam nejpravdepodobnejsi pricinu sve smrti na nasledky zvedavosti a zbrklosti. BACHA BACHA.

Ikona diskutujiciho Raja Luthriela 2013-08-24 11:20:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

To já chodím na procházku v botách, takže se mi ani nemůže zapíchnout nic do nohy.

Ikona diskutujiciho aves passeri 2013-08-24 12:05:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

No, to je dost "hustý" zážitek, jak by řekla moje dcera :-) Splašeného koně bych se úplně nebála, znáš to, že když si lehneš, tak tě nezašlápne? Tedy prý. Já bych to nezkoušela. Nejspíš by tě přeskočil. Vyhnul by se, myslím, zcela jistě. Kdybys stála na druhé straně stromu, nejspíš by běžel tudy, kde jsi seděla. Kopnout by tě ale nedopatřením mohl. Možná tě svět učí naslouchat intuici a hlavně poslouchat ji! Předhazuje takovéhle drobnůstky (vlastně se nic nestalo), aby tě neučil dbát i na ně. Protože já si myslím, že poslouchat bychom měli. No, neumím to taky :-) Ta zvědavost. A vzdor, snaha prosazovat nějaké svoje vlastní představy. No, prostě malé dítě. Někdo tě žádá: "nedělej to," a my jdem a pak se děsně divíme, že nás málem zajelo auto. Třeba. (Teď už je mi jasné, proč se ty děti kolikrát nepoučí… myslí si, že když jim to prošlo jednou, projde i napodruhé :-))))) Ten popis komunikace se stromy je úžasný. Láká mě to čím dál víc.

Ikona diskutujiciho Tauri 2013-08-24 14:18:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Ahoj všici, takhle to dopadá, když se všichni chovají dle systému Matrixu :))) Snad někoho poznáte :))   http://www.youtube.com/watch?v=QcE5aDTszrY

Ikona diskutujiciho Luné 2013-08-24 20:26:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Koně jsou zvláštní zvířata.. a lidé ještě zvláštnější..

Ikona diskutujiciho Jindra 2013-08-24 21:00:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Někdy před dvěma měsíci si takhle jedu v autě a najednou jde přes silnici černá kočka. Ale ne, že by normálně proběhla. Ona šla pomalu, kolmo z jednoho chodníku na druhý, ale celou dobu měla hlavu otočenou mým směrem,jako by se na mě dívala. Přemýšlel jsem, co to má znamenat, takto zvláštně mi ještě kočka přes cestu nešla, natož černá. Možná je to úplná náhoda. Ale jel jsem tudy za týden a jen pár kilometrů od tohoto místa mi umřelo auto! Což o to, auta chcípou a někomu třeba každou chvíli. Já to auto měl ale 13 let a nechcíplo ani jedinkrát za celou dobu. Tak jsem to jako zajímavé  varování rozhodně bral. No a následoval menší zázrak, jak jsem tam byl v nepojízdném autě, s celou rodinou, 40 km od domova, na málo frekventované silnici mezi obcemi, tak první auto, co jelo za náma, řidič vystoupil a sám od sebe nabídnul odtah. Odtáhl mě až domů a vůbec nic nechtěl. A i 1000 Kč co jsem mu podával, odmítl. Prostě, zázrak :-)

Ikona diskutujiciho vlaja 2013-08-24 23:51:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

šel sem do prace trochu pozde autem udelam rekord a černa kočka mi prebehla cez cestu neudelam rekord dakujem černa kočko

Ikona diskutujiciho Johana 2013-08-25 18:47:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Alue, ráda se dívám na tvoje stránky, opravdu se mi líbí. Ale jak je vidno, rozumíš andělům, ale zvířatům moc ne. Kůň je krásné a elegantní zvíře a když na něm jede krásná slečna, vypadá to jako z pohádky. Ale je to opravdu docela tvrdý sport, hlavně co se týče práce kolem toho a to ježdění je už jen odměna, třešinka na dortu.A to co vypadá jak elegance je tvrdá práce. Kůň je opravdu mírumilovné zvíře, nicméně je velice velké a v dnešní přetechnizované době nějak lidi zapomínají, jak se ke zvířatům chovat. I ten kůň je z masa a kostí, cítí emoce, jako je láska a strach. Sama víš, že když kolem tebe těsně přefičí cyklista, kolikrát máš tendenci skočit do příkopu, jen aby tě nesrazil. nedejbože auto nebo tirák. Já mám strach nebo nepříjemný pocit a plno lidí určitě taky. A ten kůň prostě není z plechu, cítí, vidí, vnímá a lekne se. A když se kůň lekne, začne se bránit, vyhazovat a utíkat. Je velký, tudíž je opravdu nebezpečný. A v tom případě nejde o peníze, kolik stojí, ale opravdu o život. Ty Alue jsi u stromu byla v bezpečí, proto si tě nikdo nevšímal, protože šlo o to, chytnout koně a zabránit nějakému neštěstí. Opravdu splašený kůň může tou svou silou zabít. To si lidé neuvědomují a zapomínají mít neříkám strach, ale respekt z jeho síly. V autoškole se učí, jak se chovat ke zvířeti na ulici, ale lidi na to zapomínají, dokud se něco nestane. Cyklista by měl zpomalit a obloukem toho koně objet, to samé auta. A už vůbec ne troubit nebo cinkat nebo nějak hulákat nebo něčím mávat. Když jdeš s koněm po pěšince a je tam igelit nebo papír, vidí, jak se chvěje a bojí se toho. Záleží, jestli je to mladý nezkušený koník, nebo starý mazák. V dnešní době jsou ulice všude, jezdci se silnicím vyhýbají, ale někdy není vyhnutí a nerozumní řidiči jim ještě najíždějí na zadek a smějí se tomu, když se kůň poleká, ale je to opravdu hloupá hra se smrtí. Buď toho jezdce nebo i někoho jiného. To samé někde na pěšinkách, lidi a cyklisté jsou prostě všude. Proto bychom se měli naučit navzájem respektovat. Lidi i zvířata. Šlo to celé věky nevím proč teď ne, nejsme bozi.

Ikona diskutujiciho Dia 2013-08-25 20:28:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

To povídání o černých kočkách mi přijde trochu úsměvné. Měli jsme doma černou kočku 15 let a motala se nám pod nohama pořád. A nic se nedělo. Bylo to skvělé zvířátko a dost mi schází.

Ikona diskutujiciho Alue 2013-08-26 10:37:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

[9]: Upřímně, tohle je mi úplně jedno. Když někdo vlastní koně, je to na jeho zodpovědnost, když ten kůň někoho zabije. Jak si s tím poradí je na něm a když ten kůň nedá ani psa, tak nemá v tom lese co dělat. Psi jsou totiž jaksi všude a koně co ti dávno zdrhl stejně nedoženeš, toho můžeš jenom pronásledovat, dokud se nezastaví sám. Tihle koníčkáři jsou tydýtové, o svoje koně se starají špatně, mají je na nevyhovujícím pozemku, ani s nimi neumí zacházet a ještě ohrožují ostatní.

Ikona diskutujiciho Ilíriel 2013-08-26 16:58:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Mě zaujalo, to, jak jsi neměla strach. Připomnělo mi to, jak jsem tak před deseti lety letěla přes řídítka z motorky. V tom nekonečném zlomku vteřiny se tak nějak zpomalil čas, já jsem viděla ve své hlavě kdesi na obzoru vybuchovat ohňostroje a jen jsem se zvědavě ptala, v jakém budu stavu, až dopadnu na zem. Žádný strach, jen ta zvědavost a čas běžel najednou úplně jinak. A teď, když mám hrozné pracovní stresy, se taky chvilkama přistihnu, že jsem vlastně úplně v pohodě, jako by vůbec o nic nešlo. Nevím, přijde mi, že když víš, že základ tvé existence nespočívá v tomto světě a v tomto těle, tak nějak podvědomě se cítíš v bezpečí. Všechno, co se stane, jsou události, kterých se můžeš a nemusíš účastnit. I smrt je nepodstatná ve srovnání s věčností naší existence. Když umřeš, nic se neděje, prostě se zase znovu narodíš, a jede se dál… A všechno ostatní je pak vlastně nepodstatné a jen na nás záleží, jestli se tím budeme zabývat nebo trápit.

Ikona diskutujiciho Foxie 2013-08-26 20:09:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

[11]: Alu, opravdu si to prosím neber osobně, ale nevíš, čeho přesně se ten kůň lekl. I kdyby vyrůstal mezi psy, mohlo se stát něco neočekávaného, a kůň prostě zpanikařil..? Stejně tak jeho jezdkyně, jak se říká, kdo nepadá – nejezdí. O jízdě na koni prostě nikdy nemůžeš říct, že to umíš, vždycky je tu něco, co tě může vykolejit. Kůň se z ničeho nic lekne, uskočí/vykopne/postaví se na zadní, ty to nečekáš, ztratíš rovnováhu a letíš. To je hned, a jen těžko to můžeš ovlivnit.

Ikona diskutujiciho Alue 2013-08-26 21:44:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

[13]: Už v článku jsem psala, že se lekl psa. Nevím, co řešíš.

Ikona diskutujiciho Katka 2013-08-29 01:18:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Ehm … to je trochu jalový názor… Koně jsou lekavá zvířata (holt instinkt) a nemá to nic společného se zacházením. Leda tak s temperamentem. A splašený kůň do nikoho nenarazí, ale s největší pravděpodobností ublíží sám sobě, jak už tady někdo správně poznamenal.

Ikona diskutujiciho Rea.A 2013-08-29 16:32:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Podobná znamení by bylo asi lépe poslechnout. Ani já bych ale nedokázala nezjišťovat, co a proč..:-)

Ikona diskutujiciho Dalibor Zástera 2013-08-30 01:19:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Je mi 55 let. Alue, je to bezvadný. Líbí se mi to. Zdraví Tě Dalibor Zástěra

Ikona diskutujiciho Přemek 2013-09-08 23:07:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

[11]: Alue, kůň není věc, má svou hlavu. Není robot s tlačítky a kontrolkami. ;-) Nebo se snad třeba Ty necháš někým zvládat, ovládat? V čem je rozdíl?

Napsat komentář: Dia Zrušit odpověď na komentář

Ikona moderatora

Moderovaná diskuze: Příspěvky se zveřejňují s časovou prodlevou. Pro účast v diskuzi je třeba, aby byl váš komentář v souladu s obecnými pravidly slušného chování a podmínkami používání stránek