Aluška.org: Věděním ke svobodě

Mají nějaký význam nemoci?

Vezměte si jako příklad obyčejné nachlazení. Tělo ho ohlásí prvními příznaky a očekává odpovídající reakci – třeba horkou koupel nohou před spaním. Budete-li to ignorovat, potom tělo opravdu onemocní.
Tělo se hlásí, když něco neprobíhá harmonicky, když jdete proti němu, když ho přetěžujete nebo zatěžujete málo či nesprávně, když děláte to, co mu škodí a neděláte to, co mu prospívá.
Pak se začne nesměla ozývat: ,,Poslyš, měli bychom si odpočinout.“ Ale když rozum zamítne, že to není možné, neboť termínový kalendář je neúprosný, pak tělo řekne: ,,Tak ti tedy něco předvedu a ty už pochopíš, co potřebuji.“ Je to nepříjemné a často bolestivé, avšak nutné k tomu, aby se organismus jako celek mohl opět zharmonizovat.
To neplatí jen úpro obyčejné nachlazení, nýbrž i pro těžší nemoci. Jsou proto těžší, že nerovnováha trvala delší dobu. Každému onemocnění předcházejí nesprávně probíhající procesy, například v imunitním systému nebo v součinnosti jednotlivých orgánů. Nikdo neonemocní přes noc. Musí k tomu mít předpoklady, které mohou vznikat dlouhou dobu, třeba i léta. Na základě těchto dispozic u někoho nemoc propukne, u jiného ne, někdo se úspěšně vyléčí a jiný nikoli. A teprve potom, když je nemoc tady, se člověk začne ohlížet zpět. Co měl a neměl. Ano, to, co předcházelo, vám nikdo nedal ani nevnutil.

Mají nemoci souvislost s dřívější vinou, jsou tím, co mnozí nazývají ,,karmickým vyrovnáním?“

Ne, i když to, co nemoci předchází, se mohlo odehrávat i v předchozích inkarnacích ( platí mimo jiné též pro dětské nemoci ). Nemá to ale nic společného s vinou.

Jednak to může být proto, že duše na sebe vzala nemoc ze zcela nesobeckých důvodů. To ukazuje Ježíš na příkladu člověka, který byl od narození slepý ( J 9,1-3 ). Dotaz učedníků, jeslti s prohřešil on, nebo jeho rodiče, byl mimochodem pochopitelný jen za předpokladu, že existenci dřívějších životů a domluv před narozením považovali učedníci za samozřejmou. Jiný příklad dávají duše, které po inkarnaci znovu brzo opouštějí tento svět, ne kvůli sobě, ale proto, aby se mohly obrátit k nebesům a být nablízku svým předčasně zemřelým dětem. Jsou lidé, kteří při epidemiích smrtelně nebezpečných nemocí, když všichni v panice prchají, zůstávají a pečují o nemocné, i když je jim jasné, že se téměř určitě nakazí a zemřou.

Ale nejen v těchto mezních případech, i všeobecně byste neměli dávat nemoc do souvislosti s vinou, natož s trestem. Nebe netrestá. A ,,karmické vyrovnání“ je také pomatený pojem. Co to má znamenat? Musíš, nebo chceš? Všeobecně se pod tím chápe ,,musím“, ale potom je to nesmysl. Duše s epřece domluví s Andělem slunce, které nemoci na sebe chce vzít. Vybere si je, protože se jejch prostřednictvím může něco naučit, k něčemu dospět, něco v sobě podpořit. Dělá to tedy dobrovolně, nikoliv z nějaké ,,karmické zákonitosti“.

Když se ve vyšším věku vyskytnou nemoci, je to důsledek toho, že člověk neposlouchal signály těla a duše? Nebo se lidské tělo jen prostě jen opotřebovalo?

Obojí. Lidské tělo vydrží velmi mnoho. Je to trpělivý partner, ale očekává, že mu budete naslouchat, že zmoudříte, poučíte se i v zacházení s ním. Neboť jak stárne, není už ochotné pořád něco skrývat a odsouvat. Je mu stále jasnější, co potřebuje a netají se tím. Celkově je také méně vykonné a snadněji se unaví. Takže si pak třeba rázně řekne: ,,Dost, teď potřebuji víc spát!“

O to je ale důležitější, aby byl člověk stále vnímavější a otevřenější vůči všem tělesným podnětům, aby byl vždy pozorný a zvídavý a chtěl objevovat něco nového. Kdo si mylsí,už všechno ví, že ho už nic nemůže překvapit a nechce nic nového slyšet, ten se může těšit, že si u něj nemoci budou podávat dveře.

Život je potom stáe obtížnější, až nakonec přijde momentm kdy už je stav nezvratný. Jako veškerá hmota podléhá i tělo přírodním zákonům, které nelze změnit. Když pak někdo náhle procitne a začne mu být jasno: Ano, život má smysl, je třeba v sobě něco vyladit a žít v harmonii sám se sebou i se světem, s Bohem, přírodou, vesmírem“, může být pro tento život, pro život v tomto těle už příliš pozdě, neboť setrvačnost hmoty je bohužel příliš veliká. Člověk sice dojde k učitému poznání, ale v tomto životě už ho nevyužije. A pozůstalí se pak ptají, jaký význam to může mít.

Ale ano, má to obrovský význam. Pro duši je velikou výhodou, jesltiže k tomuto poznání dospěla a do nového života bude vstupovat z ůplně jiné výchozí situace, neboť na otázku, jestli by jiný způsob života a jiné postoje zabránily, aby nemoc propukla nebo by její průběh podstatně změnily, odpovídá jasným ,,Ano“. Samozřejmě to nelze vědecky dokázat, neboť nic se naprosto neopakuje. Nelze říci: ,,Teď budeme dělat ještě jednou totéž, ale protože víme to a to, začneme se včas chovat jinak“.

Poznatek, že člověk máposlouchat své tělo, je užitečný jen tehdy, začneme-li ho aplikovat včas. Ale ani to neznamená, že vůbec nikdy neonemocníme. Na to je život příliš složitý. ůsobí tu mnoho různých faktorů – kolísání nálady, věci, které vám leží v žaludku nebo jou na nervy, skodí ledvinám či dráždí játra, únava, kterou stále překonáváte. Ani geniální ucho nemůže všechno zaslechnout. Také není nutné sledovat se nepřetržitě a stát se hypochondrem. 🙂