Krása všedních dnů, nevšední lekce do života…

9.5.2009 v Zážitky 0

… Seděla jsem v posteli a čekala. Nač? – možná až zahřmí, kdoví 🙂

A jak tak člověk sedí a má čas, vzala jsem do ruky Pátou knihu Anastazie. – ,,Dlouho jsem ji nečetla, možná nastal čas pokračovat.” – Byla jsem skoro na konci, takže jsem ji dočetla a hned jsem sáhla do šestém, dalším dílu. Začínal rozhovorem Megreho s dětským psychologem a potom s jeho synkem z Tajgy. (jistě mnoho z vás Anastazii četlo a ví, o čem mluvím.)

Než jsem ale začala číst, zadívala jsem se do dálky z okna. – Z postele vidím hned na rozlehlé lesy a část střechy od sousedů.

Prohlížela jsem si ty krásné stromečky, nad kterým se vznášeli velicí bílí beránci. – Žádné chemtrails. – Opravdoví, krásní beránci. Sledovala jsem, jak s nimi poletují malincí ptáčci.

A jako vždy, když se takto zasním, celý vesmír ztichl. – Pohled a uvědomění toho velkého všeho ve všem, které mě neustále vidí a miluje, toho, které vždy ztichne a v radostném očekávání sleduje mé myšlenky, mi vykouzlilo na tváři příjemný úsměv. Ucítila jsem příjemné teplo a ještě více jsem se zahleděla do obláčků.

– Najednou mi to překazilo letadlo, které jakoby se snažilo převléknout za ptáčka, letělo pomalu a vysoko. Ale bylo pevné a kovové, neživé. – Bylo falešné. Nemělo co dělat na té krásné obloze.

Snažila jsem se nevšímat si toho železného lháře. Koukala jsem znovu do obláčků.

Pak ale přišel spolubydlící, přistoupil k mému oknu, na kterém kraluje kvetoucí mandarinka a pravil: ,,Dneska v noci práškovali jak sviňa.” – Vytrhl mě z mého pokojného zasnění. – Podívala jsem se opět na oblohu a všimla si. – Obloha, která byla před chvilkou tak dokonalá, jakoby se najednou přiznala. – Místo modrého pozadí obláčků, bylo přeci šedo… proč jsem si toho před chvilkou nevšimla?

Vše bylo tak krásné a dokonalé a zase mi to lidé pokazili.

… Nic naplat, začetla jsem se zpět do knihy… no, Anastazie je opravdu nádherná kniha. A jak pravdivá, nalézám v ní odpovědi a potvrzení pro mě 🙂

V jednu chvilku jsem však čtení musela zastavit, protože v knize jsem našla další potvrzení.

Zarazila jsem se a s knihou rozlořenou v klíně jsem se opět zahleděla do lesů, které se na mě smály z okna.

Najednou jsem uslyšela rádio z protější místnosti. – Vesmír opět ztichl. Cítila jsem jeho radost. Radost vesmíru, že čtu krásné a pravdivé knihy. Radost z toho, že u nich přemýšlím a uvědomuji si. Radost z mojí pozornosti. – Cítila jsem, že mi proto daroval tuto píseň.

Z rádia zazněl čechomor. Miluji začátek jejich písně Ty velické zvony. Je nádherná. A nyní hrála pro mne.

Opět jsem zasněně a s radostí koukala do dáli. Uvědomila jsem si totiž, v čem tedy tkví kouzlo knihy Anastázie a v čem tkví i kouzlo mé. Je to naše společné kouzlo. Odpověď na otázku, proč se některé texty čtou tak krásně a jiné ne? Proč některé hladí na duši a jiné ne?

-,,Ano, je to tak. Přesně tak! Je to kouzlo energií. Radost a nadšení, které vkládám jak já, tak i Megre při psaní. To je to, co láká všechny dobré lidi ke čtení. Je to ta krásná energie, energie nadšení, štěstí, pravdy a snahy něco dobrého předat. To je to kouzlo. Už to vím! Proto tak miluji čtení svých vlastních textů, proto tak miluji čtení z knihy Anastazie. To je to kouzlo, které dělí lidi na dva tábory. Jedni na mě hází kamení, jiní si mě hýčkají jako jediné jablíčko na maličké jabloni a těší se na vstřebávání dalších krásných energií. To je to kouzlo, to je to společné, co mám já a Knihy Anastazie. Už to vím, správně jsem to vždy tušila.”

– Najednou proud mého uvědomění přerušila motorová pila. A jako když kulka padne někomu těsně vedle nohou, přerušila jsem se. – Vesmír jakoby se stáhl, oba nás to vyrušilo. Přetrhlo to naše uvědomnění. ach, zase ti lidé.

… A tak jsem sklopila zrak zpět ke knize… kdo by čekal, že dnes přijmu ještě jednu lekci?

Dostala jsem se k části, kdy Megre poprvé mluví se svým synem. Předává mu knihu o dějinách ve snaze zapůsobit. – ,,Ach, kdybych tam tak v tu chvíli mohla být, nevěděl, že dějiny lidem podávané jsou jen kupy žvástů.” – Četla jsem se zatajeným dechem dál…

O tom, jak jeho synek vzal knihu do ruky a četl:

,,Starodávní lidé žili v tropických krajích, kde nebyly mrazy ani zima, žili v tlupách a zabývali se zběračstvím. Po celé dny hledali jedlé kořeny, divoce rostoucí plody a vejce ptáků.”

– Ach ne! vždyť mu ještě Megre poplete hlavu těmi hloupostmi, co nás učí ve školách!” Vzbouřila jsem se tiše.

…,,Po přečtení tohoto textu zvedl hlavu od knihy, nějak tázavě se mi zadíval do očí. Mlčel jsem, nechápaje otázku. Voloďa začal mluvit trochu znepokojeně:

,,Ve mně, tatínku, nevzniká představa.” – Zpozorněla jsem.

,,Jaká představa?”

,,Žádná představa nevzniká. Buď se porouchala, nebo si nemůže představit to, co je napsáno v knize. Když mluví maminka Anastazia, nebo dědečkové, tak si všechno jasně představuji. Když čtu Jeho knihu, ještě jasněji se mi všechno představuje. Ale od toho, o čem se píše v této knize, je představování nějak zkomolené. Nebo se ve mně porouchalo.”

,,A proč si potřebuješ představovat? Proč ztrácet čas na představy?” – Začalo mi bít srdce.

,,Vždyť představy vznikají samy, když je pravda…” – ŠOK! – Úplně jsem ztuhla, vyvalila oči, stáhly se mi všechny šlachy v těle a zapomněla jsem dýchat. Pořád dokola jsem četla du jedinou větu! Tu větu, na kterou jsem před časem sama přišla! To je ten mechanizmus, podle kterého vždy poznám, co je pravda a co ne! Ten malej kluk to umí taky! Taky vidí pravdu v představách! – Ta věta mi zněla v hlavě.

,,Vždyť představy vznikají samy, když je pravda…” ,,Vždyť představy vznikají samy, když je pravda…” ,,Vždyť představy vznikají samy, když je pravda…” – ANO! – Bože, tady mám potvrzení, že jsem se nepletla! Já to umím, vím o čem mluví! Také vidím vše v obrazech, v představách. Vidím to taky! Kolik toho ještě mám společného s touto knihou?!?

– Pak mi došlo, že bych měla začít dýchat. Neměla jsem pocit, že potřebuji znovu začít dýchat. Kyslíku bylo dost… ale přeci… zkusila jsem se znovu nadechnout, ale nešlo to. – Takový jsem měla šok.

Jakoby pokaždé, když se něco úžasného o sobě dovím, moje tělo dostane takovou radost, že chytne křeč, šok a nedýchá.

Sevřela jsem levou ruku v pěst a opatrně se bouchla do středu hrudi. – Konečně nádech…

Opět jsem se zadívala z okna a vesmír tentokrát nemlčel. Měl za mě velikou radost. – Větřík si pohrál trošku s větvemi stromů a zazpíval mi kos…

Zavřela jsem oči a pomyslela na toho malého Anastáziiného synka, který vidí svět stejnýma očima, jako já. Pomyslela jsem na něj a poslala mu myšlenku. Prostou myšlenkou jsem mu řekla, co se právě ve mně odehrálo. Vzápětí jsem ucítila, že mě ten chlapec slyší a v srdíčku jsem ucítila hřejivý pocit odezvy. – Ano, však proč by ne? On nemá hluché srdce, jako ostatní. Ucítil mě a odpověděl… měla jsem velikou radost.

Sledovala jsem, jak po nebi jako obvykle obíhají malé bílé jiskřičky energie a jak ze země stoupají k nebi tenké bílé pramínky energetických siločar. – S láskou jsem se podivovala, jak je zde všechno nádherně propojené se vším, nebe se zemí, mé vědomí s vesmírem… vše.

A Vesmír, který vždy slyší myšlenky, opět utichl a já dostala vizi. – Na nebi, které náhle bylo modré jako pomněnky, se objevil krásný laskavý obličej, který se na mě usmíval. – Zamilovaně jsme se na sebe dívali a už nebylo potřeba více slov.

Za okamžik jsem pocítila záchvěv domova a napadlo mě, že vlastně knihy Anastazie pro mne dělají obrovskou službu. – Shromažďují lidi konstruktivně myslící a podporují je. – S takovou se povede zachránit ty jemohmotné mlžné lesy, ze kterých mě sem poslali…

A obloha zde uvnitř země jednou bude krásně modrá navždycky a už po ní nebudou létat železní lháři.

Komentáře

Nový komentář

Ikona moderatora

Moderovaná diskuze: Příspěvky se zveřejňují s časovou prodlevou. Pro účast v diskuzi je třeba, aby byl váš komentář v souladu s obecnými pravidly slušného chování a podmínkami používání stránek