Kterak Aluška obíhala Zubaře

20.5.2010 v Zážitky 19

Následující zubařský zážitek Vás možná přátelé pobaví (no jak to tak po sobě čtu, tak se asi zasmějete), ale upřímně řečeno, mě to v tu chvíli tak vtipné nepřišlo, ba právě naopak, proto buďte soucitní k některým peprným slovíčkům, bez kterých se ta situace ani pořádně popsat nedá.

linka

Seděla jsem na polstrované lavici v čekárně. – Přede mnou dveře do zubní ordinace, nástěnka s texty na téma ,,Vaše zuby jsou důležité, starejte se o ně pořádně”.

Budova smrděla takovým tím typicky doktorským puchem. – Jedna z mála věcí, kterou opravdu nesnáším. Mám s tím spojené hrozné věci.

zub

Áno, návštěva zubaře mě neminula. – Stolička se mi na korunce zkazila a něco se s tím holt dělat musí. No jo, ale běž k zubaři, když ho neznáš, nejsi u něho přihlášený ani nejsi objednaný. – To byl přesně můj případ. Žmoulala jsem v rukou kartičku pojištěnce a na hrudi mi seděla nervozita.

Představovala jsem si, jak mi v puse bzučí ten pověstný zubařský vrtáček, který mé zuby nenavštívil díkybohu od mých dvanácti let.

Tajně jsem se utěšovala, že za hodinu už budu mít pokoj, ale stejně jsem byla nervozní, co bude. Vezmou mě, nevezmou? Pošlou mě do háje, nepošlou? – Holt zubař to je dnes nedostatkové zboží a lidí se zkaženými zuby je pořád víc a více.

Připadala jsem si jako malé dítě, které bulí, tahá mámě za sukni a řve: ,,Já se bojim, já tam nechci!”

Říkala jsem si: ,,Taková velká holka a ona se bojí zubaře, to je ale ostuda.”

Já u doktora… já, která o nich s oblibou vykládám vtipy typu: ,,Sestři, amputujte pacientovi levou ruku.” VZUUUUUM! ,,Říkám Levou!” VZUUUUMMM! ,,RUKU!”

No jo, já se té stoličce vůbec nedivím, že se zkazila, když mi do ní nacpali ve dvanácti amalgám a ani se mě nezeptali.

Ruce se mi potily, prsty se mi klepaly, tlukot srdce dosahoval maxima… no prostě absolutní neuroza z dentisty a to jsem teprve seděla v čekárně, nikdo na mě ani nešáhl! Myslím, že kdyby ostatní lidé v čekárně viděli, co se mi odehrává v hlavě, asi by se začali smát. No nic, koneckonců každý má své strachy a své mouchy, a když mě nikdo z lidí nepodpoří, tak si o to řeknu jinde. – A  taky že jo.

Zavřela jsem na chvilku oči a vycítila Laureje, kteří seděl napravo ode mě a sledoval mé neobvyklé počínání. Řekla jsem mu jen: ,,Laureji, prosimtě nějak mě povzbuď.”

Laurej najednou nasadil výraz absolutního nadšence, sepl ty své bílé jemnohmotné ruce do pěstiček a začal rytmicky bojovným hlasem povzbuzovat, jako na stadioně:

,,To bude bomba. Uplně v klídku. Nasaď šarm a všechno bude v pohodě. Uvidíš, ti se z tebe všichni posadí na zadek…”

Zkrátka mlel všechno možné, což mi v tu chvíli opravdu pomohlo, protože za tu spoustu let jsem k Laurejovi získala velikou důvěru. Koneckonců mi nikdy nic neporadil špatně, za ta léta jsme dokonce k sobě změnili druh komunikace. Už mu neříkám s úctou můj drahý andílku, ale mluvíme na sebe, jako největší staletí kamarádi, kteří si říkají všechno.

Poslouchala jsem Laurejovo povzbuzování a nervozita mě skutečně částečně pustila. Alespoň sebevědomí mi povyrostlo z velikosti ušlápnutého trpajzlíka do normální hodnoty.

Přede mnou se otevřely dveře a v nich sestřička, která měla tak šílené vlasy, že jsem přemýšlela, jestli jsem ji neviděla v nějakém hudebním klipu. – Zaváhala jsem, ale protože už jsem byla napůl zvednutá, sestřička na mě vystrčila bradu, čímž si mě přitáhla k sobě.

,,Dobrý den, já potřebuju spravit stoličku, ale nejsem u Vás příhlášená…” bla bla bla, drmolila jsem to jako kolovrátek, koneckonců jsem si už asi desetkrát v předstihu v duchu řekla, co na ni vybalím, protože ze zkušenosti vím, že jak jsem nervozní, tak mi to nemyslí a pak plácám páté přes deváté.

Sestřička jen zavrtěla hlavou.

,,Nene, tady bereme děti, dospěláci chodí jinam. Zkuste to na chodbě naproti.”

Nu což. Poděkovala jsem ochotné vlasatici a vyrazila na chodbu. Po cestě jsem přemýšlela, jestli jako sedmnáctiletá patřím vůbec mezi dospěláky?

Procházela jsem chodbu a nechápala. – ,,Proč mají sakra všechny dveře kulu místo kliky? Jak se mám jako do nějaké čekárny dostat, když ani ty dveře neotevřu?” – Začala jsem pročítat instrukce vylepené na dveřích, které nabádají ke klepání a vyčkávání. – To mi sice pomohlo, ale zubních ordinací jsem na chodbě našla další tři a půlka dveří vůbec nebyla popsaná, takže jsem to tam obcházela pořád dokolečka jako blbeček, než jsem si tipla, kde mám zabouchat. V duchu jsem drtila nadávky, že ,,tohle v dětské ordinaci nezažiješ” a zaklepala na jedny dveře. Vykoukla na mě černovláska:

,,Nene, tady už nové pacienty neberem, zkuste to tady naproti, tam vás vezmou.” A dveře se zase zavřely.

Začala jsem se potit. – ,,No prosim. Konečně se rozhoupu a navštívím zubaře a oni si mě takhle přehazují, jako bramboru.”

Udělala jsem čelem vzad, přede mnou dveře se zelenými cedulemi. – No sláva, taky zubař.

Třetí klepání na dveře už nebylo tak zlé, počítala jsem, že i ten mě pošle pryč a pak si tu stoličku nakonec vyrvu doma kombinačkama, nebo co.

(No ne, tak malý kaz se nerve aji se zubem, tam se cpe plomba, ale v tu chvíli jsem byla nervozní  a naštvaná, že to tam furt musím hledat a nikdo mě nechce, že už mě napadalo všechno možné.)

Dveře se zelenou cedulí se neotevíraly. – Pendlovala jsem okolo, pročítala cedule a čekala, co bude.

Nakonec vylezl mladý doktor s mírnou nadváhou. Vydrmolila jsem na něho už potřetí svůj v duchu nacvičený požadavek.

HURÁ.

Mladý doktor souhlasil a objednal si mě o týden později na dopoledne. Zkoušela jsem ho ukecat, že si počkám a jestli by to nešlo dneska, ale odbyl mě, že to by musel leda vyhodit paní, kterou má teď na křesle. – Zasmála jsem se, ale on nic.

Asi neměl rád blondýnky… ( 😀 )

Nastala chvilka ticha, během které se mi okolo hlavy udělal černý obláček z destruktivních emocí. Přísahala bych, že kdyby to šlo, tak se mi aji začne kouřit z uší.

Všimla jsem si veliké obrazovky před zubařským křeslem, kde byl zachycený záběr kamery na chodbě. ,,Ajé.” Pomyslela jsem si: ,,Tak on mě celou dobu na tý chodbě viděl…. no ještě že jsem tam jenom pobíhala a nikde se neškrábala, to by byl trapas.”

– Poděkovala jsem mu a z ordinace vypadla.

Na chodbě jsem nasadila tryskový pohon. – Už abych byla z té ,,doktorské barabizny” venku.

Pohon byl tak moc tryskový, že jsem se nějak blbě v uličkách vymotala a vylezla jsem úplně na druhou stranu budovy, než jsem chtěla.

Stála jsem před barákem, zblble civěla na jakési bytovky a brlala: ,,No, tak jsem vylezla úplně blbě, super.”

Zpátky do barabizny už se mi ale nechtělo, takže jsem to celé složitě obešla. – Potřebovala jsem se dostat do restaurace, kde na mě čekali přátelé, se kterými jsem měla v plánu jet domů, ale první musím do té restaurace trefit.

No jo holka. Ale tref se tam, když obíháš obrovskej barák, potřebuješ se dostat na jakési parkovistě, odkud jsi do barabizny vlezla a od parkovišně víš akorát směr cesty a vzhled restaurace.

Začalo pršet, což umocnilo moji otrávenou náladu.

Oběhla jsem nemocnici a nějakým záhadným způsobem jsem se objevila na parkovišti. – Úspěch. Aluška se trefila tam kam chtěla, to je opravdu zázrak.

(Můj problém s cizími městy je strašný. Vlezu do obchodu, vylezu a pak stojím před vchodem  a nevím, ze které strany jsem přišla. – Co s tím dělat? Jediné, co mi pomáhá je ,,fotografovat” si v hlavě místa a věci, podle kterých se orientuji. Jsou to pak takové záchytné body. Bez toho bych byla úplně ztracená. No jo holka, ale zorientuj se, když vylezeš na ulici, na které jsi v životě nebyla a nemáš žádné záchytné body. Tipování mi nepomohlo nikdy, vždycky jsem šla úplně na druhou stranu.)

Z parkoviště jsem se jakýmsi záhadným způsobem dostala na chodník, který vedl podél hlavní silnice. Čula jsem, že jdu správně, alepoň podle popisu přátel, kudy že to vlastně mám jít.

Najednou chodník končil, což mi tedy nikdo neřek.

Chvíli jsem tam postávala, prohlížela si okolí a hledala nějakou fikanou uličku, do které bych zaplula. – Zalezla jsem kamsi mezi rodinné domky.

Ta ulička byla nekonečná. Krásně klikatá a dokopečka.

Když jsem viděla, že vede úplně na druhou stranu než bych měla jít a v dáli je les, začala jsem přemýšlet, jestli se nemám vrátit.

,,No to je dneska den. Zubaře nemám za sebou a ještě se tu ztratím v nějaké blbé ulici.”

Dostala jsem chuť z těch nervů natáhnout moldánky, ale zarazila jsem to. ,,Nebul a zaber, ty tragéde.” Řekla jsem si a popošla jsem ještě o kus dál, protože podobné příkazy na mě vždycky platí.

Ulička ale pořád vedla kamsi do háje. To už jsem ztratila víru ve svůj orientační smysl a částečně i ve svou inteligenci. Začala jsem lovit mobil, rozhodnutá, že se vrátím a nějak se s kamarády najdu u hlavní silnice.

Najednou mě ale zarazil Laurej, který už se na to moje bloudění nemohl dívat.

,,Ne, počkej ještě s tím mobilem, už seš skoro tam, je to hned tady za rožkem, nevracej se, je to zbytečné. Věř mi.”

Zastrčila jsem mobil zase zpátky. ,,Když to říká Laurej, tak poslechnu.”

NOA FAKT!

Lidi vylezu z té uličky, nalevo silnice a hned za ní ta zpropadená restaurace!

Bledla jsem při představě, že já bych se klidně jako blb těsně před cílem vrátila celou tu štreku a pak vyťukávala esemesky a čekala, kdy mě přijedou zachránit.

,,NO! do pr**** práca! Konečně to máme!”

Zaklela jsem vítězoslavně, abych dala průchod svému rozhořčení a přidala do kroku.

V restauraci jsem zamířila přímo ke stolku přátel, kteří se divili, cože jsem tak rychle zpátky?

Když jsem jim popsala trapas u zubaře, zmatkování po cestě, a když viděli můj strhaný výraz, zasmáli se a přisunuli mi jídelní lístek.

,,Co si dáš?”

,,Horkou čokoládu.”

… Ta mi naštěstí chuť spravila, ale ten zubař…. TEN ZUBAŘ! …Ten mě ještě čeká.

Po cestě domů jsem vedle sebe znovu ucítila Laurejovu přítomnost.

,,Tak co?” Zeptal se mě pobaveně, ale setkal se s mým vyčítavým pohledem, alá ,,Malý vrahounek”.

,,Tomuhle ty říkáš, bude to v klídku’? Stres to byl. Žádnej klídek.”

Laurej se zasmál, naklonil se ke mě a pravil:

,,Chtěla jsi povzbudit. Kdybych ti řekl, co tě čeká, asi bych tě moc nepotěšil. Možná by ses v tu ránu zvedla, odešla a co s tím zubem potom budeš dělat?”

,,No jo… díky.”

Uznala jsem, že má pravdu. Pomohlo mi to? Pomohlo. Dostala jsem co jsem chtěla, nakonec přecejen do mého života zasáhl, protože nebýt něho, tak tu restauraci nenajdu.

Ještěže se na mě nevykašlal.

Holt andělé občas udělají výjimku a zasáhnou těsně před výbuchem.

linka

Aktualizace článku o pár dní později:

Tak zubař se mi vrtal v puse DVĚ HODINY. Ten den lidi, to bylo jedno psycho za druhým, protože krom zubaře mě za jeden den někdo stihl dvakrát vytočit a nemohu se zbavit dojmu, že příště se na něj spoléhat s ničím nebudu.

Zato zubař vyvrtal jeden kaz pod amalgámovou plombou a na druhé straně mi našel normální kaz na čistém zubu. Tak to už máme dvě plomby a vrtačka jela a jela a jela. Holt když chcete bílou nekovovou plombu, musíte cálovat a to on ještě za jednu bral 1600 a druhou mi nechal grátis. – No ještě že tak, ale fuj, už nikdy více. Taková lichva! – Ale co mi jiného zbývalo, mohla jsem být ráda, že mě vůbec někdo vzal a stolička už počkat nemohla.

Ale stejně ty peníze za to stály, zubař byl nakonec na mě milý jako na miminko. (Asi měl předtím blbý den.) Dokonce při vrtání jsem se  o něj mírně tváří opírala a jak mi tak vrtal tu stoličku, normálně mě jeho příjemná vůně uklidňovala. A jak on hrásně hřál… takže zubař byl hodnej, voněl krásně, ale prostě dvě hodiny jdou dvě hodiny. – Odpoledne mi bylo blbě, protože se mi měnily energie kvůli vyvrtanému amalgámu, taže jsem si pak dala pořádného šlofíka a to se ještě cítím, že si půjdu zdřímnou znovu.

Akorát divné je na celé situaci ta skutečnost, že já problémy se zuby nemívám a najednou se mi zkazí obě šestky nahoře. Opravdu se nemohu zbavit dojmu, že je to znamení.

Ale dobře to dopadlo. 🙂

anděl

Další Andělé – ZDE

Komentáře

Ikona diskutujiciho pavelek 2010-05-20 08:38:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Ahoj Aluško,

Ikona diskutujiciho kattkaa 2010-05-20 09:05:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

moc pěkné, tvůj článek mě povzbudil musím také k zubaři tak se konečně odhodlám, když jsi to přežila ty tak já taky!

Ikona diskutujiciho Alue 2010-05-20 09:34:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

[2]: Jo, běž, těch pár nervů ti za tu bolest nestojí. Já bych zubaře také neodkládala, ale když tě nikde nechcou vzít a ještě máš problém se dopravit, tak to máš za pár. Ale po dvou týdnech se zadařilo, tak to snad není tak dlouhý odklad.

Ikona diskutujiciho kattkaa 2010-05-20 14:03:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

[3]:děkuji za povzbuzení:)

Ikona diskutujiciho Astriel 2010-05-20 15:02:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

"Akorát divné je na celé situaci ta skutečnost, že já problémy se zuby nemívám a najednou se mi zkazí obě šestky nahoře. Opravdu se nemohu zbavit dojmu, že je to znamení."

Ikona diskutujiciho Weri 2010-05-20 15:36:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

nestraš, já jdu k zubaři příští týden :D

Ikona diskutujiciho Ree.s 2010-05-20 17:12:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Krásně napsaný článek :-) Neuvažovalas někdy, že sepíšeš své zážitky a vydáš knihu? Měla by úspěch :-)

Ikona diskutujiciho Alue 2010-05-20 17:54:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

[7]: Však na knize už pracuji. Vlastní počítač jsem nesehnala, zato jsem si dneska koupila pořádný tlustý notes a kihu první sepíšu ručně, abych mohla chodit se svým dílem do přírody. A bude to příběh všech příběhů, neopakovatelný a úžasný a za stržené peníze si pořídím kolo a budu jezdit pro mlíko. :D

Ikona diskutujiciho Luz 2010-05-20 18:41:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Taky se mi líbí, jak píšeš, a jak i všelijaké nepříjemné zážitky umíš popsat vtipně a s nadhledem; tenhle článek byl bezva :D Vždycky kontroly u zubaře odkládám, jak se dá, ale v červnu už mě to taky čeká. Ta moje je sice fakt šikovná, ale přijde mi, že má sklon lidem vnucovat i procedury, co ani nejsou nutný, jen aby od nich dostala peníze. 🙁 No ale o lepší nevím a navíc kdoví, jestli by mě jinde vzali, zubaři mají databáze pacientů dost narvaný.

Ikona diskutujiciho Alue 2010-05-20 19:42:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

[9]: Nadhled je důležitý, jinak bychom se z toho života zbláznili 🙂

Ikona diskutujiciho Ree.s 2010-05-21 22:20:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

[8]: Vážně? To je skvělé :-) To až jí dopíšeš a vydáš, musíš nám to říct :-) Já si jí hned poběžím koupit :-)

Ikona diskutujiciho ok 2010-05-22 09:59:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Aluš, třebas byla v posledním životě palubní navigátor na Titaniku ne? 🙂 A od té doby říkáš, že ses tu inkarnovala prvně :))

Ikona diskutujiciho Alue 2010-05-22 10:54:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

[12]: Ok, ty jsi jelito :D Však ta bílá je tvrzená UV světlem, co sis myslel? :D

Ikona diskutujiciho Alue 2010-05-22 10:55:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Už jsem u třetí kapitoly 🙂

Ikona diskutujiciho Domácí čajovna 2010-05-24 15:09:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Na knihu by to jistě dalo a bylo by to pěkné čtivo :-)… Držím palečky, stojí to za to :-)

Ikona diskutujiciho Vašek 2010-05-24 18:56:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Bylo by možné trochu rozvést vlastnosti amalgámu? Něco málo jsem slyšel, že je v tom rtuť apod.

Ikona diskutujiciho ok 2010-05-29 20:37:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho ade 2014-01-06 16:21:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Ahoj, tady si asi někdo "vypůjčil" část Tvého článku. Předpokládám teda, že jméno Iva nepoužíváš :). http://zena-in.cz/clanek/trapas-u-zubare-se-stal-ctanarce-ive/kategorie/pribehy-bulvar

Ikona diskutujiciho Alue 2014-01-06 16:53:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

[18]: Redakci jsem právě napsala. Pokud to nesmažou, tak si na nich ještě zgustnu po svém.

Nový komentář

Ikona moderatora

Moderovaná diskuze: Příspěvky se zveřejňují s časovou prodlevou. Pro účast v diskuzi je třeba, aby byl váš komentář v souladu s obecnými pravidly slušného chování a podmínkami používání stránek