Koho si v lásce vybíráme a proč

1.8.2021 v Psychologie 6

V životě potkáváme spoustu různých, vzájemně si naprosto nepodobných lidí. Někdo nás zanechá lhostejnými, do jiného se bláznivě zamilujeme. Ve svém článku se nad tím zamýšlí autorka, která je psycholožkou s orientací na rodinu a její problémy.



Stejný obraz

Někdy je opravdu těžké říci, proč je pro nás zajímavý právě tenhle člověk, proč nás to k němu vůbec přitahuje. V našem výběru je velmi mnoho podvědomého, neuvědomělého. Každý z nás uchovává kdesi hluboko uvnitř obrazy lidí, kteří se podíleli na našem dospívání. Jsou to obrazy rodičů a jiných blízkých, kteří zanechali stopu v našem osudu.

Často se v těchto obrazech mísí realita s dětskou fantazií, avšak právě tyto obrazy jsou pro nás asociací lásky, takové, jak jsme ji chápali a jaké se nám dostávalo (nebo nedostávalo) v dětství. Pokud člověk, kterého jsme potkali, nějakým nepostižitelným způsobem do tohoto obrazu „zapadá“, jestliže v nás probouzí dřímající vzpomínku na první významné citové vztahy, nedokážeme ho lhostejně minout. Jsme očarováni, vzrušeni a velmi brzy zamilováni.

Rány z dětství

V psychologii panuje názor, že zvolený partner je vlastně „zdokonalený rodič“. To znamená, že v něčem se silně podobá našim rodičům (proto víme, jak s ním vzájemně působit) a v něčem se jim nepodobá vůbec, je zcela jiný a snad i lepší než oni.

Jestliže se nám v dětství ve vztazích s matkou a otcem něčeho silně nedostávalo, budeme se snažit tento výpadek (opět zcela podvědomě) nahradit ve svazku s milovanou osobou. Proto si jako životního druha nejčastěji vybíráme někoho, kdo nám podle našeho zdání pomůže vyléčit si rány z dětství, naplnit své psychologické potřeby, očekávání, naděje a sny a získat to všechno, o co jsme byli kdysi ošizeni: lásku, ochranu, uznání, obdiv a možná dokonce i nezávislost, pocit vlastní významnosti a bezchybnosti.

Velmi zajímavé je, že ve svém vyvoleném či vyvolené cítíme blízkou, nám v mnohém podobnou duši, zároveň nás ale v něčem jakoby doplňuje, „dokončuje“, protože vládne vlastnostmi a kvalitami, kterých se nám samým nedostává, nebo jsou u nás rozvinuty jen málo. My zase „dokončujeme“ toho druhého: je pevný a rozhodný a nám se naopak nedostává tvrdosti; je uvážlivý, zatímco my jsme spíše impulsivní; je zdrženlivý, zatímco v nás je spousta spontaneity; je nepružný a my se vyznačujeme flexibilitou.

Říkává se, že lidé se doplňují jako dílky ve skládačce. Kde je jeden vypouklý, má ten druhý prohlubeň.

Podobá se to divadelnímu nastudování. Se svou volbou se zastavíme u těch, kdo umějí hrát v našem představení, u koho cítíme souzvuk, kdo zná text své role, doplňující tu naši. Ovšem stejně jako v životě, ne vždy je představení zrovna lyrickou komedií se šťastným koncem. Někdy je to melodrama, jindy dokonce tragédie. Vše záleží na scénáři, který s partnerem píšeme společně.

Vzájemné objevování

Vztah dvou lidí je živým organismem, který se vyvíjí a někdy stůně. Může se uzdravit, může však také předčasně zemřít. V rozpuku vztahu, tam na počátku, kdy jsme zcela pohlceni city, nevidíme na partnerovi tu nejmenší chybičku. Zdá se nám nádherný. V podstatě se zamilováváme do někoho, koho vůbec neznáme. Když pak závoj první bouřlivé zamilovanosti opadne, stojí náhle před námi živý člověk, který se nám ani příliš nepodobá, se všemi svými slabostmi a nedostatky.

Nastávají dvě možnosti. Zklamaně se rozejít a vydat se hledat nový ideál. Nebo se naučit domluvit se, respektovat rozdíly, vzájemně akceptovat své nedokonalosti a uznat právo každého z těch dvou nebýt dokonalý. Velmi důležité přitom je nechtít svůj protějšek předělávat, nepřehlížet jeho silné stránky, o které se budeme moci v životě opřít, a které nás konec konců k němu kdysi přivedly.

Není nic cennějšího, než umět vidět ty partnerovy dobré vlastnosti, které nám samým chybějí. Na takovém základě je možno budovat svazek, v němž se lidé vzájemně podporují. A jako do kasičky společného života nesbírají křivdy a výhrady, ale schopnost poradit si s těžkostmi, milé vzpomínky a chvíle blízkosti, radosti a lásky.

Tajemstvím úspěšného, zdařilého svazku je dorozumění, komunikace – pohodové a bezpečné společné jednání a domluva (bez shazování, manipulací a napadání), oboustranné přání dohodnout se, ochota mluvit o těch nejbolavějších a sporných věcech, snaha nezamlčovat problémy a překonat destruktivní pocity (své i svého protějšku), umění žádat, přijímat i projevovat podporu, ale také právo odmítnout, co je pro nás nepřijatelné a respekt ke stejnému právu toho druhého.

I.Česnová

článek je převzatý ze Zdroje



Komentáře

Ikona diskutujiciho Nirvana 2021-08-01 00:59:40 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

alu, to je ti zajímavý, jak ty články u tebe vždycky přijdou jak na zavolanou.

Ikona diskutujiciho Klara 2021-08-01 22:13:33 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

No…neplatí, ak ste jasnovidní a vidíte vývoj udalostí na 2-3 roky dopredu.
Nestane sa Vám, že ste zamilovaný a vidíte partnera na začiatku len v ružových farbách.
Viete, kde sú jeho slabosti a čo sú jeho nedostatky. Cítite jeho povahu a vlastnosti. Cítite/ vidíte budúce problémy a nesúlad. Vidíte aj to skvelé na ňom. A jediné, čo Vám zostane, je dôverovať v chod Vesmíru a v to, že je naozaj dôvod, prečo ste si vybrali za partnera konkrétneho človeka, aj keď matne vidíte, čo vás v blízkej budúcnosti čaká a občas pre to nemôžete spať.
Alebo si nevyberiete niekoho, koho milujete celou svojou bytosťou, ale najbližšie 2-3 roky, ktoré spolu v blízkej budúcnosti zažijete, sú tak neprijateľné, že vzťah nenecháte posunúť do ďalšej úrovne.
Niekedy je ľahšie byť obyčajným. Alebo sa naučiť, ako s tým zaobchádzať.

Ikona diskutujiciho hanka 2021-08-04 07:54:25
Ikona diskutujiciho
sipka

Velice zajímavé. Vnímám to podobně. Stalo se mi, že jsem měla partnera, se kterým jsme si dokonale rozuměli, byli jsme perfektně sladění, krásný pár. Časem jsem se začala od něho vzdalovat a začala jsem si uvědomovat, že je na mě příliš depresivní a že když s ním zůstanu, potáhne mě ke dnu. Jinak to ale byla velká láska. Pro rozchod nebyl žádný logický argument, jen můj pocit že takto dál nemůžu. Tak jsme šli od sebe. No po pěti letech jsem ho potkala a co nevidím – opravdu byl v depresi, šel jinou cestou než já, sebedestruktivní. To jsem předtím nebyla schopna vidět. Zajímavé je, že na začátku vztahu jsem byla moc zamilovaná ale zároveň mě přepadal nevysvětlitelný pocit, že nezůstaneme spolu.

Ikona diskutujiciho mif 2021-08-03 21:14:10 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Klara:
Láska není rýma. Miluješ nebo ne. Nic mezi tím. Pokud chápeš lásku jaks popsala, je mi tě líto.

Ikona diskutujiciho Ala 2021-08-04 23:55:19
Ikona diskutujiciho
sipka

Zamilovanosť však nie je to isté, čo láska. A aj keď niekoho milujeme, nemusíme s ním chcieť žiť,

Ikona diskutujiciho neviditelna 2021-08-15 09:41:15 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

mif: Nemyslím si, že by se v něčem Klara spletla, je to její zkušenost, proč to hned odsuzovat. Každy jsme nekde jinde a Kláru naprosto chapu. Zamilovat se na zacatku bezhlavě, jako se to casto stava, není totez, jako to, co ona popsala. Při zamilování jde o chemickou reakci organismu a je to pudová záležitost, s láskou to nemá nic společného .Nevím kolik je ti let, ale to co napsala Klára je zkušenost někoho, kdo je mnohem dál. Klára je vysoce citlivý člověk a umí si dobře věci navnímat,to je můj názor.

Nový komentář

Ikona moderatora

Moderovaná diskuze: Příspěvky se zveřejňují s časovou prodlevou. Pro účast v diskuzi je třeba, aby byl váš komentář v souladu s obecnými pravidly slušného chování a podmínkami používání stránek