Aluška.org: Věděním ke svobodě

Určitě jste si všimli, že každý člověk se směje jinak. Někdo kvičí, někdo huláká, někdo chrochtá, někdo dělá všechno dohromady a ještě něco navíc.

Ale smích se neliší pouze tím, kdo se směje, ale také podle situace.

Zdá se, že co prožitek, to jiná tónina smíchu.

Třeba mě když někdo lechtá, tak to je něco mezi kvílením a hýkavou snahou něco říct, ale nikdo neví co. Naposledy to bylo něco mezi ,,nicht“ a ,,lass mich!“, když jsem se vrátila ze zahraničí. Někdy mi ty cizí pojmy zůstanou v hlavě.

Anebo když někoho vyprovokuji a on mě začne honit, tak za běhu se směju úplně šíleně. Člověk hýká na celé kolo a čím má větší radost, tím těžší je se nadechnout. Ale dokud běžím, to se ještě dá, ale když mě chytne, tak dostanu křeče do tváří a snažím se nesmát, ale nejde mi to.

Nebo zlomyslný smích, to je jako když se směje čarodějnice. Nebo když se směju něčemu roztomilému, tak to zní jako když kvičí morče… vlastně mám morčičí smíchy dva a jeden je takový klasický, při střední pobavenosti. Ten se ozývá z mé ložnice, když koukám na komedie. Někdy se začnu smát jenom svému smíchu a pak nemůžu přestat, někdo mě musí vyrušit.

Ale u mě to není vůbec nic ojedinělého, sleduji to i u lidí, kteří se okolo mě pohybují. Pokaždé když je něco dostane, vydávají úplně jiné zvuky, někdy dosti nakažlivé. Nejlepší je ten druh lidí, kteří se zasmějí i upřenému pohledu. Když se takoví dva lidé nudí, tak se prostě na sebe začnou upřeně dívat a vyburcují se k záchvatům. Hned je o zábavu postaráno, ale pak je velmi těžké přestat.

Udělejte si teď pár terapeutických minutek, doufám, že vás tyto videa nakazí: