Maličký andílek

13.10.2008 v Nezařazené 0

Píši svůj příběh upřímně, se srdcem na dlani. Čtěte prosím tiše a s láskou…

Maličký andílek

Z opuštěné lavičky shrábla bledou rukou zbarvené listí, nyní sedí sama a začíná své vyprávění…

Vyprávění té, která ač sedí vedle vás a dívá se vám do očí, stále se cítí sama…

Srdíčko jen laskavé má, ale lidé to nevidí.

Denně vstává a jde tam, kam nikdy nechtěla.

Škola ji nezajímá, nechce v ní stále ztrácet čas, protože ví, co brzy příjde.

Ví, že tam, kam odejde, tam že školy zapotřebí není.

,,Nechte si to své pseudovědění.”

Šeptá, když do staré budovy vstupuje.

,,Maminko, prosím, nenuť mě tam.”

Ale rodina neslyší. Nerozumí.

Když přinese domů špatnou známku, cynicky se raduje.

Rodiče naštěstí nevědí, co nosí za známky, nikdy jim je neukázala.

Proč se máma neptá?

To ona netuší.

Sedí na staré lavičce, mladá dívka, které nerozumí svět.

Jen po cestě na toho místo, lekla se tváře obrovského muže, který neotesaně vyžadoval cigarety.

,,Nemám.”

Pípla a přidala do kroku.

Dnes přisedla ke stolu s lidmi, kterým jiní říkají ,,rodina”.

Ale oni jsou v jejích očích cizí.

Nerozumí ničemu, nevědí, že ona již svoji pravou rodinu zvolila… a mezi lidmi ať ji nikdo nehledá…

Opuštěná dívka sedí na lavičce porostlé mechem a vypráví o lidech, kteří mají uši, ale neslyší.

Ona sní o jiném životě.

S realitou tohoto, nelze se stále srovnat… dlouhých šestnáct let.

Už se nemůže dočkat, až nastane změna a bude moci odejít tam, kde jí nikdo neublíží.

Škoda toho.

Nikdo nikdy nezjistil, co za malinkou holčičku to vlastně sedí u dřevěného stolečku a maluje víly na rozkvetlých loukách.

Nikdo nikdy nechápal, proč ostatní děti nechtějí s ní mít nic společného.

Musela poslouchat, že je namyšlená a zlá, proto že s ní děti nechtějí si hrát.

Skutečná pravda je ale jinde, v rozdílu srdcí se skrývá.

Zbytečně ubližují rodiče malému dítku.

Ubohá ,,rodina” nikdy nepoznala, co za malého andílka mají v tom bledém dítku.

Nevědí, kdo se na ně dívá skrze velká modrá kukadla.

Oči, které když uvidíte, budete se po nich ptát.

Nikdo nikdy nepoznal, že ta dívka se zlatým závojem vlasů skrývá velká tajemství, kterým nikdo nevěří.

Malý andílek, duše přírodních království…

Ve znaku motýla, duše vždy jen zářila…

To je ta, která se skrývá za očima vidoucího.

Tiše sedí dál na lavičce, okolo vidí, jak lesní andělé zvědavě se na ni dívají… neruší…sluníčko zapadá a ona vzpomíná…

Jak dnes opět slyšela, že v hlavě nic nemá.

Takto mluví ,,bratři”, kteří jen v počítači umí se hrabat, a pak na něm hrát.

Takto mluví chlap, který zkažený život má a umí ostatním jen ubližovat.

Takto mluví ,,matka”, která s obrovitým prasetem žije, andílka pod srdcem po devět měsíců nosila.

Takto mluví ,,babička”, která za obrovitým stříbrným křížem na hrudi, skrývá svoji strašlivou povahu.

Takto mluví cizí, slepí lidé.

A když malý modrooký andílek potkal duši, která jako jediná z těch v lidském těle pochopila, ostatní slétli se na ni jako hejno supů.

Chudák andílek.

Musí tajně se scházet s jediným člověkem, který z jednoho, toho samého andělského vajíčka je…

Tím jediným, vedle kterého necítí se sama.

Sedí dál andílek maličký, na tvářích má perličky…

Sluníčko zapadlo, chlad leze do kostí…

Ale vypráví dál, ta která pravou pravou láskou oplývá…

Někdy tiše pláče pod peřinou, když už je toho moc.

Pláče tajně, aby někdo nezaslechl, že malinká Aluška už tu nechce být… Andělé musejí ji ku spánku uložit.

Jako na cizí dívá se tento andílek na svoji mámu.

Vidí, že ona už ví, že pro své dítě stala se díky sobě cizí.

Snaží se občas pěkně se chovat, ale jakmile její dítko uvěří a otevře své srdce plné tajemství, matka rychle vstoupí a v hrůzném běsnění vše pohaní a velice ublíží…

Už se ale nenechá oklamat falešnou tváří a schovává se, andílek tichý.

Na dveřích visí rudá trnitá růže.

Marná snaha Andílku krásný, jedna růže u vchodu tvoji rodinu nezastaví.

Malý andílek potají se umývá, potají snídá i večeří, potají vychází z domu, tiše potají se zase vrací… co nejpozději to jen jde.

Když večer nadejde, občas slzy se kutálí.

,,Nechci domů. Já nechci domů. Prosím, nechte si mě.”

Šeptá Aluška do uší všem, kteří ji slyší.

,,Marná snaha andílku, domů se musí.”

Slychává od svých milovaných světlých bytostí.

Oni ale vědí, že jednou už se andílek domů nevrátí.

Tak dobré srdíčko…

Jak snadné je potěšit, jak snadné je ublížit.

Malý andílek nežije pro svoji ,,rodinu”.

Nežije pro ty, které nezajímá, že škola je pro ni ztráta času.

Ona vzpomíná na ta místa, kam chce se vrátit.

Každý den dívá se očima vidoucího tam, kam neskutečně se těší.

Každý den musí na odchod z vnitřku planety myslet.

Maličkým vílám a nádherným andělům dokáže o tom stále vyprávět.

Ten, který z jednoho vajíčka co Aluška pochází říkává, ať netěší se na tu zlou dobu a ty hrůzy, které na lidi čekají.

Ale co zmůže modrooká dívenka, když ví, že právě v tuto dobu bude moci odejít?

Srdce velí silným hlasem, po svobodě touží.

Nemůže odolat, strašně se těší.

Zima je, lampy svítí.

Malý andílek domů musí.

Tentokrát nešeptá svým andělům…

Jen tiše touží po odchodu.

Ani dnes ale nenastal čas tolik kýženého utíkání.

Ptáci mlčí, lavička je prázdná.

Andílek zvenku dívá se do oken vlastního domu.

,,Kdybych tam tentokrát již nemusela.”

Povzdechl andílek, tiše bere za kliku a potají utíká do dveří, které stráží rudá růže.

Komentáře

Nový komentář

Ikona moderatora

Moderovaná diskuze: Příspěvky se zveřejňují s časovou prodlevou. Pro účast v diskuzi je třeba, aby byl váš komentář v souladu s obecnými pravidly slušného chování a podmínkami používání stránek