Když se vzpomínky scvrknou do žmolku..

27.6.2010 v Zážitky 4

alue.cz

Byl večer a já měla za sebou krásný den. A když říkám krásný, tak byl opravdu krásný. Přišel mi bohatě nabitý balík od čtenáře stránek a bylo v něm tolik věcí, že jsem se smála od ucha k uchu celý den. Už když jsem ráno vstávala, říkala jsem si: ,,Dneska mi dojde balík, takže jako mám narozeniny a budou dárečky!” Noa byly.

Odpoledne jsem byla ještě ve městě a udělala si radost příručkou pro výtvarníky. – Hodlám pochytit zase nějaké dobré tahy pro moji pastelkovou tvorbu. Taková bichle za 300,- nekup to.

Takže skvělá nálada byla oprávněná. Zrovna jsem na sebe natáhla košili, když najednou mi vytanuly vzpomínky. Sedla jsem na kraj postele a sledovala obrázky, které se mi honily před očima se všemi detaily. Seděla jsem tak pár minut a z těch výjevů se mi udělalo úzko.

Zavřela jsem oči  a zatřásla hlavou. ,,Nene, takové krávoviny nebudu už znovu projíždět. Je to za mnou, je to minulost, já na to dlabu z vysoka a už to prostě řešit nebudu. Nebudu a hotovo, žádný takový.”

Zalezla jsem do postele a sáhla po malé zelené knížečce o jemnohmotných bytůstkách. To je ten pravý balzám na moji duši. Miluji ten pocit, když narazím na pravdivého autora, který popisuje úplně přesně to samé, co znám já. Mám z toho radost.

Zažrala jsem se do nežných řádků, při čtení jsem si všechno barevně představovala, některé představy se mi ukazovaly dokonce samy od sebe, jakoby chtěly potvrdit pravdivost knížky. A když se představy ukazují samy, je to správné potvrzení.

krásné :)

Najednou na mě cosi/kdosi začalo sahat. První na pravé ruce a potom na tvář. Nechtělo se mi odvádět pozornost od tak pěkné knížky, navíc když jsem měla před sebou tak pěkné představy. To sahání bylo ale tak moc citelné, že se u toho  číst dál zkrátka nedalo ani náhodou.

Já potřebuji na čtení úplné ticho a nikdo na mě nesmí sahat, jinak žádné představy nevidím a nemůžu se soustředit.

Navíc se mi přímo v srdci rozlil tak strašně krásný pocit, že se mi zalily oči a přes slzy jsem neviděla na řádky. Takové zvláštní návaly štěstí už jsou podezřelé, nejsem přeci blázen, abych své pocity neuměla zařadit.

Odtrhla jsem zrak od knížky a hle, Laurej. Moc mě to nepřekvapilo, na tomto místě je jen málo bytostí, které by si dovolily mě rušit.

,,Co co? Stalo se snad něco?” Koukla jsem na něho zvědavě.

Laurej se usmál, hladil mě dál přes ruku a začal chválit knížku, kterou držím v ruce. Od chvály knížky potom přešel na chválu mě samotné.

No to dá rozum, že taková slova se dobře poslouchají. Odložila jsem knížku, protože Laureje očividně její řádky inspirovaly k rozhovoru a už by mě číst dál nenechal.

Zhasla jsem světlo, zalehla a zaměřila se na Laureje. Ten mě obejmul a rukou mi začal přejíždět po auře.

Jasně jsem cítila, kde přesně má ruku. Jeho světlé vyzařování u mě pocitově působí jako tlak a příjemné teplo.

Laurej se zarazil u mé hlavy. Najednou jsem tam ucítila hodně silné tlačení, které šlo jakoby hlouběji do hlavy a přešlo až do pravého ucha. Nebylo to vyloženě nepříjemné, ale hodně silné.

,,Laureji, co jsi mi to našel?” Zeptala jsem se zvědavě.

,,Máš tady vzadu nahoře takový malý žmolek.” Řekl Laurej zaujatě a prstem ukázal přesně na místo, kde zmíněný ,,žmolek” viděl. Já ho najednou v tu chvíli viděla také.

Byl to takový zvláštní zmuchlaný šedý knedlík. – Popis zní asi legračně, ale lepší slova mě nenapadají.

,,A je to vážný?” Zeptala jsem se.

,,No, vypadá to na starosti a ošklivé vzpomínky.”

,,Aha, dělám snad něco špatně, co se těch mých vzpomínek týče?” Ptala jsem se dál, protože mi svitla naděje, že z Laureje vytluču nějaké zajímavé vědomosti.

,,Nene, to děláš samozřejmě správně, že na to nemyslíš, já bych to také tak řešil. Ale když se ti to občas takhle ukáže, tak se ti právě tady vzadu udělá tenhle žmolek. Já ti ho vždycky v noci spravím, ale on se ti tam po nějaké době udělá zase. Ale neboj, nic vážného to není, z toho nemocná nebudeš. Za pár měsíců už se ti to dělat nebude.” Řekl Laurej a dokončil svoji očistnou proceduru.

Krásně se mi od ,,žmolku” odlehčilo. – Holt kdo umí, ten umí.

Bylo nám spolu moc dobře. Jasně jsem cítila na své pravé paži Laurejovo objetí a za krk na mě dýchalo teplo z jeho energie. Dlouho jsme si povídali, dokud jsem neusnula spánkem spravedlivým.

nightforest

Další díla od Gilberta Williamse – ZDE

Komentáře

Ikona diskutujiciho Vee 2010-06-27 10:14:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Moc hezký článek….:) je krásné vidět, jak nám andělé neustále pomáhají…

Ikona diskutujiciho Dana 2010-06-28 10:19:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

To je jako zhmotnění myšlenky?

Ikona diskutujiciho Vee 2010-06-28 10:55:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

[2]: Děkuji 🙂

Nový komentář

Ikona moderatora

Moderovaná diskuze: Příspěvky se zveřejňují s časovou prodlevou. Pro účast v diskuzi je třeba, aby byl váš komentář v souladu s obecnými pravidly slušného chování a podmínkami používání stránek