Aluška.org: Věděním ke svobodě

Víte…od doby kdy jsem změnila bydlisko vlastně nemám žádné problémy… až na ty malinké, všední. Už ani vzpomínky mě moc nepronásledují… takže jo, mám se jako prasátko v blátě, akorát jedna jediná věc mi chybí… pomazlit, pohladit od nějaké příjemné konstruktivní bytosti… ale hmotné, protože nehmotné bytosti téměř necítíte na dotek, nemůžete se k nim lýsat, nemůžete se o ně opřít, nemůžete jentak cítit jejich vůni…

Každý večer to zkouším na ,,Mr. Dutá Země”, ale má moc práce, nebo je unavený a chce jít spát a nemá na mě čas. A to zkouším fakt všechno, když se podívám psím pohledem, nikdo neodolá, každý musí Alušku pohladit, protože modrá očka jsou jako magnetky… ale ,,Mr. Dutá Země” má asi nějakou vypěstovanou odolnost 😛 – Když mě i včera večer poslal spát už potřetí za sebou, tak se to ve mě nějak popralo.

Nehci zrácet tvář pohodáře, takže když mě chytne něco divnýho, tak se rychle seberu, izoluji se a vylezu, až když jsem zase v klidu…

Když jsem pochopila, že si zase můžu chuchnout, ucítila jsem pořádný knedlík v krku. – V tu ránu jsem se sebrala a šla k sobě do pokoje. V posteli se mi po tváři začaly kutálek slzy i přes moji snahu se na to celý vykašlat a jít klidně spát a vložit své naděje do příštího dne, nebo večera… ale tentokrát už to nešlo…

Po chvíli jsem zjistila, že ke mě přišel jeden ze skřítků, kterých máme doma hned několik… je vysoký o trošku víc než já, kdoví odkud ho ,,Mr. Dutá Země” sebral… jednoho prý máme od Julky ze Slovenska, prý byl u ní a šel k nám, za lepším 😀 – holt máme doma přírodní bytosti, které odčas dělají docela kravál a utahují si z nás… zavírají koš, nadzvedají nám košile, kytičky, vytahují vysavače ze zásuvky, pijí nám vodu ze skleniček apod… zrovna včera ráno jsem si s jedním povídala… seděl u mě v proutěném křesle, které neustále praskalo… byl to zajímavý dialog, protože tihle naši domácí bývají pěkně rozpustilí… všemu se řehtal, tak jsem na něho dělala ksichty a on pak lítal po pokoji a dělal kravál.. bouchal na skříně.

A tento právě ke mě přišel i včera večer… tentokrát byl potichu a neměl už ten úsměv spokojeného šílence, který umím náhodou nasadit taky… chviličku po něm dorazil Laurej… oba přistoupili k mé posteli a chvilku na mě koukali… byla jsem otočená tváří ke zdi a zmuchlaná do kuličky.

Skřítek koukl na Laureje a řekl: ,,Až tak?” – Laurej si mírně povzdechl, sedl si k mým nohám a pohladil mě se slovy: ,,Až tak… holt pohlazení vzduchu člověku nestačí.” – Přerušila jsem je: ,,Kluci, běžte to rozebírat raději vedle, mě se chce z toho brečet ještě víc.” – Překulila jsem se na záda a koukla na ně…. nastalo ticho, kdy jsme na sebe koukali… začala jsem si to celé přehrávat v hlavě a vymýšlet to či ono, až jsem z toho usnula…

Když jsem se ráno probudila, neměla jsem náladu nic moc, protože se mi zdají příšerné sny… o apokalypse, o válkách, o zabíjení, o tom že někdo někoho zmlátil do bezvědomí… – skoro si říkám, že je risk jít večer spát, protože se díky tomu neustále v noci budím a nutí mě to přemýšlet a doufat, že nevidím budoucnost. O to dýl pak potřebuji dospávat ráno to, co jsem v noci propřemýšlela. Jednou se mi zdálo, že ,,Mr. Dutá Země” zmlátili nějací hajzlíci do bezvědomí a já tomu nedokázala zabránit, naopak jsem schytala nůž do ramene a pak kdoví co se mnou chtěli dělat, ještě že jsem se vzbudila… takový sny fakt miluju. Říkám si, jestli to někdo z vás má taky takový? – Takže když se mě budete ptát jak jsem se vyspala, nečekejte žádný zázrak… raději se mě zeptejte, co jsem dělala včera 😀 – nebo pusa stačí taky, aspoň na ty noční haluze zapomenu.

Dlouho jsem ráno koukala do stropu a přemýtala, co se mi to zase zdálo za super sny, když jsem si najednou všimla Laureje, který od včerejšího večera pravděpodobně svoji polohu v sedu u mých nohou nezměnil… vstal, ukázal na mě a vážným hlasem pravil: ,,Aluško, jsi úžasná, ale v životě děláš jednu obrovskou chybu.” – Vyvalila jsem oči: ,,Co? Jakou?” – ,,Vytváříš si očekávání a nedokážeš dostatečně krotit některé své potřeby… tím myslím ten tvůj stesk po mazlení.” – ,,No jo, to máš recht.” – Posadili jsme se naproti sobě na postel a Laurej pokračoval: ,,Měla by jsi tuto situaci vzít jako možnost naučit se lépe ovládat. Vím, dokážeš držet pusu, když zrovna máš chuť si stěžovat, nebo nadávat, dokážeš se udržet, když chceš někomu pěkně od plic říct jak to vidíš ty, abys ho neranila… ale nedokážeš se ovládnout, když potřebuješ nutně pohladit. – To je z toho všeho nejtěžší. Aluško, tohle je pro tebe výzva. Nauč se to, budeš to v blízké budoucnosti potřebovat. Vím co jsi zažila a dokonale tě chápu, já byl přeci u všeho. Ale co takhle zahodit pozici ,nikdo mě nepohladí´ a vyměnit ji za ,učím se ovládat´? – Zkus být opět tak samostatná jako dřív a neviset na lidech. – Co na to říkáš? Zkusíš to? Já ti pomohu.” – Chvilku jsem na něho rozpačitě koukala… pak jsem nasadila psí pohled: ,,A Laureji… obejmeš mě aspoň ty?” – Laurej roztál v obličeji: ,,Mno samozřejmě Aluško, já mám na tebe čas vždycky…”

Přisedl si blíž a padl mi jemně kolem krku… objala jsem ho taky a cítila jsem jeho tělo jako zhuštěnou energii ve svém náručí… – Není to jak od člověka, ale jedna nesporná výhoda tu je, nemusím se bát, kdy mě pustí… zavřela jsem slastně oči a napado mě: ,,Kdyby mě tak teď někdo viděl, půjdu asi do blázince, objímat ve se vzduchem. hihi!” – Hned jsem cítila, jak se mi vrací nálada a jak mi to rozpumpovalo krev… pak jsme s Laurejem ještě na sebe udělali pozdrav po Eskymácku.

,,Tak už vstávej Aluško… no… a stejně musíš na záchod, takže ti nic jiného nezbývá.”

Začala jsem se smát: ,,Laureji, to vím i bez tebe!” – vyskočila jsem z postele a hodila na sebe župan…

Ještě jednou jsem se otočila za Laurejem… seděl dál na posteli a pravil: ,,A nezapomeň Aluško, učení se sebeovládání!” – Ukázala jsem na něj zvednuté palce: ,,Jasan!” 🙂