Aluška.org: Věděním ke svobodě

Následující popsaná zkušenost je příspěvek od Lirky. – Moc děkuji 🙂

Tímhle článkem nechci poukazovat na to jaká jsem dobrá a co jsem ne/dokázala. Nechci také, aby z toho byla nějaká aférka. Dlouho jsem se rozmýšlela zda tento článek napsat, ale protože věřím, že Vesmír dá, aby si tento článek přečetli citliví a inteligentní lidé, rozhodla jsem se mé dva zážitky zveřejnit. Děkuji.

 ____________________________________________________

Začalo to kdysi velmi jednoduše. Seděla jsem tehdy na gauči a v celém pokoji byla tma. Dívala jsem se z okna- do tmy. Přemýšlela jsem, co mám dělat, nad školou a nad celým životem. Povzdychla jsem si a objala se. V tu chvíli jsem ucítila, že mám něco na kůži (jako by pod paží) – byla to vyrážka. Já vyrážky ale vůbec nemívám, takže mi to přišlo trošku divné.

V ten moment mi někdo slabě zašeptal: “tak to zkus vyléčit”. Napadlo mě dojít si pro mast, ale cítila jsem, že tohle mi hlas nechtěl říct. “Zkus to vyléčit energiemi.”

Chvilku jsem koukala z okna do černočerné tmy a přemýšlela. ,,Vždyť já to neumím. Léčit rukama? Hm…” přemýšlela jsem. Hlas uvnitř mě volal, abych to zkusila. Tak jsem se tedy zhluboka nadechla a zavřela jsem oči. Brala jsem to jako by to byla hra.

Jelikož údajná vyrážka byla na pravé ruce (paži) vespod, přiložila jsem si na to místo prsty levé ruky. V tu chvíli jsem ucítila podivný tlak v mé hlavě. Cítila jsem, jak se kam si ztrácím, a přitom jsem stejně vědomě byla v přítomnosti. Bylo to strašně zvláštní.

Pak mě už vedlo vnitřní Já. Celá mysl se soustředila na tu malou vyrážku, prsty po ní klouzaly jako po ledu. V mysli se mi opakovalo “vyrážka mizí! Vyrážka mizí!” a před očima jsem viděla, jak moje prsty po tom místě přejíždějí a jako by tu vyrážku ‘stahují’. Moje mysl byla jakási ‘rozdvojená’. Cítila jsem velice podivné pocity.

A pak se to stalo. Ta vyrážka se o mnoho zmenšila. Když jsem si uvědomila tuhle skutečnost, byla jsem v šoku a v ten moment jsem se vrátila do přítomnosti celá. Zhluboka jsem dýchala a zírala do tmy. Přejela jsem si prsty po vyrážce, se zrychleným dechem jsem čekala, jestli se opravdu zmenšila či nikoliv. Ona se opravdu zmenšila.

Tohle se mi stalo už před nějakou dobou. Psala jsem Alue a ona mi řekla, ať to zveřejním na blogu. Nezveřejnila a to z prostých důvodů. Tak zaprvé jsem nechtěla vypadat jako někdo víc – i přesto že tohle jsou přirozené schopnosti lidí, mnozí to nechápou. A pak – měla jsem strach. Nevím proč, ale dlouhou dobu jsem nic nedělala – žádné takovéhle léčení, nic. Až do včera nic. A to je taky jeden z důvodů, proč píši tento článek.

Včera ráno jsem si pořezala ruku. Vrchní část ruky- u palce. Byla to rána od kořene palce až skoro doprostřed ruky – skoro až k prostředníku. Byla to naříznutá kůže a opravdu solidně to bolelo. Netekla vůbec žádná krev, ale o to víc to bolelo. No nic. Dala jsem si na to svou vlastně vymyšlenou náplast (z ošetřující izolepy a ustřiženého obvazu)- normální náplast jsem nenašla- a neřešila jsem to. Až do odpoledne.

Okolo čtvrté jsem tu mou náplast – bůhví proč – sundala. Okolo páté jsem se myslím zrovna dívala na nějaký film, a Inkan si ke mně přisedl, podíval se na mou ruku a na tu ránu a povídá: “pamatuješ na to, jak Luise Hay psala, že důvod, proč si lidi na svá zraněná místa přikládají ruce je ten, že léčí? Zkus to.” A mrkl na mě. Řekla jsem si proč ne. Docela to bolelo a dotek mých prstů uklidňoval.

Asi o dvě hodinky později (mimoto: celý dvě hodinky jsem si ránu nehladila – když to sečtu – tak asi kolem hoďky) jsem se na svou ruku podívala. Nevím proč – znáte to – prostě se podíváte. A já se podívala a ztuhla. Srdce zrychlilo svou činnost a v žaludku se mi usadil podivný pocit. Ta rána se zmenšila! Alespoň o jeden a půl – dva centimetry! Nevěřila jsem svým očím! Tam kde před chvilkou byla otevřená ranka- byla teď srostlá čárka! A další části byly jakoby spojené – vypadalo to jak kdyby tam byly jakési neviditelné stehy!

Pak mě napadlo: a proč to nezkusit. Usídlil se ve mně sice pomenší strach, ale brala jsem to znovu jako jakousi hru. Když se to povede – přestane to tolik bolet – a když né? Nic se neděje.

Tak jsem prostě jenom zavřela oči a zase se dostala do podivného transu. Rána se pak opravdu ještě zmenšila.

Když jsem nad tím přemýšlela – měla jsem strach. Inkan řekl, že to patří k mému poslání. Měla jsem se rozhodnout, po jaké cestě se vydám. Měla jsem z toho všeho opravdu velký strach. Příčilo se to všemu – navzdory mé víře. A měla jsem taky strach z té nové cesty. Naštěstí zvítězil pravý život – takže se vydávám po té nové cestě a tzv. ‘stavím nový dům- ale né z karet jako předtím =) (viz článek Už nebudu stavět z karet).

Vždycky jsem věděla, že je ve mně něco takového,

jenže jsem měla strach.

Teď jsem to všechno přijmula a doufám, že už se to nepokazí.

Věřím.

Děkuji za přečtení =)

S láskou Lirka =)

Další Andělé – ZDE