Aluška.org: Věděním ke svobodě

Ležela jsem večer na posteli a pouštěla si před spaním léčivou hudbu. Přemýšlela jsem nad sebou, nad svým životem a nad posledními uplynulými týdny. U toho jsem si máchala rukama před sebou a sledovala, jak mi ve tmě svítí ruce. Jednoduše jsem si našla tichou zábavu, s tím že až si dohraju, tak líp usnu.

Spojovala jsem konečky prstů, oddalovala je, máchala s nimi v prostoru a sledovala, jak se to různě mění a jak se mezi nimi víří energie, která sem tam dělala i malé bílé blesky. Moc zajímavé…

V tu chvíli jsem si znovu uvědomila, jak je to vlastně zvláštní, že tady takhle jsem. Vrátily se mi opět vzpomínky na svět, ze kterého jsem přišla na Zemi a moc se mi po něm zastesklo. Obrovsky moc. Naposledy se mi takhle moc stýskalo tak před pěti lety.

,,Už jsem tady na výsadku nějakých 21 let, tak dlouho jsem už nebyla doma…“ Úplně mě sevřel ten pocit, že si ještě na návrat pěkně dlouho počkám. ,,No jo, co naděláš… Rok 2012 se nepovedl, takže mise pokračuje. Však to byla taky jedna z těch plánovaných možností… Sice jsem s ní tak úplně najisto nepočítala, ale věděla jsem o tom…“

Ležela jsem na zádech, natáhla ruce směrem ke stropu a vzpomínala, jaké to bývalo kdysi, než jsem tady přišla do hmoty.

,,Alespoň na chviličku, na hodinku vyjít ven a na chvilku se jít podívat domů, se všemi se pozdravit, a pak se zase vrátit sem dolů… To by mi úplně stačilo…“ Moc jsem si to přála, ale to tělo mě zkrátka nepustí. To jenom někdy, zrovna když to nejméně čekám. A ten večer nepustilo. Asi je to dobře. Kdybych si o tom mohla takto vědomě rozhodovat, tak pořád někde lítám.

Najednou se nade mnou u stropu objevila andělská bytost. Byla moc krásná, jakoby zalitá sluncem a vzadu se jí rýsovala pověstná bílá křídla. Podívala se na mě dolů, já na ni tam nahoru a s úsměvem mi povídá:

,,Nene, ty za námi nemůžeš, hezky si tam ještě zůstaň, nemáš hotovo.“

Spustila jsem ruce zase dolů a zatvářila se jako malé dítě, kterému právě někdo sebral oblíbeného medvídka. Zamáčkla jsem slzu a ještě chvíli ho v duchu prosila, aby mě vzal domů na exkurzi, alespoň na chviličku.

Anděl ale zase zavrtěl hlavou: ,,Jenom tam pěkně zůstaň, teď sem ještě nemůžeš. To by se ti pak zase nechtělo zpátky.“

Obraz se v okamžiku ztratil a já zůstala v pokoji na chvilku sama, ale jenom pomyslně… Měl pravdu chlapec. Už se mi mockrát stalo, že jsem tam viděla něco tak nádherného, že jsem tam prostě už chtěla zůstat.

Tvář té bytosti mi přišla velice povědomá. Vím dokonce, co tam nahoře dělá a kdo to je, i když se spolu běžně nebavíme. Od toho mám spíš Laureje.

Pořád jsem ale myslela na svůj domov. Znovu jsem si vybavila to místo a tu energii, která tam je. A říkám si, že když mě k sobě nevezmou ani na návštěvu, tak se můžeme spojit alespoň na dálku, že by mi to určitě pomohlo.

Protože já nejsem tohle tělo, tahle hmota, nejsem číslo, nejsem své občanské jméno a tady prostě nejsem doma, i když si to můžu chvilkama naivně myslet jak chci, mám občas právo na stesk. Doma je prostě doma.

Natáhla jsem znovu ruce a moc jsem si přála zažít spojení. Tedy když já nemohu ke zdroji, zdroj může přece ke mně, protože ten je všude a není omezený hmotou jako já.

Netrvalo to vůbec dlouho a v dlaních jsem ucítila tlak. Zeshora přišla velice silná energie. Měla bílou barvu a přes moje ruce byla silným pramenem napojená vysoko nahoru. Poskočilo mi srdce radostí.

Uvolnila jsem se a pomaličku spouštěla ruce dolů, aby se to nepřerušilo. Nakonec jsem je položila vedle těla a nechala tu energii, aby mě pohltila.

Byl to tak úžasný pocit bezpečí a spojení, jaký někdy mám, když jsem se stromy, ale to je pořád o dost jiné. Dévové jsou sice úžasní, ale jsou z jiného světa, než odkud jsem já a proto je naše spojení o jiné energii a jiných pocitech.

Víc se ten pocit podobá vzpomínkám, jaké mám na svůj prenatální život. Tam je ten pocit dokonalého spojení a bezpečí v podstatě stejný, když se zrovna venku neděje nic hlasitého a když vás nikdo neruší.

Zvláštní, jaké mám funkční nápady, když zrovna něco opravdu potřebuji. Příště, až mi to doma bude chybět, tak už vím, jak myslet a jak nastavit ruce, abych se do toho mohla dostat. Když mi to nahoře schválí, můžu se takto spojovat častěji.

Užívala jsem si ty chvíle, když tu mi zeshora přišly odpovědi, které mi připomněly pár zásadních věcí.

Tedy ne že já jsem oddělená, omezená hmotou a na výsadku, všemi opuštěná, která chce domů, ale v hmotě je pouze určitá část mě samotné. Duch, či podstata každého z nás, se nevtěluje do hmoty úplně celý, ale vstupuje do ní pouze část našeho vědomí, přitom zbytek zůstává nahoře, stále spojen s jednotou, aby mohl pozemské vědomí řídit, korigovat a aby mu mohl zprostředkovávat poselství zeshora.

My tomu pak tady na zemi říkáme ,,Vyšší já“, se kterým se chceme spojovat, ve skutečnosti je to však nevtělená část nás samotných.

V tu chvíli, kdy u mne byla ta energie, mi to vůbec nepřišlo jako problém, necítila jsem se ani trošku odděleně… Jenomže pak přijde další den, starosti každodenního života, můj život, práce… A člověk tak trochu pozapomene a začne si zase myslet, že je oddělený. A tak se mu to musí jednou za čas znovu připomenout, že vlastně vůbec nikde sám není.

Jenomže co má člověk dělat? Na takové spojení se musí umět správně naladit a většina lidí to neumí, tak jak by si potom mohli připomenout, kdo jsou a jaké je to doma? Když už se spojíme, je to jasné jako facka, snadné, dokonalé, nádherné… Ale potom jdeme mezi lidi, vidíme ty jejich ztrápené obličeje a chápeme, že pro ně to tak jednoduché prostě není, že oni v mysli spojení nejsou. A to je důvod, proč jsou lidé na Zemi tak moc nešťastní a dělají věci, které dělají.

Přišel za mnou i Laurej. Řekl mi, že my všichni se můžeme vracet domů pravidelně…

Zeptala jsem se ho, jak.

Odpověděl mi, že přes sny… Jenomže sen je sen, kolik lidí ještě dnes věří na sny a kolik jich ví, že sen je bránou do jiného světa?

Když jsem usínala, byla jsem úplně někdo jiný. Viděla jsem ve tmě nové obrazy, hrála jsem si s nimi, chytala jsem je rukama, sledovala jejich barvy a užívala si svého povzneseného vědomí naplno, protože jsem chápala, že až se další den ráno probudím, budu opět někde jinde a musela bych se znovu naladit. Tyhle věci ale nejsou na povel, vše má svá pravidla.

Usínala jsem i se vzpomínkou na svoji mámu. Říkala jsem si, jak se má dobře, protože ona je u svého zdroje už tak dlouho. Určitě si to tam moc užívá…. To jsem ale ještě netušila, co přijde dál, až usnu.

Pokračování zde: Jaké je to doma? – 2. díl

http://www.youtube.com/watch?v=78XAES85qjc&list=LLN5OvJFRI-JqTDCzL21tnYA&feature=mh_lolz

Kam dál:

• Zobrazit rubriku ,,Zážitky – Vesmír“

• Máte otázku? Ptejte se do ►Mailu◄

• Líbí se vám tyto stránky? Doporučte přátelům adresu https://aluska.org/

• Líbí se vám publikované články? Za pár dní vám může pošta doručit i knihu! – Podrobnosti ZDE

• Používáte Facebook? Pomozte propagovat tento článek a použijte prosím tlačítko ,,To se mi líbí“ níže pod reklamou, děkuji!

• Chcete mít přehled o videoaktivitách Alue na YouTube? – Můžete se přihlásit k odběru: ZDE

.

Elektronický obchůdek: www.kramky.cz/alue